příběh pátý-Jak si Milan myslel,že nebude poslouchat

Uběhly dva roky.
Nejstarší Pepík stihl oslavil 25.narozeniny a nejmladší Radek a Milan si užívali sladkých devatenácti let.
Zvláště Milan za tu dobu doznal značné změny.Zesílil,už dávno to nebylo žádné průhledné tintítko,naopak se mu postava velice hezky zformovala do mužnějších tvarů,opálil se a ,co mi ale začalo vadit,začal se chovat stejně,jako ostatní kluci.Ne že by z něho byl vysloveně hulvát,to ne-ale začal mít poněkud prořízlejší pusu a občas z něho lezly velmi podivné výrazy,míchal češtinu se slovenštinou a já nevěděla,co některá slova znamenají,jen jsem doufala,že to nejsou nadávky.
Když mu padlo vytoužených devatenáct,měl už za sebou stejně jako Radek střední školu a protože se učil opravdu výborně,šel dál na vysokou. Radek šel do práce,začal jezdit do ciziny kamionem a já mu občas nadávala,že nevím,na co má tedy maturitu,když raději točí volantem.
Milan mi oproti tomu dělal jen radost,učení mu šlo samo,koupili jsme mu počítač,aby se mohl připravovat i doma a to byl možná kámen úrazu.Často jsem ho přistihla,jak místo článků do školy,prohlíží pitomosti.Ale protože býval rozumný,tolerovala jsem mu to.
Bylo to takhle v pátek večer,celá moje pětice se nachystala za zábavou a já jim ze zvyku dala kázání o slušně vychovaných mladých mužích a staré matičce,z čehož měli už legraci,protože to znali nazpaměť.Když vypadli,měli jsme s Josefem pocit,že jsme ohluchli:
"Nezdá se ti,že je tu nějaké divné ticho?"zeptal se mě můj muž.
"Jo,jakoby někdo vypnul sbíječku"zasmála jsem se.
V noci,jsem se z ničeho nic probudila,ani jsem sama nevěděla proč.Ze zvyku jsem šla zkontrolovat kluky,ti nejstarší spokojeně chrápali(doslovně,zvlášť Jirka),Radek byl kdesi na cestách po Španělsku,jenom Milanova postel byla nedotčená.
"No to si snad ze mně dělá srandu"probudilo mě zjištění,že je půl páté ráno,ačkoliv černočerná tma za okny signalizovala noc.
A už jsem neusnula.Nervózně jsem co chvíli vytáčela jeho číslo,ale nikdo to nezvedal,chodila jsem od okna k oknu a panika ve mně narůstala.Co když se mu něco stalo,někdo mu mohl ublížit,něco ho mohlo dokonce přejet...katastrofické scénáře mi v srdci vyrývaly hluboké jizvy.Měla jsem o něho strach.
Stokrát jsem chtěla volat policii,ale vždy jsem se přemluvila ke klidu,snad by mi zatelefonovali oni,kdyby se Milanovi něco stalo.
Až ráno,už se rozednilo a lidé se začali trousit do ulic.Stála jsem u okna a celá přestrašená jsem vyhlížela ven.Až nakonec jsem uviděla Milana,jak si to rozvážně šine domů,bundu frajersky přehozenou přes rameno....ale co to,to přece není normální chůze,vždyť on je namol!!
To mě rozzuřilo do bíla.Tak já strachy nespím,lítám tu jako pitomá,bojím se o něho a pán si někde dává do řepy!Tak to tedy ne!!
Milan se mezitím dopotácel před dům a k dovršení celé jeho smůly vyšla ven sousedka Poláčková venčit svého ratlíka.Milanův nenormální stav jí neušel a ona mu jedovatě řekla:
"No,to bude mít máma radost,že jsi takhle zřízený!"
Milan se zastavil a zaostřil.A pak řekl ztěžklým hlasem:
"Viete čo,súsedka,chodte do p...,vy stará krava."
"Milane!!!" zařvala jsem na něho a sousedka zůstala stál jako opařená.
"Dobré ranko,mamička"zamával na mě Milan vesele.
