příběh šedesátý devátý - anděl svádí ďábla

Začala olympiáda...

Každý, kdo má doma sportovního nadšence určitě potvrdí moje slova, která by se dala shrnout do jediného - Apokalypsa.
Nevadilo mi, když ta moje skvadra koukala na lyžování, rychlobruslení nebo curling, ale pěnila se mi krev v žilách, když začal hokej. Kdo si vzpomene, koho mám doma, pochopí. Milan byl v jasné nevýhodě oproti tátovi s Pavlem a Radkem. Jarda jako skalní příznivec biku zůstal neutrální a posmíval se oběma znesvářeným táborům. Pokud hrál český výběr s Finy, Kanaďany a Italy, bylo dobře. Pak ale nastoupilo duo - Česko-Slovensko. Milan si namaloval na obličej tři pruhy slovenské vlajky a dráždil bratry slovenskými výrazy, kterým nerozuměli a o kterých se domnívali, že to jsou nadávky.
Před samotným utkáním se všichni zásobili pivem, brambůrkami a bonbóny, zakázali mi luxovat, pobíhat před obrazovkou a vůbec se zdržovat v okruhu dvaceti kilometrů, takže jsem se odklidila k Tereze do podkroví a hrála si s malým Ondráškem, který se pokoušel v postýlce obrátit z bříška na záda a naopak. Jirka využil příležitosti, že nebude odesílán pro sunar a hračky a zdekoval se dolů.
Hokejové utkání začalo a rezonance mužských hlasů nabývala na intenzitě s každou minutou.
Do patra k nám doléhaly hlášky typu - kam to střílíš, demente, támhle ten bek je úplně volnej, teda takhle ho sprasit, to je hnus!! a my s Terezou jsme každých pět minut běhaly dolů a nabádaly panstvo ke klidu, protože Ondrášek usíná. Asi jako když hrách na stěnu háže, takže jsem posléze začala volit silnější prach, nadávaje, že pokud tam na hnoj nebude klid, hodím za nimi vidle a kdo mne namíchne, dostane do čenichu.
Ondrášek měl naštěstí rozum a usnul, nedbaje toho, že Slovensko nám právě dalo gól, v Itálii prší a zemědělcům nepřiznali dotace.
Oáza klidu byla vzápětí obohacena o Jarku, která přijela z internátu ( začala studovat zdravotní školu, čemuž jsem při její školní píli nějak nerozuměla, včetně jejího držkování, že starým dědkům zadky mýt nebude - měla totiž nečekaně dobré výsledky), vyklopila mi do náruče tašku špinavých svršků, rychlostí blesku se převlékla a s krajícem chleba v ruce mi s plnou pusou oznámila, že jde ven, vypadla dráždit bandu místních puberťáků. Gratulovala jsem si, že Fero a jeho nohsledi jsou už dospělí a za touhle cácorkou se otočí tak leda s blahosklonným úsměvem.
Po první třetině naši prohrávali 0:2, což lahodilo Milanovi a zbytku mé pánské sestavy to vytvářelo okolo úst a na čele vrásky.
Jarča se vrátila domů ve chvíli, kdy končila třetí třetina a bylo zcela evidentní, že od porážky, třebaže těsné ( 2:3) nás už nic nedělí. Milan radostí skákal do stropu a Jirka po něm šlehal skoro nenávistným pohledem, zatímco Pavel s Radkem se znechuceně odebrali ven, aby si zakouřili a zklidnili tak vysokou hladinu hormonů. Jarda se tvářil neutrálně, fandil stejně jen z slušnosti, aby kluky zbytečně nedráždil.
Milan stále pobíhal okolo nás, posílal vzdušné polibky na všechny strany a dělal dojem, že utkání vyhrál on sám. Dokonce mne přiběhl obejmout a já ho se smíchem vzala za ucho:
"Abys z toho nedostal psotník".
Jarča nastavila též pusu a já se otočila zpět z plotně, kde mi začala bublat voda na 7 kafí. Když jsem kávu zalila a doladila cukrem, smetanou a rumem, otočila jsem se zpět k Milanovi a Jarče. Chtěla jsem jim říci, aby mi pomohli hrnky roznést. Slova mi ale uvázla v hrdle. Ti dva se líbali. Ale tohle vůbec nebylo bratrské a sesterské políbení. Milan měl jazyk vražený kdesi v Jarčině hrdle a Jarka ho objímala tak, že držela Milana za zadek a on jí k sobě tiskl, jako by jí chtěl udusit.

