Příběh třicátý šestý-To by nikdo nečekal...

Stala se nám taková věc, o které jsem si dlouho myslela, že je to jen zlý sen.
Měla jsem doma vždycky větší množství peněz, nikdy jsem totiž nevěděla, kolik budu momentálně potřebovat, zvlášť když za mnou neustále některý z kluků chodil a potřeboval na to či ono.Sice jsem pokaždé nadávala, že ze mě tahají peníze a přitom si vydělávají vlastní, ale znáte to...
Bylo to krátce před narozeninami mojí maminky.Jelikož se jednalo o významné jubileum, chtěli jsme jí s Josefem splnit její přání a zaplatit jí spolu s otcem dovolenou u moře.Vybrali jsme fundovanou cestovku, u které jsme měli jistotu že nám moje rodiče zase vrátí zpět, pročetli katalog a nakonec jsme se rozhodli pro známé letovisko v Chorvatsku, které bylo Čechy hojně navštěvováno a kde si snad rodiče nebudou připadat jako na jiné planetě. Složili jsme zálohu a druhý den jsme měli zaplatit zbytek.
Vytáhla jsem tedy večer po večeři svou "tajnou" skrýš a vyndala peníze, abych mohla odpočítat potřebnou sumu a připravit si jí.Protože jsem z hlavy věděla, kolik peněz máme doma, ze zvyku jsem zbytek přepočítala.
Jaké bylo moje překvapení, když mi konečná cifra falírovala s mou představou.Přepočítala jsem peníze znovu... a musela jsem konstatovat, že jsem chudší o pět tisíc.To mi přišlo dost divné, přeci bych se nesekla ve výpočtech nebo zapomněla, že jsem utratila takovou sumu a nevěděla za co.Ještě jednou jsem peníze zkontrolovala, jestli na mne odněkud nevyskočí, ale skutečnost byla bohužel skutečnost.Pět tisícovek zmizelo v propadlišti dějin.
Hodnou chvíli jsem seděla v křesle a koukala do blba.To přeci není možné!!!
"Josef??!!" zavolala jsem do kuchyně na svého manžela.
Ten přišel a chtěl vědět, proč ho otravuju, když má práci.
"Nebral sis nějaké peníz odsud?" ukázala jsem mu obálku.
"A na co asi nevíš?" ohradil se dotčeně.
"Ne, počkej, jestli jo, tak je to v pořádku."řekla jsem kvapně.
Josef se na mě podíval poněkud přísněji a řekl:
"Žádný peníze jsem si nebral....počkej, proč se ptáš?"
"Nebudeš mi to věřit, ale mě tady chybí pět tisíc."řekla jsem polohlasně.
Josef naprázdno polkl:
"To je vtip, ne?"
"Bohužel ne." řekla jsem.
Josefovi se na čele usadila chmurná vráska:
"Myslíš, že by někdo z kluků....?"ani tu hroznou větu nedokázal doříci.
"Už to tak vypadá, ale řekni mi, který z nich to mohl být a hlavně proč?Vždyť mají od nás první poslední?"byla jsem z toho nešťastná.
"Jestli to někdo z nich vzal, tak ať si mě nepřeje!!" zahrozil Josef nekompromisně a já v tu chvíli ani neodporovala, sama jsem byla z celé situace konsternovaná.
Nakonec jsme všechny kluky zavolali do obýváku a nastalo vyšetřování.
"Kluci, stala se opravdu ošklivá věc.Někdo si bez našeho dovolení vzal z našich úspor peníze.Ať jste to udělal kdokoliv z vás, přiznejte se a nějak to vyřešíme.Věřím, že ten, kdo si ty peníze vzal, je potřeboval na něco důležitého a třeba nám to jen nechtěl nebo zapomněl říci....."měla jsem proslov.
Josef se mračil a pak dodal:
"A jestli se nikdo z vás nepřizná, odnesete to všichni!"
Do kluků jako by uhodil blesk.Jirka koukal na Pavla, Pavel na Jardu, Jarda na Milana, Milan na Radka a Radek na Jirku.Ale žádný z nich se nepřiznal.Všichni se tvářili, jakoby slovo peníze slyšeli poprvé v životě.
"Takže nikdo z vás o tom nic neví?" zeptal se Josef hrozivě.
Kluci svorně zakroutili hlavou.
Načež Josef odepl pásek a zavelel:
"Tak jak chcete!Všichni stáhnout kalhoty...!"
