příběh sedmnáctý- Kterak mě Honza přejmenoval.

Tenhle příběh se stal ještě před prázdninami a já ho pro úplnost zařazuji také.
Honza,který si k nám zvykl jezdit celkem pravidelně,končil poslední rok na střední škole.Učil se slušně,byl chytrý a nějaký čas se zaobíral myšlenkou,že by pokračoval na vysokou.Jenže,tam kam on chtěl bylo zoufale plno a on nebyl přijat.
Možná i tohle byl důvod,proč začal těsně před maturitou poněkud lajdačit.
A mě velice překvapilo,když mi jednou ze školy kvůli Honzovi telefonovali.Sama ředitelka mě informovala,že by bylo vhodné,abych se dostavila do školy a na můj dotaz,co je s mou sestrou,že se neráčí dostavit sama mi bylo sděleno,že se rekreuje v lázních.Pomyslela jsem si něco velmi neuctivého o jejích "chatrném "zdravotním stavu a pak mi seplo,že se ve škole něco stalo.
Josef mě tedy následujícího dne odvezl do hlavního města,kde Honza studoval a já stanula tváří v tvář ředitelce.Podaly jsme si ruce a ona mi vzápětí vrazila do náručí černou peněženku.Nechápavě jsem se na ní podívala a ona řekla:
"No to je vašeho Honzy-tedy já vím,že to není váš syn,ale jste jediná příbuzná,o které víme,tak proto jsem se na vás obrátila."
Pochybovala jsem,že by to bylo jen kvůli peněžence a dožadovala jsem se vysvětlení.A dočkala se:
"Honza včera nepřišel do školy a jeden z jeho spolužáků našel jeho peněženku.Měli jsme o něho
 pochopitelně strach a tak zástupkyně volala jeho mamince,jenže ta je momentálně v lázních,jak asi víte ( no nevím,neráčila mě informovat)  a nic netušila. Dnes Honza přišel normálně do školy a ukázal třídní učitelce tento omluvný list...."a podala mi list papíru.
Ohromeně jsem si přečetla:
"Omluvte mého syna Jana ..... ze dne 15.června z výuky,nebylo mu dobře./a podepsána byla-Karla.
Netušila jsme,že je moje sestra natolik dobrá,že zvládla za jedno odpoledne odjet z lázní,podepsat Honzovi omluvňák a zase se bleskurychle vrátit.Když jsem tuto svou úvahu nastínila ředitelce,zacukaly jí koutky.
"Vidím,že mi rozumíte,ano ta omluvenka je padělaná.A navíc,učitelka měla dojem,že mu byl z úst cítit alkohol.Je mi to líto,Honza je výborný student,ale tohle prostě tolerovat nemohu!"byla rázem přísná.
Trochu mi zatrnulo,snad Honzu nevyhodí před maturitou?
Ředitelka naštěstí moje pochyby zaplašila,když řekla:
"Musím mu udělit ředitelskou důtku!"
Málem mě rozesmála.Tak já se strachuju,aby ten pacholek mohl jít k závěrečkám a ona mě obtěžuje ředitelskou důtkou.No,rozloučily jsme se v přátelském duchu a já na odchodu projevila touhu svého nezvedeného synovce vidět.Bylo mi to umožněno a ředitelka zaklepala na dveře třídy:
"Honzo,pojď sem..."řekla do třídy.
Zatvářila jsem se bojovně,když Honza přišel do našeho debatního kroužku a měl pusu od ucha k uchu.Jakmile mě spatřil,veškerý humor ho přešel a on překvapeně řekl:
"Ahoj,teto,co tu děláš?"
"Kde máš doklady a peněženku?"vypálila jsem na něho.
Honza si ze zvyku automaticky sáhl na zadní kapsu kalhot a pak je zatvářil vyjeveně,když jsem mu jeho majetek strčila pod nos:
"Jé,kdes to našla?"
"No já ne...to ty bys měl vědět,kdes to ztratil,ne?"
