Příběh padesátý první -Aleš to bere do svých rukou

Jak jsem už před nějakou dobou nechala vážené čtenáře nahlédnout pod pokličku naší manufaktury na rodinné farmě, budu dnes pokračovat ve stejném duchu. Kupodivu i s přibývající a stále sílící krizí jsme se dokázali udržet nad vodou, mnohokrát sice za cenu notné dávky nervů, ale pořád jsme mohli říkat, že poptávka je dobrá a o naše produkty je zájem.
A do toho přišla opravdová pohroma.
Aleš, můj téměř dvoumetrový, černovlasý a modrooký brácha se zamiloval. Jako študentík. Hořel láskou k brigádnici Věrušce, která se jednoho dne zjevila na naší farmě v šátku na piráta, v
kraťasích a holinách a která našemu Alešovi sahala sotva po ramena. Začala u nás pracovat jako síla v ovčíně, dodatečně řekla, že je zootechnička a je už dlouho bez práce. Jelikož ovcím rozuměla, nebyl důvod jí posílat o dům dál. Aleš si jí všimnul asi po měsíci. Naprosto originálně, tak jak to jen on sám dokázal. Ona vycházela z chléva s dvěma kbelíky plnými vody a on zamyšleně šel proti ní. Srážka byla nevyhnutelná. Když se Aleš rozkoukal, seznal, že sedí na zemi v kaluži vody a nad ním se směje cizí dívka, až se prohýbá.
Jejich láska byla veselá a uličnická. Aleš si ve vymýšlení vtípků a kanadských žertíků s Věruškou v ničem nezadal. Tedy až do té doby, než si Věruška vybrala za terč jeho samého. To pak jeho modré oči skoro černaly a metaly blesky, kdykoliv ho jeho dívka dokázala něčím nadzvednout.
Dlužno dodat, že ve Věrušce našel svého mistra. Tahle drobná uličnice byla zdrojem problémů, i když v dobrém slova smyslu. My ostatní jsem si brzy zvykli, že máme kliky u dveří namazané hořčicí, že na nás ze skříní vypadávají gumoví pavouci, že v cukřence je sůl a v holinkách máme papíry....Aleš se smál s námi, pokud nebyl postiženým on sám. V opačném případě se stával onou pověstnou potrefenou husou a láteřil jako propuštěný horník, čímž přispíval nechtěně k všeobecnému veselí.
Jednou mu ale došla trpělivost. Jeho mydlárna, produkující ručně tvarovaná mýdla roztodivných tvarů, byla vyhlášená a on na ní byl nemálo pyšný. Jaké bylo jeho překvapení, když mu jednou zazvonil v kanceláři telefon a on si vyslechl příval nelichotivé kritiky na svá milovaná mýdla.
Seděla jsem proti němu u stolu a s pootevřenou pusou jsem sledovala, jak brácha pomalu brunátní a poulí oči na telefonní přístroj a marně se snaží dostat ke slovu. Tok řeči na druhé straně sluchátka byl nekonečný a šťavnatý, soudě podle toho, jak Aleš skřípal zubama a lapal po dechu.
"...poslouchejte....vy...vy....sakra, nechte mě mluvit....cože? jakou vyrážku...co to melete...."

A do toho všeho se otevřely dveře a v nich se objevila Věruška s mobilem na uchu a hulákala do něho:
"...a taky máme všichni dýchací problémy, určitě jsou ta vaše mejdla jedovatá, bůhví z čeho to děláte....."
A s klidem Angličana zavěsila.
Aleš ztuhnul jako gypsový trpaslík a zíral na Věrušku jako na Marťana.
Došlo mi hned, že Věruška našla nový způsob, jak Alešovi zpříjemnit den a rozesmála jsem se. Totéž učinila i ona a kanceláří se nesl její veselý smích. Jediný, kdo se nesmál, byl Aleš. Právě naopak. Rysy mu ztvrdly a on pomalu vstal od stolu. Věruška, netuším nic zlého, k němu rozjásaně vzhlédla. V příští vteřině jí Aleš držel v pase, ale ne za účelem láskyplného objetí, nýbrž proto, že si jí velmi zručně ohnul a svou dřevorubeckou rukou jí začal vyplácet přes vyšpulenou prdelku, upnutou v kraťasech.
Věruška během vteřiny vystřídala smích pištěním a začala se Alešovi v ruce kroutit jako úhoř.
Rány jí na prdelku dopadaly s notnou razancí a já jsem němě žasla, jak si Aleš dává záležet, aby zasáhl přesně stejné místo.
Po chvilce už se kanceláří neslo Věruščino fňukání. Pak ještě naposledy zvedla zlostně hlavu a začala být vzpurná:
"Koukej mě pustit, slyšíš ..ty ...ty neandrtálče!!"
Aleš se usmál a polohlasně, téměř něžně řekl:
"Já ti dám neandrtálce, ty malá potvoro."
Nadzvedl si jí bez jakýchkoliv problémů v pase, takže ztratila oporu pro nohy a druhou rukou jí vysoukal z kraťasů a odhalil malou, buclatou prdelku v puntíkatých mini kalhotkách. Tam, kde okraje kalhotek končily, bylo vidět Věruščinu zarudlou kůži s otisky Alešovy ruky. Dívka se při té operaci začala škubat:
"To nemyslíš vážně...já nechci...to už stačí.."

Pádné plesknutí přes její notně zahřáté půlky jí utlumilo slova a ona vyjekla. A pak už naříkala víc a víc, jak se do ní Aleš pustil s novou vervou. Věruška kopala nohama a snažila se svíral zadeček, aby bitá plocha byla co nejmenší, ale všechna její snaha vyšla do prázdna.
Nakonec šly dolů i kalhotky. To už měla Věruška prdelku v jednom ohni a slzy na krajíčku.
Sotva jí Aleš začal vyplácet na holou, v zoufalé snaze si pokusila ještě prdelku zakrýt rukou, ale pak se rozplakala:
" aúú.....prosím, přestaň...já už budu hodná....."
"Přestaneš už zlobit," chtěl vědět Aleš.
"Ano, ano, slibuju" brečela Věruška.
"Tak dobře" pustil Aleš svou dívku ze sevření a ona, nedbajíc na to, že je polonahá, začala si rukama chladit a hladit seřezanou prdelku.
"A teď si klekneš do kouta, tak jak jsi, aby každý viděl, že jsi zlobivá holka a že si byla potrestaná" poručil jí Aleš a Věruška na něho vykulila uplakané oči:
"Ale...to neudělám."
Aleš si vyhrnul rukávy:
"Jak chceš.." a přitáhnul si jí znovu k sobě.
Věruška při představě dalšího bolestného výprasku vyjekla a poslušně souhlasila:
"Udělám, co budeš chtít, jen už mě nebij!"
Aleš jí pustil a ona si skutečně jako malá rozpustilá uličnice klekla do kouta s obnaženým
zadečkem, který svítil do místnosti svou červení. Chvíli jsem se ještě bavila tím, jak Věruška popotahuje a hladí si bolavou prdelku a pak jsem Aleše vzala ven na chodbu:
"Tak koukám, že ses naučil dost dobře té naší rodinné tradici."
Aleš se konečně usmál:
"Buď klidná, já si moc dobře pamatuju každej vejprask od našich i od tebe....a vím, jak moc je tahle medicína užitečná, když je potřeba sjednat pořádek. A taky si moc dobře pamatuju, jak to bolí..."
"Tak už jí běž vysvobodit, nebo bude po lásce" popostrčila sem ho ke dveřím a odešla na vzduch.


pokračování příště...