Příběh sedmdesátý třetí - Milan mediální hvězdou

Zapnula jsem večer televizi, abych se podívala, co nám den zase přinesl zajímavého, kdo komu, kdo s kým, kdy kde a za kolik...
Josef si otevřel pivo a uvelebil se v křesle, čekajíc na další pořad, který bude po zprávách následovat. Další křeslo okupoval Jarda a na opěradle se mu rochnila Jaruna, pokoušejíc se ho z křesla vyštípat.
Proběhlo pár nezajímavých reportáží z poslanecké sněmovny, podle níž zřejmě kdysi dávno pan spisovatel Karafiát napsal Broučky - a spali a spali....

Pak přišel na řadu blok o životě známých tváří. Jedním okem jsem sledovala róby dvou hereček, které už zřejmě roupama neví, co by na sebe navlékly a reportér poukazoval na významný večírek, kam byl kupodivu vpuštěn i plebs ... no jo, charitativní akce, to musí předvést pár chudáků, kteří byli obdarováni, aby si populární osobnosti zase šplhly u veřejnosti. Vtom mi málem vypadla z ruky konévka, s ní jsem zalévala kytky. Na obrazovce se kromě nechvalně proslulého zpěváka promenoval náš Milan v jak jinak než podroušeném stavu, držíce okolo krku dalšího bratra z mokré čtvrti, v němž jsem poznala Milanova někdejšího spolužáka a nyní společníka v advokátní kanceláři, kterému šly oči šejdrem a já doufala, že nepobleje červený koberec dřív, než vypnou kameru. Milan v zápalu výborné nálady udělal zezadu zpěvákovi kdesi za temenem hlavy parohy a zašklebiv se do kamery, významně zdvihl prostředníček. Čtvero párů očí v ten moment zíralo na televizi jako gipsoví trpaslíci. Josef ani nepostřehl, že mi leje pivo z flašky na koberec, tak byl pohledem přikurtován k televizi. Jarča s řehotem spadla z křesla a Jarda měl oči jako tenisáky.
Milan se dostavil domů velmi pozdě v noci a já, vzbuzena jeho halasným příchodem, jsem zvažovala, jestli mám vstát a jít mu dát pár facek ještě teď uprostřed noci a nebo to nechat na ráno. Rozhodla jsem se pro druhou alternativu, neboť Milan býval po takových bujarých večerech jednak nepoužitelný a druhak ráno mu bude blbě, tak ať si to užije s plnou parádou.
Vstávala jsem tudíž ráno s příjemnou náladou při představě, jak Milan vůbec netuší, že jsem měli zdokumentovaný téměř každý jeho krok na " iba takej malej súkromnej oslave", jak nás krmil, když odcházel.
Bylo téměř poledne, když se ozval zvonek a stará Poláčková mi s úšklebkem přinesla Milanovy boty, které si bůhvíproč zul u nich před barákem a domů šel jen v ponožkách. Ihned jsem se rozhodla, že dlouhé spaní Milanovi neprospívá na pleť a šla ho vzbudit. Jaké bylo moje překvapení, když jsem hned na prahu zakopla o čísi tělo, které rozhodně Milanovi nepatřilo. Ten někdo se na mne rozespale podíval podíval a zafuněl:
"Čum, kam šlapeš, vole!" a usnul spánkem nespravedlivých.
S Milanem jsem musela několikrát důkladně zatřást, abych ho přivedla k vědomí a pak jsem si dala ruce v bok:
"Co to tady chrápe za hovado? Kde máš boty a můžeš mi vysvětlit, kdes byl?"
"He?" udělal na mne rozespalý Milan, jemuž po bujaré noci nesloužil mozek.
Strčila jsem mu pod nos jeho vlastní boty, špinavé jako kráva a přetáhla ho s nimi přes záda, aby se konečně probral. Pak jsem mu omlátila o hlavu veškeré jeho svršky, konstatujíc, že jak džíny tak košile jsou na vyhození. Džíny měly báječně rozpáranou levou nohavici a košile byla bílá pouze u krku a v podpaží. Jinak disponovala celou škálou odstínů zelené a hnědé, z čehož jsem usoudila, že část cesty se Milan zřejmě plížil trávou a hlínou.
Milan se konečně zmátořil a na můj pokyn šel vzbudit svého nocležníka:
"Maťo, vstávaj hore, musíš dom....počúvaš ma, ty ožralý somár??!!"
Společnými silami jsme vyprovodili Martina ze dveří a já jen nevěřícně pozorovala, jak se u sousedů převážil přes plot a ustlal si jim na lavičce, z které vzápětí spadl. Nakonec, pomyslela jsem si, tohle už není moje starost. A vrátila jsem se za Milanem.

