Příběh padesátý třetí - Nepoučitelný Jarda

Jarda jezdil na svém kole opravdu jako cvok. Nebylo týdne, abych ho já nebo Josef nenapomínali za to, že silnice je nebezpečné místo, kde může přijít k úrazu ani neví jak. Jako bychom hrách na stěnu házeli.
Jednoho dne to ale opravdu přehnal.
Toho rána zaspal do práce.
Vyletěl z baráku jako by ho honili všichni běsové, nasedl na kolo a zmizel. Odpoledne se u nás zastavil pan Jíra, který pracoval jako řidič autobusu. Byl znám svou laskavou, skoro holubičí povahou, nikdy nezvyšoval hlas a i teď, když se mnou mluvil, skoro se omlouval, že mi musí říci něco nemilého:
"Málem jsem dnes přejel vašeho Járu. Vletěl mi na tom svém kole skoro pod kola autobusu. Strašně jsme se lekl, bylo to na tom kruhovém objezdu a on mě snad ani neviděl. Měl jsem opravdu co dělat, abych to ubrzdil. Domluvte mu, prosím vás, mě to velmi mrzí, nechci na něho žalovat, ale jednou se připlete pod kola nějakému šílenci, víte, co to dnes jezdí za lidi, a bude malér na světě..."
Uklidňovala jsme ho, už jen při té představě popelavěl ve tváři a já věděla, že je silně rozrušený. Ale v duchu jsem Jardu škrtila.
Josef se vrátil z práce ve chvíli, kdy jsme se s panem Jírou ještě bavili o situaci na silnici a Josef tak brzy pochopil, co k nám našeho milého řidiče autobusu přivedlo. Sotva pak odešel, Josef řekl:
"A má po ježdění, panáček! Už mám těch jeho vylomenin plné zuby. Pořád si na něho někdo stěžuje, pořád někoho ohrožuje, když to není Poláčková s tím svým podskříňákem, tak je to někdo jiný. Tohle si s ním vyřídím!"
"Jak chceš" odvětila jsem klidně a dodala:
"A ne že nakonec couvneš."
Josef zavrtěl hlavou:
"Necouvnu, nedělám to sice rád, ale s tím klackem to jinak nejde. Hučeli jsme do něho jako do dubu a jemu je to jedno. Tak mu to vysvětlím ručně a budu doufat, že si konečně dá říct."
Když přišel Jarda odpoledne domů, tvářil se jakoby nic. Josef si ho ale hned podal a uhodil na něj:
"Tak rychle s pravdou ven- co jsi zase vyvedl?"
Jarda se zarazil, netušil, že už všechno víme a nakonec otráveně zahučel:
"No to sem si moh myslet, že ten dědek hned přijde žalovat..."
"Pan Jíra pro tebe není žádný dědek!" okřikla jsem ho a Josef se napřáhl, že Jardovi jednu vrazí. Ten hbitě uhnul a začal prskat:
"Nic se nestalo, sem pospíchal do práce a von se s tim autobusem hrabal jako po.."
Ani to nedořekl a slízl od Josefa jednu dobře mířenou, tentokrát už uhnout nestačil.
" Tak za prvé - poslední dobou se ti stává pravidlem, že si na tebe každý stěžuje na potkání, za chvíli abychom s mámou nevystrčili nos z baráku, protože hned nám lidi kvůli tobě nadávají. Za druhé - pan Jíra má nemocné srdce a z toho šoku, který dneska měl, když jsi mu vletěl pod autobus, se ještě nevzpamatoval. Co kdyby ho ranila mrtvice a on autobus převrátil? Víš, kolik by se zranilo nebo dokonce zabilo lidí? A všechno jen kvůli tomu, že jsi hazardér a sebestředný pitomec, který si myslí, že jen on má pravdu a přednost. No a za třetí tě už mám dost a když to nejde po dobrém, tak to půjde po zlém a piš si, že po dnešku si na kolo jen tak nesedneš!"
Bylo zajímavé pozorovat, jak Jarda mění výraz obličeje. Od naštvaného, že si ho dovolil táta kritizovat, přes provinilý až k vyděšenému. Věděl, že se táta práva silnějšího domáhá málokdy, ale když už se donutí přistoupit k násilí, bere to z gruntu.
Josef si pak donesl z chodby rákosku a poručil Jardovi:
"Takže, chlapečku...nebudeme to probírat donekonečna. Ještě jednou s tím zatraceným kolem něco provedeš, rozmlátím ho sekerou! A teď si koukej sundat kalhoty a ohni se přes gauč."
Jarda se dal do smlouvání, že už nikdy nikomu nic, ale tátu se mu obměkčit nepodařilo.
S vzdycháním si nakonec rozepnul kalhoty a stáhl si je dolů. Jen v boxerkách se pak přehnul přes opěradlo gauče a nastavil odevzdaně zadek.
