příběh dvanáctý-Velké prádlo
Bylo jaro.
Přiblížil se ten nejkrásnější čas v roce,období před velikonocemi,kdy se země začala probouzet znovu k životu po dlouhé zimě.Na povrch rašila mladá tráva,stromy nasazovaly pupeny,ptáci se předháněli v tom,kdo si nejhlasitějším pískáním strhne zobák a já se chystala na velký úklid.
Josef zapřáhl všechny kluky do oprav okolo domu i uvnitř,takže se mi všichni všude jen motali a nadělali daleko víc bordelu než obvykle a já se rozhodla,že je čas na Velké prádlo.
To u nás znamenalo,že jsem sesbírala všechno zašpiněné ložní prádlo,prostěradla a ubrusy a v prádelně jsem je vyvařila a vyprala do sněhobíla.Pak jsem je rozvěsila na šňůry na zahradě,aby uschly.Přes celý víkend to u nás vypadalo jako na Starém bělidle.
Josef opravoval zanešené okapy,Pepík,který také ovládal devatero řemesel překládal na garáži tašky a v tom mu pomáhal Radek. Jirka, jako obvykle znechucený tím,že musí něco dělat,vyfasoval označení podej-přines-podrž,Pavel běhal pro pivo,protože u něj byla záruka,že něco donese zpět a Milan se takticky motal pod ruce každému,kdo ho zrovna nevyhodil.
A do toho všeho volal Honza.
Zvedla jsem telefon a on mi opatrně oznámil,že má průšvih.
"Já vím,že se budeš zlobit,.....ale....no prostě...přišel ten kámoš..."
"...ten vyhulenej!!"zaječela jsem do telefonu a Honza pípnul:
"No,ten."
"Tak to ani nemusíš pokračovat! Kdy ti jede autobus?"řvala jsem do sluchátka,že chudáka Honzu musely brnět uši.
"Noo,asi za hodinu."kuňknul Honza.
"Tak ať jsi tady,nebo si tam pro tebe dojedu!!"hulákala jsem ještě a Milan se přišel ze sklepa podívat,komu to spílám.
"Přijede Honza" informovala jsem svého syna naštvaně a šla vyndat z pračky další vyprané kusy.
Rozvěsila jsem je po zahradě a pak jsem zase honem běžela chystat rodině večeři,aby mi slabostí nepadli.
Honza měl přijet na zastávku asi kilometr od našeho baráku.Protože všichni moji mužští měli v sobě pivo,se zatnutými zuby jsem nastartovala auto a na třetí pokus vyjela ze dvora. Josef se za mnou ohromeně díval, protože auto bylo mým nepřítelem a já jsem řídila jen v případech nouze.
Kupodivu jse na zastávce byla s časovou rezervou a tak jsem vystoupila z auta a se založenýma rukama jsem čekala,až se ten zatracený autobus doplouží k nám.
Honza vystoupil a šel ke mně. Pak spatřil můj výraz a jeho poměrně bezstarostná tvář vystřídala několik barev. Poslední bílá už byla maskou zoufalství a strachu.
Ještě v autě jsem na něho zaútočila:
"Tak jak jsi se měl? Bavil ses dobře?"
Honza potichu připustil,že ano.
Už zase jsem měla na jazyku žihadlo:
"Bylo pivečko, panáky , travka, co?"
Honza provinile sklopil oči k podlaze.
"Proč jsi to zase udělal?"
"Já nevím....prostě se to stalo."omlouval se Honza. Hnědé oči mu za úzkými brýlemi poplašeně poskakovaly.
"To není žádná omluva" zařvala jsem, až se Honza přikrčil.
Ještě že jsme byli brzy doma,jinak bych snad vzteky i nabourala.
Doma jsem rovnou v kuchyni řekla:
"Najez se a pak přijď za mnou do prádelny,promluvíme si."
Než Honza dorazil, stihla jsem vyvařit další kusy prádla. Stála jsem rozkročená nad obrovským hrncem a velikou vařečkou jsem míchala horkou vodu.V tu chvíli za mnou Honza promluvil:
"Už jsem tady."
Lekla jsem se,až mi poskočilo srdce a jak jsem byla v ráži,přetáhla jsem ho tou velkou vařečkou přes džíny.Honza se lekl také a protože takovou ránu nečekal, málem spadl.
Zachránila ho velká vana,ve které bylo namočené další prádlo.
