Příběh třicátý sedmý - Milan v polepšovně

Když jsem Milana zanechala za branami diagnosťáku, musela jsem se na pár minut opřít o auto a zhluboka dýchat, abych přehlušila to šílené bušení srdce. V hlavě mi dosud zněl Milanův zoufalý pláč, na krku jsem cítila jeho pevné objetí a když jsem se ve dveřích naposledy ohlédla, usedal Milan právě zpět na židli a byl najednou malý, křehoučký a nešťastný....
Doma se mnou nemluvila ani klika ode dveří. Josef byl celý den zavřený v dílně spolu s Radkem a Pavlem, Jirka předstíral, že sleduje v televizi nějaký nudný program a Jarda byl ponořený v imaginárním světě playstationu.
Nakonec Jirka kapituloval a přišel za mnou do kuchyně, kde jsme seděla u stolu a míchala dávno
vystydlou kávu:
"Mami, jak dlouho tam Milan bude muset bejt?"
Podívala jsme se na něho. Byl smutný, trochu i vystrašený ze situace, s níž si nevěděl rady.
Pleskla jsem rukou vedle sebe na židli a Jirka si přisedl.
"Podívej se, Milan udělal moc špatnou věc, to chápeš sám, ne? A navíc to neměl zapotřebí, má se u nás myslím dobře. Musím ho nějak potrestat, tohle nespraví samotný nářez. V neděli pro něho pojedu, paní Zárubová ho tam nechá přes víkend pro výstrahu, aby věděl, co by ho čekalo, kdyby tam musel doopravdy."
Jirkovi se rozsvítily oči:
"Takže on tam není jako doopravdy?"
Zasmála jsem se té logice a odvětila:
"Ne, on je tam doopravdy jako!"
Jirka radostně vyskočil ze židle a dal mi pusu na tvář, což neudělal už pěkných pár roků:
"Mami, to se mi ulevilo. Mě by tady bez něj bylo asi dost blbě, dost si rozumíme."
Podrbala jsem ho na hlavě, protože při jeho třícentimetrovém ježkovi se nedalo mluvit o vlasech:
"Ty si myslíš, že bych Milana poslala do takového zařízení dobrovolně? To bys teprve mrkal na drát, co je to ta vaše máma Lvice!"
Můj nejstarší syn se zasmál:
"Hele, my to víme i tak...zvášť tady takhle zezadu!"
Načež vystartoval z kuchyně a letěl ostatním klukům slepičit, že se jim jejich slovenský brácha v neděli vrátí. Když se mi pak v poledne všichni už v dobré náladě nahrnuli do kuchyně jako velká voda, postupně mě všichni olíbali a tvrdili, že jsem "jejich zlatá maminka".

A jak se vedlo Milanovi?

Rozloučení bylo srdceryvné a Milan ještě hodnou chvíli potom, co jsem odešla a zanechala ho s Irenou o samotě,popotahoval.
Irena ho nakonec přísně pokárala:
"Tak už toho kňučení bylo dost, ne? Slyšela jsem o tobě pěkné historky, jaký jsi zbojník, tak čekám, kdy se tak začneš chovat!"
Milan na vychovatelku upřel své ubrečené modré oči:
"Ja? Nie, nie som."
Irena vzala ze stolu jakýsi formulář a jala se ho vyplňovat:
"Tak..jméno znám, Milane.. narozen..ano, máma tu nechala i tvou občanku a rodný list..v pořádku...ta je pečlivá a stará se o tebe...to je vidět!!Zato ty se jí odvděčuješ moc hezky, jen co je pravda!!Tak..adresa...máte číslo 78, že?jakou máš doktorku-Novákovou?a pojišťovna je všeobecná....a teď to důležité- léčíš se s něčím? bereš léky? máš na něco alergii?"
Milan poslouchal její slova jako by mu oznamovala datum popravy a na její otázky zvládal jen kývat nebo vrtět hlavou.
