příběh šestý-Živelná pohroma (Karla a "Honzík")

Co čert nechtěl, přijela k nám na víkend moje sestra Karla se svým odrostlým synem Honzou.
Pro začátek je třeba trochu charakteristiky:
Karla je žena v nejlepších letech, ale chlapa si v životě nenajde, protože má tolik negativních vlastností, že před ní každý utíká.Je rozměklá jako tvaroh,jelikož jejím koníčkem je vysedávat v
 kavárně s přítelkyněmi,kouřit a drbat.Miluje svoje kafíčko a cigárko,mluví ve zdrobnělinách a synovi říká Honzíku.Navíc je majitelkou mimořádně ukníkaného hlasu,když mluví,mám chuť jí praštit,jde mi na nervy její plačtivý tón ,její stupidní řeči o skandálech jejích přátel a jejích neexistujích chorobách jsou na vraždu. Honzík - to je samostatná kapitola. Devatenáctiletý klacek, který neumí nic kromě zašívání se,flákání se a škodění.
Když mi zavolala,že prostě musí okamžitě přijet,protože už nemůže dál a je na tom špatně,na několik vteřin jsem jí uvěřila a neprozřetelně jí k nám pozvala.Josef z toho měl málem smrt.Viděl Karlu jen jednou,ale dlouho byla pro něho noční můrou.Teď chodil po bytě a nadával:
"Za co,soudruzi,za co?"
Pak se na mě podíval a vážně řekl:
"Podívej,jseš moje žena a já si tě vážím,ale jestli tady ta dorota bude víc jak tři dny,tak se rozvedeme,protože to dýl nevydržím a bude zle."
Chlácholivě jsem mu položila ruku na rameno a odpověděla:
"To můžeš být úplně v klidu,protože já sama budu od nedělního rána počítat minuty,které nás dělí od jejího odjezdu."
Josef byl rád,že si rozumíme a nastalo VELKÉ OČEKÁVÁNÍ.
Kluci nahoře v podkroví vygruntovali oba pokoje"pro hosty",takové dvě menší mansardy,ale útulné a pohodlné.Teta pro ně znamenala hodně volna,naštěstí jsem měla rozum a nenutila je trávit celý víkend spraštěným bratránkem.
Když Karla přijela,pokusila se o ladné vystoupení z vlaku a Jirka za mnou vyprsknul.Josef se totiž okamžitě distancoval od toho,aby pro ní na nádraží jel a já jsem nepřítelem volantu,obětoval se Jirka.
Sjela jsem ho káravým pohledem a Jirka naoko udělal vážnou tvář.Za Karlou vystoupil i Honza a všichni jsme se přivítali:
"Bože,to jsem ráda,že vás vidím",kníkala Karla,"ta cesta byla k nevydržení(jela rychlíkem z Prahy do Rakovníka asi třičtvrtě hodiny), já jsem poslední dobou taková slabá a doktoři se se mnou nevědí rady (bodejť,když ti nic není), ještěže mám Honzíka, to je taková moje opora (Honza za matčinými zády protočil oči), a ve škole se taky dobře učí,a co vy?" vychrlila na mě bez nadechnutí.
"No,dobrý,jako vždycky."řekla jsem,protože jsem věděla,že jí to stejně nezajímá.
Cestou domů mi Karla v autě stihla vypovědět rodinné trampoty jisté Barbory,svoje dvě nové anamnézy,šestkrát pochválit "Honzíka" a vykouřit tři cigarety.
Ulevilo se mi,když jsme dorazili domů.Naštěstí jí cestování a výstup do druhého patra vysílil natolik,že se rozhodla odpočinout si.Když jsem se na ní přišla za 10minut podívat,chrápala na posteli jako zdatný dřevorubec.
Honza se přivítal s bratránci,seznámil se s Milanem,prošel se po dvoře a vypařil se.
Kluci to kvitovali s povděkem,neměli Honzu nijak v oblibě pro jeho povýšené chování a klackovité sebevědomí.Milan si zalezl k počítači,Radek do garáže,kde se s Jirkou chvíli hrabali v autě,Pavel odešel na trénink s ostatními čutálisty a Pepík vzal pruty a šel k vodě.My s Josefem jsme si sedli v kuchyni ke kafi a najednou můj muž zbystřil:
 "Hele,co to je?Ti kluci snad pustili cirkulárku!"
Zaposlouchala jsem se a pak se rozesmála:
"Karla odpočívá!!"
Josef si poklepal na čelo:
"Jsi normální?Tohle zní jako kovošroťácký auto,který jede po kočičích hlavách."
Po mém několikerém ujištění,že takhle Karla opravdu chrápe,jsme se oba dali do smíchu.
Karla naštěstí prochrápala většinu svého času u nás.Sotva se propadla do říše snů,nedokázala jí vzbudit ani rána z děla.Náš život tak naštěstí zůstal ve starých kolejích,tedy až na rušivý element,zvaný "Honzík".