Zúženýma očima jsem se na něho podívala a pak na tu obrovskou vařečku ve své ruce.
Honza sledoval každé moje mrknutí a ihned začal protestovat:
"TOU ne,prosím....přerazíš mě vejpůl!!"
Uznala jsem,že má pravdu a pokynula mu:
"Tak dobře,já si jdu pro menší a ty budeš tak laskav,stáhneš si zatím ty tvoje apartní džíny a ohneš se tady přes tu vanu,ano?"
Honza kompromis uznal a ačkoliv v něm byla malá dušička,rozkaz provedl k mé spokojenosti.Když jsem se vrátila,stál poslušně skloněný k vaně a džíny měl u kotníků.Opíral se o okraj rukama,klouby úplně bílé a po očku na mě koukal,co jsem si na něho vlastně přinesla.S velikostí vařečky na knedlíky se rozhodně nespokojil,u něho nejlepší vařečka byla žádná vařečka.Ale jinou už by neusmlouval.
Prvních pár ran jsem mu uštědřila rukou,pěkně doprostřed vystrčeného zadku,až nadskakoval,jak ho každý můj úder vychýlil z těžiště.
Pak jsem vzala vařečku do ruky a stáhla Honzovi trenýrky.Pokochola jsem se mírně zčervenalými otisky mých prstů na jeho kůži a řekla mu:
"Tak a pěkně pevně se drž,abys mi nespadl do vody."
Honza na mě otočil vyděšené oči,nastávala chvíle pravdy.
Vařečka začala dopadal pomalu,ale s citem.Plesk na jednu stranu,plesk na druhou.....poctivě jsem střídala obě půlky,aby to bylo spravedlivé.Honza sebou začal brzy mlít,ale pozice byla nevýhodná,nemohl utéci ani se nijak chránit.A tak mu nezbývalo,než trpět dál.Jistě,že ne mlčky.Brzy začal skučet a slibovat a prosit......jenže já jako obvykle trpěla momentální hluchotou.
Teprve,když se mu vyplácený zadek začal pěkně barvit do temně rudé a otisky vařečky vystupovaly na povrch bílými okraji,jsem ho pustila.
Honza se nijak zvlášť nehnal se vstáváním.Jednou rukou se pořád opíral o vanu a druhou zjišťoval stupeň poškození.Pak si utřel obličej do rukávu a pomalu si začal natahovat oblečení.Ani to se neobešlo bez zvukových projevů,džíny se mu natahovaly obzvlášť špatně,když se nechtěl dotýkat bolavých míst.
Večer už se dal natolik dohromady,že mě požádal o "propustku",aby se mohl jít podívat za "kamarády".Že jde za holkama mi bylo jasné,když jsem viděla,jak se u zrcadla šlechtí.A zároveň mi bylo jasné,že i kdyby tam za ním přišla třeba Rosalinda,měla by smůlu.
Nakázal jsem mu pro jistotu,aby byl do jedenácti doma,že na něho nikdo čekat nebude. Honza se zamračil,že musí domů tak brzo,ale zároveň mě po dnešním výkonu nechtěl dráždit,tak souhlasil.
V jedenáct samozřejmě nepřišel.Všichni moji kluci už dávno chrněli,utahaní z oprav jako koťata a mladý pán pořád nikde.Naštvaně jsem si sedla v kuchyni ke stolu a čekala na něho.
"Tak ono mu to nestačilo?Příště vytáhnu pásek,asi se s ním potřebuje blíž seznámit"honilo se mi hlavou a polohlasně jsem na jeho hlavu svolávala hromy blesky.
Honza se ráčil navrátit těsně před půlnocí,kdy už mě přemáhal spánek a já u stolu klimbala.
Cvaknutí dveří mě ale vzpružilo.To už Honza strčil hlavu do dveří a řekl:
"Jé,teto,ty ještě nespíš?Já se trošku držel,promiň."
Vstala jsem mlčky od stolu,vzala do ruky židli a postavila jí doprostřed místnosti.Pak jsem si na ní zase sedla,stiskla kolena k sobě a ukázala Honzovi,aby přišel blíž:
"Tak tys odpoledne dostal málo?Tak teď to napravíme."
Honzovi poklesla čelist.Ta směs překvapení a strachu v jeho hnědých očích byla naprosto přesvědčivá.