Ten už kajícně stál v obýváku a velmi obšírně vysvětloval, jak se ocitli na večírku pro VIP společnost a co tam ještě všechno tropili. Málem mne omývali, když jsem si vyposlechla, jak se kromě už zmíněných extempore dopustil přestupku v podobě močení na veřejném prostranství podle zákona č.200/1990 sbírky, paragraf 47 1d, přečinu rušení nočního klidu podle § 127 občanského zákoníku a trestného činu krádeže vloupáním, jehož znění najdeme ve sbírce trestního práva pod § 247 odst. 1 písm. b), kdy spolu s Martinem vnikli do zamčené čekárny na autobusové zastávce a tam ji částečně znehodnotili obsahem svých žaludků a částečně vykradli, když usoudili, že nejlépe své blízké obdarují prokopnutým odpadkovým košem a nástěnkou, pokrytou směsicí sprostých malůvek.
Kromě výše zmíněných členů rodiny jeho obhajobu poslouchal i Pavel, který včera chyběl a Jirka, pro něhož dobrák Jarda zaběhl domů, aby z toho divadla taky něco měl. Většina kluků se teď svíjela smíchy v křeslech a na gauči, zatímco Josef stahoval obočí do temného mračna.
"Já tě roztrhnu jako slanečka!!" zahromoval ve finále.
Milan dle svého osvědčeného receptu začal slibovat, že už bude hodný a že už nikdy víc...
"Běž si pro rákosku" odbyla jsem ho uprostřed věty. To bylo to poslední, co by teď Milan potřeboval slyšet. Snaživá Jaruna v představě, že Milana uvidí nahého, se nabídla, že jí přinese, ale já jí doporučila, aby si hleděla svého nebo se může lehce ocitnout na bráchově místě. Milan se s bledou tváří odebral pro nenáviděný nástroj.
Pak byl strategicky umístěn doprostřed obývacího pokoje a celá rodina s napětím sledovala, jak si Milan rozepíná kalhoty a spouští je k zemi. Zároveň sklopil hlavu a když jí zase zdvihnul, měl v očích slzy.
"Prečo som taký zlý, mamička?" zeptal se mne.
"O tom si můžeme popovídat potom" odtušila jsem a pokynula mu, aby se ohnul.
Milan se předklonil v pase a nastavil mi své pozadí....
Rákoska započala své dílo.

Milan zavyl už po první ráně, napjatá kůže na jeho prdelce vykreslila první rudý pruh a bolest mu zatemnila mozek, takže se Milan ihned vyšponoval a oběma rukama si zakryl zadek. Vzápětí si ale uvědomil, že neuposlechnutí by mělo zcela fatální následky a poslušně se zase ohnul. A já mu uštědřila další ránu a Milan se zase narovnal a opětovně ohýbal, takže to měl i s pořádným tělocvikem.
Že přitom bylo u nás řevu jako kdybych Milana čtvrtila netřeba dodávat. Kůže na jeho bité prdelce nabývala odstínu do fialova, ale já neutuchala v nadílce. S myšlenkou, jakou ostudu nám ten ztracený spratek zase připravil a jak se zase budu prodírat svou vlastní Kalvárií, až půjdu do krámu a budou mne stíhat uštěpačné pohledy a polohlasné poznámky jedovatých sousedek, jsem Milana řezala jako žito.
A když se už Milanovi začaly podlamovat kolena nebyl schopen stát na jednom místě, vzal si ho do parády ještě Josef dle svého osvědčeného receptu. Odepl pásek, složil si ho v ruce, přehnul si řvoucího Milana přes koleno a naložil mu takových pětadvacet na holou, až ostatním přísedícím oči přecházely.
Poté byl Milan odeslán do svého pokoje a bylo mu doporučeno, aby až do večera nevylézal, protože by jinak mohl přijít k opětovnému úrazu. Ostatně přijít nám v ten den ještě na oči bylo to poslední, co by si Milan přál. Zmizel ve svém pokoji, svlékl se do naha a zalezl pod peřinu, kde vzápětí usnul. A tak Jaruna, která se za ním vzápětí vplížila, aby ho mohla ošetřovat a mrouskat se s ním, zklamaně koukala na jeho nos, napolo zavrtaný v polštáři.
"Mám nápad" podotkla jsem mezitím dole v obýváku směrem k Josefovi.
Josef, který mezitím snaživě čistil flek od piva na koberci, se na mne podíval:
"Nepřemýšlíš třeba nad tím, že bys v rámci klidu v rodině Milana naporcovala a uložila do mrazáku, aby nám vydržel?
Poklepala jsem si na čelo a oznámila mu, že mám spolužáka v kriminále.
"Víš, že mne to nikterak nepřekvapuje? Ale nechápu, proč mi to říkáš a co provedl?" odtušil Josef.
"Nic neprovedl, je tam bachařem a organizuje takové semináře pro problémové jedince. Něco jako polepšovna, ale poněkud drsnější..."
Josef se rázem narovnal a přísně zvedl ukazováček:
"Hele Amazonko, já mám na Milana taky pifku, ale nehodláš ho zase zašantročit do nějakého pochybného ústavu jako tenkrát? Měl jsem z toho málem infarkt!"
"Neboj, nejsem padlá na hlavu. Tohle je čistě terapeutický tábor, kde se chovanci musí naučit slušnému chování, mají tam dokonce i psychology a výchovný dozor, nedávno o tom byla v televizi reportáž. Neublíží mu to a snad i prospěje, když si uvědomí, že se svět okolo něho točit nebude a že ne všechny nápady jsou dobré."
Josef zvážněl:
"No dobře, ale prvně, než tam Milana pošleme, chci o tom vědět víc a pokud možno to vidět a mluvit s těmi lidmi."
Sladce jsem se na svého muže usmála:
"Tak že bychom si udělali malý výlet? Ale nejdřív si musím zavolat..."

Pokračování příště...

Zdroj: http://www.poradte.cz/spolecnost/29571-mestska-policie-vs-moceni-na-verejnosti.html