Už v pátek odpoledne svoji energii zaměřil na vytváření dusna.Zasekl Milanovi počítač,jak mohutně "pařil",kluky v garáži málem vyhodil do vzduchu,když si u otevřené nádrže s benzínem chtěl zapálit,Pepíka naštval do ruda,když si k němu přisedl u vody a začal do ní "z dlouhé chvíle"švihat klackem,ale Pepík přísahal,že to bylo schválně a Pavel ho málem zbil,když se začal předvádět před jeho holkou.
Večer na něho všichni kluci žalovali a to bylo co říci,normálně si takové věci řešili sami.Karla,která byla kupodivu přítomna,zúžila oči jako divoká kočka a pak vypálila:
"Ale,co to slyším,Honzík by přece nic takového nikdy neudělal,vy ho nemáte rádi!!!"a skoro se jí povedlo vyloudit slzu.Honza se samolibě nafouk jako holub stavák a kluci se kolektivně nadechli,aby dali průchod svým poznámkám na bratrancovu adresu.Rychle jsem zasáhla:
"Tak se podívej,Karlo,tady platí určitá pravidla a ta se vztahují i na Honzu.Nikdo nebude nikomu dělat naschvály,jinak ať si mě nepřeje.Jestli se Honza nudí,může jít něco dělat.A ty ho přestaň rozmazlovat,nebo ti rychle přeroste přes hlavu.A doufám,že si rozumíme!"blýskla jsem po ní očima.Karla věděla,že jsem schopná jí ihned poslat domů,kdyby se nepřizpůsobila,tak se i teď omezila na neurčité zaštkání a po očku se na Honzu podívala,jakože oni vědí své.A Honza řádil dál,jen si dával pozor,aby ho nikdo nenačapal při lumpárnách.
V sobotu večer,bylo venku hezky,tak jsme si všichni vynesli ven lavice a stoly a udělali si malé párty,opékali buřty,kluci s Josefem pili pivo,já čaj,protože na alkohol moc nejsem a Karla upíjela decentně víno a tvářila se jako dáma z Hollywoodu,která se tu ocitla omylem.Nastalo příšeří a já si všimla,jak se Honza nenápadně zvedl a zmizel v garáži.V tušení,že by mohl zase škodit,jsem se vyplížila za ním jako náčelník Apačů. Honzu jsem v garáři načapal ve chvíli,kdy si zapaloval cigaretu.
"To snad nemusíš tajně,ne?Máma to stejně ví,že kouříš"řekl jsem a on až nadskočil,jak se lekl.
Ze zapálené cigarety se vyvinul sloupek kouře a já podezřívavě začenichala.
"Co to kouříš?Vždyť to smrdí jako......jako marjánka!!Dej to sem"vytrhla jsem mu tu ohavnost z ruky,přičichla k ní zblízka a pak jí s odporem hodila na zem a rozmázla nohou po dlažbě.
"No co to .... co to děláš?"rozkřikl se na mě Honza.
"Tady u nás mi tohle dělat nebudeš!"zvedla jsem proti němu varovně prst.
Honza však s klidem gentlemana sáhl do kapsy a vytáhl nového jointa.
"Mě nebude nikdo poroučet"ušklíbl se na mě ještě vyzívavě.
Vzápětí mu cigáro vyletělo obloukem z pusy,jakou dostal ode mne facku a jak si třel tvář a valil na mě oči jako vejr,vytáhla z pumpičky šlauch a významně s ním sekla do vzduchu.
"No snad mě nechceš bít?"zaječel Honza a v hlase se mu ozvala panika.
"A co sis myslel,že si od teby ty drzosti nechám líbit?Jestli nechceš,abych k tomu pozvala ještě celou rodinu,tak koukej být hodnej kluk a buď rád,že to řeším jen takhle.Ale taky můžu zavolat na policajty,aby ti přišli vysvětlit,že drogy jsou u nás nelegální,chceš?"
"Ježíš teto,ne máma by z toho měla smrt,já mám podmínku a ona o tom neví.Jestli mě chytnou s trávou,tak jdu k soudu."
"Takže jak to vyřešíme?"otázal jsem se.
Honza svěsil hlavu a bylo na něm vidět,jak usilovně přemýšlí,jak z toho ven.Utéci nemohl,stála jsem mu v cestě,křičet o pomoc nemělo žádný smysl,bylo to hop nebo trop.
Pak rozhodil ruce a ještě frajersky řekl:
"Tak si posluž,když ti to udělá radost."
No počkej,ty zmetku,vařila se ve mně krev,já ti dám posluž,na tohle ponaučení jen tak nezapomeneš.Ty budeš rád,že si za týden sedneš.
Na venek klidně jsem poklepala šlauchem na sedadlo Radkovy motorky a řekla:
"Tak prosím,ohni se ....jo a ty kalhoty bys mohl sundat,co ty na to?"
Honza zůstal vteřinu stál a pak zavřel a zase otevřel oči,asi si myslel,že se mu to jen zdá.Provokativně jsem vytáhla z kapsy telefon a řekla:
"Jaký číslo mají policajti?"
Honza se bleskově ohnul přes motorku a zezadu si stáhl volné kalhoty na stehna.Do šeru garáže zasvítily jeho bílé boxerky.
