Příběh osmnáctý - Strašný průšvih

Začalo období prázdnin.
Tedy u nás ne-dovolenou jsme si tentokrát naplánovali nezávisle na sobě-já a Josef jsme se chystali odjet na 14 dní k rodičům a kluci slíbili,že i oni pojedou,ale každý ve svém termínu.
Pepík už  námi nebydlel a začal pracovat v Německu.
Nejmladší Milan,který měl studijní volno a na konci prázdnin měl pouze odevzdat nějaké písemnosti ke zkouškám,se prostě flákal.Mizel ráno z domova a vracíval se večer.Nějakou dobu jsme mu to s mužem tolerovali,aby pak nenadával,že celé prázdniny strávil u dědy na statku,ale pak už nám to začalo vadit,zvlášť když Milan naše domluvy pouštěl do éteru.
Těsně před naším odjezdem k rodičům(Pavel a Jirka už tam týden byli)jsem na Milana vystartovala:
"Tak už tě mám dost,kamaráde.To se budeš takhle válet celé prázdniny?V pokoji máš chlív,koberec není luxovaný aspoň měsíc,okolo počítače máš smetiště,odpadky sis nevynesl snad od vánoc,smrad tu máš jako v pavilónu opic,takhle by to dál nešlo.Mě ani tátovi s ničím nepomůžeš,jsi pořád někde v tahu a nás znáš akorát když máš hlad a nebo potřebuješ peníze."
Milan mě nijak zvlášť nevnímal,oblékal si triko a pískal si.
"Tak posloucháš mě?"zvýšila jsem hlas.
Milan se na mě podíval a řekl:
"No jo.Už možem ísť? Čakajú ma kamoši."
"Tak jim rovnou řekni,že jsi právě vyfasoval domácí vězení."řekla jsem.
Milan se ihned vzpamatoval ze snění:
"Prosim to nie to bude ostuda a oni se mnou počitajú, já tam musim ísť,prosim vyriešme to nejako inak,prosim maminka!"
"Mě vůbec nezajímá,kde máš být a s kým,když to nejde po dobrém,půjde to po zlém!"dala jsem si ruce v bok.
Milan začal škemrat:
"Prosim prosim prosim maminka uz sa polepším,pusti ma."
A couval ke dveřím.
"Nikam,ani na krok!!!"zarazila jsem ho.
Milan na mě udělal smutné oči:
"Prosim mam eště chvilu čas,nějako to zatial odčiním."
Přinesl si vysavač a začal luxovat.
Pohrdavě jsem se po něm podívala:
"Jen si nemysli,že to na mě zapůsobí a že tě pak pustím,ani omylem.Už jsem řekla,že se nehneš ani na krok."
Milan vyluxoval takovou rychlostí,jakobych mu měřila čas.
"Už to mam,čo mam eště urobit?"
Byla jsem přísná:
"Jdi říci kámošům,aby na tebe nečekali,že máš zaracha!"
Milan sepnul ruce:
"Prosiiiiiim na kolenou prosiiiiiim!!"
Ale já byla neoblomná:
"Nech toho,když se chceš jít bavit,to najednou všechno jde,ale když to po tobě chci já,tak máš řečí jako poslanec a pak si to stejně nakonec udělám sama.Ne,můj milý,tohle je trest,nikam nepůjdeš!!!
Milan viděl,že jde do tuhého a že mě neuprosí,tak to zkusil jinak:
"Maminka,ved my mame zápas,hráme proti tým lumpům,chceli zme im to ukazat,nerob mi to!"
Tvářila jsem se stejně jako on před pěti minutami:
"MĚ TO NEZAJÍMÁ!!
V tu chvíli se stalo něco,co ještě Milan nikdy neudělal-
začal vzdorovat a být vzteklý:
"A aj pujdu a hotovo!!!! som dospelý kluk,něbuděš mi hovorit,kam možem ist a kam nie!Nazdar mamčo a maj sa tu hezky!
Údivem jsem několik vteřin oněměla a pak jsem zařvala:
"MILANE,ZPÁTKY!!!"
Milan se na mě ve dveřích ještě vyzívavě ušklíbl:
"Zabudni- ahoj maj se tady!"