Josef několikrát švihnul rákoskou do vzduchu a já jsem pozorovala, že to Jardovi nedělá moc dobře, protože při každém ostrém zvuku, který rákoska vydala, sebou trhnul. A když k němu pak táta přistoupil a stáhnul mu i trenky, vyjeknul.
Dvě oblé polokoule Jardovy vyklenuté prdelky zasvítily do obýváku a Josef mu řekl:
"Dostaneš dvakrát pětadvacet a koukej držet, jinak mě naštveš a vykoleduješ si ještě přídavek. A budeš počítat!!"
Jarda začal prosit a trucovat, že počítat nebude, k smrti tohle divadlo nenáviděl, bylo na něm poznat, když už to nezvládá a kdy se co nevidět rozbrečí. Ale tentokrát tátu neukecal. Ten mu dokonce pohrozil, že ho bude řezat tak dlouho, dokud si to nerozmyslí.
Pak se Josef rozpřáhl a výprask začal. Pomalu, ale silně švihal Josef rákoskou a Jardovi na zadku naskakoval jeden pruh za druhým. Rudé, naběhlé, pulzující šlince. Jarda při prvním výprasku jen vyjekával a polohlasně počítal:
"Jedna ..au, dva...ssss au, tři....jau..."
V polovině výprasku sebou už začal kroutit a ruce mu podnikaly pokusy o zakrytí vypláceného zadku, ale protože se bál, že ho táta praští přes ruce, vždy jen silněji sevřel okraj gauče a snažil se držet a nevnímat sílící bolest.
Po prvních pětadvaceti měl zadek pokrytý linií čar, vzájemně se překrývajích a na bocích se mu rýsovaly tmavnoucí podlitiny. Ještě se tvářil vzdorovitě, ale přeci jen už pod tou maskou probleskovala bolestná grimasa, zadek ho musel hodně pálit a štípat a to měl před sebou ještě jednou to samé.
Josef mu dovolil, aby se postavil a zároveň mu zakázal sahat si na zadek.
"Jen trp, synáčku, budeš si to aspoň déle pamatovat."
Jarda to vydržel tak dvě minuty. Pak mu ruce nenápadně sjely za záda a on si začal hladit bolavou prdelku.
Josef ho zmerčil vzápětí:
"Co jsem ti řekl?" okřikl ho.
Jarda poslušně spustil ruce podél těla, ale za moment to udělal zase. Josef se naštval:
"Tak ty si ze mně budeš dělat legraci? Připrav si zadek, teď dostaneš skutečně pořádný výprask!"
Jardovi se ze tváří vytratila všechna barva.
Vzápětí už ležel obličejem na gauči a zadek měl vysoko vyšpulený. Josef si ho dokonce znehybnil tak, že si mu kolenem klekl na záda a jednou rukou mu chytil zápěstí. Jarda sebou zacloumal, ale osvobodit se nedokázal.
A rákoska se mu znovu roztancovala po zadku. Jenže tentokrát to bylo opravdu zlé. Josef si dával záležet na každé ráně, nijak Jardu nešetřil a co rána, to Jardův bolestný výkřik.
Po dvanácti ranách Jarda řval jako pavián, snažil se mermomocí vymanit z tátova sevření a kroutil sebou jako housenka na kamnech. Šlince mu pokryly nejen celou plochu zadku, ale i stehna a boky, podle toho, kam se Josef trefil.
A ke konci se Jarda snížil k tomu nejhoršímu - začal prosit o slitování:
"Tatínku...prosím tě, to bolí.....strašně moc, já už to nevydržím........."
Josef byl svým způsobem měkota.
Nářek svých synů nesnášel a prosby o slitování u něho vždy našly odezvu. I tentokrát. Pustil Jardu a ten se nářkem schoulil na gauči do klubíčka a začal si hladit sešvihaný zadek, kde jednotlivé pruhy dosáhly temně rudé barvy.
"Nech toho divadla a kleknout do kouta!" okřikla jsem Jardu, když jeho fňukání neustávalo.
Jarda si šel poslušně kleknout do kouta pod věšák s mým oblečením a já jsem ho občas přistihla, jak si v něm schovává obličej.
Josef uklidil rákosku a starostlivě se na Jardu podíval:
"Nenaložil jsem mu moc?"
"Ne" řekla jsem.
"Ode mně dostal mnohem víc a taky to přežil."
Josef se mírně pousmál:
"Někdy se divím, kde se v tobě ta síla bere. A musím ti říci, že ani mně tenkrát moc do smíchu nebylo..."
Navečer se Josef vrátil z garáže a ukázal mračícímu se Jardovi klíč:
"Kolo je zamčené v garáži a nedostaneš se k němu dříve, než se ti zahojí všechny pruhy na zadku. Do té doby máš čas přemýšlet, jestli ti to machrování a nesmyslné chování stálo za takový výprask."
"Tati" zakvílel Jarda," to se k tomu kolu nedostanu ani do vánoc."
"Myslím, že teď minimálně 14 dní budeš rád, když si budeš moci sednout aspoň na židli" uzavřela jsem debatu.


pokračování příště...