Příběh patnáctý - Vašek

Tak jak jsem doma netolerovala svým klukům jakékoliv prohřešky,měla jsem stejně tvrdá měřítka i v práci.
Naše továrna nebyla moc velká,čítala nějakých 30 zaměstnanců a konkurence byla obrovská.Museli jsme se tedy všichni opravdu snažit,abychom si udrželi prestiž a nebyli převálcováni silnějšími firmami.
Kladla jsem proto na své podřízené dost velké nároky,nakonec ten ,kdo chce pracovat a být za to víc než slušně finančně odměněn,musí také prokázat,že je pro nás vhodný.
Byla jsem nejen vedoucí,ale i personalistka a výstupní kontrolor.Znamenalo to pro mě ostré pracovní tempo,musela jsem stíhat být na dvou místech zároveň a řešit nejen zakázky,odbyt a přijímání nových sil,ale také vztahy na pracovištích a právě ty mě spolehlivě vytáčely do vrtule.
Jak už bylo řečeno,ve firmě se mnou pracoval i můj muž jako mistr dílny a Pepík,Jirka a Pavel jako dělníci.
Kluci si v práci málokdy dovolili nějaké výstřelky,věděli,že bych je srovnala hned na fleku a bylo by mi srdečně jedno,jestli to vidí celá dílna nebo ne.
Stejně tak parťák Honza,který se díky řemenu odnaučil pít.
Dnes byl již pyšným otcem dvou dívenek a občas vzpomínal,jak jsem ho "přesvědčila",aby nechlastal.
Poslední dobou ale v práci houstlo ovzduší.Někteří zaměstnanci nás opustili-šli do důchodu nebo prostě "za lepším" a já jsem přijala několik mladých mužů z pracovního úřadu,abych doplnila stavy.Ne vždy jse samozřejmě trefila na "dobrého koně",našla se spousta flákačů,zašíváků,marodů a práce se štítících,kteří brzy letěli zpět na dlažbu jako otakárci fenikloví.
Jedním z těch,kteří se u nás uchytili,byl Vašek.Ne jako dělník,ale jako moje pravá ruka v kanceláři.Ochotně vyřizoval agendu výstupní kontroly,byl spolehlivý a inteligentní.
Jediné,co mi dlouho nešlo pod nos,byl jeho zjev.Do práce jezdil na chopperu, v kanceláři chodil v šátku jako pirát,věčné strniště na tvářích mě přivádělo k zuřivosti.Ještěže alespoň nosil džíny a koženou bundu si odkládal na věšák.
Měl klukovské oči a občas,když mě viděl,jak zuřím s telefonem u ucha,mrkal na mě a šibalsky se uculoval.
Jednou přišel do práce pozdě.O dvě hodiny.No,nebyla jsem z toho nijak odvázaná,naštěstí popravdě přiznal,že šel dlouho spát a ráno zaspal.
"Tak dobře,protentokrát.Ještě jeden malér a bude zle!"řekla jsem mu přísně.
Zase na mě zamrkal a tvář se mu roztáhla do úsměvu:
"Jo?A co-naplácáte mi?"
"Klidně,když to bude nutné"odsekla jsem břitce a on poprvé ztratil svůj vyrovnaný klid.
A po celý zbytek pracovní doby měl o čem přemýšlet.
Netrvalo dlouho a firma měla před auditem,což je velká hloubková kontrola ze všech možných míst a úhlů,takže všichni,co měli ruce a nohy makali jako barevní.
A já jsem po večerech brala prášky na bolení hlavy a kluci okolo mě chodili,jako bych byla podminovaná.
Den před plánovanou kontrolou mi měl Vašek odevzdat všechny papíry,týkající se jeho pracovní činnosti.Bylo už pomalu deset hodin a Vašek nikde.Měla jsem tep tak 200/100,jeho telefon byl hluchý a kde bydlí jsem netušila.
"Jestli ten parchant zase zaspal,tak letí"čertila jsem se.
Vtom se otevřely dveře a Vašek opatrně strčil hlavu dovnitř.
"Jé,promiňte,šéfová,já myslel,že tu nejste."
"Pojď dovnitř a zavři!"řekla jsem mu zuřivě.
Poslechl a bylo na něm vidět,že očekává to nejhorší.
"Tak jakou máš dnes výmluvu?"chtěla jsm vědět.
"No,zase jsem zaspal"kajícně přiznal a stoupl si přede mne jako hubovaný školáček.Jen ty plamínky v očích svědčili o tom,že se dobře baví.
"Zaspal...zase."opičila jsem se po něm jízlivě.
A pak jsem zařvala:
"Máš výpověď!!!"
Sklopil hlavu a tiše řekl:
"Jo,čekal jsem to.Ale...šéfová,posledně jste mi řekla,že když ještě jednou zaspím,tak...."
"No?Co jsem ti řekla?"chtěla jsem vědět,i když jsem si hned vzpoměla na to,co mi tenkrát mimoděk ulétlo z pusy.
"Že mi nařežete."
"Jenže já to neudělám,moje rozhodnutí je jasné-prostě se seber a vypadni a ať tě tu víckrát nevidím."
