Příběh padesátý šestý - Svátek Matek

Bylo krásné květnové odpoledne, po nedělním obědě, kdy v mojí žravé rodině zmizely řízky z půlky prasete a dva řádky brambor,jsem se usadila s kávou na terase a spokojeně zažívala. Ráno mi Josef přinesl malou kytičku a popřál mi ke dni matek s přáním, abych to s těmi našimi grázly dlouho vydržela s jasným rozumem. Kluci se po obědě rozprchli dříve, než jsem jim stačila naordinovat odpolední pracovní činnost s horou špinavého nádobí, vynášením odpadků a pomoci na zahradě a já, nechtíc si kazit sváteční den, řekla jsem si,že večer je taky čas a oddala se spokojenému nicnedělání. Sluníčko začalo slibně připalovat a já vzdor vypité kávě jsem poklimbávala v tichu a míru, který se u nás nečekaně rozprostřel.
Nebylo mi ale dopřáno trávit spokojeně siestu.Po zhruba třech hodinkách se rozletěla brána a do zahrady se vřítil Jarda. Lekla jsem se jeho nenadálého vpádu, který připomínal utržený škuner, takže jsem málem spadla ze zahradního křesílka. jarda mezitím seskočil z kola, zaparkoval mi ho do macešek, zaculil se a škytl:
"Vše...všechno...nejlepší...k svátku....mamí...maminko!"
Nevěřícně jsem zírala na kolo v záhoně, na zjevně přiopilého syna a v duchu se zaobírala myšlenkou na nehlučnou vraždu.
Pak jsem ho popadla za ucho a spustila:
"Ty trapiči, ty kameni na hrobě mého mládí,já tě zmydlím jak financ kozu!!"
"Jau, jau, jau..." reagoval Jarda nesouhlasně.
Zručně jsem si ho přehnula přes koleno,což mi v jeho momentální vratké náladě nečinilo žádný problém a vyplácejíc ho přes jeho stokrát proklínané elasťáky,které mu sice velmi slušely, ale naprosto neposkytovaly ochranu před mou rozezlenou levačkou,jsem výprask doprovázela slovy:
"Jak se do lesa volá, tak ti dá hajnej pár facek....víš, jak nesnáším, když jezdíš na kole a chlastáš...kolikrát jsem ti to říkala....ale ty jsi nepoučitelný...."
Každá rána pěkně pleskla přes Jardův vyšpulený zadek a jeho majitel pokaždé vyvřískl, zatímco já pokračovala v litaniích:
"Jestli já si jednou užiju jeden jediný bez toho, abych někomu z vás musela seřezat zadek, tak se snad dám na modlení!!"
Jarda, přehnutý přes mé koleno, se snažil uhýbat snad na všechny světové strany, ale já byla v ráži a vyplácela svého nezdárného syna rázně. Pravda, bylo to jen rukou, ale napnuté elasťáky mi hojně napomáhaly, aby Jarda pocítil palčivost výprasku a já zase na oplátku cítila, jak mu zadek hřeje víc a víc pod každou ránou, kterou jsem mu uštědřila.
Když už mě začala pálit i ruka, pustila jsem ho a Jarda se postavil, oběma rukama si začal hladit prdelku a po očku se na mně podíval:
"Stejně tě mám rád, i když mě furt tlučeš."
Rozesmál mne. Objala jsem ho okolo krku, dala mu pusu na čelo a řekla:
"Stejně tě mám ráda, i když mě furt zlobíš."
Oba jsme se rozesmáli.
V tu chvíli vyšel z domu Josef, dokoukav nějaký nesmírně důležitý zápas a pravil:
"Jsem měl dojem, že máš zase někoho z těch našich paviánů v prádle."
"Jak bych mohla, my máme přece ty nejhodnější děti pod sluncem, ne?" podotkla jsem a spiklenecky jsem na jardu mrkla.
Ten si ještě nenápadně pohladil zadek, na němž odeznívaly poslední momenty výprasku a řekl:
"No, já asi radši uklidím to kolo, než bude malér..."


pokračování příště...