Honzovi zašrotovalo v hlavě a on se začervenal.Došlo mu zřejmě,kde se stala chyba.
"A o zbytku si promluvíme doma,ne?"
"Proč?"dělal Honza nechápavého.A mě chytil vztek:
"Jak to,žes mi neřekl,že je máma v lázních?Jak to,že se flákáš bůhvíkde,místo abys byl ve škole?
Jak to,že sis podepsal omluvenku?"ječela jsem na něho,až se učitelka i s několika Honzovými spolužáky vyšla podívat,co se děje.
Honza se mohl hanbou propadnout,když viděl,jak se mu někteří dobráci pošklebují,myslíc,že jsem jeho máma.A já,jak byla v ráži,pokoušela jsem se mu dát pár pohlavků,čemuž Honza zdárně uhýbal a tím mě ještě víc vytáčel.
Nakonec jse se spokojila s výhrůžkou,že si to vyřídíme doma a ať ho ani nenapadne nepřijet.
Honza moc dobře věděl,čeho jsem schopná v afektu a slíbil,že odpoledne pojede k nám.
Na autobusáku ho byl vyzvednout Josef,jela jsem pro něho jednou a málem jsem se zlostí vybourala,víckrát jsem to nehodlala riskovat.Možná to tak bylo lepší,protože mu můj muž po cestě promluvil do duše a Honza pokorně s hlavou sklopenou naklusal za mnou do kuchyně.Stála jsem se založenýma rukama u kuchyňské linky,na tváři výraz á la strašný loupežník Sarka Farka a právě komandovala Jirku,který za trest loupal brambory,aby to dělal pořádně.
Honza pozdravil a Jirka ožil.Věděl už,že jeho bratranec má solidní průšvih a on bude tudíž od brambor osvobozen,aby následujícímu cirkusu nemusel přihlížet.Tušil to dobře,protože jsem ho vzápětí vyhodila a obrátila se naštětěně na Honzu:
"Ani se nenamáhej se lhaním,všechno už mi řekla ředitelka,takže očekávám pravdu a nic než pravdu,jasné??!!Můžeš mi to všechno nějak vysvětlit?"
"Jo teto promiň,já vím,už se to nestane."pokusil se Honza zachránit situaci.
"To si buď jistý,že se to už nestane,o to se postarám!"řekla jsem přísně a rozhlédla se po kuchyni...
Honza mě s hrůzou tě pozoroval a už tušil,co přijde.
"Ty si myslíš,že když máš občanku a zodpovídáš sám za sebe,že si budeš dělat,co chceš?Tak to tě teda upozorňuju,že ne,budeš také poslouchat,jasné?"skřípala jsem zubama.
Honza horlivě kýval hlavou:
"Já vím, no ale stalo se, už nejsem malý kluk..."
Podívala jsem se na něho:
"Tak já teď poučím,jak se to dělá,aby se to víckrát nestalo!"
Honza dal před sebe ruce jako v sebeobraně:
"Ne teto,vážně to není nutný, já už vím..."
Pokročila jsem k němu:
"To je dobře,aspoň ti to nebudu muset vysvětlovat....takže bych velice ocenila,kdybys mi podal tu velkou vařečku!"
Honza zaprotestoval:
"Nee vařečkou nee prosím! To bude moc bolet a vůbec už jsem na výprask velký nemyslíš?"
Jen jsem se na něho ušklíbla:
"Jistě,od toho tělesné tresty jsou...ty že jsi velký?Velcí kluci nezlobí a nepodvádí ve škole!!"
Honza byl v obraně:
"Já vím,ale kluci ve škole už na zadek nedostávají!"
Nic na mě neplatilo:
"To mě nezajímá,já s tebou nebudu diskutovat...tu vařečku,nebo to bude horší!"
Honza se pomaloučku odšoural pro vařečku a já ho schválně popoháněla:
"Rychleji by to nešlo?"
Honza mi nakonec třesoucí se rukou vařečku podal a já si sedla v židli a ukázala k sobě:
"Tak pojď!!!"
