Příběh nespankingový - Milan

příběh nespankingový-Milan

Tenhle příběh nezačíná ani trochu spankingově, ale musela jsem ho napsat. Je o mladém klukovi, který na mě velmi hluboce zapůsobil a jemu také povídku věnuji. Děj je tentokrát stoprocentně vymyšlený, ale pro mě se přesto stal...

Nikdy bych nevěřila, že se v mém životě může ještě něco změnit, ale stalo se.
Bylo to tak:
Radek přijel první týden v září domů z intru, vrazil mi do náručí tašku se špinavým prádlem a nad vrchovatým talířem se pustil do řečí:
"Tak si představ, mami, máme ve třídě novýho kluka."
"No a co jako?" nebylo mi jasné, proč by mě to mělo zajímat.
"je to Slovák a je úplně sám" nedal se Radek odradit.
"Pořád nechápu, proč  mi to říkáš...počkej, jak sám? Má snad rodiče a nebo aspoň jednoho, ne?"
"No, to má, ale oni žijou každý jinde a nestarají se o něho a on bydlí u nějaký tety nebo co, jenže ta ho taky moc nemusí."
"No, to bude asi pěknej lupínek, co?" ožila jsem.
"Právě, že vůbec ne, je z nás nejchytřejší." triumfoval Radek.
"To je škoda, že nemám takového syna" zalitovala jsem, myslíc, že to Radka trkne a on v učení přidá. Jenže on to pochopil úplně jinak. A to mi tenkrát vůbec nedošlo. Až mnohem později.
V neděli večer, než Radek odjel zpět na internát, zeptal se mně:
"Hele, mami, nemohl bych sem Milana příští týden vzít na víkend?"
"Jakýho Milana?" nedošlo mi, o kom je řeč.
"No, toho...jak jsem ti o něm vyprávěl!"
"Toho Slováka?" ujistila jsem se.
Radek zase s plnou pusou kývl.
"A nežer tolik, budeš za chvíli jak koule" napomenula jsem ho.
"Tak můžu?" dotíral syn po chvíli, sotva měl prázdnou pusu.
"No, jestli se budete chovat slušně, tak jo. Bráchové stejně jedou s tátou k dědovi dělat něco na baráku, tak tu aspoň nebudeš sám."
Nejmladší syn mi vřele poděkoval, sbalil si tašku a vypadl na autobus.
O pět dní později se zase zjevil ve dveřích a sotva mě pozdravil, strčil před sebe štíhlého tmavovlasého kluka s očima jako dvě studánky.
"Tak to je Milan" představil ho a chlapec mi podal ruku.
"No tak tě u nás vítám" usmála jsem se na něho.
Radek mu nejdřív ukázal svůj pokoj, kde budou spolu spát (Pavlova postel byla volná) a pak se rychle přihnal do kuchyně:
"Čuchám, čuchám...řízky!!"zajásal nadšeně a hned se hrabal do kastrolu.
"Ale jeď" ohnala jsem se po něm utěrkou, "sednout ke stolu. Jak velkej máš hlad?"
"Strašnej, hroznej, úplně největší" nadskakoval Radek radostí na židli a já mu naložila pořádnou porci brambor a dva veliké řízky.
"A ty" obrátila jsem se na Milana.
"Ani nie" pravil tiše.
"Kecá" zahuhlal Radek s plnou pusou," od rána skoro nic nejedl."
Milan se začervenal a maličko sklonil hlavu. Mlčky jsem mu nandala stejnou porci jako Radkovi a když se mu rozzářily oči, bylo mi jasné, že má velký hlad.
Oba si nakonec ještě přidali.
Potom zmizeli ven a vrátili se večer. Seděla jsem na zahradě pod pergolou a četla si. Radek dopadl ztěžka vedle mě na lavici a zavrtal mi hlavu do podpaží, což dělával vždycky, když mu bylo dobře. Pokynula jsem Milanovi, aby si také přisedl a začala se s nimi bavit:
"Tak jak ve škole?"
Radek jen mávl rukou, těch pár známek ani nestálo za hovor.
A já se otočila na Milana:
"Ty prý nikoho nemáš?"