Vykročila jsem k němu:
"NECHTĚJ,ABYCH SI PRO TEBE DOŠLA,BUDE TO HORŠÍ!!!"
Milan vyhodil poslední trumf:
"Ja sa ťa uz nebojim,som velký chlap,machra si dělaj na Jirku,ten sa ta boji,ale ja nie..."
Vystartovala jsem jako raketa a ve dveřích ho chytla za tričko a táhla zpátky,nebylo to tak těžké....
Milan se snažil bránit a zaječel:
"Neeeech maaaaaaa!Pust maaaaaaa!"
Pevně jsem ho stiskla za rameno a postrkovala jsem ho před sebou zpět do jeho pokoje.Milan se mi vyškubl a nepříčetný vztekem se na mě rozkřikl:
"Doprdeleeeeeeeeeeeeeeeeee mamooo neštvi ma,pust ma!!"
Podívala jsem se na něho a velice nebezpečný hlasem řekla:
"ZOPAKUJ MI,COS MI ŘEKL?"
Milan si uvědomil,že těžce přestřelil,ale slova jednou vyřčená už nedokázal vrátit a tak jen zahrál aut:
"Nič ti nepoviem,nech ma byt.Idem na zapas,pust ma."
A rozběhl se proti dveřím........
Vyběhla jsem za ním a po cestě se mi mezi nohy zapletl kabel od vysavače,který Milan jen tak ledabyle pohodil ke stolu.
Dopadla jsem na zem tězce,neměla jsem čas ani dát před sebe ruce,abych pád zbrzdila.V rameni mi nepříjemně prasklo a mě se bolestí zatmělo před očima.
Když jsem zase mohla zaostřit,uvědomila jsem si,že se nade mnou sklání Josef a omývá mi žínkou tváře.
"No,tys mi dala....co se ti stalo?!"řekl napůl ulehčeně a napůl přísně.
Pokusila jsem se otřít si rukou čelo,ale šílená bolest mě včas zarazila a já vykřikla:
"Aúú,moje rameno,já mám snad něco zlomeného!!"
Josef si vzdychl:
"No,to nám ještě chybělo."
Vzal mě do náručí jako bych byla hadrová panenka a odnesl mě do auta,abychom jeli do nemocnice.
V autě se mi vrátily všechny poslední vzpomínky-potyčka s Milanem,jeho nadávky,drzosti,vzdor....
"Kde je Milan?"zeptala jsem se svého muže.
"Někam běžel.....počkej,teď mi to dochází,vždyť on vyletěl ze dveří,div mě neporazil.To ti udělal on?"a do hlasu se mu vloudil nebezpečný podtón.
"Ne přímo,zakopla jsem o vysavač,ale on je toho příčinou,dneska se ke mně zachoval tedy víc než hanebně"řekla jsem zamyšleně,přehrávajíc si v hlavě celý konflikt.
Josef na mě naléhal,abych mu řekla,co Milan provedl.
"Nezlob se,ale nechme to být.Vím,že bys ho potrestal a důkladně,ale tím bychom docílili jen toho,že by nás přestal mít rád.Je už velký,a já jsem se k němu chovala jako by byl pořád dítě.Ať sám přijde na to,kde udělal chybu."
Josef mi nakonec dal za pravdu.Vždycky se mu bití kluků příčilo,nedělal to rád,bylo to pro něho jen nutné zlo.A Milana měl asi nejraději,i když nebyl jeho.Věděla jsem to,a i proto jsem nechtěla,aby o svém synovi ztratil iluze.
Mlčky jsme dojeli do nemocnice a tam mi po zrentgenování a vyšetření řekli,že mám zlomenou klíční kost.Což bylo v mém věku poněkud nepříjemné a lékař mě pak nakonec ušněroval do
 nepohodlného korzetu,aby mi kost dobře srostla.
Domů jsem se vrátila sanitkou.
Josef na mě čekal v kuchyni a měl oči plné starostí:
"Milan utekl!"
Zasáhlo mě to jako blesk.Několik vteřin jsem stála v kuchyni a zírala na svého muže.A on,nevidíc můj pohled,mi sděloval,že mu Milan volal a řekl,že po tom co se stalo,se už nemůže domů vrátit.