Teprve teď mu došla absurdnost situace.Nemínila jsem ustoupit a on pochopil,že právě ztratil výhodné místo.A začal s prosíkem:
"Nezlobte se na mě,já to fakt neudělal schválně,když mě vyhodíte,jsem v háji,mám velký dluhy a tu práci potřebuju.Udělám,co budete chtít,třeba mě i nařežte,nikomu to neřeknu,slibuju!!"
Dívala jsem se na něho přísně.Faktem bylo,že za práci uměl vzít,mohla jsem se na něho spolehnout,že všechno bude přesně podle mých představ.Jen to jeho nešťastné vstávání do práce.No...třeba ho ten nářez ze zaspávání vyléčí.
Ještě chvilku jsem ho dusila svým mlčením.A pak jsem se zvedla od stolu a řekla:
"Tak dobrá,ať je po tvém.Poprvé jsem ti to odpustila,podruhé dostaneš výprask.A kdyby se ti to čistě náhodou stalo ještě do třetice,od vyhazovu tě nezachrání,ani kdyby za tebe orodovala celá fabrika."
Vašek si s ulehčením oddechl.Pak se s obavami zeptal:
"A to jako dostanu tady?Co když sem někdo přijde?"
"Necháme si to na odpoledne"rozhodla jsem se.
Celý zbytek dne bylo v kanceláři ticho jako v hrobě.
Vašek pilně psal a odbíhal dohlížet na expedici výrobků a kdykoliv se vrátil,podíval se na mě a pak na hodiny.Bylo mi jasné,že počítá,kolik mu ještě zbývá času.
O polední pauze jsem ho zahlédla,jak se vybavuje s mými kluky.Docela živě jsem si představila,jak z nich páčí informace typu-čím doma dostáváte na zadek nebo jak moc bolí výprask od vaší mámy?
Třetí hodina odpípla konec pracovní doby.
Jirka jako obvykle vešel do kanceláře a zeptal se:
"Máme na tebe počkat?"
"Ne,zdržím se a dneska asi obzvlášť dlouho,řekni tátovi,aby udělal večeři a vy koukejte uklidit."
Jirka kývl a zmizel.
Vašek zvedl hlavu a a podíval se na mě.Oplatila jsem mu jeho pohled a řekla:
"Jsi nějaký nervózní,ne?"
"A kdo by nebyl?Když vím,co mě čeká?"odpověděl tiše.
"Copak tys doma nikdy bit nebyl?"podivila jsem se.
"Ale jo,sem tam,ještě když jsem chodil na střední.....ale od vás,to je něco jiného.Jde z vás fakt strach.Takhle jsem se snad v životě nebál" přiznal se.
Natáhl ruce před sebe a já s úžasem sledovala jejich jemný třas.
"Tss,to bych do tebe neřekla."řekla jsem.
Vašek se ještě tišeji zeptal:
"A čím..jako to....dostanu?"
Rozhlédla jsem se po kanceláři.Vašek pásek v kalhotách sice nosil,ale měl ho pobitý kovovými cvoky,takže nepřicházel v úvahu.Rákoskou jsem v kanceláři nedisponovala,koště tu nebylo,vařečka také ne a rukou mi to připadalo málo.Pak mi zrak padl na kabel od tiskárny.A oči se mi rozsvítily.Tohle jsem ještě nikdy nevyzkoušela,napadlo mě.Asi budu mít premiéru a Vašek také.
Ukázala jsem mu na svůj objev a jeho oči se nevěřícně rozšířily:
"No to nemyslíte vážně?"
"Hned ti předvedu,jak moc vážně to myslím a ty budeš tak laskav a sám mi ten kabel
 podáš!"zdůraznila jsem.
Vašek se ošíval,ale kabel mi podal.Byl poměrně tenký,dlouhý,seděl mi v ruce perfektně.Přeložila jsem ho do smyčky a práskla jsem s ním o stůl.Jako když švihneš bičem-napadlo mě a podívala jsem se na Vaška,který stál na druhé straně a šokovaně mě sledoval,neschopen slova.
"Tak bychom se do toho mohli pustit,ne?Ať tu nejsme do večera"podotkla jsem.Pod Vaškem se podlomila kolena.
"Nejdřív bych chtěla slyšet,co se bude dít" rozdmýchávala jsme v něm děs.
"Bu-budu bit"vykoktal Vašek, hypnotizujíc přitom kabel v mé ruce.
"Správně, a za co?"trápila jsem ho dál.
"Za to...že jsem zaspal"skoro šeptal
"Dobře a teď už zbývá jen maličkost-jak to provedeme."
Vašek nasucho polkl a řekl:
"Nebude to na holou,že ne?"
"Uvidím, jak budu spokojená."řekla jsem nesmlouvavě.
Pak jsem mu pokynula,aby se přehnul přes stůl a oběma rukama se chytil okraje stolu.
Vašek vykonal nařízení a já potěšeně sledovala,jak se natahuje rukama na konec desky a nalehá tělem na stůl. Zadek měl vystrčený a nohy musel poněkud pokrčit,byl totiž dost vysoký.
