Příběh sedmdesátý druhý - Výlet

Jarda byl veskrze povahy dobrodružné, to není potřeba připomínat. Jeho téměř každodenní výlety na kole kamsi do neznáma mne kdysi dávno naplňovaly zoufalstvím i šílenstvím, ve chvílích, kdy nebýval doma ani on ani kolo jsem trnula hrůzou při představách, že se mi vrátí domů zkrvavený a pomlácený a trvalo mi spoustu let, než jsem uvykla jeho dávkám adrenalinu a s polohlasným nadáváním jsem zašívala roztrhaná trička a lepila náplastí odřená kolena.
Podobné zábavě přičichl i Radek, ten ale postupem doby přesedlal na čtyřkolého oře a kolo považoval pouze za rekreační zábavu na uvolnění ztuhlých kloubů.

Bůhví, jak se jednou Jardovi povedlo ukecat Milana, aby spolu vyrazili do lůna přírody a strávili v něm několik nezapomenutelných dní. No, nezapomenutelné byly především pro mne...
V pátek odpoledne, když Jarda dokončil svou šichtu v továrně a Milan ve své advokátní kanceláři vyprovodil ze dveří posledního klienta, sešli se mi kluci doma. Pavel jako obvykle tou dobou už hnípal pod novinami u stolu a Jarda spřádal plány na volný víkend. Na kole, jak jinak. Slovo dalo slovo a Milan projevil touhu vyrazit s bráchou za dobrodružstvím. Jarda se Milanovi nejdřív vysmál, řkouc, že to stejně zapíchne u nejbližší násosny a večer spořádaně nakluše pod má ochranná křídla.
Milan ho ale přesvědčil, že není žádná bábovka a šel si sbalit batoh.

O dvě hodin později už dupali do pedálů a za sebou nechávali patníky u silnice, dýchavičné náklaďáky i svoje lehkovážné sliby, že se budou chovat slušně.

Večer je zastihl velký kus od domova, oba si libovali příjemnou cestu a začali pomalu hledat vhodné místo k přenocování. Protože jak známo, v lese se dobře spí, pokud vás v noci neokusují srnky a jezevci, objevili kluci kdesi pohodlný posed. Nocleh jako stvořený pro ně oba, pokud nebudou moc nároční a nebude jim vadit, že si při spánku budou jeden druhému funět do tváře. A aby té romantiky nebylo málo, vyhrabali o kousek dál mělkou jámu a udělali si táboráček. Jarda, ačkoliv normálně nedbá na předpisy a cokoliv se příčí jeho zásadám chovat se jako pako, výjimečně uznal, že zapálit les je to poslední, co by teď potřebovali a snažil se, aby k tomu nedošlo. Ohniště bylo vzorně obehnáno valem z kamení a malý ohýnek- kamarád byl jen sporadicky přiživován větvičkami.
Co čert nechtěl, šel té noci do lesa místní myslivec na čekanou.
Vida mezi stromy světýlko, nezauvažoval o Perníkové chaloupce, ale se zvířecím zaržáním se rozběhl k místu, kde tábořili moji kluci. Ohniště rozdupal stylem raněného nosorožce a kluky hnal z lesa sukovicí, o kterou se původně ztěžka opíral. Že teď uháněl jako statný dvanácterák není potřeba dodávat.
V milosrdné tmě se mu kluci ztratili a on se posléze obrátil a vracel se k posedu. Nikdo v tu chvíli netušil, že stářím zteřelé dřevo už není co bývalo a že i když oba kluci vážili dohromady tolik, co statný myslivec, přeci jen štrachání se na posedu stavbičce moc neprospělo a dokonce ztratila několik důležitých hřebíků, které ji držely jakžtakž pohromadě.

A tak kluci, kteří jako Komančové na válečné stezce sledovali myslivce cestou nazpět, rozhodnuti vybojovat zpět svůj majetek, ještě netušili, jaké divadlo jim muž poskytne.