"No vidíš,jak jseš poslušný"pochválila jsem ho.
Pak jsem vzala šlauch do ruky a jen tak mírně jsem ho klepla přes zadek.Honza stáhl půlky k sobě a sykl.
"Nech toho divadýlka,ještě jsem nezačala"napomenula jsem ho.
Honza zatnul zuby a čekal,až začnu.
Ale já okolo něho pomalu přecházela,sem tam ho přetáhla a řečnila:
"Já nevím,co si o sobě myslíš,jsi zkažený až hrůza.A jestli počítáš s tím,že budu milosrdná,tak jsi se spletl.Nikdy .... nebudu.... tolerovat....fetování!!!"a s těmito slovy jsem ho začala teprve pořádně vyplácet.První dvě rány absolvoval Honza v naprostém tichu,šokovaný a ochromený,tím,co právě zažívá.A pak spustil:
"Nee...teto ne....aúú....nee....jaaúúú.....slibuju,že už ááúú... budu... hodnýý....prosím....to bolí...
Asi po dvaceti ranách jsem ustala a řekla mu:
"Stoupni si a sundej si ty trenýrky!"
Honza pomalu vstal,v obličeji zrudlý ,rukávem si utřel nos a zaprosil:
"Už ne,prosíím,mě už to stačilo!"
"Jak chceš!"řekla jsem a znovu vytáhla telefon.
Honza zalomil rukama,ale poslechl.Na dva pokusy si sundal boxerky a aniž bych ho musela vyzývat,znovu se přehnul přes sedadlo motorky.
A výprask pokračoval nanovo.
Gumová hadička mu s pravidelností přistávala na holém zadku,až nadskakoval,vůbec jsem ho nešetřila,řezala jsem ho ostošest a přitom mu spílala:
"Tu máš,tu máš,aby ses začal chovat normálně,tu máš,za ten fet,za ty drzosti,já tě naučím poslouchat..."
Honza prosil,sliboval,zaklínal se jako šaman,že už bude hodný,že už to nikdy nevezme do pusy,že bude poslouchat.....jen abych už přestala.
Byl bit hodně,opravdu hodně.Ale zasloužil si to a já si byla jistá,že jestli se z tohohle výprasku neponaučí,nezmění ho už nic.
Po skončení výprasku jsem mu dovolila,aby se oblékl a vrátil se zpátky k ostatním,ale Honza řekl:
"Já bych šel radši k sobě do pokoje,nezlob se."
Nechala jsem ho odejít a sledovala,jak si po cestě opatrně tře bolavý zadek a při každém kroku syká.
Když jsem se pak na něho šla asi za půl hodiny kouknout,ležel skutečně v pokoji na posteli na břiše,spal a polštář měl mokrý od slz.
Viděla jsem se s ním až druhý den ráno u snídaně.Kluci v letu,jak postupně vstávali,sebrali se stolu namazaný chleba,na dvě kousnutí ho do sebe nacpali,čaj vypili v chůzi a mizeli za svými povinnostmi.Honza sešel dolů poslední a chtěl si sednout ke stolu,kde jsem zbyla jen já a se mnou v kuchyni Milan,zahloubaný do počítače.
Honza při dotyku se židlí vyjekl a vyskočil.
"Copak?"zeptala se kousavě,"sedl sis na vosu?"
Honza si pohladil zadek,po včerejšku velmi citlivý a snídani snědl vestoje.
Pak se opatrně podíval na Milana a naznačil mi,že by se mnou chtěl mluvit.
Mávla jsem rukou,Milan byl hluchý a slepý jako kotě,když se věnoval svému imaginárnímu světu na obrazovce počítače a Honza tedy polohlasně řekl:
"Děkuju".
"Za co?"nechápala jsem.
"Za to,žes mě včera nepráskla, a že jsi to vyřešila po svém.Já jsem totiž za tu marjánku v podmínce a kdyby se to provalilo,asi bych si šel sednout.Takže děkuju.Jo a teto,ty tvoje metody jsou sakra účinný,já se toho už ani nedotknu,i kdyby si o mě všichni kámoši mysleli,co chtěli.Mělas pravdu,choval jsem se jako idiot,jestli můžeš,odpusť mi to,já se fakt změním."
"No vidíš,takhle se mi líbíš,už je s tebou rozumná řeč.A stačilo tak málo,viď?"mrkla jsem na něho se smíchem.
"Málo?Tomu říkáš málo?Já se málem počúral,jak to bolelo.Takhle jsem v životě nebyl zřízenej."
"Jen pro tvé dobro,pokud ti to v životě pomůže,budu ráda,když na mě budeš vzpomínat jako na hodnou tetu,která to s tebou myslí upřímně."
Je fakt,že až do neděle byl Honza nejvzornější kluk,ale jen já věděla,co je toho příčinou.
A pokaždé,když začal mít v Praze problémy,nešel se svěřit své mámě,která ho nikdy nepřestala považovat za roztomilého chlapečka s andělskou duší,ale přijel za mnou.Ale o tom zase jindy...


-pokračování příště-