Takový poprask jsem zažila jen jednou, to když byli Jirka s Pavlem a Radkem malí a na zahradu nám vletěl včelí roj.Teď nastala panika, chaos a anarchie.Kluci sborově zaječeli a dali se do překotného ujišťování, že nic ale opravdu nic nevědí, že nic nevzali a že nechtějí být biti.
A do toho nepředstavitelného rambajzu tiše řekl Milan:
"Ja som vzal tie peniaze, otecko, bratia za nič nemožú."
Josefovi vypadl řemen z ruky a v pokoji bylo rázem ticho jako v hrobce.
Milan- náš nejvzornější syn, mající jako jediný z kluků vysokoškolské vzdělání- krade!
Zasáhlo to jak Josefa, který měl Milana pravda nejraději, tak i mne.Neschopna slova jsem na něho třeštila oči a bráchové nezůstali pozadu.
Nakonec se Josefovi vydralo z úst chraptivé:
"Proč, proboha?"
Milan začal ihned nabírat:
"Prepáčte, ja som to nechcel urobit.
Bol som v izbe, hladal som len nejaké spony do zosivacky dokumentov a našiel som nahodu tu malu obalku.Pozrel som sa dnu a boli tam peniaze, dost peniazi, ja neviem čo ma to napadlo, naozaj netušim prečo som to urobil, ale trochu som si odtial "potiahol".To je taka blbost, čo som urobil, asi mi vtedy preskocilo.Najradšej by som to samozrejme vratil, ale uz sa to neda...A teraz mam velmi špatne svedomie..."
Oba jsme s Josefem na Milana koukali jako zjara a pořád nám nějak nedocházel smysl jeho slov.
Až jsem se zeptala:
"Copak jsi nechápal, co děláš?"
Milan už proléval slzy na plné obrátky:
"No ano....ale ved ja to vobec nepotrebujem, neviem čo to do mna vošlo, hned som to chcel potom vratit, ale uz sa to nedalo.."
Konečně se mi vrátila ztracená řeč:
"Dokážu skutečně překousnout ledacos, i ta tvoje opilecká vystoupení, i Honzovo hulení, a dokonce i to, jak se ke mně chováte všichni bez rozdílu...ale jedno nesnesu za žádných okolností!Krást peníze!Velmi jsem se v tobě Milane zklamala, ani nejsem naštvaná, jen nepříjemně překvapená a opravdu zklamaná.Nemám ani chuť ti vynadat, i když na to čekáš.Nemám chuť vůbec na nic...jen budu přemýšlet o tom, že jsi zkažený a že bych tě měla poslat k čertu."
Milan zaúpěl a sepnul přede mnou ruce:
"Nie, mamička moja zlatá, nie, neposílaj ma preč, ja chcem ostat s vami...prosím ťa, zbi ma ako chceš, len ma neposílaj preč!"
Zakroutila jsem hlavou a podívala se na stále zachmuřeného Josefa, který se raději koukal z okna ven do tmy, aby neudělal něco, co by ho pak mrzelo.Jen jednou Milana seřezal, tenkrát za to rozbité sklo a dlouho ho to pak trápilo.Teď se snažil silou vůle zachovat klid a chladnou hlavu.
"Ne, Milane" řekla jsem studeně,"půjdeš do polepšovny, tohle už přesáhlo veškeré meze!"
Bráchové svorně vyvalili oči a Milan padnul na kolena:
"Slutujte sa, ja urobím všetko na svete, len abych mohol ostat s vami.....
To už bylo moc i na Josefa.Znala jsem jeho měkkosrdcatou povahu a Milanovo žadonění o milost mu drásalo nervy:
"Prosím tě, zmlať ho, aby si týden nesedl a dlouho na to nezapomněl.Já tohle nedokážu.."
Nesouhlasila jsem sice, ale podvolila se Josefově prosbě.Vyhnala jsem všechny kluky pryč a připomněla jim, že kdo bude načuhovat za dveřmi, bude bit také.Do kluků jako když střelí, zvlášť Jirka letěl jako namydlený blesk, jen aby byl co nejdál od hrozného divadla, které se chystalo.
Vstala jsem z křesla a řekla brečícímu Milanovi:
"Rovnou si sundej tepláky a slipy a ohni se do toho křesla!A nepočítej s tím, že dostaneš jen nějakých pětadvacet a bude to vyřešené!"
A šla pro rákosku.
