Příběh třicátý čtvrtý- Taxikářkou z donucení

Byl začátek listopadu,když se jednoho večera přihnala sněhová metelice a než jsme se stačili
rozkoukat,byly všude závěje.Byli jsme s Josefem docela klidní,však ono to do rána roztaje,říkali jsme si v bláhové naději.Příroda nás samozřejmě vyvedla z omylu,protože v noci napadlo dalších asi dvacet centimetrů sněhu a kluci museli ráno odhazovat sníh z cesty.
Dívala jsem se zachmuřeně z okna a nadávala jako špaček:
"To snad už není možné,co se to letos děje.Nejdřív povodně,teď zase sněží,ještě že tu nemáme zemětřesení."
Josef si v předsíni nazul těžké boty,popohnal Jirku s Pavlem,aby se neflákali,že na ně čekat nebude  a všichni vyrazili do práce.Za chvíli po jejich odchodu jsem vyhnala z postele i Milana,aby stihnul dojít v těch závějích včas na vlak do školy a zavolala Radkovi,který byl na cestách.Vylíčila jsem mu,jak to tu u nás vypadá a ona se do telefonu zasmál:
"Ha ha,já projíždím zrovna okolo Milána,tady by ses mohla klidně ještě koupat!"
Zavrčela jsem něco dost neslušného a šla odmést sníh z terasy,abych mohla uklidit všechen zahradní nábytek,který tak ještě zůstal neuklizený.
A pak zazvonil telefon.
Volal Jarda:
"Ahoj,mamčo!prosím tě,můžeš pro mně přijet?Já se nějak nemůžu dostat domů."
"No celá na bok a nakřivo,ty nevidíš ty závěje?Copak v tomhle můžu někam jet,když mám s tím mým autem problémy i za sucha?To těch pár metrů nemůžeš dojít nebo co?"byla jsme nevrlá.
"No...víš...já nejsem tady.Já jsem ve vlaku usnul...nějak jsem přejel..."lezlo z Jardy jako z chlupaté deky.
Zavětřila jsem problém:
"Kde jsi?"zeptala jsem se podezřívavě.
"Prosím tě,nezlob se na mě..."kroutil se Jarda.
"Tak dozvím se to?"zvýšila jsem hlas.
"Noo...v Karlových Varech."
"COŽE????" zařvala jsem do telefonu,až mi přeskočil hlas.
"Vždyť je to od nás dobrých 100 kilometrů!!Co děláš ve Varech?"
"No prostě jsem usnul ve vlaku,a ono to dojelo až do Varů....no"odvětil Jarda .
"Já tě zabiju,to si myslíš,že tam pro tebe v tomhle počasí pojedu?Počkej si na další vlak,ne?"ječela jsem do sluchátky,takže Jarda už musel být mírně ohluchlý.
"Von už žádnej nejede,až zejtra ráno."uzemnil mě Jarda.
Vztekle jsem mobilem šlehla do závěje.To se mi snad jen zdá.
Pak jsem vzhlédla k nebesům,jako bych tam čekala odpověď na moje otázky a zlostí bez sebe zanadávala:
"Za co,panebože proč zrovna já musím mít ty nejproblémovější děti na světě!!"
Několik minut jsem bojovala s pokušením,abych Jardu za jeho lehkomyslnost pořádně vytrestala,ale když jsem si ho představila,jak bezradně sedí na neznámém nádraží,ty jeho akvamarínové oči,které mě svým dětským pohledem dokázaly bezpečně knokautovat,odhrabala jsem vrata od garáže a vyjela ven svým autem.Podotýkám,že jako řidička bych se asi neuživila,řídím takříkajíc z donucení a nijak slavně.Ve sněhu se vůbec bojím jezdit.A teď mně čekala cesta kamsi do horoucích pekel pro Jardu.
Jela jsem pomalu,neproježděná cesta mi ujížděla pod koly,auto si dělalo co chtělo.Jardu jsem
proklínala jako pohan.Těch jmen,co dostal...
Trvalo mi dobré dvě a půl hodiny,než jsem se dostala do Karlových Varů.Nádraží jsme pak hledala za široké spoluúčasti domorodců,kteří mně navigovali.
Konečně jsem zaparkovala před nevlídně vyhlížejícím nádražím a vydala se pro Jardu.
Jeho robusní,vysoká postava se nedala přehlídnout.Ten byl šťastný,že mně vidí.Já už méně.Jak se ke mně hnal,zahrozila jsem mu rukou:
"Počkej,co jich dostaneš!Tohle si s tebou vyřídím,to buď ujištěný!"
Jarda zaplul na sedadlo spolujezdce a začal se tvářit,že tam vůbec není.Sedla jsem si také a on zhluboka vydechl,načež jsem já málem padla do mdlob.V autě to ihned začalo vypadat jako v putice.