Nic jsem nechápala.Ano,zlobila jsem se na Milana,strašně jsem se zlobila,ale ne proto,že mi nechtíc ublížil,ale proto,jak se ke mně zachoval.Nevěděla jsem vůbec,co budu dělat.Bolavá ruka jakoby mě zbavila soudného myšlení.Josef se Milanovi pokoušel volat,ale on to prostě odmítal zvednout a mluvit s námi.
Nepřišel domů ani v noci.Oba jsme seděli v obýváku,potmě a mlčeli jsme.Báli jsme se o něho,ale přitom jsme nedokázali vstát a jít ho hledat,bylo nám jasné,že by před námi utekl.Josef předtím celý večer zlostně vyhrožoval,že na něho zavolá policajty a ti ho domů přivedou.Nesplnil to,samozřejmě,byl to jen výbuch jeho nálady plné obav.A já o Milanovi neřekla ani slovo.Jen jsem seděla a mlčela.
Milan se vrátil druhý den společně s Jirkou a Pavlem,v noci dorazil až k dědovi a babičce.Nevěděla jsem,jestli se někomu pochlubil s tím,co provedl,ale jelikož oba kluci hned přiběhli ke mně a dotazovali se,jak mi je,něco vědět museli.
Promluvila jsem jen na ně a na Josefa.Když se ke mně Milan přiblížil,odvrátila jsem hlavu a stiskla rty.Nastalo dusné ovzduší,Milan ihned pochopil,co se mi odehrává v mysli a vycouval.Bráchové pak na něho udeřili,aby se přiznal,co vyvedl,takovou mě neznali.Milan si pak vyčíhal chvíli,kdy jsem byla v pokoji sama a přišel s prosíkem:
"Ja sem takovej vůl!"
V duchu jsem s ním souhlasila,ale ve skutečnosti jsem jen otočila obličej k oknu,abych se na něho nemusela koukat.
ANO!!!vyštěkla jsem v duchu.
Milan zakňoural:
"Maminko ty jsi jedina kdo mi umi pomoct!"
V duchu jsem mu odpovídala:
"Ale já nechci!!"
"Maminka ja ťa mam rád a bez teba som ztracený!"
Můj pohled z okna byl nekompromisní:
"Najednou,co?"
Milan si zoufal,chtěl abych se na něho podívala a mluvila s ním:
"Prosim neopouštěj ma!!Ťažko sa mi to hovorí,ale uz naozaj potrebujem potrestat,takto to nemoze ist dalej!"
"TUDLE."myslela jsem si.Venku se pomalu zatahovalo,a já sledovala mraky,jak se posouvají po obloze.Milan pro mě neexistoval.
To už můj syn nevydržel a vzlyknul:
"Chce sa mi brečet!"
Mraky nabývaly na tmavém odstínu:
"To můžeš,stejně tě nevidím....a zatím ani moc nechci."
Milan už fňukal zcela nepokrytě:
"Nezlob sa,urobim čokolvek."
Vytrvale jsem civěla z okna:
"Myslíš,že mi na tom záleží?To už znám!"
Milan nechápal,jak to,že mě ještě neobměkčil:
"Zaleži mi na tebe,ja ťa mam rad,neopúšťaj ma,ked ťa teraz najviac potrebujem..."
Počítala jsem bílá místa na obloze a v duchu Milanovi spílala:
"Jenže to by sis právě teď zasloužil...ne 25 na zadek,to by bylo moc snadné.Víš co bych teď nejraději udělala?Vykašlala se na tebe a nechala tě v tom pěkně vykoupat!To by byl trest!
Mě taky bylo včera všelijak,když jsi utekl!A jak jsem se o tebe bála,že něco vyvedeš!!!"
Milan mi snad musel vidět na tváři,na co myslím.Přistoupil ke mně o něco blíž a dožadoval se rozhovoru:
"Som vďačný,že ta mám,že vobec si!"
To už jsem nevydržela a s očima zapíchnutýma do mraků jsem tiše řekla:
"Ale také pro tebe můžu přestat existovat!"
Milan se vyděsil a najednou měl slzy v očích.
Dělala jsem,jako by mi to bylo fuk:
"Tvoje věc!V tuhle chvíli na mě neplatí nic!
Milan také nevědomky snížil hlas do šepotu:
Tvoja vareka je boži požehnání oproti tomuto."