Milan, ačkoliv se třásl jako osika, vykonal příkaz do puntíku a když jsem se vrátila zpět, byl svlečený a s hlavou zabořenou v matraci křesla mi nabízel nahý zadek, sevřený strachem z výprasku.Zastavila jsem se ve dveřích a zadívala se na něho.Byl už to velký kluk, i když nejmenší
ze všech mých dětí a já marně znovu zapřemýšlela, proč to vlastně udělal.Pravda, jednal občas zkratkovitě, někdy jakoby ztrácel veškeré zábrany a zkoušel, co ještě může a kam je možné zajít.Také vždycky provedl to nejhorší možné zlo - ať už to byly jeho opilecké eskapády, ve kterých ho skorem trumfoval Honza nebo jeho chování vůči mě tenkrát, když jsem si kvůli němu zlomila klíční kost.
Měl by opravdu dostat za vyučenou a ne jen ho seřezat.Dostala jsem nápad.
Moje známá pracovala jako vychovatelka v diagnosťáku.Mohla bych jí zavolat a domluvit se s ní...
Ale nejdřív povinnost, pak zábava.
Došla jsem k Milanovi a ťukla ho rákoskou do zad.Ten vyjeknul, jak se lekl a já podotkla:
"Táta má pravdu, Milane, dostaneš opravdu pořádný výprask, aby sis při každém sednutí uvědomil, že tentokrát jsi to přehnal a že tohle je jen začátek tvého trestu."
Milan na mě otočil hlavu a vzlyknul:
"Mamička moja...vy ma dáte do tej polepšovni?"
Schválně jsem neodpověděla a zvedla ruku s rákoskou do vzduchu.
Milan obrečel hned první ránu a já sledovala, jak se mu na holém zadku začínají pomalu rýsovat rudé pruhy po rákosce.Dávala jsem si tentokrát záležet, aby žádná rána nešla na stejné místo.Rákoska dopadla pokaždé pěkně zostra, Milan se vyšponoval a ihned zase zavrtal hlavu hlouběji do křesla.Pět...deset...patnáct......dvacet....pětadvacet......třicet.
Po třicáté ráně jsem ustala ve výprasku a nechala Milana vydechnout.Ten si ze zoufalým nářkem začal prdelku hladit, ale palčivá bolest neustávala.
Zhluboka jsem se nadechla a vyslovila větu, která Milana knokautovala:
"Tak budeme pokračovat!"
Milan rázem přestal brečet a prudce se narovnal.Jeho zčervenalé uplakané oči vyzařovaly údiv a zděšení.
"Pokračovat?" řekl nevěřícně.
"Ano, pokračovat!" odvětila jsem nekompromisně a sedla si do uvolněného křesla. Milan ihned
pochopil, co bude následovat.Čekala jsem sice, že bude protestovat, smlouvat nebo prosit, ale on se mi bez řečí přehnul přes nohy a potichu se zase rozvzlykal.
Druhé kolo probíhalo ve volném stylu rukou.Vyplácela jsem Milana s vervou, až mě začala pálit ruka.To ale nebylo nic v porovnání s tím jak Milana pálil zadek.Šlince po rákosce zmizely pod červenou mapou od mé dlaně.Brzy však zase zřetelně yvstouply na povrch, sotva jsem jen Milanovi odpočítala další dvacet ran.Ruka mě brněla, takže jsem jí skoro necítila a Milan téměř chraptěl.Poslala jsem ho klečet do kouta a s mobilem v ruce jsem vyšla na zahradu, kde Josef se zuřivým tempem ryl nový záhon.Chápala jsem velmi dobře, proč to dělá.Musel v sobě uhasit tu nesmírnou hořkost z toho, jak se v Milanovi zklamal.Položila jsem mu ruku na rameno a on se na mě podíval unaveným pohledem.
"Bude to zase dobré, uvidíš."řekla jsem mu.
Josef zavrtěl hlavou:
"Ba ne,holka, nedokážu to skousnout i když se moc snažím."
Nepřela jsem se s ním.Jen jsem mu oznámila, že volám své kamarádce do diagnosťáku.To zabralo:
"Ty ho chceš opravdu poslat do polepšovny? Uvědomuješ si vůbec, že se tam jednak může ještě víc zkazit a nebo mu tím způsobíš trauma."namítl Josef rychle.
"Nemyslím, nech to na mě.."děla jsem záhadně a vytočila kýžené číslo.
"Ahoj Ireno...no já, osobně....musím s tebou nutně mluvit, mám takový problém...jsi doma, no to je skvělé, tak dej vodu na kafe, za deset minut jsem u tebe."odbyla jsem rychle telefonát a aniž bych Josefovi něco vysvětlovala, vyrazila jsem ke kamarádce.
