Příběh třicátý-V nemoci i ve zdraví...

Než se překulil Nový rok,byl u nás Jarda jako doma.
Kluci se s ním sžili,dokonce i Jirka na něm brzy přestal vidět mouchy. Josef se dokonce zastavil v Lučanech, aby si s Jardovým tátou promluvil a málem to skončilo rvačkou.Toho chlapa vůbec nezajímalo,kde je jeho syn,dokonce klidně hodil Josefovi k nohám nějaké Jardovo oblečení,které mu doma zbylo.Josef si povzdechl a Jarda u nás už zůstal.
Byl to zvláštní pocit,mít doma zase -náctiletého benjamínka,protože všem mým klukům a dokonce i Honzovi už minula dvacítka.Jarda byl vysoký asi jako Pavel,štíhlý,s věčně rozcuchanými hnědými vlasy a tyrkysovýma očima.Prvních pár dní,kdy už bylo jasné,že u nás zakotví, jsem strávila tím,že jsem mu vštěpovala naše pravidla.Ze všeho nejdřív jsem mu zakázala kamarádit se i nadále s Ferem.
"Jestli se tu ten grázl objeví,jen jednou jedinkrát,budete si hledat novou mámu,protože mě zavřou za bestiální vraždu!"pohrozila jsem mu a Jarda slíbil,že se Ferovi vyhne.
Také jsme v lednu hned jeli do Jardovy bývalé školy a mě se podařilo přemluvit ředitele,aby  mu dovolili učňák dokončit.Za to jsem se zaručila,že Jarda bude do školy chodit a bude se učit.Když jsem mu to doma přetlumočila,rozzářily se mu oči:
"Jéje,to jsem rád,ani nevíte jak.Pokusím se vás nezklamat."
"To bych ti neradila"zatnula jsem naoko výhrůžně pěst a významně jsem mu s ní zašermovala před obličejem.
"Nebojte se,ještě mám v živý paměti to vaše ruční domlouvání..."zasmál se Jarda.
Jeho život dostal zase směr,sice úplně jiný,než na jaký byl zvyklý dosud,ale vypadalo to,že se rychle přizpůsobil.Ten útěk před rozzuřeným otcem odmarodil,celé vánoce strávil v posteli s
 horečkami.Bylo mu dost mizerně a kluci ho v té chvíli začali mít i docela rádi,když viděli,jak mu je.Prášky mu nezabraly a tak jsem se zase po dlouhé době vrátila k osvědčené léčbě pomocí studených zábalů.Vydatně mi v tom pomáhal Pavel.Zatímco já pokládala na postel mokré prostěradlo,Pavel vlekl vzpouzejícího se Jardu zpět do pokoje.Díky teplotám byl Jarda setrvale jen v trenýrkách,všechna trička měl stejně okamžitě propocená a to nám usnadňovalo situaci.Nemuseli jsme ho ještě svlékat.Takhle ho Pavel brzy přemohl a plácnul s ním na mokré prostěradlo,což Jarda pokaždé kvitoval hrozným vřískáním.Pravda,nebylo to nic příjemného,ale bylo to účinné.
Sotva se uzdravil,mazal zpátky do školy.Učiliště nebylo daleko a tak jezdil spořádaně každý den domů.Josef  mezi svátky spunktoval Jirku a Pavla a všichni tři si našli práci v sousedním městě,kam dojížděli po vlastní ose.Radek zase osedlal kamion,sotva ho obleva vysvobodila ze sněhového hrobu a příští rozhovor jsem s ním měla z Vídně po telefonu.
Milan,který v červnu s velkou slávou dokončil bakalářské studium a pyšnil se titulem,jezdil dál na vysokou školu a domů se chodil prakticky jen vyspat.Jarda se tak stal mým mazánkem.
Nevím,nakolik mi byl vděčný,že jsem ho na té zastávce nenechala zmrznout,ale faktem bylo,že jsme si dost dobře rozuměli.Co se dostal z Ferova područí,ukazoval mi jen tvář slušného kluka.Musel si samozřejmě vyžehlit všechny průšvihy,ale nakonec i policie pochopila,že sám by všechny ty nepřístojnosti spáchat nedokázal a po čase mu dala pokoj.
Ne tak Fero.Několikrát jsem ho zahlédla,jak se "nenápadně"courá okolo našeho baráku,ale stačilo,aby některý z kluků vyšel na dvůr a Fero horempádem pospíchal pryč.Jednou ale natrefil na Jardu,zrovna když byl sám doma. Jarda chtěl utéci,ale Fero ho úlisně vylákal až před vrata a velmi přátelským tónem se ho začal vyptávat,jak žije a že se neukáže....
