Příběh šedesátý druhý - Máme holku

Máme holku!

Už slyším, jak mnozí čtenáři začnou blahopřát Jirkovi k narození potomka. Ale klídek.Miminko ještě sladce dřímá v Terezině lůně, její požehnaný stav se podobá prozatím jen příšerným chutím na všechno možné a hlavně nemožné, takže vraťte to šampáňo zase pěkně zpátky do lednice a čtěte...

To že mám doma samé kluky je notoricky známé. S přibývajícím počtem snach skutečných či potencionálních se misky vah pomalu vyrovnávají,takže jednou snad už v naší rodině nebude ženské pohlaví menšinou.Teď se ale musím pochlubit tím, jak jsem získala dceru.
Ne nebojte se, na stará kolena jsem se opravdu nezbláznila, abych uvažovala o početí dalšího grázla, který by obohatil náš klan svou originální povahou nesnesitelného charakteru.To se jednou Jarda, teď už dávno plnoletý, vysoký, ramenatý a odvážný vypravil do rodného Lukavce, aby si s bývalou rodinou vyříkal tetičky a babičky. Já i Josef jsme o jeho nápadu věděli, nesouhlasili, ale neprotestovali.Chápali jsme, jaká křivda v tom klukovi musela celá ta léta být, když se ho otec dokázal ve chvílích nejtěžších zbavit jako nechtěného štěnete a v tu vteřinu, kdy ho vyrazil z baráku pro něho přestal existovat.
Jarda si trpělivě počkal, až dospěje fyzicky ( o jeho rozumu budu pochybovat nejspíš až do smrti) a pak nám prostě oznámil, že si z Lukavce odveze to, co mu podle práva patří, pokud to tatík ještě nestihl prochlastat.
Josef se nabídl, že pojede s ním, ale Jarda se jen usmál a řekl:
"Jseš hodnej táto, ale tohle zvládnu sám."
Vrátil se pozdě z večeru, na zádech ruksak velikosti malého stanu a za ruku vlekl neidentifikovatelné stvoření s kapucou na hlavě a popotahující na každém kroku.
"Co to je?" otázala jsem se a štítivě ukázala prstem na jeho společnost.
"To je ségra" oznámil mi prostě, jakoby se rozumnělo samo sebou, že k nám může dotáhnout každého člena své rodiny.
"Jsem jí tam prostě nemoh nechat" dodal a shodil ze zad batoh.
"No a co my s ní tady jako?" nechápala jsem, jak si ten klacek vlastně představuje.
"Mamí, kdybys viděla, jak to tam vypadá.To prase leželo úplně namol uprostřed kuchyně, všude smrad, špína, plíseň a Jarča měla v pokoji jen slamník , von prochlastal i postele..."
"Nikdy ses nezmínil, že máš sourozence." rýpla jsem si jemně.
"Já jsem taky nevěděl, že je zpátky doma.Je nás asi šest, co se pamatuju, ale všichni byli pryč z baráku, některý byli v děcáku a některý u babičky.Když máma umřela,měl jsem jít taky do děcáku, ale nějak se na mně v tom zmatku zapomnělo a tak jsem nakonec zůstal doma. Jarča vychodila základku a měla jít do učení, tatík si na ní prej vzpomněl a vzal si jí domů."
Protočila jsem panenky při představě, že bych se mohla seznámit s dalšími ratolestmi Jardovy původní rodiny a pak jsem se podívala na Jarču:
"Tak co s tebou?"
Dívka poprvé zvedla hlavu a upřela na mne psí oči,plné zmatku, strachu a vzdoru. Velké, kulaté hnědé zorničky mě hypnotizovaly. A bylo rázem rozhodnuto. Když se Josef vrátil z práce a Jarča mu byla představena, podíval se na mne a podotkl:
"Tak tohle bude ještě zajímavé. Hlavně až se o tom dozvědí ti naši nadrženci."
Jarča se brzy adaptovala. Brácha jí byl neustále nablízku a vštěpoval jí naše pravidla.Dlužno dodat, že Jaruška byla pravým opakem svého poměrně hodného bratra. Byla tvrdohlavá, hádavá,zlostná a mně celkem brzy došla trpělivost s jejími náladami jako dubnové počasí a bylo jí sděleno, že na ní nebudu brát žádné ohledy jen proto, že je to holka a jestli nebude poslouchat a nezklidní se, přijde ke slovu vařečka.Jenže znáte to, puberťačka ( bylo jí v té době patnáct let), která byla zvyklá si dělat co chce,musela najednou dodržovat určitá pravidla.Bylo jí silně proti srsti, že musí chodit domů ve stanovenou hodinu, nastoupit do učení a plnit úkoly, pomáhat doma, nosit slušné oblečení a nebýt sprostá a hubatá.