"Já ti dám dobré ranko"drapla jsem ho za límec a vlekla domů.Bylo mi jasné,že ho musím nechat z té opice vyspat,takhle není schopný komunikace.Takže jsem ho hned,jak byl oblečený a uválený,vrazila do postele a počkala,až usne.
Pak jsem si uvařila kafe a upřeně se dívala do zdi.Pokoušela jsem se vidět v duchu Milana jako vzorného studenta,jako mého malého hodného syna,ale nějak se mi to nedařilo.Josef,který celé divadlo viděl také,v klidu posnídal a před odchodem za nějakým melouchem mi řekl:
"A ne že ho přizabiješ!"
Málem jsem po něm vzteky hodila hrneček s kávou.
Po dvou hodinách už jsem si byla jistá,že je z nejhoršího venku a šla ho vzbudit.
Milan mžoural jako sůva,ale alkohol z něho už vyprchal,naopak teď měl kocovinu jako prase,z rychlého probuzení ho rozbolela hlava a chtělo se mu zvracet.Vstal proto,aby se osprchoval a převlékl.A pak vešel do kuchyně.
Na stole ležela vařečka,kterou jsem si připravila dopředu.
Viděla jsem,jak mu je,byl bledý,pod očima tmavé kruhy.A pak si všiml vařečky a zbledl ještě víc.Do hlavy se mu ihned vrátilo všechno,co vyváděl a bylo jasné,že je zle.
"Mamička,odpust,ja som taký somár,nehnevaj sa,ja už budem hodný...."chtěl se mi vrhnout okolo krku,ale já mu stiskla zápěstí a přítáhla ho mlčky ke stolu.Vůbec se nebránil,jak se lekl.
Pak jsem z něho servala kraťasy a vzala vařečku do ruky:
"Přísahala jsem si,že ti nikdy nenařežu,ale tohle je moc i na mě."řekla jsem mu.
Milan se mi začal pod rukama kroutit jako housenka,ale to už jsem pozvedla vařečku vzhůru.
"Nie,niee,mamička prosím niee,ja už budem hodný...jááuuu,aááúú....začal Milan ječet,sotva jsem ho ho párkrát přetáhla.
Aniž bych si to uvědomila,otevřeným oknem se Milanův jekot nesl na ulici a sousedka,vracejíce se
 z procházky s čoklem,se zvědavě zastavila u našeho plotu a spokojeně poslouchala zvuky výprasku.
Jak přibývalo červených skvrn na Milanově zadku,tak se stupňoval i jeho křik.Po chvíli už vřískal,jako bych ho čtvrtila.Vyplácela jsem ho s obvyklou razancí,pěkně v rychlejší tempu a Milan se mi snažil vykroutit,aby výprasku unikl.
Pak jsem ho pustila  a zatímco Milan fňukal a po tvářích mu tekly slzy,které si ani neměl čas utřít,jak si hladil sesekaný zadek,řekla jsem mu:
"A za trest půjdeš teď hned za sousedkou a omluvíš se jí!"
Milan ihned přestal brečet:
"Teraz??"
"Ano,teď hned a hoď sebou,ještě stojí pod oknem" řekla jsem mu,když jsem si všimla skrz záclonu toho srocení před barákem.Snad všichni důchodci z širého okolí si dali dostaveníčko u našeho plotu a živě se mezi sebou bavili.
Milan zrudnul jako pivoňka.Ta ostuda,všichni lidé stáli pod oknem a slyšeli každou ránu,každé jeho vykřiknutí...to nepřežije.
"Mamička,nie,prosím ťa,nie,všetci sa mě vysmejú."
"No a? Běž sousedku odprosit a omluvit se,jestli ne,budeme pokračovat..."a ukázala jsem významně na vařečku.
Co mu zbývalo.S rukama na zadku se pomalu se sklopenou hlavou odšoural ven a já přes okno sledovala,jak příchází k sousedce a mluví s ní.
Měl ostudu a velkou,ale já věděla,že to pro něho byla léčba šokem a že si příště dá sakra velký pozor,aby něco neprovedl.


-pokračování příště-