příběh jedenáctý - Návštěva u rodičů


Po Novém roce jsme celá rodina vyrazili za mými rodiči.
Bydleli ještě spolu s mými dvěma nejmladšími bratry-dvojčaty na rozlehlém statku na úpatí Krušných hor, vedli velké hospodářství a všichni se mělo pochopitelně co otáčet. Ačkoliv zaměstnávali i několik bývalých polužáků dvojčat, neboť oba bráchové měli zemědělskou školu, stejně měli plné ruce práce a v létě jsme k nim jezdili ne na prázdniny či dovolenou,ale pracovat.

Bratři,v té době již dvacetiletí,byli pěkná kvítka. Aleš a Lukáš, dva černovlasí a tmavoocí čerti, rozjívení jako puberťáci. No a když k nim přijeli i moji paviáni, měla především babička o zábavu postaráno, než je všechny srovnala do latě. Protože už však měla svá léta a děda jakbysmet, poslední dobou se omezovala jen na výhrůžky typu-jen počkejte, až přijede máma-ségra, ta vám to spočítá i za mně.
Výsledek obrázku pro statek

A když jsme se u nich všichni objevili v době, kdy v Krušných horách leží přes metr a půl sněhu, kdy si cestu domů lidé prohazují lopatami a do města jezdí se sněžným pluhem, mohli jsme už dopředu počítat s nejedním dobrodružstvím.
Moji rodiče nás radostně uvítali ve velké světnici u vytopených kachlových kamen a já jsem s úsměvem zaznamenala, že se tu zastavil čas a všechno je tu stejné už 40 let, co jsem na světě. Na chodbě se ozval mohutný dusot - to bráchové přišli z práce a jako velká voda se hrnuli dovnitř. Hlučně nás přivítali, oba vysocí a ramenatí, byli ještě vyšší než moji kluci a já se mezi nimi cítila nějak ztracená, ačkoliv o mnoho let starší, přeci jsem byla najednou jejich drobná sestra.
Kluci se rovněž se "strýčky"přivítali a sotva se Aleš s Lukášem najedli a převlékli,všichni sborem vypadli ven.
Měli jsme tak s Josefem a rodiči konečně čas si pohovořit. Mluvilo se o hospodářství, plánovalo se na jaro, zabrousili jsme i na děti a maminka si povzdechla,že jsou dvojčata čím dál tím horší,od té doby, co je přestala trestat, už si s nimi neví rady a Josef na mě spiklenecky mrkal,jako že bych mohla své vykutálené bratříčky přibrat do harému.
A to jsem ani jeden z nás ještě netušili,že se to brzy vyplní.
Všech 7 kluků, poté co opustili vyhřátou světnici, vypravilo se porozhlédnout se po okolí. Sněhové kopce je lákaly, takže za chvíli vytáhli ze stáje několikery lyže a vydali se do kopců. Pepík,nejstarší a také už poměrně narostlý do plnějších tvarů,lyžovat odmítl a dobrovolně přejal úlohu dohlížitele. Lyže byli čtvery,takže se kluci stejně museli střídat,což mezi nimi vyvolávalo trošku řevnivost -ty na tom stojíš už dlouho,půjč nám to taky.......a stejně to neumíš,tak neotravuj.
Protože dvojčata byla tady pány,dávala to také mým klukům patřičně sežrat a ti se dusili zlostí.
Nakonec to došlo tak daleko,že se do sebe pustili,začalo to vychloubáním:
"A stejně na tom stojíte voba blbě!"durdil se Pavel.
"Jasně,hlavně že ty seš Tomba"usadil ho Aleš.
"Teda,nechci vám do toho kecat,ale vy chudáčci se na lyže dostanete tak na vánoce,když má vaše máma dobrou náladu a pučí vám klíče od sklepa,tak byste toho mohli nechat"vyjel na Pavla i Lukáš.
Pavel místo odpovědi uhnětl velkou kouli a trefil Aleše rovnou mezi světla.Ten si zuřivě vytřel sníh z očí a ihned to Pavlovi oplatil,zatímco Radek si šel vyřídit účty s Lukášem. Milan se zapojil do koulovačky,měl moc dobrou trefu a tak ze zálohy ostřeloval jak bráchy tak dvojčata a Jirka se přidával střídavě na jednu či druhou stranu.Sníh lítal vzduchem,stejně tak nadávky a když se některý ze soupeřů přiblížil na dosah,byl složen a zahrabán do závěje. Samozřejmě,že kluky brzy přešla zlost a spolu s jejich nadáváním zněl po svahu jejich smích a i nadávky začaly být vtipné.
Co čert nechtěl,dvojčata obklíčila Pavla na konci svahu,kde začínal les a zahnala ho do mlází.Ostatní bráchové se vyřítili za nimi,jen Pepík se nezúčastněně loudal za nimi.
Výsledek obrázku pro zima a sníh