Honza to ještě naposledy zkusil:
"Teto, prosííím.."
"Nech toho kňučení...když sis připadal velký předtím,proč se teď chováš jako malý kluk?Tak jak dlouho tady hodláš stát?"
Najednou Honza řekl:
"Maminko prosím, vážně, nebij mě..
Na okamžik mi zatrnulo-maminko??
Ale pak jsem se zatvrdila a řekla:
"Na tohle nemám čas"
A Honza začal natahovat:
"Mamííí pust mě prosím"
Pevně jsem ho chytla v pase,aby se nemohl bránit,přitáhla ho k sobě,ohnula přes obě nohy a vzala ze stolu vařečku do ruky,neviděl můj pohyb,spíš jen cítil co se chystá,jeho zadek čněl vzhůru, rukama se opíral o zem a špičky sotva dosáhly na zem, nepohodlná a děsně ponižující pozice,v Honzovi mísil se vztek, strach a ponížení,že se tomu nedokáže ubránit. Je přeci dospělý
Dobře jsem viděla,jak se Honzova tvář křiví potlačovaným vztekem a rozhodla jsem se mu dát malou lekci:
"Asi ti budu muset stáhnout kalhoty..."
Honza si rychle uvědomil,co dělá:
"Ne mami ne, já už nebudu."
Nebylo mu to nic platné:
"Pozdě,už jsem se rozhodla!"
Honzovi v hlavě vířil splašený kolotoč:
"To je hrůza já tady asi dostanu od mámy-teda od tety na zadek jak dítě a nic s tím neudělám, sakra to nejde. "
Myšlenky mu letěly hlavou jak střely, cítil, že zadek moc chráněný nemá- jejda, to néé-
 a po první překvapením vyjekl:
"Auuuu..."
A v duchu si nadával:
 no přeci tady nebudu křičet jako harant, to ne,vynasnažím se to vydržet.
Po čtvrté ráně mu došlo,že to nebude tak snadné a po šesté už ho chytila panika:
"Tohle nevydržím!"
S uspokojením jsem sledovala,jak rány dopadají přesně,štípou jako čert,Honza cítil,jak mu po každé naskočí kulatý otisk...
"Auu néé prosím auu to bolíí auuu doost auu prosím..."
 vyváděl Honza už při každé ráně, bylo to jak kdyby si sednul na rozpálenou plotnu a nejvíc ho děsilo to, že to bylo po každé ráně desetkrát horší.
Nechala jsem na chvíli vyplácení a řekla mu:
"Tak,a teď si stoupni!"
Honza si ulehčeně stoupl a pomyslel si,že už je konec a je docela rád, protože slzy už cítil v očích a to by vážně byla potupa, bulet jak dítě.
A já ho najednou knokautovala:
"Tak tohle byl jen začátek,milý synu,teď teprve poznáš opravdový výprask!"
Honza se vyděsil:
"Ne mamíí prosím to už stačilo, já si to opravdu budu pamatovat a vážně to neudělám, věř mi, slibuju..."
a v duchu už zase naříkal:
-to je překvapení, to néé ona chce pokračovat a já už mám dost, to nevydržím-
Jako obvykle jsem si s ním nehodlala vyprávět:
"Nediskutuj se mnou a místo toho ....ty trenýrky dolů,prosím!"
Honza zaprosil:
"Nee na holou néé!!"
Dala jsem si ruce v bok:
"Jestli to budu muset zopakovat ještě jednou,tak bude přídavek."
Tohle na Honzu zafungovalo,radši sundal rychle trenky dolů.
Trápila jsem ho dál:
"A že by ses přehnul zpět?Nebo to mám zase udělat za tebe?"
Honza radši už nediskutoval, viděl že to myslím vážně a stejně neměl žádnou obranu a já si ho mohla přehnout jako pírko, tak pomalu a neochotně zaujal předepsanou ponižující pozici.