"Počkej,já ti dám zaspávat mi a pak se mi ještě tlemit do ksichtu,ty rošťáku,na tohle ponaučení jen tak nezapomeneš."myslela jsem si,jdouce k němu.
Vašek se už začal pomalu potit.Nechtěl si to připustit,ale měl strach.Když jsem mu tenkrát výpraskem pohrozila,bral to z legrace.Chtěl mě jen hecovat,ale teď to bylo skutečné a dost děsivé.Ale couvnout už se nedalo.
Výprask kabelem bylo pro mě cosi nového a tak mi chvilku trvalo,než jsem se ho naučila ovládat.Avšak hned při prvních,celkem malých ranách jsem se přesvědčila,že toto je nástroj mistra.Kabel se ovíjel Vaškovi okolo boků jak had,dopadal hned tu a hned tam,každé švihnuté bylo doprovázeno jednak ostrým tónem samotného kabelu a jednak Vaškovým nevěřícným vyjeknutím,tušila jsem,že to štípe jako blázen a že má co dělat,aby výprask ustál.Práskla jsem ho takhle přes zadek asi patnáctkrát a pak jsem přestala.
Vašek se narovnal,rukama zabloudil na své pozadí a rozechvěle řekl:
"No,už jsem se začal modlit,aby byl konec."
"Jenže já jsem s tebou ještě neskončila!"oznámila jsem mu ortel.
Vašek pobledl:
"Jak to?Už jsem snad na zadek dostal,ne?"
Zvonivě jsem se rozesmála:
"Tomuhle říkáš výprask?To bylo jen pro začátek,na rozehřátí,teď přijde vrcholné číslo."
Pochopil rychle,co po něm chci a rezolutně zavrtěl hlavou:
"Tak to ani omylem.Já si kalhoty nesundám!"
Neřekla jsem ani tak,ani tak.Jen jsem kabel odložila na stůl a šla si sednout k počítači.Vašek mě napjatě sledovat.
Zapnula jsem zčernalou obrazovku a bleskurychle našla v programu jeho osobní složku.Nacvakala jsem dvěma prsty datum ukončení pracovní smlouvy a můj ukazováček zamířil ke klávese -tisk dokumentu-.
Vašek ztuhnul a pak odevzdaně řekl:
"O.K. Vyhrála jste."
A jal se rozepínat si džíny.
Když byl hotov,podíval se na mě a čekal,co udělám.Ani jsem se z židle nehnula.
"Jen pojď sem ke mně,já tě nesežeru."
Vašek se vydal pomalými kroky ke mně a pak se nerozhodně zastavil:
"To..jako....ohnout se vám přes nohy?" 
"Ano,máš nějaké námitky?"řekla jsem pobaveně.
Vašek nakrčil nos a odvětil:
"Ne,mě už je všechno jedno."
Musel dojít až ke mně a opatrně se mi přehnul přes nastavená kolena.
Rozepnuté kalhoty jsem mu stáhla až kam to šlo,jednou rukou jsem ho podebrala pod břichem a přitiskla pevněji k sobě,aby ho nenapadlo prchnout....stáhla mu slipy.
Vašek vyjeknul překvapením:
"Slíbila jste,že na holou nedostanu"zakňoural vyčítavě.
"To se pleteš,já jsem ti řekla,že uvidíme,jak budu spokojená.Neslíbila jsem ti ani ň."
Podívala jsem se na jeho pozadí,momentálně poseté spletí rudých smyček.Ta bílá místa mezi nimi mě dráždila.
Moje ruka začala dopadat s pravidelností vteřinové ručičky.
"Jau,jááúú,jááúú"reagoval Vašek.

"Klidně si křič,nikdo tě neuslyší"byla jsem škodolibá a vyplácela ho dál.
"Néé,ááúú....ne,to stačí...jááúúú...já už budu hodný...!!"prosil on.
Teprve,když se celá plocha jeho zadku zbarvila do tmavě rudé barvy,přestala jsem.Však už mě také pálily prsty.
Vašek si rychle natáhl slipy a začal si s ublíženým výrazem hladit zadek.Kontakt jeho rukou  a bolavého pozadí v něm vyvolal vlnu sykání.
"Tak a doufám,že do budoucna ti to bude dostatečným varováním,aby se ti podobná extempore s ranním vstáváním už nestávala!"doporučila jsem mu.
Vašek se mezitím dooblékl,vjel rukama do své kožené bundy a na odchodu řekl:
"To si můžete být jistá,jenom by mě teď zajímalo,jak dojedu domů,zadek mě pálí,jako bych seděl na žhavém uhlí."
Druhý den ráno přišel ještě dříve než já a sotva jsme se pozdravili,řekl mi:
"Tak domů jsem dojel docela obstojně,ale večer jsem měl problémy usnout, já spím totiž na zádech."
Rozesmála jsem se,když jsem si ho představila,jak se v posteli vrtí jakoby měl pod dekou roj včel.A ještě větší záchvat smíchu mě popadl, když Vašek vytáhl z igelitky malý polštářek a položil si ho na židli:
"Abych to tu dneska přežil!"


-pokračování příště-