"Dobrá, to bychom měli. Jelikož je sobota, a výuka dnes a zítra není, odvedu tě nejprve do skladu, kde vyfasuješ ústavní oblečení a všechno, co budeš potřebovat. V poledne je oběd, pak polední klid, odpoledne budeš s ostatními na zahradě a potom půjdete do společenské místnosti a večer po večeři už zůstanete na pokojích a budete se připravovat ke spaní. V deset je večerka. Nějaké otázky?"
Milan se snažil vstřebat vychovatelčino mluvení,ale její slova nějak nedokázala proniknout do jeho hlavy. Dělal tedy všechno na povel.
Ve skladu se musel kompletně svléknout a odevzdal svoje věci včetně spodního prádla. Neušlo mu, jak se vychovatelka zadívala na jeho seřezaný zadek a poprvé se zastyděl. Připadal si jako malý kluk, kterého odložili do dětského domova. V ústavních teplácích a bílém tričku se cítil hloupě, na trenýrky nebyl zvyklý a když si chtěl ze zvyku uvázat teplákovou bundu okolo pasu, dloubla ho vychovatelka zezadu do žeber:
"To si nezvykej!"
Pak ho, převlečeného a zdeptaného na duchu odvedla do veliké místnosti, kde u stolů sedělo množství stejně oblečených kluků zhruba v jeho věku. Všichni se na něho zadívali jako na exota a Milanovi spadlo srdce do kalhot..tedy do tepláků. Že by na něho ti kluci koukali zrovna přátelsky se rozhodně říci nedalo. Byla mu vyhrazena krajní židle u jednoho stolu, kde ti ostatní vytvářeli jakési výrobky za papíru. Až po chvíli mu došlo, že skládají kartonové krabičky. Opatrně si sedl a tiše zasyčel, když mu bolavý zadek připomněl včerejší šílený výprask doma.
Chvíli pozoroval svého souseda, jak se s krabičkama pachtí a pak se bez vyzvání chopil práce. Aspoň mu bude lépe utíkat čas. Škoda, že mu neřekli, jak dlouho tu vlastně bude. Strašně by si přál, aby mu máma odpustila, bylo mu bez ní moc smutno. Myslel na ní, co asi dělá. Třeba zrovna nadává někomu z bráchů a honí ty ostatní do práce, táta asi pracuje v dílně ..a nebo na něho myslí? Milan si mámu představil u kamen, jak vaří jejich oblíbená jídla v těch největších kastrolech,které doma měli..jak rád by teď loupal i ty nenáviděné brambory,jen kdyby mohl být doma.Milan vší silou zahnal slzy, které se mu při té vzpomínce nahromadily v očích.
Čas se vlekl líně a pomalu. Po dvou hodinách strávených na tvrdé židli ho zadek bolel čím dál tím víc a on se vrtěl, jako by měl v trenýrkách mravence. Až si vychovatelka všimla a přede všemi mu vynadala:
"Co jsi pořád takový neklidný! Neumíš sedět v klidu? Pojď sem!"
Milan se tedy zvedl a šel k ní. Neušlo mu, že se ostatní tlumeně pochechtávají, ale on netušil, čemu se smějí. Došlo mu to hned, když vychovatelka vzala z okna dlouhé ukazovátko a přetáhla ho přes zadek. Milan bolestí až nadskočil. Chytil se za bolavou prdelku a kousl se do rtů, aby nezaječel. Další rány už nebylo zapotřebí.
"A do kouta!" křikla vychovatelka a Milan poslušně zavrtal nos do nejbližšího rohu místnosti.
Během dopoledne se postupně zaplnily i zbylé kouty a místností se kromě šustění papíru a tiché brebentění kluků občas neslo i rytmické dopadání ukazovátka na pozadí zlobivců a jejich tiché skučení či táhlé výkřiky. Milan se bál pohnout, aby zase nedostal na pamětnou. Když mu pak vychovatelka dovolila, aby si zase sedl, udělal to s nejvyšší možnou opatrností.
Jeho soused se tiše zeptal:
"To tě to tak bolelo, že tak vyvádíš?"