"Tys něco pil!"obořila jsem se na něho.
Jarda vtáhl hlavu mezi ramena a polohlasně připustil:
"Sem si dal pivo,no."
Ještě jsem ani nenastartovala,což mi okamžitě přišlo vhod a rukou k němu bližší jsem mu uštědřila pár pohlavků:
"Kolik ti je?Jak to,že ti nalili,když ti ještě není 18?A nevykládej mi,že jsi měl jedno pivo,táhne to z tebe jako ze sudu!!"
Jarda se pod tíhou argumentů přiznal,že měl piva tři,za což jsem mu slíbila přídavek.
Pak jsem konečně nastartovala a vyjeli jsme.
Aby toho nebylo málo,začalo chumelit a já brzy neviděla ani na krok.Cesta nám ubíhala jen velmi pomalu.Když se mi v kapse rozezněl telefon,podala jsem ho Jardovi:
"No?Co je?Mamča nemůže,řídí."oznamoval Jarda komusi do sluchátka.
Pak se na mně obrátil:
"To je Milan,ptá se,co si má vzít k jídlu,že má hlad."
"Ať si vezme,co chce,teď budu ausgrechnet řešit jeho oběd!!"zahulákala jsem, že to Jarda nemusel Milanovi ani tlumočit.
V ten moment najelo auto do vyjeté koleje a už jsme se na silnici točili jako korouhvička.Já v hrůze,že se zabijeme,jsem ječela,instinktivně točila volantem,čímž se mi nějaký zázrakem podařilo nesjet do škarpy,Jara vedle mně třeštit oči ve strachu,rukama svíral palubovku a nohama div neprošlápl podlahu,jak mi pomáhal brzdit.Když se auto přestalo točit a konečně se zastavilo,zjistila jsem,že jsem jedním kolem zapadlí a nemůžeme vyjet.
"Čert aby to spral"zaklela jsem už poněkolikáté.
Vystoupili jsme a podívali se,co se dá dělat.Bylo mi hned jasné,že sami dva na to nestačíme,nehledě na to,že někdo musí řídit a někdo tlačit.
Naštěstí se nám ale podařilo po několika minutách zastavil náklaďák,který nás mírným trhnutím vytáhl na silnici a když mi sympatický postarší řidič nabídla cigaretu,kterou jsem si s ním ráda dala (Jarda skromně odmítl),odfrčela zase do neznáma.Kouřila jsem a mračila se jako ďas.Jarda ten pohled nevydržel:
"Já vím,mamčo,zasloužím si to,dostat na zadek."
Jakoby tím povolil stavidla mých emocí.Zahodila jsem nedopalek do sněhu,přistoupila k němu a než se Jarda vzpamatoval,utrhla jsem ze zasněženého keře pořádný prut a přehnula ho přes chladnoucí kapotu autíčka.Po pár ranách Jarda začal litovat,že radši nedržel pusu zavřenou,i přes kalhoty prut štípal a on začal skučet.V dálce naštěstí zahučel motor přijíždějícího auta,jinak by to tam na té silnici asi schytal asi víc.I tak,když se pak Jarda posadil,zasykl a sáhl si rukou na zadek.
"Zbytek vyřídíme doma"ujistila jsem ho a Jardovi se zaleskly oči.Asi pět kilometrů pak vydržel fňukat,aby mě obměkčil,ale na mě to nemělo žádný účinek.
Než jsme dojeli domů,volal ještě střídavě Josef,pak Jirka a znovu Josef a zjišťovali,kde jsme a jestli jsme ještě mezi živými.
Domů jsme dorazili dlouho odpoledne,začalo se šeřit.Josef,sotva uviděl světla auta,vyběhl na dvůr a já,i když jsem byla naštvaná,jsem se musela zasmát,když jsem viděla,jak mu na sněhu ujely nohy a on se málem natáhl.Zastavila jsem před vraty,dala mu klíčky do ruky a řekla:
"prosím tě,dej to do garáže,já si jdu nejdřív něco vyřídit s Jardou."
Josef pokýval hlavou:
"Jo,radši jo,dneska bych měl chuť mu nařezat sám.Takhle jsem se o vás ještě nebál,když jsem viděl garáž prázdnou.Říkal jsem si,že se muselo stát něco strašného,když jsi v takovém nečase jela."
Vylíčila jsem mu ve zkratce,proč jsem byla nucena podniknout tu šílenou cestu a Josef si Jardu přeměřil očima:
"Ty máš kliku,že jste dojeli v pořádku."
Jarda sklopil hlavu a bez odporu šel se mnou domů.Odstrojili jsme se a on popotáhl nosem:
"To dostanu asi hodně,viď?"