Milan zavrtěl hlavou:
"Nie. Mama aj otecko bývajú každý niekde inde a ja bývam u starej mamy."
Kývla jsem ,že rozumím a dál jsem se s nimi bavila jen o běžných věcech. Chvilkama jsem se na toho chlapce ale dívala. Měl krásné, jenže smutné oči, také se skoro nesmál, na rozdíl od Radka, který se řehtal každé kravině.
Pak šli spát a já se také pomalu chystala do pelechu. Vtom se z pokoje, kde spali, ozvala rána. Otevřela jsem dveře a potichu se zasmála-Milan spadl z postele. Došla jsem k němu, abych mu pomohla vstát, ale on jakmile jsem se ho dotkla ucukl a vykřikl:
"Nie, preboha, niehajte ma, strýko, ja už budem hodný, nebite ma!" vyvalila jsem na něho oči, až mi nakonec došlo, že je náměsíčný.
Zvedla jsem ho pak se země a strčila zpět do postele.
Ráno, když oba kluci vstali, dala jsem jim snídani a Radek navrhl, že by si mohli vyrazit na ryby. Milanovi se opět rozjasnily oči.Asi si doma moc legrace neužije, pomyslela jsem si.
Netrvalo však ani dvě hodiny a byli zpátky. Z Milana kapala voda a bláto a Radek měl nohy až ke kolenům zabahněné.
"Slítnul do vody" oznámil mi evidentní věc.
"Tak rychle dolů s těmi mokrými věcmi, než nastydneš" poručila jsem Milanovi a šla mu pro suché Radkovo oblečení.
Když jsem se vrátila, byl Milan už jen v trenýrkách a já se zhrozila, když jsem spatřila na jeho těle jednu modřinu vedle druhé.
"Kdo ti to udělal?" užasla jsem.
Milan si bleskurychle přetáhl přes hlavu triko a zatvářil se provinile:
"Strýko" špitl potom.
"No to snad ani není možné, to tě zkopal nebo co? Vždyť jsi zřízený jako z ragby!"
Milanovi se v očích objevily slzy:
"To nemožem povedat, lebo by ma strýko zbili".
Myslela jsem, že špatně slyším. Tedy já mám občas pocit, že těm svým klukům nakládám na zadek víc, než by bylo zdrávo, ale takhle ztlouct sedmnáctiletého kluka, to je hnus.
"Neboj se, já to nikomu nepovím, vždyť mě ten tvůj strýko ani nezná" domlouvala jsem Milanovi.
Až po dlouhé době jsem z něho vytáhla pravdu. A nebyla nijak hezká.
Ten jmenovaný strýko nebyl ani Milanův příbuzný, bydlel u nich v domě snad odjakživa, býval neustále opilý a k chlapci se choval jako prase. Tloukl ho, sotva ho jen zahlédl a Milan měl z něho takovou hrůzu, že se mu o něm i zdálo. Ihned jsem pochopila jeho náměsíčnost.
Babka byla stará, hluchá osoba, která mu občas uvařila a přeprala oblečení. Chlapec jí byl spíš na obtíž. Nechápala jsem to, mě připadal úžasný. Byl chytrý, citlivý, jemný. Ideální syn, na rozdíl od mých paviánů.
Za ty tři dny, co u nás byl, jsem si ho doslova zamilovala. A když v neděli odjížděl, sama jsem mu navrhla, aby přijel i další pátek. Nikdo si nedokáže představit, jak se mu rozjasnily oči a jak mi děkoval.
A v pátek samozřejmě přijel. A ten další taky. Až se nám to stalo pravidlem.
Josef, stejně jako trojčata (tak jsme říkali Pepíkovi, Jirkovi a Pavlovi) si Milana brzy oblíbili. Byl pro ně něco jako panenka na hraní. Povahou se mezi moje vlčáky vůbec nehodil, kluci byli rozjívení, uječení, byl jich plný barák. Milan oproti nim nebyl ani slyšet. Dlouho nám trvalo, než jsme ho přiměli k řeči. A ještě déle-tedy hlavně mě-aby se začal svěřovat se svými problémy.