Vtom se ozvalo Pavlovo přidušené zaječení a když všichni doběhli na místo činu,nebylo po Pavlovi ani památky. Dvojčata ihned bystře prohledala terén a zjistila,že Pavel spadl do sněhové jámy.
Záchranná akce se tak odehrávala v kolektivním duchu.Všichni svorně svlékli bundy,navázali je a Aleš se natáhl přes okraj jámy, aby Pavla jistil a pomohl mu ven.
Pak se všichni vrátili domů, jednak s stmívalo a jednak byli všichni mokří a promrzlí.
Doma se vysvlékli z mokrých hadrů, naházeli je do koupelny a převlečeni do suchého, šli se ohřát k nám.Trochu jsme se do nich s maminkou pustili za ten bordel,co udělali,ale když všichni kluci bez rozdílu odkývali,že to uklidí,věnovaly jsme se zase hovoru.
Dvojčata uvařila pro všechny čaj a rozdala kouřící se hrnky.Najednou Pavel vykřikl a hrneček se rozkřápl o podlahu.
"No co děláš?"okřikla jsem ho.
Pavel se chytil za pravou ruku a řekl:
"Mě hrozně bolí ruka!"
Vstala jsem a požádal ho,aby si vyhrnul rukáv.Pavel to učinil,ale bylo evidentní,že s tím má značné potíže a že ho to opravdu bolí. Ruka byla nateklá,na předloktí měl fialový flek a dokonce jsem měla pocit,že je jakoby nakřivo.
"No to snad ne,vždyť ty máš zlomenou ruku!!"vyjekla jsem.
Výsledek obrázku pro zlomená ruka

Pavel se na mě nešťastně podíval a hned doznával:
"Já nic,mami,fakt!"
Josef se mlčky zvedl,zkontroloval rozsah poškození a řekl:
"Tak jedem do nemocnice."
Pavel se tedy za asistence mé a babiččiny oblékl a spolu s tátou odjeli.
A já začal ostatní vyslýchat:
"Tak rychle,pravdu-co jste kde vyváděli?!"
Mazánek Milan se svou prořízlou pusou samozřejmě nevydržel být zticha:
"My naozaj nič,mamička,my zme sa iba gulovali.."
"Mlč" píchl ho zezadu Jirka.
"Copak,jaký mlč?"slyšela jsem i to, co si kluci myslí.
"My vůbec nevíme,jak se to Pavlovi mohlo stát, my jsme se fakt jenom koulovali"řekl Radek.
"Hele,a co jak ho kluci nahnali do toho lesa....?"uklouzlo Pepíkovi,který jinak do vyšetřování nezasahoval.
"Jaký kluci....do jakýho lesa?"chtěla jsem hned vědět.
Dvojčata se jako na povel sebrala a chystala se opustit světnici.
"Nikam"zarazila jsem je,"Nevykládejte mi,že vy o tom nic nevíte!!"
Aleš rozhodil rukama,jakože oni nic,oni muzikanti,ale na mě to neplatilo.
"A koukejte to vybalit,co se vlastně stalo...Milane, mluv!"
Milan se postavil jako vzorný žáček a začal šaškovat:
"Hej,mamička,to bolo tak....šli zme a dlho zme šli.....až zme došli....."
"Jo došli jste k perníkový chaloupce a jak jste trhali perníčky,přišla baba Jaga a Pavel spadl ze střechy,že jo!Tak tyhle pohádky už znám,tak nějakou novou."
"Aků?"upřel na mě Milan svoje pomněnkové oči.
"Tu o pravdě!!"řekla jsem už přísně.
"No tak dobře....honili jsme se s Pavlem po lese a on nám zahučel do sněhový jámy...ale hnedka jsme ho vytáhli!!"přiznal se nakonec Lukáš.
"Debile!"ohodnotil jeho výkon Aleš.
"Takže zase něco?"ozval se od stolu můj otec.
"Ale tati,to byla fakt nešťastná náhoda,to jsme ani nechtěli"přesvědčoval otce Lukáš.
"Ty mlč! Ještě jste si neodpracovali to rozsekané okno v drůbežárně a o sousedovic holce,která má kvůli nim namožená žebra, ani nemluvím!!"zlobil se táta.
"Ježíš tati, proč jim neseřežeš zadky, to už doma neplatí?"
"Holka zlatá,já už na ně nestačím.....ale ty ano, že?"byl táta zlomyslný.
Dvojčata valila oči střídavě jak na mě,tak na tátu a nebyla si jistá,jestli mluvíme vážně.
"Too jako....že bys nám nasekala,jo?"ujišťoval se Aleš,jestli dobře slyší.
"A víš,že je to výborný nápad?"zamnula jsem si ruce a výhrůžně se na bratry podívala:
"A vy dva,buď půjdete po dobrém,nebo počkáme na Josefa,ten má větší sílu!"
Dvojčata mírně pobledla. Představa téměř dvoumetrového švagra s rukama jako uhelné lopaty je zrovna blahem nenaplňovala.
Nakonec se dohodli,že tedy se mnou půjdou a trest přijmou.Všichni mí kluci ohromeně zírali,to bylo něco úplně nového.
Poslala jsem bráchy do jejich pokoje a požádala usmívající se maminku:
"Mami,doufám že máte ještě ten náš řemen.Půjčíš mi ho?"
Maminka se zvedla a ze spíže vytáhla objemnou sklenici,ve které jako užovka v lihu ležel stočený bytelný řemen s kulatými dírkami. Otřepala ho a podala mi ho.Když se řemen rozvinul po celé délce, Jirka tlumeně zavyl.
Výsledek obrázku pro vojenský opasek

