Příběh první - Já a moji kluci

Mám tři syny- nejstarší se jmenuje Jirka a je mu 21 let, prostřední slyší na jméno Pavel a nedávno oslavil dvacítku a benjamínkem je Radek, osmnáctiletý uličník. Všichni tři jsou ostatně pěkní dárečci a tak není divu, že se u nás ozývá velmi často jak můj křik, tak nářek některého ze tří provinilců. Nejsem nikterak zastáncem metod domlouvání a trapného vyslýchání a nicneřešícího vyhrožování. U nás to jde ráz na ráz. Jakmile kluci něco provedou, vědí, že budou biti. A že se s nimi nijak nemazlím, bude patrné hned vzápětí.
Jednoho pátečního večera se Jirka s Pavlem vydali na diskotéku. Radek dlouho smlouval, aby mohl jít s nimi, ale díky nikterak chvalitebným školním výsledkům  měl smůlu. Oba starší bratři na něho ještě v předsíni udělali dlouhý nos a odkráčeli do víru decibelů. Radek chvíli v pokoji vztekle kopal do nábytku, ale po mém ujištění, že jakmile toho nenechá, dostane pár facek, se šel radši učit.

Bylo asi 11 hodin, když mě zívání připomělo, že je čas jít spát. V tom zazněl zvonek. Trhla jsem sebou, kdo by nás takhle pozdě v noci otravoval? Radek vystartoval otevřít a vrátil se celý vyjevený:
"Tak tohle tu ještě nebylo, páni bratři v doprovodu ozbrojených složek!"
Ve dveřích jsem stanula tváří v tvář špatné realitě. Dva uniformovaní příslušníci mi zasalutovali a postrčili oba kluky do bytu:
"Porvali se na diskotéce, vyvolali konflikt s vyhazovačem, který je podle práva chtěl vykázat. Bude to za pokutu a možná i správní řízení."
Mlčky jsem zaplatila pokutu a stejně mlčky oba syny převzala. Kluci ihned poznali, že je zle. Věděli,že když nadávám, je to ještě dobré, ale pokud neřeknu ani slovo, moc se zlobím. A taky že ano. Cestou do obýváku jsem sundala z věšáku řemen a postrčila oba do pokoje. Pak jsem mrazivě zahájila vyšetřování:
"Kdo to začal?"
"Já" přiznal kajícně Pavel.
"Tak pojď" pokynula jsem mu ke křeslu.
Pavel zbledl, ale poslušně šel na vykázané místo.
"Kalhoty dolů" poručila jsem mu.

Pavel si neskutečně dlouho rozepínal džíny, jakoby čekal, že tím k exekuci nedojde. Nakonec se jen v trenýrkách přehnul přes křeslo.
"Kolik?" zašeptal sotva slyšitelně.
"Až mě to přestane bavit!" odsekla jsem a srovnala si řemen v ruce. V příštích třech minutách se ozývalo pouze svištění řemene a Pavlův pláč:
"Aú, jáú, prosím, už dost, já už budu hodný, áúú..."
Po straně jsem se podívala na Jirku, který nervózně přešlapoval v rohu a snažil se být neviditelný. Bál se o to víc, že viděl, jak Pavel trpí a také proto, že měl z bolesti strach.
Zatímco Pavel kromě nářku vytvářel nezdařilé pokusy se mi vytrhnout a prchnout, což jsem likvidovala pevnějším stiskem, Jirkovi se začaly po tvářích pomalu koulet slzy.


Sotva jsem Pavla pustila a poručila mu, aby si za trest klekl do kouta, Jirka začal vzlykat nahlas a dokonce přede mnou padl na kolena a začal prosit za odpuštění. Docela mě to překvapilo, tohle ještě nikdy neudělal, jeho strach musel být tedy přímo pekelný.
"Ne!" zamítla jsem jeho zoufalé prosby," ohni se nebo ti pomůžu!"
Jirka tedy s pláčem vykonal rozkaz. Protože měl dosud na sobě volné šusťákové kapsáče, chvíli jsem se rozhodovala, zda mu je stáhnu, ale nakonec jsem ho nechala tak, jak byl. Intenzitu výprasku tím dozajista nezmírním. Pak jsem zvedla ruku a pásek poprvé dopadl na Jirkův vystrčený zadek. Jirka zaječel a ihned se začal chránit rukama.

"Ty ruce dolů, nebo půjdou dolů i kalhoty" řekla jsem mu nekompromisně a Jirka, brečíc jako o závod, spustil ruce dolů. Pokračovala jsem dál ve výprasku a pak, když mě začala bolet ruka, jsem uřvaného Jirku poslala klečet do kouta vedle svého bratra. Pavel už nebrečel, jen tiše popotahoval. Chvíli jsem je oba pozorovala, jak si opatrně jednou rukou hladí sesekané zadky a druhou si rozšmudlávají slzy po tvářích.


A do toho všeho znovu zazněl zvonek. Radek šel znovu otevřít a vrátil se ještě vyvalenější:
"Mami, jsou tady zase ti policajti".
Šla jsem tedy ke dveřím, zvědavá, co ještě chtějí. Že ten rámus museli slyšet až před barák, bylo nad slunce jasnější. Snad mi také nedají pokutu?
Jeden z nich mi však mlčky podal peníze a ten druhý roztrhal doklad o zaplacení pokuty. Načež oba zasalutovali a odešli. Asi jsem se v té chvíli netvářila moc duchaplně, jak jsem tak stála s ústy dokořán a civěla na jejich mizející záda. Pak jsem se vzpamatovala a poslala všechny tři kluky spát...


pokračování příště...