A tak,když jsem šla od vlaku,mohla jsem oba kluky spatřit v živém rozhovoru,což mi pochopitelně na náladě nepřidalo.Fero mě zahlédl však včas a zdekoval se.
Naštvaně jsem o hlavu většího Jardu dotáhla za ucho domů a tam se do něho pustila:
"Cos mi sliboval,co?Že tady toho zmetka nikdy neuvidím,co?"a při každém -co- jsem Jardu pořádně plácla rukou přes zadek.
"Já za to nemůžu,"bránil se Jarda,"on přišel sám..."
"Měl jsi ho vyhodit!"zuřila jsem.
Pak mi zrak padl na jeho školní ruksak:
"Tak se pochlub s učňovkou,stejně jsem jí už dlouho neviděla"
Jarda poněkud znervózněl,ale zahrabal v batohu a kýžený notýsek mi podal.A pro jistotu o krok ustoupil.Otevřela jsem ho a to jsem asi neměla dělat.
"ANGLICKÝ JAZYK....5,5
Dosud neodevzdal čtenářský deník.Při hodině matematiky měl nevhodné poznámky,čímž narušoval výuku."
Několikrát jsem do učňovky zamžikala,měla jsem totiž pocit,že se mi to zdá.Opak byl samozřejmě pravdou.Pak jsem se podívala na Jardu,který sklesle stál opodál:
"To je vtip,ne?"
Jarda na mě upřel oči:
"Obávám se ,že ne."
Odešla jsem do kuchyně,vytáhla ze šuplíku pořádnou vařečku a vrátila se s ní do pokoje:
"Nikdy jsem svoje kluky kvůli známkám nebila,ale tobě nařežu,tak že od příště už budeš nosit jen samé jedničky!"
Jarda si ve strachu před výpraskem položil ruce na zadek a začal přede mnou couvat:
"Já se polepšim,vážně!"
"To mi nemusíš ani říkat!"odpověděla jsem mu a dodala:
"Tak to uděláme jako v létě-buď půjdeš dobrovolně,nebo to bude horší!"
Jarda uznal,že pokud se nechá bez průtahů seřezat,bude to mít rychleji za sebou a pokorně ke mně došel.Usadila jsem se s vařečkou na psací stůl a řekla:
"Tak si udělej pohodlí."
Jarda se s povzdechem ohnul přes moje nohy a já zvedla vařečku do vzduchu...
Výprask probíhal vesele.Jarda s rukama pevně zaklesnutýma do kraje stolu měl hlavu zabořenou v natažených pažích a kvílel.Vařečka mu dopadala na zadek,pevně upnutý v džínách a každá rána byla doprovázena Jardovým zaječením.
Nepočítala jsem,kolikrát jsem ho uhodila,teprve hlasité bouchnutí vchodových dveří mě zastavilo.
Jarda se narovnal a se vzlykáním si začal kalhoty opatrně rozepínat,aby zjistil,jak moc to bude zítra ve škole při tělocviku vidět.
Do pokoje nakoukl Milan a spokojeně se zazubil:
"Ahoj mamička,ahoj bratček.......už som rozmýšlal,kedy na teba dojde...."
"Aby nedošlo i na tebe,uličníku!"zavolala jsem na něho a obrátila se na Jardu:
"Tak abychom si to zrekapitulovali.Dokud si neopravíš známky a nedáš si školní věci do pořádku,máš domácí vězení.Pokud tě uvidím jinak než s učebnicí v ruce,dáme si druhé kolo.Jasné?"
Jarda horlivě přikývl:
"Jasné."
Večer se celá rodina kromě Radka shromáždila u stolu a když si Jarda sedal,zasykl.Kluci vyprskli a Josef tázavě zdvihl jedno obočí:
"Neříkej mi,že jsi zmydlila i jeho?"
Mírně jsem se začervenala a odvětila:
"No jo no,už jsme holt taková,budete se s tím muset smířit."
Kluci jako na povel vyskočili od stolu a teatrálně mě začali všichni najednou objímat:
"My tě i tak máme rádi,mami,nám nevadí,že jsi divná...."
A do toho rachotu řekl i Jarda:
"Já tě mám taky rád!"
A mě dojetím zvlhly oči.To bylo poprvé,kdy mi začal tykat.A tak to už zůstalo.

pokračování příště...