Trvalo mu docela dlouho,než ke mně došel.A v očích měl pořád hrůzu.
Stáhla jsem ho k sobě,přehnula ho jako pírko,nohy napnuté,ruce opřené o zem,zadek do výšky.
Ruka se mi už automaticky zvedla nad hlavu a já ho začala znovu vyplácet.Pěkně silou,žádné ohledy,měl málo,tak ať si to užije.Honza cítil každý úder,zadek byl moc citlivý od odpoledne.
A já mu asi v půli výprasku poručila sundat kalhoty.To už na něho bylo moc.Oči se mu zakalily,ruce roztřásly,hlas zavibroval.
Když mi poskytl nahý zadek,mohla jsem zkontrolovat svůj odpolední výkon.Pravda,nic moc,asi jsem opravdu moc nepřitlačila.Rudá barva sice zářila do světla žárovky,ale mívala jsem i lepší výsledky.A tak jsem se do toho opřela.Honza ječel,jak ho každý úder přikurtovával k mým nohám,měl pocit,že hoří.Dokonce se pokusil o ochranu rukou,ale ihned toho zanechal,protože by přepadnul obličejem k zemi.Tak sebou začal házet,až jsem si ho musela pevně chytit v pase,aby se mi nevyškubl.A rány dopadaly rychle,ostře,bez zastávek.Spektrum červené barvy bylo brzy vyčerpáno a nastoupily odstíny fialové.Ruka mě brněla,dokonce jsem si o něho udělala modřinu.
Po výprasku se Honza nejistě postavil na nohy a nevěřícně na mě koukal.Zřejmě mu teprve teď došlo,že v jednom dni stihl absolvovat dva slušné výprasky.
Pak,když už byl zase schopen normální komunikace, mi řekl:
"Tak tohle byl bezkonkurenčně můj největší výprask v životě.Tyhle modřiny mi dlouho vydrží."
A já mu s úsměvem řekla:
"Když jsi nedal na moje dobře mířené rady,snad dáš alespoň na moje dobře mířené rány."
-pokračování příště-
Přiblížil se ten nejkrásnější čas v roce,období před velikonocemi,kdy se země začala probouzet znovu k životu po dlouhé zimě.Na povrch rašila mladá tráva,stromy nasazovaly pupeny,ptáci se předháněli v tom,kdo si nejhlasitějším pískáním strhne zobák a já se chystala na velký úklid.
Josef zapřáhl všechny kluky do oprav okolo domu i uvnitř,takže se mi všichni všude jen motali a nadělali daleko víc bordelu než obvykle a já se rozhodla,že je čas na Velké prádlo.
To u nás znamenalo,že jsem sesbírala všechno zašpiněné ložní prádlo,prostěradla a ubrusy a v prádelně jsem je vyvařila a vyprala do sněhobíla.Pak jsem je rozvěsila na šňůry na zahradě,aby uschly.Přes celý víkend to u nás vypadalo jako na Starém bělidle.
Josef opravoval zanešené okapy,Pepík,který také ovládal devatero řemesel překládal na garáži tašky a v tom mu pomáhal Radek. Jirka, jako obvykle znechucený tím,že musí něco dělat,vyfasoval označení podej-přines-podrž,Pavel běhal pro pivo,protože u něj byla záruka,že něco donese zpět a Milan se takticky motal pod ruce každému,kdo ho zrovna nevyhodil.
A do toho všeho volal Honza.
Zvedla jsem telefon a on mi opatrně oznámil,že má průšvih.
"Já vím,že se budeš zlobit,.....ale....no prostě...přišel ten kámoš..."
"...ten vyhulenej!!"zaječela jsem do telefonu a Honza pípnul:
"No,ten."
"Tak to ani nemusíš pokračovat! Kdy ti jede autobus?"řvala jsem do sluchátka,že chudáka Honzu musely brnět uši.
"Noo,asi za hodinu."kuňknul Honza.
"Tak ať jsi tady,nebo si tam pro tebe dojedu!!"hulákala jsem ještě a Milan se přišel ze sklepa podívat,komu to spílám.
"Přijede Honza" informovala jsem svého syna naštvaně a šla vyndat z pračky další vyprané kusy.
Rozvěsila jsem je po zahradě a pak jsem zase honem běžela chystat rodině večeři,aby mi slabostí nepadli.