"Necháte toho!!" zařvala jsem a oba od sebe odskočili, jako když je píchne.
"Kluci, pojďte si pro kafe" houkla jsem do obýváku a na Milana a Jarču jsem se významně podívala:
"Tak vy si nedáte pokoj, že jo?!"
Milan se na mne díval docela zmateně, bylo mi jasné, že mu testosteron zatemnil mozek a že ta malá čubka využila situace. Nicméně pořádku muselo být učiněno zadost, takže jsem je oba vzala sebou do koupelny, aby byl zbytek rodiny ušetřen trapné situace.
Milan odevzdaně souhlasil, když jsem sedíc na vaně odrecitovávala pasáže o slušném chování, zatímco Jarča se tvářila nasupeně, že jsem jí překazila báječné povyražení.
Klepadlo na koberce bylo jako vždy pověšené na dveřích. Milan mi ho podal a na znamení pokání se poslušně vysoukal z oblečení a přehnul se přes pračku. Stoupla jsem si a řekla mu:
" I když je přiznání polehčující okolnost, ty s tím vůbec nepočítej. Ty naopak budeš počítat a pěkně nahlas, aby sis připomněl, že ses zase choval jako idiot."
Milan popotáhl, ale přitakal:
"Ano, mamička".
Jarča rozpačitě vrtala palcem u nohy do koberečku u vany a ono chvilkové pobavení už jí nepřipadalo tak báječné.
Pozvedla jsem ruku s klepadlem a přetáhla Milana přes holý zadek. Ten se vyšponoval a překvapeně hekl:
"Auu...jedna".
Jarča natáhla krk, aby lépe viděla a červené obtisky klepadla na Milanově zadku jí utvrdily v tom, že se má nač těšit. To už Milan schytal druhou a třetí a jak počítal, bylo znát, že se co nevidět poddá bolesti a pláči. Při páté si dal ruce na zadek.
"Jarčo, podrž mu ruce a pevně!" přikázala jsem a Jarka můj příkaz s nevolí vykonala. Svírajíc Milanovy dlaně ve svých drobných rukách snažila se, aby ho vůbec udržela, protože Milan sebou mlel.
"Šesť...auuíí...už nie, prosím!" zanaříkal Milan při další ráně.
"Deset a pak si dáme přestávku" řekla jsem mu.
Ty zbylé čtyři už Milan absolvoval s fňukáním a zadek měl pokrytý směsicí různorodých čar, barvíce se od jasně červené po karmínově rudou.

