Příběh padesátý druhý - U lékaře

V době, kdy byli moji kluci ještě školou a konkrétně učilištěm povinní, strávila jsem s nimi jednou dovolenou, která mne málem připravila o nervy( každý rodič, mající dva a více potomků mi dá za pravdu, že je snažší uhlídat stádo blech než tři puberťáky).
Vyrazili jsme si na týden pod stan s tím,že budeme podnikat toulky po okolí a kluci se tak budou moci seznámit s krásami české vlasti. Kluky nijak nenadchla představa, že budou muset absolvovat nudné prohlídky hradů a zámků a také mi to dávali vehementně najevo.
Už příjezd do kempu měl grády.V té době jsem ještě byla řidička spíš nezkušená a jezdila jsem tak, jakobych za každou zatáčkou očekávala překážku z ostanatého drátu a po zuby vyzbrojené kulometčíky. Jirka jako nejstarší zabíral místo spolujezdce na přední sedačce a jeho polohlasné mumlání nelichotivých poznámek na mé umění mi zvedalo hladinu adrenalinu v krvi:
"Bacha, jedeš padesátkou, nezdá se ti, že to nějak kalíš? Ten traktor můžeme klidně objet, tady je jednosměrka.A šaltpáka má pět rychlostí, tak proč používáš jen tři?..."
Pavel s Radkem vzadu se dobře bavili a sázeli se, kdy Jirku přetrhnu jako slanečka.
V kempu jsme vybalili stan a kluci dostali za úkol ho postavit.Během půl hodiny poztráceli kolíky a tyče stavěli tak, že málem stan roztrhli, hádajíce se, kdo to staví blbě a kdo se zašívá a nepomáhá. Během dne, kdy stan jakžtakž stál, jsem jim asi tisíckrát slíbila, že je seřežu jako psy i před lidmi, jestli s okamžitě neuklidní, jsem na vařiči uvařila rychlý oběd a potom jsme vyrazili na obhlídku nejbližšího okolí.Všude lesy, skály, voda, klid a mír.Tedy-do té doby, než se kluci začali nudit a zpestřovali si procházku tím, že si vzájemně cpali jehličí za tričko, házeli po sobě šiškama a schovávali se mi.
Po návratu z procházky si vzali plavky a až do večera se rochnili v rybníku, ke kterému kemp patřil. Abych je měla aspoň částečně na očích, přesunula jsem se na terasu útulné restaurace, odkud bylo na vodu vidět, objednala si kafe a dala se do čtení poutavé knížky. Od vody zazníval řev potomků všech kempařů a já seznala, že moje kluky není zdaleka slyšet tolik, aby budili pohoršení svými stájovými výrazy a oddala se lenošení. Z toho mne vytrhl Radek, když mi přišel ukázat zakrvácené chodidlo, jak šlápl do trní, vzápětí dorazil Pavel, že má děsný hlad a mámil na mne pizzu, která zde stála hříšné peníze a nakonec se připlouhal i Jirka, že tam sám nebude čumět jako debil.
Večer pak, když na kemp padla tma a já kluky konečně nakopala do stanu, zavrtala jsem se do spacáku a usnula jako špalek.
Další dny jsme pořádali zmíněné výlety a kluci byli nesnesitelní v mezích normy, otravovali celkem přijatelně a byli vcelku i ochotni škrábat se se mnou do kopců na hrady a zříceniny,prohlížet pro ně nezajímavé exponáty v zámcích a muzeích a courat po lesích.
Dovolená utekla rychle a po návratu domů nastal zase všední život. Týden jsem prala oblečení z dovolené, nadávala nad ztracenými věcmi a vyřizovala došlou poštu. Mezi dopisy jsem nalezla jeden, který našemu Jirkovi zrychlil srdeční tep. Od doktora. Jirka je od malička astmatik, ačkoliv se to na jeho zvýšeném temperamentu nijak neprojevuje, není závislý na lécích, jen čas od času potřebuje přidat vitamín B12. Injekčně, aby to nebylo tak jednoduché. Jirka je na prášky lajdák a já jsem boj na tohle téma už dávno vzdala, takže jeho ošetřující lékařka rozhodla, že mu potřebnou dávku vždy jednou za čas aplikují v injekci. A teď, když nastala doba, kdy vitamíny zase bude potřebovat, Jirka podnikl všechny možné kroky, aby na injekci nemusel, včetně simulování různých nemocí,pokusů o útěk a nesmyslných výmluv.
Ráno v ordinaci byl Jirka velmi, velmi hodný. Až do té doby, než sestra přinesla injekci. Podotýkám, že mu v té době bylo 16. Ani malé děti nevyvádějí tolik, jako Jirka.Já i doktorka jsme ho musely držet, zatímco sestra mu zručně stahovala slipy a během několika vteřin mu píchla injekci do zadku. Jirka táhle zavyl a celou dobu zpět domů vytrvale popotahoval, protože věděl, že mi to jde na nervy.
"Počkej, až dorazíme domů!"pohrozila jsem mu.
Sotva se za námi zavřely dveře od bytu, chytla jsem Jirku za ucho a zacloumala s ním:
"Proč musíš všude dělat jen ostudu?"
Jirka zařval a vysmekl se mi.
"Co blbneš?"
Dala jsem mu pohlavek za to, jak se mnou mluví a pak mu řekla:
"Koukám, že zase potřebuješ připomenout, že mluvíš s mámou a ne s nějakým tvým přiblblým kámošem."
Jirka ihned věděl, co bude následovat a začal kvičet:
"Mamíí, vždyť mě ještě bolí zadek od té injekce."
"Tak tě bude bolet ještě od vařečky!"
A s těmi slovy jsem Jirku dotáhla do kuchyně a vzala do ruky vařečku.Jirka schytal pořádných pár ran nejdříve přes kalhoty, než jsem ho chytila a zpacifikovala a pak, když se mi povedlo si ho přehnout přes nohu,dostal na holou.¨
Vařečka se mu obtiskávala na rudnoucí kůži a sílící bolest ho nutila k vřískání. Jirka sebou mrskal jako úhoř, ale nevykroutil se. Musel přijímat další a další příděl ran.
Když už začal polykat slzy, pustila jsem ho.
A Jirka si několik dní dával velký pozor nejen při sedání, ale i na pusu.


pokračování příště...