Dokonce si jí vzal do parády i Pavel, který znatelně pookřál, sotva se u nás ta malá dračice objevila a dával jí lekce slušného chování. Naivně jsem se radovala, že na ní Pavel svým klidem a vyrovnaností zapůsobí a že si z něho Jaruška vezme příklad. Svatá prostato - jak by řekl Jirka.
Když už v prvním čtvrtletí měla na učilišti - vybrala si ošetřovatelský obor zdravotní školy-třicet neomluvených hodin,šla jsem jako obvykle do školy žehlit vzniklou situaci. A po cestě domů jsem na Jarčinu hlavu svolávala hromy blesky.
Josef se na mne doma jen podíval a hned věděl, kolik uhodilo. K mému údivu ale řekl:
"Nikdy jsem nebyl zastáncem toho, abys kluky řezala za každou hovadinu, i když musím uznat, že jsou dneska aspoň částečně rozumní a člověk se nemusí bát je pustit mezi lidi, ale tahle malá čertice si to opravdu zaslouží a ten jejich povedenej fotřík by měl tuhle medicínu ochutnávat třikrát denně,aby viděl, co dokázal ze svejch dětí udělat.Holka v pubertě-to je horší než žlutá zimnice, úplavice a vši dohromady.Ženský by se měly řezat od tý doby, co začnou myslet samostatně."
Tou poslední větou to rozštípl. Významně jsem zdvihla obočí a otázala se:
"To myslíš vážně?"
Josef si uvědomil, že maličko přestřelil a smířlivě dodal:
"Teda...až na vzácné vyjímky jako třeba ty."
Jarča se vrátila odpoledne domů jakoby nic.Na můj dotaz, kde byla, klidně odvětila, že ve škole.
"Nelži!" okřikla jsem jí.
"Ježíš, no tak sem tam nebyla, no, to je štráchů.Stejně je ta škola úplně pitomá, samý úchylárny, mejt podělaný dědky a cpát si do hlavy debilní kecy...." začala prskat jako divoká kočka.
Nenechala jsem jí ani domluvit, tohle bylo silné kafe, aby mi křičela do obličeje, vzteklá a naježená jako dikobraz. Popadla jsem jí za ohon vlasů a přitáhla jí blíže k sobě.Zaječela a začala sebou škubat, ale bolelo to a musela se chtěnechtě podvolit.Téměř v předklonu jsem jí odvedla do kuchyně a otevřela kluky nenáviděné šuple s vařečkami. Jaruška nebyla hloupá, aby nepochopila, co se chystá. Kluci by v tu chvíli boj vzdali a přišli by s prosíkem, ale ona ne.Vzpouzela se, bylo velmi obtížné jí přrhnout přes koleno a udržet jí. Když se mi to ale nakonec podařilo, sevřela jsem jí v pase a druhou nohou jsem jí znehybnila kopající lýtka. A nastalo sólo pro vařečku.
Jarča semkla rty do tenké čárky a držela jako beran. Alespoň do té doby, než jsem jí vysoukala z legín a kalhotek.To na ní působilo jako zaklínadlo.
"Néé, na holou néé" začala pištět jako myši v krechtě a pak spustila ještě o oktávu výš. To když se jí začala vařečka znovu podepisovat na obnaženou prdelku.
"Pomoc, Járo, pomoc..." dovolávala se svého staršího bratra, ale ten stejně jako ostatní trpěl momentální hluchotou.
Bolestných ran přibývalo, vařečka jí zanechávala na pozadí dvě velké modřiny a když jsem se začala trefovat i těsně pod zadek, kde je kůžička nejjemnější a o poznání víc to štípe, Jaruška změkla. A začala slibovat:
"Já...už...budu...hodnááá..."vyrážela ze sebe mezi vzlyky.
Zadek měla jako rajské jablíčko, barva se místy snoubila s fialovým nádechem a stejně rudá byla i ve tváři.Rozmazaná řasenka jí vykreslila na tváři dvě stružky, rozcuchané vlasy jí dodávaly vizáž čarodějnice.
"Běž se umýt" pobídla jsem jí, když výprask skončil a ona se postavila a začala si rukama třít seřezanou prdelku.
Když jsem asi za hodinu vešla do jejího pokoje, spala stulená v křesle v tričku a kalhotkách, z nichž na dálku zářila červeň a obličej měla položený na starém odřeném plyšovém medvědovi, kterého jí blahosklonně věnovat Pavel.
Oznámila jsem to v pokoji Josefovi a ten věštecky podotkl:
"Tak se mi zdá, že si i já připravím řemen do pohotovostní polohy.Řeknu ti, že s našimi kluky to oproti ní byla procházka rajskou zahradou."


pokračování příště...