Sáhla jsem za skříň,kde odpočívala již značně zdevastovaná metla,kterou jsem tenkrát omlátila o Jirku a suše řekla:
"Uvidíš!"
Jarda na metlu vykulil oči,v životě takovou věc neviděl a když si představil,co to s ním udělá,měl zase slzy v očích.Podotkla jsem,že ještě nemá důvod brečet,že za chvíli si toho užije dost a popohnala ho do kuchyně.Tam zrovna Jirka a Pavel dojídali večeři.Oba se jako na povel zvedli,vzali talíře a urychleně se přesunuli do obýváku,kde pečlivě zavřeli dveře.
Jarda si už raději bez vyzvání a odmlouvání sám rozepl kalhoty a podíval se na mně.Ukázal jsem rukou na židli:
"Ohni se přes opěradlo!"
Jarda příkaz provedl,stáhnul si kalhoty a trenýrky ukázněně dolů,sevřel oběma rukama sedadlo a nastavil mi zadek.Pevně jsem uchopila otřepanou metlu a napřáhla se....
Prvních několik okamžiků Jarda jen držel a lapal po dechu.Prut mu na zadku nakreslil pár nezřetelných růžových proužků,ale to co zažíval s metlou,bylo nad jeho očekávání.Všimla jsem si,jak poměrně brzy zkoušel přemoci nutkání ochránit si vyplácený zadek rukou,ale vždy si to na poslední chvíli rozmyslel a zase se chytil židle.Jeho nářek postupně sílil.Jenže metla nebyla ze železa a prostě se roztřepila a rozlámala.Nedbala jsem na to,že Jardovi kapou slzy na sedadlo židle a šla do pokoje pro rákosku.
Jirka zvedl hlavu od talíře a překvapeně se zeptal:
"To mu to nestačilo?"
"Podívej,kvůli jeho blbosti jsem podnikla dost nebezpečnou cestu,jenom aby se nám náš mazánek vrátil domů,riskovala jsem,že se nám něco i stane.Takže si nemyslím,že těch pár ran metlou by bylo adekvátní pořádnému potrestání!"děla jsem.
Jirka jen pokrčil rameny a já se vrátila do kuchyně,kde Jarda už stál a rukama si chladil pálící zadek.Když uviděl v mé ruce rákosku,do očí mu vstoupil děs:
"Maminko,prosím tě...já už to víckrát neudělám,já slibuju,že už nebudu nikdy pít a budu fakt hodnej...."
"Já ti to ráda věřím,takže to tou rákoskou stvrdíme,abys na to svoje slibování náhodou nezapomněl!"řekla jsem mu.
Jarda vzlyknul,ale nakonec se poslušně ohnul zpátky.A rákoska mu se svištěním začala přistávat na teď už poněkud pochroumané prdelce.Jeho pláč se ozval s novou intenzitou a jednotlivé pruhy se začaly objevovat jako bych je tam čarovala.Jarda sliboval,brečel a prosil,ale já měla pořád před očima tu zasypanou silnici,bezmocně se protáčející kola auta a pomalu narůstající paniku v srdci,že se odtamtud nedostaneme.
Když jsem Jardu konečně pustila,hořel mu celý zadek.A on sám dokonce bez vyzvání šel a klekl si
do kouta u linky,tak jako to dělávali ostatní kluci.To jsem v duchu ocenila. Uklidila jsem rákosku,uvařila si kafe a když jsem ho vypila,poslala jsem Jardu,aby už šel do svého pokoje,že už to stačí.
Za několik minut jsem se šla za ním podívat.Samozřejmě, že ležel na posteli a ani se neodvažoval si na bolavý zadek sáhnout.Sedla jsem si vedle něho na postel a sáhla mu studenou rukou na naběhlá jelita.Jarda vyjekl,ale protože ho to příjemně chladilo,otočil na mně hlavu a zaprosil:
"Pohladíš mě?"
"To víš,že jo"usmála jsem se na něho.
A tak jsem mu pomalu a jemně hladila seřezaný zadek a Jarda blaženě vrněl a usmíval se,jak bolest pozvolna odeznívala.Teprve,když usnul,přikryla jsem ho a tiše odešla.Jarda se maličko usmíval i ze spaní a já si byla jistá,že trest přijal a vytrpěl bez sebemenšího nesouhlasu a že mezi námi zůstalo všechno při starém.
Přišla jsem si pak sednout mezi ostatní moje chlapy do obýváku a Milan přede mne nastrčil sešit a požádal mně:
"Mamička,prekontroluj mi ten úkol."
Zahloubala jsem se do jeho rychle nadrápaného zadání a než jsem přečetla třetí řádek,zavřely se mi oči a já nad sešitem usnula.Už jsem ani nezaregistrovala,jak mi Milan jemně sešit odebral a šel za Josefem,aby mu úkol zkontroloval on.


pokračování příště...