"Nie, no ja som bol bitý včera, vieš?"odvětil Mialn též šeptem.
"No di do hajzlu, ty nejseš Čech?" byl soused překvapený.
Milan jen zavrtěl hlavou. Víc stejně nebylo potřeba říkat.
V poledne je vychovatelky nahnaly do jídelny a sotva do sebe kluci nasoukali oběd, museli na pokoje.Milana šoupli k dost nevraživě vyhlížejícím ramenatým klukům, kterým grázlovství koukalo z očí. Milan se zachvěl, když k němu jeden z nich klidně přistoupil a řekl mu:
"Tak hele, bažante, tady velím já, aby bylo jasno!A ty budeš poslouchat a vyšlapovat, jinak si tě vychutnáme!!"
Milan vůbec nevěděl, co má dělat. Zoufale pomyslel na bráchy....ti by těmhle šmejdům ukázali, kdo tomu velí! Ale bráchové byli daleko. Nedovolá se jich, i kdyby mu tady ubližovali. To doma, to byla jiná...stačilo, aby se Fero nebo jiný z vesnických hajzlíků jen ošklivě podíval a Jirka s Pavlem a Jardou už si vyhrnovali rukávy a šli dělat pořádek.
Do reality ho vrátila facka, kterou dostal:
"Tak co je, hergot!!Sem něco řek, ne?"
Milan se na kluka podíval a řekl:
"Prepáč, čo si povedal?"
Pokojem se rozlehl hurónský smích:
"Týý voléé, Slovák! To je hustý, bude bitka!!"
Mialn nečekal, až se shromáždí ostatní a zajel pod postel jako myš do díry. Nepobyl tam ale dlouho. Dva kluci se sehnuli a vytáhli ho ven, ačkoliv se bránil. Než se nadál, položili ho na postel, jeden ho držel za nohy, druhý za ruce a třetí se rozpřáhl....
Po asi pěti fackách se Milan přestal vzpouzet. Prostě je nechal, ať si poslouží. Bylo mu jasné, že si pobyt tady obzvlášť užije a v duchu už bůhvípokolikáté žádal mámu za odpuštění. Tohle bylo peklo.
Naštěstí netrvalo moc dlouho, rachot z pokoje přilákal vychovatelky, které ihned jednaly pořádek. Samozvaný kápo se během minuty svíjel pod údery rákosky přes jeho zadek a ti dva, co Milana drželi, si už dobrovolně stahovali tepláky. Milan seděl na posteli a třel si zrudlé tváře. Ani nepociťoval satisfakci, měl v hlavě prázdno.
Pak je vyhnali na zahradu.Milan se uklidil do nejzaššího kouta zahrady, aby nebyl nikomu moc na očích, tušil, že stejně pomstě kluků z pokoje neujde, ale proč jim vbíhat do náruče dobrovolně. Nikdo si ho nevšímal, hloučky jiných, kteří si tu už zvykli, se bezcílně courali sem a tam, jiní hráli fotbal nebo volejbal a všichni vlastně zase jen zabíjeli čas. Milan seděl na lavičce nedaleko budovy a zase byl v myšlenkách doma. Už jsou taky jistě po obědě...copak asi mamka vařila dobrého? Jirka si šel určitě ven zakouřit, ale dneska s ním jeho menší brácha není....Radek si dozajista zase venku na terase rozložil ty svoje náhradní díly do auta a vrtá se v nich...Jarda se zase zavírá do svého pokoje k plyastationu a Pavel se s tátou válí v křeslech a koukají na fotbal.... a co dělá máma? Milan byl pořád smutnější a smutnější.Byl z domova pryč sotva pár hodin a už mu to připadalo, jako sto let. Jak to tu jen vydrží měsíc nebo měsíce??
Ozvala se píšťalka a všichni se houfem stěhovali zase do budovy. Ve společenské místnosti si mohli číst, hrát hry a nebo se bavit. Vychovatelka seděla u velkého stolu u okna a sledovala jejich počínání a přitom si něco psala. Milan si vybral z knihovny nějakou knihu a otevřel jí. Po pár řádcích čtení vzdal, nedokázal se na nic soustředit. Zase jen tak poposedával a myšlenky mu utíkaly přes důvěrně známou dřevěnou bránu a posekaný trávník před domem....