Myslivec se s hlasitým funěním vyškrábal na posed, odříhl si a pohodlně se usadil. Ještě se zavrtěl na dřevěné lavičce, aby maximálně zvýšil pohodlí a to neměl dělat.
Posed se poněkud nachýlil a kluci se zatajeným dechem sledovali, jak se pomalu poroučí k zemi i s vyjeveným myslivcem, který vůbec netušil, která bije. Praskot a skřípot se na pár okamžiků rozlehl okolím, pak se ozvala rána a myslivec se válel na zemi ve změti prken, chvojí a neidentifikovatelného bordelu, který se na něho snesl ze střechy nebožtíka. Pád páně myslivcovy z výšin na matičku zemi naštěstí nebyl nijak strmý, protože posed byl připevněn ke stromu v nějaké třímetrové výšce a pod ním byla letitá vrstva jehličí a zetlelého listí. Kluci s nataženými hlavami z křoví simulujíce pštrosy koukali, jak se statný myslivec drápe na nohy, v čemž mu překáželo vlastní břicho i flinta, zaplétající se mu do kotníků. Pak se hrozivý lesů pán narovnal a ric...ruply mu na zadnici gatě.
To už kluci ječeli smíchy a držíce se za břicha, váleli se v křoví jako trefené koroptve.
Myslivec, jsa zvyklý naslouchat tichu lesa, by musel být hluchý, aby neslyšel dva rozjívené kluky a jeho nohy vyvinuly neuvěřitelnou rychlost. Jak Jarda, tak Milan ale zpozorovali opětovné blížící se nebezpečí včas a vzali nohy na ramena, respektive nasedli na kola a hnali se cestou necestou, polem nepolem ven z lesa.
Myslivec, který vzdal pronásledování obou uličníků po pár metrech, se vrátil ke zborcenému posedu a cestou objevil jejich noclehárnu. Peněženky s doklady pak našel mezi ostatními věcmi poměrně snadno, opsal si vše důležité a vydal se do vsi. Tam zburcoval kamaráda policajta, který kluky prohnal policejním počítačem a neuplynula ani hodina od oné příhody a u nás už zvonil telefon.
Teprve za hodnou chvíli, kličkujíce mezi stromy jako zajíci v soutěsce,kluci konečně našli cestu zpátky ke svému provizornímu tábořišti, posbírali rozházené svršky i spodky, narvali vše do ruksaků a velkým obloukem se vydali k nádraží, řkouce, že srandy si za jeden víkend užili vrchovatě. Netušili, že poslední dějství jejich velkého dobrodružství je teprve čeká.

Když jsem odložila sluchátku, měla jsem na čele vrásku hlubokou jako Grand Canyon a zbytek rodiny usoudil, že bude lepší, pokud se mi odklidí z dosahu a nebudou mne zbytečně dráždit. Pověděla jsem Josefovi, čeho se Jarda a Milan dopustili a i když Josefovi zacukalo v koutcích, přeci jen souhlasil, že to kluci opravdu přehnali.
Takže, sotva se naši Budulínkové vrátili s podvečerem domů, čekalo je nemilé přivítání v podobě několika pohlavků a krátký výslech na téma- komu jste zase ztrpčovali život. Milan, který nějak nedokázal lhát tátovi i mně přímo do očí, což Jarda kvitoval pohrdavým odfrkáváním, protože sám lhal, jako když tiskne, se brzy přiznal a souhlasil i s trestem. Jarda sice nesouhlasil, ale na jeho názor v tu chvíli nebyl nikdo zvědavý. Já jsem si vzala Jardu do parády, Josef se ujal Milana a oba kluci si během chvilky koukali až příliš zblízka do očí, přehnuti přes naší manželskou postel v ložnici.
Výprask začal standartně, naše ruce se v dokonalém rytmu vymršťovaly do vzduchu a dopadaly na vyšpulené klučičí prdelky. Po úvodním kole jsem jim oběma stáhli kraťasy a další kolo se odbývalo již na holou, což nejdříve Milan a posléze i Jarda začali doprovázet zvukově. Ani já, ani Josef jsme nikam nepospíchali a tak kluci skřípali zuby a polohlasně sténali pod každým úderem, naše ruce pleskaly o jejich červenající se holé zadky a udržet je hlavou dolů bylo čím dál tím obtížnější.

Jarda, jak bylo jeho neblahým zvykem, nevydržel dlouho zůstat v klidu a přijímat výprask, byl vzápětí poučen, že může ke slovu přijít vařečka. Ale ani to ho nepřimělo trpně přijímat pálící rány a tak jsem očumující Jarču poslala do kuchyně a naše malá potvora samozřejmě ihned a s radostí splnila daný úkol. Přinesla mi velkou vařečku na knedlíky a se zatajeným dechem sledovala, jak Jarda pod údery vařečky naříká. Milan vedle něho už dávno zahodil zábrany a zcela nedůstojně mi smáčel polštář slzami, protože bulel jako želva. Ostatně Josef na to, aby kluky rozbrečel, nepotřebuje žádné speciální nástroje, protože má sílu jako medvěd a i výprask rukou od něho kluky spolehlivě uzemní. Já Jardovi uštědřila pořádných pětadvacet na holou a když jsem skončila, měl zadek jako rajské jablíčko.
Oba kluci se pak narovnali a zatímco já vyhazovala Jarču z ložnice, aby se kluci mohli v klidu obléci a neukazovali té malé poběhlici všechno, co ještě neviděla, Jarda si začal oparně hladil seřezanou prdelku a pak tiše směrem k bráchovi podotkl:
"A to si představ, že jsem původně chtěl tomu dědkovi pomoct...kdybych to bejval věděl, že nás nabonzuje, tak jsem mu ten posed rovnou zapálil..."
Milan popotáhl nosem a odvětil:
"Hej, máš pravdu. Poďme, vrátime sa tam..."
Jarda si jen poklepal na čelo a začal si zapínat džíny:
"Do toho lesa už mně nikdo nedostane ani kdyby tam o půlnoci tancovaly nahé divoženky!"
A šel ven zkontrolovat své kolo, zda neutrpělo stejně jako jeho majitel také pár šrámů.

pokračování příště...