Příběh třicátý devátý - Pavlovo drink-driving

Pavel byl odjakživa asi nejhodnější ze všech mých kluků. Protože toho moc nanamluvil a býval uzavřený do sebe, měla ho spousta lidí za těžkopádného a možná i hloupého. Byl flagmatik, to ano, ale nebyl takový, jakého ho viděli ostatní. Já ho vnímala jako citlivého kuka, který ze všeho nejvíc touží po klidu a harmonii ve svém životě, nesnášel jakékoliv výkyvy v zajetých kolejích a občas ho nanadálé události dokázaly vytočit až do nepříčetnosti. Dlouhou dobu chodil s holkou, která mě sice nijak nenadchla, ale byla to Pavlova volba a já si přála jen, aby byl Pavel šťastný.
Stalo se však bohužel to, co jsme s Josefem očekávali - slečna přišla na to, že Pavel milionářem nikdy nebude a že nemá ani ambice stát se k blahobytu směřujícím poslancem či manažerem koncernu a zkrátka- pustila ho k vodě. Pavel rozchod odnesl těžce. A snad právě vlivem neblahých událostí, se kterými si neuměl poradit, změnila se poněkud jeho mírná povaha hromotluckého medvídka (Pavel měří okolo 190cm) a on začal blbnout. Najednou jako by mu bylo všechno skutečně jedno. Nedělal si hlavu s tím, jestli bude chodit do práce nebo ne a jak já tak Josef jsme museli důsledně dbát na to, aby ráno vstal a šel dělat. Když byl doma, sedával dál v obýváku a čučel na fotbal, ale já ho častokrát viděla, jak místo na obrazovku zírá kamsi na skříň a je myšlenkami daleko. A co mi vadilo zdaleka nejvíc - začalo mu víc a víc chutnat pivo.
Marně jsem mu domlouvala a marně jsem hrozila. Pavel byl dubový pařez obrostlý pro větší hluchotu mechem a lišejníkem a moje slova nevnímal. Brzy se mu stalo pravidlem, že z práce, sotva se doma najedl a převlékl, zmizel do hospody a vracel se domů až večer. Nebyl "našrot", to zase ne, ale nedalo se také mluvit o dvou pivech na žízeň a chuť. A co bylo zdaleka nejhorší - v alkoholovém opojení byl na mne hubatý a drzý.
Nějakou dobu jsem mu to tolerovala, chápala jsem jeho světabol a pokud o to stál, snažila jsem se ho z toho dostat. Ale všechno má své hranice.
Bylo to navečer, když jsme s Josefem vyrazili za známými do města. Cestu tam odřídil můj muž, zpátky jsem měla jet já, protože on u kafe určitě neskončí a já alkohol prakticky nepila. Vyrazili jsem v dobré náladě, kluci byli ujištěni, že jsme zpět dříve, než si oni stihnou jen pomyslet a následoval výčet trestů, které je čekají, když nebude doma všechno v rychtiku. Pavel ještě nebyl doma a kluci kývali hlavou, že mu všechno potřebné vyřídí.
Návštěva u známých byla skvělá, dobře jsme se pobavili a Josef si samozřejmě neodpustil nějaké to pivo. Při třetím už jsem začala významně zdvihat obočí.
Následná cesta zpět byla poklidná do té doby, než jsme přijeli na velkou křižovatku za městem, kde se odbočovalo k nám do vesnice. Ukázněně jsem se rozhlédla a chystala se vjel do křižovatky. Vtom se z vedlejší silnice vyřítil na plný plyn červený Renault, švihnul to na hlavní a rozletěl se jako o závod.Stála jsem na brzdách a Josef vedle mne také. Několik vteřin poté, co hazardní řidič zmizel z našeho zorného pole, stáli jsem ještě na křižovatce, za námi troubili ti uspěchaní a nervózní řidiči a mě vibrovaly ruce na volantu a nebyla jsem schopná ani zařadit rychlost.
Když jsem se konečně rozjela, Josef vydechl a řekl:
"Víš, co se mi normálně zdálo? Já už toho našeho Pavla vidím snad všude, dokonce i za volantem toho Renaulta..."
A stáli jsme znovu.
"To mi neříkej ani v legraci!!" zaječela jsem.
Jenže semínko nejistoty bylo zaseto. Josef se málokdy mýlil ve svých zrakových klamech. A jestliže v řidiči poznal našeho Pavla, byly evidentní,že jím skutečně byl. Domů jsem dojela snad nadzvukovou rychlostí. A ve chvíli, kdy mi Josef otevřel bránu, abych mohla vjet na dvůr, na mě spiklenecky zamrkala - červená barva Renaulta, který před hodinou ohrozil dopravu ve městě.
Zaržála jsem jako raněná klisna a vrhla se v botech do obýváku. Pavel seděl v křesle a nezúčastněně do sebe lil pivo.
