příběh sedmdesátý pátý - vykoupaný Jarda
Letošní zima nám nadělovala víc, než ježíšek. Jeden týden napadalo sněhu po kolena a kluci sborově řvali jako z nápovědy, kdykoliv se dostavili do rodného domu a já jim místo mateřského políbení vrazila do ruky lopatu a hrablo.
Další týden nastala obleva, takže všechny naše pracně nahrabané závěje na záhonech se dostavily zpět na místo určení a navíc naprosto drze ignorovaly zákaz vstupu na soukromé pozemky.
A do třetice nás postihly mrazy nevídaného kalibru, načež se všechna voda na naší zahradě a přilehlém okolí změnila v led a ten, jak jsem hned zjistila, byl zatraceně kluzký. Jednou jsem z nákupu domů přijela po břiše, následující den jsem vyzkoušela let plavmo a proležela pak týden s otřesem mozku.
Jarda s obvyklými depresemi ze zimy, kdy dlouhé dny neviděl slunce a kolo odpočívalo v garáži, chodíval podmračeně ráno do práce a odpoledne se vracíval podmračený zpět. Jediným rozptýlením mu byl foťák, který sebou tahal všude a po zbytek dne s ním trávil čas v lese a uzavíral do jeho lesklého obalu momentky a postřehy.
Dva dny po mém nezdařilém pokusu o vzlétnutí se Jarda vrátil domů nezvykle brzy a ještě nezvykleji potichu. Ležíc na gauči v obýváku s pevně uvázaným Radkovým šátkem s lebkami okolo hlavy a nadraná prášky jako zasloužilý feťák, zaregistrovala jsem pouze vrznutí vchodových dveří, jeho tiché " Ahoj" a pak už jen vzdalující se podivné šustění. Vyslala jsem proto Josefa za Jardou, protože i když mne hlava hrozila trepanací, moje mozkové závity se přesto protáčely na plné obrátky a tohle mi přišlo krajně podezřelé.
Josef se vrátil překvapivě brzy a tvářil se divně.
"Prosím tě, víš že potřebuješ klid..."
začal a já okamžitě pocítila přiliv zuřivosti.
"To mně uklidňuje!!"
"Nic se mu nestalo, neboj....jen se trochu vymáchal"
Nadzvedla jsem se na loktech tak prudce, až se mi před očima udělaly mžitky a zařvala:
"Jarouši!! Nástup!!"
Jarda se připlouhal jen v trenkách a upřel na mne oči jako talíře:
"Co je, mami?"
"Tak rychle s pravdou ven - co jsi kde zase vyváděl, komu jsi pil krev a kolik to bude stát?"
Jarda zavrtěl hlavou:
"Ale já vážně nic...nikomu nic..."
"No to znám, to už tady bylo asi milionkrát. Jsem nemocná, takže mně přestaň okamžitě dráždit a vyklop to!"
Jarda si povzdechl a vyklopil to.
Jak se coural po lese a bloumal od ničeho k ničemu, zabloudil až k rybníku za vesnicí, kam se v létě stahovaly husy a rybáři, kteří si sem nasazovali kapry, aby měli pytláci co krást. Jarda přesvědčený o tom, že je led pevný jako helvétská víra si to jal štrádovat přes rybník a zaujat krásou okolní krajiny nějak přeslechl, jak mu pod nohama vesele praská led. Všiml si toho teprve tehdy, když led zapraskal povážlivě víc a to bylo to poslední, co Jarda slyšel... a pak se propadl do rybníka.
Naštěstí pro něho to nebylo daleko od břehu, led byl sice silný, ale lámal se jako perník, takže si Jarda jako ledoborec vybagroval cestu skrze led ke břehu a uháněl domů. Promočené oblečení na něm během několika minut zmrzlo a vytvořilo tak brnění, které by neprorazil ani středověký dřevec.
Jardovi činil problém každý krok, cítil příšerný chlad, jak se mu ledové hadry lepily na tělo, drkotal zubama a celým tělem mu lomcovala strašná třesavka, kterou nedokázal zvládat.
Když mi vše převyprávěl, poslala jsem Josefa jednak pro rum, donutila Jardu, aby si dal pořádného panáka( což byl docela problém, protože Jarda si dá tak maximálně pár piv, ale o tvrdé nestojí vůbec) a jednak pro řemen.
"Ježíš, za co zase?" protestoval Jarda.