V poklidu jsem pak Ireně vysvětlila, jaký mám problém:
"Náš Milan začal nějak blbnout, jakoby si odbýval opožděnou pubertu, možná se chytl nějaké party, těžko říci, ale v poslední době mi připravil už pár horkých chvilek.Musíš mi pomoci.."
"Chceš ho k nám šoupnout?" byla Irena vševědoucí.
"To bude ale dlouho trvat, než ho umístí a je okolo toho moc lítání - na sociálku, k soudu..."
"Měla bych jeden nápad.Pokud mi pomůžeš, věřím, že se Milan srovná"řekla jsem jí.
"Mohla bys ho tam nechat přes víkend?Ale tak,aby si myslel, že skutečně nastupuje do polepšovny, já jsem mu tím doma pohrozila."
Irena se bujaře zasmála:
"Ty nejsi máma, ty jsi Herodes!Já se už ani nedivím že o tobě ve vesnici kolují takové zkazky, ono na tom asi bude dost pravdy..."
"Počkej, jaké zkazky?"byla jsem zvědavá.
Irena pohodila ofinou:
"Že držíš kluky zkrátka a že je klidně seřežeš, když nevyšlapují."
Teď jsem se zasmála zase já:
"Jestli k vám Milana vezmeš, můžeš si ho dosytosti zezadu prohlédnout, ty pruhy mu vydrží tak 14 dní."
Irena se zamyslela a řekla:
"Náhodou mám víkend službu, takže by to šlo.V sobotu a v neděli tam z vedení stejně nikdo není a kluci to nevykecají.Ale dostane normální režim, nemohu ho protežovat."
"To vůbec nechci, naopak, chovej se k němu velmi přísně, aby si uvědomil, kde vlastně je."
Irena se znovu zasmála:
"Tak to si dám záležet.A vsadím se s tebou, že ti v neděli večer padne okolo krku."
Dohodly jsme si všechny náležitosti a já brzy poté spěchala zpět domů.
Barák byl jako po vymření.Všichni kluci byli zalezlí ve svých pokojích a báli se vystrčit byť jen špičku nosu.Milan ukázněně klečel v koutě, třebaže už měl velké problémy, protože otlačená kolena ho musela velice bolet.Josef seděl na terase a kouřil.
Dovolila jsem Milanovi, aby vstal a řekla jsem mu:
"A teď si běž sbalit věci!"
Milan zbledl a zapotácel se.
"Mamička, preboha.....nie, je nechcem ísť preč....zmilovanie!"
Musela jsem se už dost přemáhat, abych mu neodpustila, Milan se kál, jak jen svedl, sliboval, prosil,znovu tekly slzy....málem jsem povolila.Leč tuto komedii bylo nutno dohrát až do konce a já byla rozhodnutá, že z Milana jeho ošklivé vlastnosti dostanu. Milan musel jít se mnou do svého pokoje a tam si sbalit pod mým dohledem oblečení, věci do školy,kartáček na zuby a pantofle a všechno dát do velkého batohu.Druhý den ráno ho odvezu za Irenou do diagnosťáku.
Večer u večeře bylo pořád ještě odpudivé ticho.Kluci mlčeli jako zařezaní a Milan co chvíli popotáhnul a zafňukal.Josef s námi ani nevečeřel.Využila jsem toho a řeka:
"Měli byste se s Milanem rozloučit, zítra ho odvezu do polepšovny."
Ticho se prohloubilo a pět lžic zůstalo trčet ve vzduchu.Pak teprve se protrhla stavidla řečí:
"Mamí, to přece nemůžeš udělat.....co když se mu tam něco stane?... A budeme za bráchou moct přiject?...Na jak dlouho tam půjde?......Mamčo, udělej něco, přece tam Milana nešoupneš..."
Odmávla jsem všechny námitky do éteru a Milanovi doporučila, aby se nezapomněl vykoupat a aby šel brzy spát, ráno budeme časně vstávat.
Tu noc skoro nikdo nespal.Josef se vedle mne převaloval z boku na bok a občas si vzdychnul.Já sama měla velké výčitky svědomí, aby to na Milanovi skutečně nezanechalo následky.Milana jsem pak slyšela brečet až do ložnice, díky čemuž nemohli spát ani ostatní kluci.
Ráno jsem za zuřivého nesouhlasu celé rodiny posadila bledého Milana vedle sebe do auta a odvezla ho do diagnosťáku, kde ho Irena s vážnou tváří převzala a za oběma se zavřely masívní dveře.....


pokračování příště...