Na večeři se mu nijak zvlášť nechtělo.Uvědomoval si, že se neúprosně blíží chvíle, kdy ho zase zavřou mezi ty hromotluky a že jim bude vydán na milost a nemilost a na tu nejspíš. Nípak se v jakési omáčce a každé sousto mu rostlo v puse. Když vychovatelka vydala pokyn k opuštění jídelny, Milanovi se udělalo špatně od žaludku. Málem se pozvracel.
Na pokoji bylo dusno.Kápo si ho prohlížel přivřenýma očima jako kočka, která se chystá ulovit myš. Milan věděl, že je zle. Bojovně se nakrčil, léta strávená s bráchy v bitkách ho vyškolila a Milan s rozhodl, že svou kůži lacino neprodá.Měl strach, velký strach, bylo jich pět na jednoho, ale nechtěl se vzdát bez boje. Když se na něho tři vrhli a bez obtíží ho složili k zemi, rval se s nimi, co mu síly stačily. Bylo to ale předem prohrané zoufalé snažení. Že mu jen namlátili a nestihli udělat nic horšího byla zase zásluha vychovatelky, která dovnitř vtrhla ve chvíli, kdy se kluci rozhodovali, co mu udělají. Než se Milan nadál, byl z pokoje venku a vychovatelka ho dovedla jinam.
Nový pokoj by podstatně klidnější. Byli zde jen tři kluci, takoví bledí, hubení sušinkové a Milan si konečně mohl volně vydechnout. Ti tři mu dali pokoj dosyta. Každý z nich měl své starosti a nestarali se o nového spolubydlícího ani za mák.
Společné sprchování bylo pro od přírody stydlivého Milana za trest. Znával od bráchů ty nemístné vtípky o upadnuvším mýdle a čekal s hrůzou, kdy se něco podobného stane. Ale byl klid.Každý z kluků koukal, aby na něho zbyla teplá voda. Jen v trenýrkách se pak zase všichni vraceli na pokoje, kde se převlékali do hnusných béžových pyžam. Milan už na nic nečekal a sotva za nimi vychovatelka zavřela dveře, zalezl pod deku a usnul.
Spal hodinu nebo dvě? Dveře se najednou rozlétly a pět tichých stínů zaplavilo jejich pokoj.Milanovi spolunocležníci si přetáhli deky přes hlavy a předstírali, že tam vůbec nejsou. Bývalí "kamarádi" se přišli podívat na odpadlíka. Teď už ho netloukli, hluk zápasu by přivolal vychovatelky. Jeden mu širokou dlaní utlumil hlasivky, další mu zkroutili ruce za záda a třetí..ó hrůzo...mu stáhl dolů kalhoty od pyžama. Milan sebou začal kroutit jako úhoř, jeho nejhorší noční můra před ním vyvstala v té nejhorší možné podobě.Někdo se polohlasně zachechtal, když si všimli Milanova seřezaného zadku...
Milan se zpotil šíleným strachem.Přeci ho tu neznásilní? To by nepřežil!!
Možná by k tomu i došlo. Děs z nesmírného ponížení a neodvratné bolesti v Milanovi zmobilizoval všechny jeho síly a skryté možnosti. Vykroutil se klukům ze sevření, rozrazil jejich hlouček, bleskem si kalhoty natáhl do původní polohy a vystartoval z pokoje jako raketa s plochou dráhou letu. Zamkl se na záchodě, schoulil se do kouta a čekal, kdy si pro něho přijdou. Teprve za hodně, hodně dlouho se odvážil vylézt ven a vrátit se na pokoj. Neustále čekal, že ho ti kluci přepadnou a dokonají své započaté dílo a že jim v tom nebude umět zabránit. Ale všude už byl klid. Milan do rána skoro nezamhouřil oči. Bál se usnout, aby je nepropásl.