O jeho "rodině " jsem věděla své, o rodičích pak téměř nic. Milan si na ně pamatoval jen mlhavě, ale podle všeho ho měli rádi a on nevěděl, kdy se mu ztratili ze života a nahradil je psychopatický opilec a nemohoucí babička.
Těsně před Vánocemi, když jsme s Josefem v obýváku balili dárky, se mě můj muž zeptal:
"A co dáme Milanovi?"
Zjihla jsem, že na něho myslí a vytáhla z hromady věcí nové oblečení a teplé boty. Josef se usmál a vyndal ze skříně ... mobil.
"Doufám, že se mu bude líbit. Kluci ho mají, on ne, tak jen doufám, že jsem se trefil do jeho vkusu."
Políbila jsem ho a byla na něho pyšná.
Vánoce s Milanem byly kouzelné. A když pak kluci po večeři(kapry sežrali dva, k tomu asi tak dětskou vaničku salátu a dorazili se domácím štrůdlem) vytáhli z pod stromku dárky nejen pro sebe, ale i pro něho, byl štěstím bez sebe. A ze všech dárků měl hroznou radost, že skoro brečel.
Mobil stiskl do pěsti a zeptal se:
"Ten je opravdu jen můj?"
Josef přikývl a já řekla:
"Až ti bude smutno, budeš nám moci zavolat."
"Kdykoliv" dodal Josef.
A to kdykoliv se brzy vyplnilo. Po vánočních svátcích a po Novém roce odjeli oba kluci zpět do školy. A ještě ten večer Radek volal domů:
"Mami, tati, přijeďte sem, asi se něco stalo."
Protože jsem Radka takhle vyděšeného neznala, sedli jsme do auta a jeli na intr. Tam nám Radek vylíčil, že pro Milana přijeli policajti a odvezli ho pryč. Vychovatelé nic nevěděli, tak jsme zkontaktovali policii. Po dlouhém jednání, kdy nás pořád na někoho odkazovali nebo nám říkali, že nám nic neřeknou, jsme se dozvěděli, že Milanova babička zemřela a "strýko" si chtěl vzít Milana domů, chlapec se ale hrozně bránil, tak ho odvedli násilím.
V hrůze jsme volali Milanovi na mobil, ale byl nedostupný. Celou věc komplikoval fakt, že Milan je vlastně cizí státní příslušník a našim zákonům nepodléhá.
"Já snad na tu Slovač pojedu sám, když se k tomu tady nikdo nemá" rozhorlil se Josef a to už něco znamenalo. Vtom se mi v kapse rozezněl mobil.
"Mamička, mamička pomoc, on ma zabije" ozvalo se ze sluchátka .
"Milane" vykřikla jsem, " Kde jsi, odpověz, my si pro tebe dojedeme, ale musíš mi říci, kde jsi."
"Doma v Galante, utiekol som pred strýkom, lebo ma chciel zabiť."naříkal Milan do telefonu.
Policisté se ukázali jako muži činu. Během deseti minut se svými slovenskými kolegy sjednali záchrannou akci. Policajti v Galantě pak Milana našli a zuřícího namol zpitého "strýka" usadili do chládku. Než se den sešel se dnem, předali nám Milana zpět. Byl vyděšený, za jeden jediný den si prožil tolik zlého, jako si jiní neprožijí ani za celý život. Nikdy jsme se pořádně nedozvěděli, co se tam odehrálo, Milan tu hrůzu vytěsnil beze zbytku ze své hlavy a nikdy nám o tom nic neřekl.
A tak se stal členem naší rodiny. Neadoptovali jsme ho v pravém slova smyslu, ale přesto jsme ho přijali za vlastního. Nikdy mě ani nenapadlo, abych dělala mezi kluky rozdíly, Milan byl mým synem stejně jako Pepík, oba mi říkali mami a já je oba měla ráda stejně, jako ty své pokrevní syny.
A když jsem se jednou láskyplně na Milana podívala, řekl mi Radek:
"Ta co, jseš ráda, že teď už máš toho nejchytřejšího syna?"
a já pyšně řekla:
"Jsem!"


-pokračování příště...