"Dneska buď v klidu,dneska to je pro dvojčata."ujistila jsem ho.
Všichni moji synové s posvátnou hrůzou sledovali řemen v mé ruce. Pak se Radek odvážil:
"V čom je to namočený?"
"V octové vodě, milánku, to aby zůstal hezky vláčný a přilnavý."řekla téměř s láskou babička.
Klukům na čele vyvstal pot,když si představili,jak jim tenhle král mezi řemeny přistane na zadku.A nijak mým bratrům nezáviděli.
A já se vydala za dvojčaty do jejich pokoje.Oba kluci stáli u okna a nervózně koukali střídavě na dveře a střídavě na sebe.Když jsem vešla dovnitř,jejich zrak padl na řemen a Aleš zaskučel:
"Já to věděl!!"
"Tak pánové,společná vina,společný trest.Oba ohnout přes postel a koho by napadlo mi to nějak narušovat,bude bit na holý zadek.Máte k tomu něco?"
Kluci se na mě nešťastně podívali a Lukáš zaprosil:
"Ségra,buď milosrdná,nešlo by to nějak uhrát?Tohle fakt bolí,víš,jak budem zítra vypadat?"
"Hele,mě vaše soukromé záležitosti nezajímají, Pavel má díky vám zlomenou ruku,takže nebude moct jít do práce a já ho budu mít doma na krku od rána do noci. Je to vaše vina,takže nepočítejte s tím,že se z toho vyzujete.Prostě a jednoduše - ohnout přes postel a pěkně držet,nebo si počkám na Josefa."
Dvojčata se zhluboka nadechla a pak svorně poklekli vedle sebe u postele a rukama sevřeli protější konec matrace.Stoupla jsem si za ně a upravila si řemen v ruce,což se neobešlo bez protahování začátku výprasku.Kluci byli čím dál tím víc nervóznější.Co chvíli se jeden či druhý otáčeli obličejem ke mně a zjišťovali,proč mi to tak trvá.
Až pojednou jsem se rozpřáhla a každého z nich jsem práskla přes vystrčený zadek.Bráchové se svorně vyšponovali,ale zůstali klečet,jen polohlasně zasyčeli.Aleš pohnul rukou,zřejmě si  chtěl zadek pohladit,ale včas si to rozmyslel.
"Jestli budete ty ruce strkat dozadu,stáhnu vám tepláky!"upozornila jsem je.
"Né, prosím tě né, my budem hodný"ujišťoval mě hned Lukáš.
Bohužel pro ně zůstalo jen u slibů. Dalších několik pořádných ran jim jednak uvolnilo hlasivky a oba začali syčet jako podráždění hadi a občas jim i ujelo hlasitější -ááúú,ale také jejich ruce nedokázaly zůstat v klidu.Nejdřív Aleš a po chvíli i Lukáš schovali zadky ze ruce.
"Tak...já vás varovala! Stáhnout tepláky a hezky svižně,nebo sem ještě navíc zavolám všechny kluky,aby se pokochali."poručila jsem jim.
Bratři se pustili do řečnění,chvíli prosili,chvíli hrozili,ale já byla neoblomná.Nakonec jsem pokročila ke dveřím,že tedy zavolám Josefa i s celou rodinou.Na to konto si oba pokorně stáhli tepláky a nastavili mi zase svá pozadí.

Výsledek obrázku pro spanking men belt

Nic mi nestálo v cestě se na nich vyřádit.Nechala jsem jim aspoň trenýrky,bylo to nakonec úplně stejné jakoby byli nazí.A výprask probíhal s větší intenzitou a s také silnější zvukovou kulisou.Kluci dlouho odolávali,sice po každé ráně zařvali,ale nebrečeli.Docela jsem je obdivovala,moji synové by to už dávno vzdali.
Až jsme nakonec přemohla Aleše a ten se rozvzlykal:
"Už dost,prosííím....to už stačí......to hrozně bolíííí !!"
Lukáš nemluvil,držel se snad jen silou vůle,aby mu nevytryskly slzy.
Po výprasku jsem jim řekla:
"Tak frajeři,a až se budete večer koupat,tak si na mě vzpomeňte,že bych mohla zase někdy přijet a zastoupit rodiče ve výchově."
Lukáš si stoupl,položil ruce na zadek,a s výrazem ukřivděného božstva řekl:
"Jen přes mou mrtvolu,takhle to nebolelo snad ani od táty!"
A Aleš mezi vzlyky dodal:
"Ty snad máš v těch rukách dynamit!"
Kupodivu na mě mladší bráškové nikdy nezanevřeli a já jim skutečně ještě několikrát musela připomenout,že za prvé-maminka má vždycky pravdu a když jí nemá,platí bod jedna.A oni se to naučili respektovat.


-pokračování příště-

Komentáře

Oblíbené příspěvky