Příběh třetí - Jirka a Pepík-kosí bratři

Druhý den v práci se v ústraní převlékal i Honza, což mým klukům pochopitelně neušlo.
"Copak, copak?" byli jedovatí jako muchomůrky," snad ti taky někdo nedomlouval?"
Honza se na oba bratry zničeně podíval a kluci by mohli přísahat, že je v tu chvíli nenáviděl.
Když ale v šatně osaměli, Pavel Honzu znovu popíchl:
"Tak to vyklop, kdo ti naložil?"
"Vaše máma" hlesl Honza a stejně jako včera Pavel, i on dnes ukázal kousek z mojí práce.
Pavel uznale hvízdl a zavolal:
"Brácha, pojď se mrknout, tohle je práce odborníka. Ta naše máma snad po večerech provozuje sado-maso salón. Cos jí provedl?"
Ale Honza neodpověděl. Bylo mu stydno přiznat, že si o výprask řekl sám, protože neměl ani zdaleka tušení, do čeho se to sám navezl. Když si pak občas na tu včerejší hrůzu vzpoměl, běhal mu mráz po zádech a čerstvé rány znovu rozbolely.
Náhoda tomu chtěla, že se ten den do práce vrátil Jirkův nerozlučný kamarád Pepík, takový kosí bratr(on za 18 a Jirka bez dvou za 20).A to by nebyl Pepík, aby se hned nepostaral o zábavu. Zároveň se svou maličkostí dodal i flašku rumu. Pro 15 chlapů z celé dílny to bylo, jakoby plivl na horká kamna, ale šlo o pocit. Poloprázdná lahev se nakonec dostala i k Jirkovi. Ten ale odmítl, ačkoliv jindy se tak nezdráhal. Chlapi ho hned začali hecovat:
"Se bojíš mámy, co? Dostal bys na prdel, viď?"
Jirka vzdorně pohodil hlavou a popadl láhev za hrdlo. A v tu chvíli jsem vešla na dílnu.
Po celé hale se udělalo téměř hmatatelné ticho a Jirka s lahví u pusy zkameněl. Pak jí pomaličku odložil na stůl, jakoby byla podminovaná a stejně pomaličku se začal sunout z mého dosahu. Přitom drmolil:
"Tady ne, mami, až doma, prosím!"
Jakoby mluvil do zdi. Několika ráznými skoky jsem ho dohnala, zrovna když se začal rozbíhal a chytla ho za montérky. Ani jsem se nezdržovala svlékáním, prostě jsem ho ohnula k zemi a začala ho vyplácet rukou. Chlapi se začali chechtat a všichni se klidili z mého dosahu.
"Kampak?" křikla jsem na ně, " jen si to vychutnejte, když jste ze mně měli předtím takovou srandu!"
Jirka do toho zaprotestoval:
"Ještě to nemám zahojený!"
"Tvoje věc" okřikla jsem ho a pokračovala v nadílce. Je ale pravdou, že jsem ho tentokrát opravdu šetřila. Bála jsem se, že mu ublížím. Takže nedostal na holou a také údery nebyly nijak silné. Avšak po posledním výprasku byly i tak citelné, neboť Jirka se vzpíral a vřískal jako podsvinče.
Ještě lepší byl ale pohled na ostatní. Při každé ráně se někteří přikrčovali víc a víc, jiní nevěděli, kam s očima a někteří se dokonce odvraceli. Ale neutekl tomu nikdo.
Po výprasku se Jirka zvedl jako důchodce a ostatní si ulehčeně oddychli.
"A teď byste zas mohli jít něco dělat, ne?" popohnala jsem je(jako vedoucí samozřejmě můžu).
Do cesty se mi postavil Pepík:
"Za to můžu já" přiznal se.
"Aspoň jsi upřímný, že v tom Jirku nenecháš samotného. Takže chceš taky dostat nebo to povíme tvému tátovi?" dala jsem mu na vybranou.
"Ježíš, táta by mě roztrhnul jako lístek do cirkusu. Vždyť ho znáte!"
Znala jsem jeho tátu. A popravdě řečeno, nebyl mi lhostejný. Byla jsem rozvedená řadu let a co jsem věděla, byl starý Josef-jak mu zde chlapi říkali-vdovec. Oba dva jsme k sobě pociťovali vřelé sympatie, ale nikdy se nám nepodařilo dostat se přes jakousi podivnou hranici. Josef byl vysoký hřmotný mužský, a já tak nějak nechtěla, aby nade mnou získal vrch. Netušila jsem však,že to samé svazuje i Josefa. Věděl, s jakou intenzitou rovnám svoje kluky a obával se, že bych si mohla troufnout i na něho.
Přitom, tohle by byl mužský podle mých představ-rázný, rozhodný, soběstačný. Navíc jsme si rozuměli jak ve výchově potomků, tak v práci.
Tohle všechno mi proběhlo hlavou, než jsem stihla Pepíkovi odpovědět. To už k nám ale mířil objekt mých myšlenek a než jsem se nadála, vysolil starý Josef svému synovi takovou facku, až vzal druhou o stěnu a přitom si ulevil:
"Parchante jeden, ty mě přivedeš do hrobu. To není chvíle, aby něco nevyvedl. Jak ho nemám na očích, zákonitě vím, že někde škodí."
Pepík ihned koukal, aby se ztratil v davu, než tátu napadne znovu si na něm zkoušel cvik.
My dva jsme tedy osaměli a chvíli jsme za mizejícím Pepíkem koukali. Pak jsme se na sebe usmáli a šli si po své práci.
Doma jsem pak nahlas spřádala plány:
"Co byste řekli, mít zase jednou tátu?" nadhodila jsem u večeře.
Radek s plnou pusou jen pokrčil rameny, zato oba starší začali vehementně protestovat:
"To tak, nasadit nám sem starýho Josefa. Vždyť má úder jako boxer. Pepík je doma bit jako žito a když si představíme, že byste na nás byli dva, tak se nám chce zvracet. Jen přes naší mrtvolu!"
Podobná debata se rozjela další den v práci mezi Jirkou, Pavlem a Pepíkem. Moji kluci špačkovali jako o závod, ale Pepík byl s tím nápadem mít novou mámu docela srozumněný.
"Hele, volové, oni se nás stejně ptát nebudou, tak proč to zbytečně komplikujete? A nebojte se, on táta není zase tak strašnej, to já se vaší mámy bojím daleko víc. Táta mě semtam propleskne, ale vaše máma, ta to bere zgruntu, takovej vejprask jako vy jsem ještě nedostal."
"Ty bláho, jenže pak by měla volnou ruku i na tebe, uvědomuješ si to vůbec? A byli by na nás 4 dva, to je trošku přesilovka,nemyslíš?"
Pepík se té nelogické matematice musel zasmát a pak filosofsky řekl:
"Děj se vůle boží."

pokračování příště...