"Čí je to auto!!" zařvala jem, až Jarda leknutím spadl ze sedačky.
Čtyři ukazováčky propíchly vzduch a ukázaly na Pavla. Ten po mě líně otočil oči a zabručel:
"Kámoš mi pučil auto, no"a vzápětí vyskočil takovou rychlostí, že zbylí bráchové jen naprázdno otevřeli pusy.A já letěla za Pavlem, v běhu jsem ho pohlavkovala až do kuchyně a nepříčetně křičela:
"Ty gaunere, ty hazardére pitomý, ty nezodpovědný parchante...ty...ty..já tě zabiju...!!!"
"Maminko, nééé"vřískal Pavel, který se marně snažil ochránit si hlavu a obličej před přívalem ran, které na něho dopadaly. Nakonec udělal to, co neudělal ještě nikdo z mých kluků - zajel pod stůl a odmítal vylézt.
"Pavle,vylez!!"zuřila jsem a šmátrala rukou pod ubrusem.
"Ne,nevylezu" Pavel měl rázem hlas jako malý kluk.
"Po dobrém! Vylez!!"
"Nevylezu!"
Odmlčela jsem se a odešla do obýváku, kde na skříni odpočívala v ladné symbóze s péřovým oprašovátkem rákoska a vzala jí do ruky. Jirka zbledl:
"Mami, co ten blbec udělal?"
"Ten blbec-to je tvůj bratr a ty se podle toho vyjadřuj! A když to potřebuješ vědět, tak měl dneska obrovské štěstí v neštěstí, protože když už nadraný sedl za volant a ohrozil dopravu ve městě, tak aspoň nikomu neublížil a nic nezničil. Což já teď hned napravím, protože ublížím já jemu!!"
Vrátila jsem se do kuchyně a rákoskou vyhnala Pavla zpod stolu:
"Už mě to hraní na schovávanou přestalo bavit. Buď si sundáš ty tepláky dobrovolně, nebo zavolám tátu a piš si, že tě za tím volantem viděl a má docela pěknou zlost!"
Pavel na mě vytřeštil oči a pak si poměřil rákosku v mé ruce. A do očí mu vběhky slzy:
"Maminko...já nechtěl..já nevěděl...promiň..."
Pak mu ruce zajely za gumu tepláků a poslušně je svlékl a zcela automaticky se přehnul přes stůl. Trenky měl dole v momentě a rákoska hrozivě zasvištěla vzduchem:
"Pětadvacet, Pavle a odpočítej si je!"
Pavel vzlykl na znamení souhlasu a když se mu rákoska poprvé obtiskla na holém zadku, zaječel:
"ÁÁúú...jedna"
Byla jsem rozzlobená, ale ne nelítostná. Pavel držel i když sebou na stole šil jako housenka na plotně, brečel, po každém úderu sevřel půlky k sobě a vstřebával tu štípavou bolest, která se mu rozlévala po těle, párkrát si pokusil zadek ochránit, ale statečně počítal dál:
"Šest...jáááúúú...sedm...nééé, ááúú.....osm....auauauau.........."
Po pětadvaceti byl uřvaný,hlas mu přeskakoval a trvalo mu hodnou chvíli, než si dokázal obléci trenky a tepláky. Sám od sebe si šel kleknout do kouta a ještě za dlouho poté, co jsem rákosku zase uklidila, se odtud ozývalo jeho štkaní a popotahování.
Až jsem to nevydržela a došla k němu:
"Vstaň."
Pavel si pohladil nejdřív zadek, pak bolavá kolena a se sklopenou hlavou se ke mě ve stoje otočil. Vzala jsem ho za bradu a hlavu mu zvedla.Jeho kočičí oči se koupaly v slzách:
"Můžeš mi vysvětlit, proč jsi to vlastně udělal? Myslela jsem si, že jsi rozumný kluk, ale tys mi dneska předvedl, jak hluboce se mohu ve svých vlastních dětech mýlit. Zklamal jsi mě, Pavle, nesmírně jsi mě zklamal.!"
Pavlovi vytryskly slzy s novou intenzitou:
"Odpusť mi to, maminko, já se polepším...slibuju!!"
Jak tam stál přede mnou, ubrečený, nešťastný, vědom si své velké chyby, která mohla mít nedozírné následky, vracel se zpět hloub a hloub do dětství, už nebyl o dvě hlavy větší, už mu do metráku mnoho nechybělo, byl zase mým malým Pavlem a já rozevřela náruč, aby se v ní mohl schovat a vybrečet.
Večer, když mu oschly slzy na tvářích, přišel za mnou Pavel do ložnice a podal mi...svůj řidičák. Tázavě jsem zdvihla obočí a Pavel řekl:
"Myslím, že u tebe bude v bezpečí, aby mě zase podobná pitomost nenapadla."


pokračování příště..