Koutkem oka jsem ho pozorovala a tiše říkala:
"Já tě v tom Milane nechám opravdu vykoupat,abys viděl,jak to bolí,když se chováš jako prase!Mě bylo včera hrozně  a to fakt snesu hodně!"
Milanovi tekly po tvářích slzy:
"Já nechteel!"
Byla jsem jako skála:
"Ale mě neobměkčíš!Ani slzami!Jsem pekelně naštvaná,zlobím se na tebe .Včera jsem tě chtěla přerazit vejpůl,ale dneska mám úplně prázdno na duši....díky tobě!Ani si nepřej vidět,jak jsem spala-tedy spíš nespala.
Milan se rozplakal už naplno:
"Dlho som nebrecel a teraz brečím.Tlačí sa mi slzy do očí kvoli svedomiu a kvoli vedomiu,ze sem byl k tobe hnusný.Ja se vlastne ani moc napamatam,čo som ti všetko vravil..."
Chtělo se mi zařvat,ale ovládla jsem se a znovu tiše řekla:
"ZATO JÁ SI PAMATUJI KAŽDÉ SLOVO!!!"
Milan byl na pokraji zoufalství:
"Maminka ja sa trapim psychicky aj fyzicky!Jedinú vec ktorú chcem je obejmout ťa a vybrecet sa v tvojom náručí.Chcem ťa vidiet šťastnu z toho,že ti robím radosť nie starosť."
Potichu jsem mu vyčítala:
Já tě měla taky ráda a moc,byls moje skutečné dítě....dneska je mi hrozně smutno,žes mě takhle zklamal.Vysokoškolák,chytrý kluk,milý,slušný......kde zůstal tenhle Miňo,kterého jsem znala?"
Milan se opět rozbrečel:
"Ano maminko choval som sa ako debil,ty si ma ani nezaslúžiš,zaslúžiš si lepšieho syna."
Poprvé od té doby jsem se na něho podívala a můj hlas zazněl ostře jako nůž:
"Sám jsi rozhodl.Běž pryč a nech mě být!"
Milan zůstal jako opařený.Pak se otočil a odešel.
Co čert nechtěl,asi o hodinu později za ním přišla jeho holka.Od té doby,co jsem jí ručně vysvětlila naše pravida slušného chování,měly jsme si spolu pokaždé co říci a ona za mnou zašla i tentokrát.Zděsila se,když mě uviděla a dožadovala se vysvětlení.A když ve finále uviděla Milana,který měl ještě červené oči,bylo jí všechno jasné.
Přísně se na svého kluka podívala a kázala:
"Milane,pojď sem!"
Přišel k ní s hlavou sklopenou a ona na něho spustila:
"To je tvoje práce,že jo?Takhle se chováš k mamince?Nestydíš se?"
Milan se ihned dal do odprošování a slibování.
A jeho dívku v tu chvíli osvítil duch svatý:
"Přines si vařečku!"
Otevřela jsem nejen oči dokořán,ale i pusu.A to samé udělal i její kluk.
Avšak Milanova dívka,která jindy něžně mrkala řasami a culila se na Milana jako měsíček,vypadala velice bojovně.Dala si ruce v bok a přísně řekla:
"Tak bude to?"
Milan se na ní podíval jako spráskaný pes a odmašíroval do kuchyně pro vařečku.Milanova dívka se na mě obrátila a řekla:
"Minule jste mi ukázala,jak své kluky vychováváte vy,a já bych to dneska s vaším dovolením udělala také."
Odvětila jsem,že proti tomu nic nemám a odešla jsem ven na terasu,kde jsem si sedla na houpačku a tvářila se,že nic z toho,co se bude uvnitř odehrávat,nevnímám.
Milan s bázlivým výrazem přinesl vařečku,položil jí na stůl a čekal,co bude.Tušil,že dneska se stane něco mimořádného,něco co pravděpodobně poněkud změní jeho život,a bál se.
Jeho dívka pak s výrazem Ledové královny postavila doprostřed pokoje židli,zapřela o ní nohu a pleskal se do stehna:
"Tak pojď a bez řečí,teď dostaneš,co si zasloužíš!"
Milan poslechl bez jediného slova,jen ohromeně zíral.