Teď už se cítil úplně nechráněný, vzduch sice příjemně chladil jeho rozpálené pozadí,ale tušil,že tohle bude mnohem horší.A pocítil to hned vzápětí,vařečka se začala znovu komíhat vzduchem...rána za ranou v poněkud pomalejším,ale pravidelném tempu se mu doslova zakusovaly do zadku...
Honza protestoval:
"Auu auuííí -tohle nejde, to nevydržím..auu prosím nééé doost auu už ne budu hodný slibuju!"
Prosil a natahoval jak malý kluk,už zapomněl,jaké to je dostat na holou, slzy už nemohl zastavit...
Zkoordinovala jsem slova a údery:
"A...to...máš...pro....výstrahu...kdybys....chtěl...zase...podvádět....nebo....zlobit!!"
Honza každý dopad vařečky na nechráněný zadek doprovodil výkřikem,sliboval,prosil,brečel, nešlo to vydržet, snažil se vysmeknout, zakrýt si rukou zadek, prostě cokoli co by zastavilo příval ran.
Varovně jsem napřáhla vařečku:
"Ještě jednou tam tu ruku strčíš a dostaneš přes ní,mě to bolet nebude!"
Honza radši uhnul rukou,ale vysmeknout se snažil dál, moc mi to ale nešlo:
"Maminko prosím už mě pust už to vážně neudělám" prosil přes příval slz.
Nebyla jsem nijak přesvědčena:
"Budeš už hodný?Nebudeš lajdačit?Nebudeš podvádět?"
Honza se zaklínal jako africký šaman:
"Ne nebudu slibuju!"
odpověděl a snažil se zvednout se jako že už je konec.
Zeptala jsem se ho jízlïvě:
"Ty někam jdeš?"
a přimáčkla jsem ho zpátky a pokračovala ve výprasku,zadek už měl rudý a už neměl ani jedno bílé místo,kde bych mohla vařečku ještě obtisknout...
Honza bolestí a zděšením opět začal vyvádět a kopat nohama a snažit se vykroutit z dosahu toho hrozného nástroje.
Jeho rebelantství mělo za následek pouze to,že jsem ho  stiskla,div jsem mu nevyrazila dech....rány dopadaly dál...
Honza pochopil,že to nemá cenu a už neměl sílu na odpor,jen naříkal bolestí, veškerý vzdor ho přešel s postupujícím výpraskem. Už jen odevzdaně ležel přes má kolena, přijímal rány a slzy kapaly na koberec.
Konečně jsem se nechala obměkčit jeho pláčem:
"No,tak to by mohlo protentokrát stačit....postav se."
Chviličku ještě zůstal ohnutý a nabíral sílu, pak pomalu vstal z mých stehen. Jeho ruce vyletěly na zadek a on zkoumal poškození.. Zadek ho neskutečně pálil. Slzy stále tekly a on vzlykal jako malý kluk.
Docela klidně jsem se na něho podívala:
"Koukám,že to bolí viď?Tak si to dlouho pamatuj.A abys jen tak nezapoměl,půjdeš si kleknout do kouta,a pěkně na půl hodiny."
Honza si jednou rukou třel zdevastovaný zadek a druhou utíral slzičky:
"Bolí mami, slibuju že už to neudělám."
Odešel si poslušně kleknout do kouta a už si vůbec nepřipadal jako předtím, jako dospělý chlap.
Vyhodila jsem ještě jeden trumf:
"A nemusíš se ani namáhat s oblékáním,jen zůstaň tak jak jsi!"
Honza šel do kouta a klekl si s nahým žhnoucím zadek a myšlenky zase letěly- týjo to byla hrůza, tak tohle si už nikdy zopakovat nechci, už se alkoholu ani nedotknu a falšovat omluvňák už taky nebudu, máma má fakt sílu, takhle mě může seřezat kdy se jí zachce a já s tím nic neudělám. Radši jí nebudu dávat příčinu -a nebudu jí už říkat teto,i když mě zbila,udělala pro mě hodně,jako opravdová máma...."
Od té doby mi Honza říkal mami....a dával si moc dobrý pozor,aby mě rozzlobil.


-pokračování příště-