Ráno ho zastihlo nevyspalého, rozlámaného, unaveného a vyděšeného. Ti tři zbylí ale na tom pravděpodobně nebyli o moc lépe, i jim koukal strach z očí a tmavé kruhy pod nimi dávaly tušit, že jejich pokoj spánek obcházel obloukem.
Při snídani Milanovi neušlo, jak si ho pár jiných kluků prohlíží a směje se.Zřejmě se někdo postaral, aby se noční historka rozšířila.
A zase do dílny, kde byli už včera a zase ty pitomé krabičky. Ale Milan se pustil do práce s vervou, jednak chtěl zaměstnat třesoucí se ruce a jednak zahnat dotírající myšlenky na další noc. Dokonce byl v pokušení říci to vychovatelce, ale pak ten nápad zavrhl. Kdoví, jestli by mu to vůbec věřili, ti strašpytlové by mu určitě svědectví neposkytli a pomsta těch, co by práskl, by byla horší než cokoliv si Milan dokázal představit.

Už od nedělního rána jsem byla jako na trní.Celou sobotu jsem strávila zuřivým uklízením, abych nemusela na Milana pořád myslet a v neděli už jsem počítala hodiny, kdy si pro toho svého uličníka budu moci jet. Josef mi nabízel, že pojede se mnou a stejně tak všichni kluci, ale já to zavrhla:
"Ne, nepojedeme tam jako procesí.Já potřebuju jezdit, a když mi do toho všichni budete kecat, akorát bude zle. Za hodinku tu budeme a  pak si Milana užijete dosytosti."
Kluci uznali, že to tak bude lepší.
Hned po obědě jsem se převlékla a vyrazila do diagnosťáku pro svou černou ovečku.
Stýskalo se mi po Milanovi šíleně. Ať byl jaký byl, byl to můj syn-třebaže mu  na svět pomohla jiná žena. Já ho měla ráda stejně jako všechny ostatní a věřila jsem tomu, že pobyt " za mřížemi" byl pro něho dostačujícím trestem.
V kanceláři jsem si s Irenou dala kafe a ona mi řekla:
"Tak - máš ho myslím vyléčeného a definitivně. Nesl to tu opravdu těžce a to byly jen dva dny."
"Ani nevíš, jak moc se mi po něm i ty dva blbé dny stýskalo. Už se ho nemůžu dočkat."
Irena se zamála:
"Tak já ti ho přivedu."
Když se pak otevřely dveře a Milan v ústavních teplákách a tričku stanul na prahu, vstala jsem z křesla a jen mlčky rozpřáhal náruč. Milan mi do ní vletěl tak prudce, že mě div neporazil. Objala jsem ho pevně okolo ramne a cítila, jak mu divoce buší srdce.
"Mamička moja...."šeptal Milan. Líbala jsem ho do vlasů a Irena jen přikyvovala hlavou.
Šli jsme spolu k autu, Milan převlečený a ujištěný o tom, že kdyby ho zase něco podobného napadlo, tak ať přijede, a můj o hlavu větší syn se mě držel křečovitě za ruku jako klíště. Snad se bál, že zase odjedu bez něho. V autě bylo celou cestu ticho. Nebylo nám potřeba slov.
Doma, sotva Milan vystoupil z auta,vyrazili bráchové od stolu na terase, povalili ho na zem a takový řev se u nás snad ještě neozýval. To kluci dávali najevo svou radost. Tátu pak Milan objal a on ho vlídně poplácal po zádech:
"No hlavně, že už jsi zase doma..." pronesl Josef procítěně.
Kdoví, co přinese čas. Zatím je Milan hodný. Ne nějak přehnaně, je to uličník jako každý normální kluk, ale extrémní výstřelky ho opustily. A když mu v modrých očích začnou tancovat neposední rarášci a on by chtěl škodit, až by se oblaka třásly, stačí mu jen jemně říci:
"Mám zavolat Ireně?"

pokračování příště...