Když se pak přehnul přes její nohu,vypadal najednou křehce a nedospěle,zatímco jeho dívka,ačkoliv byla mladší,působila odhodlaně,přísně a nekompromisně.
První rána ho málem knokautovala,Milan ani ve snu nečekal,že by jeho holka mohla vyvinout takovou sílu.Kdyby ho bývala nedržela,už by asi nejspíš ležel na zemi.Milan leknutím vykřikl a ihned mu bylo jasné,že si tenhle výprask obzvlášť užije.
Prvních deset ran mu jeho dívka vyměřila s pečlivostí a samozřejmostí,jako by to prováděla dnes a denně.Pak Milana pustila a přísně mu nakázala,aby si sundal kalhoty.
Viděla jsem skrz okno,jak můj syn zaváhal,ale její zlostný pohled,kterým ho počastovala,mluvil lépe než jakákoliv slova.Okamžik a kalhoty šly dolů.Pak si dívka Milana znovu přehnula přes koleno a vzala do ruky vařečku.
V Milanovi se všechno stáhlo.Očekával peklo a to se  dostavilo.
Vařečka začala na jeho pozadí dopadat s železnou pravidelností,dívka ho řezala a řezala,co se do něho vešlo a Milan ječel a ječel,co mu síly stačily.
Jirka s Pavlem se opatrně podívali skrz terasu do pokoje a když spatřili divadlo,které se uvnitř odehrávalo,vycouvali z dosahu,aby snad také náhodou nepřišli k úrazu.
Dívka vysázela Milanovi asi 25 ran a dovolila mu,aby se postavil.Ale jen proto,aby si musel stáhnout i slipy.
V Milanovi se v tu chvíli všechno zlomilo a on se vrhl své dívce k nohám a prosil,aby od dalšího výprasku upustila. Ale s ní by nehnul ani mučedník na hranici.Sehnula se k němu,vzala ho za ucho a jako malého zlobivého kluka ho donutila stoupnout a stáhnout slipy.
Milan se pak ocitl znovu v nedůstojné pozici a jeho zadek svítil jednak bělostí,ale podstatně více rudě.Nastala poslední část koncertu pro vařečku.S ohromeným výrazem jsem jí sledovala.To nebyla ona,to já viděla sebe samu,to byla moje ruka,co Milana vyplácela a moje slova jí plynuly z úst.
Jak dopadaly další štiplavé a teď už i velice bolestivé rány,Milan se začal ozývat se větší intenzitou.A ozvala se i jeho dívka:
"Jestli se chceš přidusit,tak klidně pokračuj.Ale zlobivý kluci při výprasku brečí,takže bys měl taky,ne?"
Zapůsobilo to jako zaklínadlo.Milan popustil uzdu své zdrženlivosti a z očí se mu vyřinuly dva potůčky horkých slz a zmáčely sedadlo židle.Takhle usedavě jsem ho slyšela brečet pokaždé,když se blížil k hranici snesitelnosti bití.I ona to zřejmě poznala,neboť brzy přestala.Milan to však zřejmě vůbec nezaregistroval,jak byl zajmut ve svém pláči.Teprve když se posadila na mokrou židli,svezl se jí do klína a snažil se výprask rozdýchat.Ona ho pohladila po vlasech a tiše řekla:
"Bylo ti tohle zapotřebí?"
Když se pak Milan uklidnil a oblékl,přišli ruku v ruce za mnou na terasu.Dívka-teď už zase jemná a mírná-postrčila Milana dopředu a řekla:
"Odpustíte mu?Obě víme,že tohle byl váš trest,já byla jen vaší prodlouženou rukou."
Milan přede mne předstoupil se skloněnou hlavou a ještě teď se třásl po celém těle.Když pak na mně upřel své modré oči,které se stále poněkud koupaly v slzách,ani nemusel promluvit.
Odpustila jsem mu všechno-nejen pro ten šílený výprask,který dostal,ale i proto,že si uvědomil,co všechno svou hloupostí způsobil a bylo mu to upřímně líto.

Toho dne se zrodila láska jako trám.Nikdo jiný si toho nevšiml,ale bylo to tak.A já věděla,že pokud nebude osud Milana a jeho dívky poznamenán něčím zlým,zůstanou spolu napořád.

pokračování příště...