"Za to, že jsi pako! Ty si neuvědomuješ, že kdyby se ti to stalo o pár metrů dál, že bys nemusel vyplavat?" durdila jsem se na gauči a Josef si hned přisadil:
"Taky za to, že nečumíš, kam šlapeš, že jsi zničil bundu, utopil foťák, zasvinil chodbu... mám pokračovat dál?"
Jarda sklopil hlavu a bylo vidět, že mu všechno došlo až teď.
On si vůbec nikdy neuvědomoval, jakou o něho má člověk starost. Všechny naše nářky o tom, že se jednou zabije odmávával někam do éteru s poznámkami, že se vlastně nic nestalo, že ještě pořád je živý a zdravý, že už je velký kluk a má rozum ( tím mne dokázal vždycky spolehlivě rozesmát) a že přece ví, co dělá.
Takže, když Josef přinesl kýžený řemen, sice s brbláním, ale přeci jen skoro dobrovolně nastavil tátovi zadek. Josef to vyřešil jako vždycky prostým ohnutím si Jardy přes koleno, zaklesnuv nohu o gauč, takže jsem měla našeho benjamínka téměř u nosu. Vteřinku jsme si hleděli do očí a já mohla vlastně poprvé sledovat, jak Jarda přijímá výprask emotivně.
Josef si řemen přeložil v ruce a rozpřáhl se. Sotva nenáviděný nástroj dopadl na jeho vystrčené pozadí, uniklo z Jardových úst zasyčení jako z přetopené lokomotivy a s každou další ránou Jarda víc a víc křivil pusu, aby zahnal skučení, pevně semknuté rty dávaly znát, že se nechce snižovat k řevu a já neodolala, abych k němu nenatáhla ruku a nesevřela jeho prsty ve svých. To ho rozněžnilo, protože vzápětí mu slzy nakreslily na tváře dvě tenké stružky a já věděla, že nebrečí bolestí, ale studem, že nám zase nadělil pár vrásek a šedivých vlasů navíc.
Josef ho ostatně brzy pustil a já si Jardu přitáhla blíž k sobě, hladila jsem ho po vlasech a tiše nadávala:
" Copak nemáš u všech štětinatých prasat ani kousek pudu sebezáchovy? Tebe nám jednou přinesou po kouskách, neřáde jeden zatracený. Musíš mne pořád tak týrat?"
"Ale já to nedělám schválně, to samo..." brečel Jarda na plné obrátky.
Večer se pak připloužil s horečkou a Jarča byla štěstím bez sebe, že nemusí další den do školy a může se starat o dva marody. A dlužno dodat, že z ní jednou bude skvělá zdravotní sestra, protože se starala s dojemnou péčí a laskavostí.
pokračování příště...
Další týden nastala obleva, takže všechny naše pracně nahrabané závěje na záhonech se dostavily zpět na místo určení a navíc naprosto drze ignorovaly zákaz vstupu na soukromé pozemky.
Jarda s obvyklými depresemi ze zimy, kdy dlouhé dny neviděl slunce a kolo odpočívalo v garáži, chodíval podmračeně ráno do práce a odpoledne se vracíval podmračený zpět. Jediným rozptýlením mu byl foťák, který sebou tahal všude a po zbytek dne s ním trávil čas v lese a uzavíral do jeho lesklého obalu momentky a postřehy.
Dva dny po mém nezdařilém pokusu o vzlétnutí se Jarda vrátil domů nezvykle brzy a ještě nezvykleji potichu. Ležíc na gauči v obýváku s pevně uvázaným Radkovým šátkem s lebkami okolo hlavy a nadraná prášky jako zasloužilý feťák, zaregistrovala jsem pouze vrznutí vchodových dveří, jeho tiché " Ahoj" a pak už jen vzdalující se podivné šustění. Vyslala jsem proto Josefa za Jardou, protože i když mne hlava hrozila trepanací, moje mozkové závity se přesto protáčely na plné obrátky a tohle mi přišlo krajně podezřelé.
"Prosím tě, víš že potřebuješ klid..."
začal a já okamžitě pocítila přiliv zuřivosti.
"To mně uklidňuje!!"
"Nic se mu nestalo, neboj....jen se trochu vymáchal"
Nadzvedla jsem se na loktech tak prudce, až se mi před očima udělaly mžitky a zařvala:
"Jarouši!! Nástup!!"