Pak své místo postoupil sestře.
Jarča dělala daleko delší okolky se svlékáním, až nakonec ladně ohnula své tělo přes pračku, zdvihla skládanou minisukni nahoru a poodhalila kousek prdelky zpoza kalhotek. Rezolutně jsem jí kalhotky stáhla až ke kolenům a sukni podkasala, aby jí nesjela zpět. A pak přišlo sólo pro klepadlo.
Jarča se rozeřvala po úvodních dvou ranách, Milan musel hned přiskočit a sevřít její ruce do svých, aby mohla dostat zbylých 8 na holou stejně jako on.
A pak, když jsem klepadlo odložila a sedla si zpět na vanu, přišla pro oba studená sprcha:
"Tak a teď ještě dostanete každý pořádných pětadvacet rukou, takže Milane nástup a ohni se mi přes koleno!"
Milan vytřeštil oči, ale s tepláky u kotníků ke mně přicupital, zakrývajíc se stydlivě ohanbí a přehnul se mi přes stehna. Jednou nohou jsem mu znehybnila kotníky a pevně ho sevřela v pase. Druhá ruka začala dopadat Milanovi na zrudlý zadek. Milan zasténal a posléze začal tiše plakat.
Věděla jsem, že bulí spíše z rozpaků, do kterých sebe i mne přivedl, vždy mu bylo hanba, pokud bůhvípokolikáté zklamal mou důvěru v něho vložnou a i proto se většinou odevzdaně podvoloval výprasku. Nakonec bylo to lepší. Odbyl si svou chvilku vyplněnou fňukáním, někdy pláčem, rytmickým pleskáním trestného nástroje o jeho holou prdelku a palčivou bolestí a pak byl zase klid, všechny chmury byly rozfoukány a já se nikdy k jeho minulým pokleskům nevracela.

Jarča oproti tomu byla z jiného těsta. Výprasky sice absolvovala ve stejném duchu jako kluci, ale podstatně více dramaticky - snad jí to ječení a pištění pomáhalo překonávat ostrou bolest, kdy jsem její zadeček nemilosrdně švihala a bila do ruda. Navíc pak trpěla záchvaty trudomyslnosti, kdy okolo mne chodila jako kakabus, mračila se na všechny světové strany a na moje otázky odpovídala pohrdavým mlčením. Ze začátku jsem s tím mívala problémy, rozčilovala jsme se a užírala, než jsem zjistila, že čím víc řvu, tím víc se ta malá mrcha baví. A začala jsem s jinou taktikou. Vždy po výprasku, kdy Jarča vzdorovitě pohodila hlavou a hladíc si vždy seřezaný zadeček, odkráčela jako královna ze Sáby z mého dosahu, komunikovala jsem s ostatními členy rodiny jakoby se nechumelilo a Jarču přehlížela jako družstevní lány. pokud jsem vysloveně od ní něco potřebovala, řekla jsem to jaksi do éteru a některý z kluků jí má slova velmi rád přetlumočil.
Milan se zvedl z mých nohou, rozpačitě si začal třít zbitou prdelku a druhou rukou si rozšmudlal slzy po tvářích. Jarča se našpuleně přehnula přes má stehna a já jí začala rukou vyplácet na holou. Vyklenutá zadnička se začala brzy barvit do červena, Jarča kvičela a mrskala sebou, ale přesto držela jako beran. Posledních pár ran dostala s pořádnou razancí, aby věděla, že to opravdu přehnala a pak jsem je oba propustila.

Milana jsem si ještě vzala do kuchyně a mámila na něm slib, že bude držet svůj sexuální apetit na uzdě. Milan mi popravdě řekl, že slíbit mi může prakticky cokoliv, ale že za sebe neručí, pokud ho bude Jaruna provokovat.
"Ved som iba chlap" řekl mi a já se rozesmála.
Josef nakoukl ze dveří, čemu se tam řehním a podotkl:
¨"Milane, jestli ty jsi chlap, tak já jsem Šípková Růženka. To, že máš občanku a své vlastní konto z tebe ještě chlapa nedělá."
Milan jaksi nepochopil, kam směřuje tok otcových myšlenek, tak jsem mu to objasnila:
"Táta to myslí tak, že chlap budeš, až zvedneš nad hlavu traktor a zatancuješ s ním odzemek" poukázala jsem na jeho štíhlou figuru oproti ostatním našim Goliášům.
Milan zesmutněl:
"To asi nebudem nikdy....no ako vravíš, hlavne, že sa mame radi" dodal.
"Ani nevíš, jak moc mám ráda právě tebe" objala jsem ho a v Milanovi zapraštěly všechny kosti.
"A teď se pojď najíst, ať máš na ten traktor sílu."

pokračování příště...