Jarda se připlouhal jen v trenkách a upřel na mne oči jako talíře:
"Co je, mami?"
"Tak rychle s pravdou ven - co jsi kde zase vyváděl, komu jsi pil krev a kolik to bude stát?"
Jarda zavrtěl hlavou:
"Ale já vážně nic...nikomu nic..."
"No to znám, to už tady bylo asi milionkrát. Jsem nemocná, takže mně přestaň okamžitě dráždit a vyklop to!"
Jarda si povzdechl a vyklopil to.
Jak se coural po lese a bloumal od ničeho k ničemu, zabloudil až k rybníku za vesnicí, kam se v létě stahovaly husy a rybáři, kteří si sem nasazovali kapry, aby měli pytláci co krást. Jarda přesvědčený o tom, že je led pevný jako helvétská víra si to jal štrádovat přes rybník a zaujat krásou okolní krajiny nějak přeslechl, jak mu pod nohama vesele praská led. Všiml si toho teprve tehdy, když led zapraskal povážlivě víc a to bylo to poslední, co Jarda slyšel... a pak se propadl do rybníka.
Jardovi činil problém každý krok, cítil příšerný chlad, jak se mu ledové hadry lepily na tělo, drkotal zubama a celým tělem mu lomcovala strašná třesavka, kterou nedokázal zvládat.
Když mi vše převyprávěl, poslala jsem Josefa jednak pro rum, donutila Jardu, aby si dal pořádného panáka( což byl docela problém, protože Jarda si dá tak maximálně pár piv, ale o tvrdé nestojí vůbec) a jednak pro řemen.
"Ježíš, za co zase?" protestoval Jarda.
"Za to, že jsi pako! Ty si neuvědomuješ, že kdyby se ti to stalo o pár metrů dál, že bys nemusel vyplavat?" durdila jsem se na gauči a Josef si hned přisadil:
"Taky za to, že nečumíš, kam šlapeš, že jsi zničil bundu, utopil foťák, zasvinil chodbu... mám pokračovat dál?"
Jarda sklopil hlavu a bylo vidět, že mu všechno došlo až teď.
On si vůbec nikdy neuvědomoval, jakou o něho má člověk starost. Všechny naše nářky o tom, že se jednou zabije odmávával někam do éteru s poznámkami, že se vlastně nic nestalo, že ještě pořád je živý a zdravý, že už je velký kluk a má rozum ( tím mne dokázal vždycky spolehlivě rozesmát) a že přece ví, co dělá.
Takže, když Josef přinesl kýžený řemen, sice s brbláním, ale přeci jen skoro dobrovolně nastavil tátovi zadek. Josef to vyřešil jako vždycky prostým ohnutím si Jardy přes koleno, zaklesnuv nohu o gauč, takže jsem měla našeho benjamínka téměř u nosu. Vteřinku jsme si hleděli do očí a já mohla vlastně poprvé sledovat, jak Jarda přijímá výprask emotivně.
Josef si řemen přeložil v ruce a rozpřáhl se. Sotva nenáviděný nástroj dopadl na jeho vystrčené pozadí, uniklo z Jardových úst zasyčení jako z přetopené lokomotivy a s každou další ránou Jarda víc a víc křivil pusu, aby zahnal skučení, pevně semknuté rty dávaly znát, že se nechce snižovat k řevu a já neodolala, abych k němu nenatáhla ruku a nesevřela jeho prsty ve svých. To ho rozněžnilo, protože vzápětí mu slzy nakreslily na tváře dvě tenké stružky a já věděla, že nebrečí bolestí, ale studem, že nám zase nadělil pár vrásek a šedivých vlasů navíc.
Josef ho ostatně brzy pustil a já si Jardu přitáhla blíž k sobě, hladila jsem ho po vlasech a tiše nadávala:
" Copak nemáš u všech štětinatých prasat ani kousek pudu sebezáchovy? Tebe nám jednou přinesou po kouskách, neřáde jeden zatracený. Musíš mne pořád tak týrat?"
"Ale já to nedělám schválně, to samo..." brečel Jarda na plné obrátky.
Večer se pak připloužil s horečkou a Jarča byla štěstím bez sebe, že nemusí další den do školy a může se starat o dva marody. A dlužno dodat, že z ní jednou bude skvělá zdravotní sestra, protože se starala s dojemnou péčí a laskavostí.
pokračování příště...
Komentáře
Okomentovat