Honza měl přijet na zastávku asi kilometr od našeho baráku.Protože všichni moji mužští měli v sobě pivo,se zatnutými zuby jsem nastartovala auto a na třetí pokus vyjela ze dvora. Josef se za mnou ohromeně díval, protože auto bylo mým nepřítelem a já jsem řídila jen v případech nouze.
Kupodivu jse na zastávce byla s časovou rezervou a tak jsem vystoupila z auta a se založenýma rukama jsem čekala,až se ten zatracený autobus doplouží k nám.
Honza vystoupil a šel ke mně. Pak spatřil můj výraz a jeho poměrně bezstarostná tvář vystřídala několik barev. Poslední bílá už byla maskou zoufalství a strachu.
Ještě v autě jsem na něho zaútočila:
"Tak jak jsi se měl? Bavil ses dobře?"
Honza potichu připustil,že ano.
Už zase jsem měla na jazyku žihadlo:
"Bylo pivečko, panáky , travka, co?"
Honza provinile sklopil oči k podlaze.
"Proč jsi to zase udělal?"
"Já nevím....prostě se to stalo."omlouval se Honza. Hnědé oči mu za úzkými brýlemi poplašeně poskakovaly.
"To není žádná omluva" zařvala jsem, až se Honza přikrčil.
Ještě že jsme byli brzy doma,jinak bych snad vzteky i nabourala.
Doma jsem rovnou v kuchyni řekla:
"Najez se a pak přijď za mnou do prádelny,promluvíme si."
Než Honza dorazil, stihla jsem vyvařit další kusy prádla. Stála jsem rozkročená nad obrovským hrncem a velikou vařečkou jsem míchala horkou vodu.V tu chvíli za mnou Honza promluvil:
"Už jsem tady."
Lekla jsem se,až mi poskočilo srdce a jak jsem byla v ráži,přetáhla jsem ho tou velkou vařečkou přes džíny.Honza se lekl také a protože takovou ránu nečekal, málem spadl.
Zachránila ho velká vana,ve které bylo namočené další prádlo.
Zúženýma očima jsem se na něho podívala a pak na tu obrovskou vařečku ve své ruce.
Honza sledoval každé moje mrknutí a ihned začal protestovat:
"TOU ne,prosím....přerazíš mě vejpůl!!"
Uznala jsem,že má pravdu a pokynula mu:
"Tak dobře,já si jdu pro menší a ty budeš tak laskav,stáhneš si zatím ty tvoje apartní džíny a ohneš se tady přes tu vanu,ano?"
Honza kompromis uznal a ačkoliv v něm byla malá dušička,rozkaz provedl k mé spokojenosti.Když jsem se vrátila,stál poslušně skloněný k vaně a džíny měl u kotníků.Opíral se o okraj rukama,klouby úplně bílé a po očku na mě koukal,co jsem si na něho vlastně přinesla.S velikostí vařečky na knedlíky se rozhodně nespokojil,u něho nejlepší vařečka byla žádná vařečka.Ale jinou už by neusmlouval.
Prvních pár ran jsem mu uštědřila rukou,pěkně doprostřed vystrčeného zadku,až nadskakoval,jak ho každý můj úder vychýlil z těžiště.
Pak jsem vzala vařečku do ruky a stáhla Honzovi trenýrky.Pokochola jsem se mírně zčervenalými otisky mých prstů na jeho kůži a řekla mu:
"Tak a pěkně pevně se drž,abys mi nespadl do vody."
Honza na mě otočil vyděšené oči,nastávala chvíle pravdy.
Vařečka začala dopadal pomalu,ale s citem.Plesk na jednu stranu,plesk na druhou.....poctivě jsem střídala obě půlky,aby to bylo spravedlivé.Honza sebou začal brzy mlít,ale pozice byla nevýhodná,nemohl utéci ani se nijak chránit.A tak mu nezbývalo,než trpět dál.Jistě,že ne mlčky.Brzy začal skučet a slibovat a prosit......jenže já jako obvykle trpěla momentální hluchotou.
Teprve,když se mu vyplácený zadek začal pěkně barvit do temně rudé a otisky vařečky vystupovaly na povrch bílými okraji,jsem ho pustila.
Honza se nijak zvlášť nehnal se vstáváním.Jednou rukou se pořád opíral o vanu a druhou zjišťoval stupeň poškození.Pak si utřel obličej do rukávu a pomalu si začal natahovat oblečení.Ani to se neobešlo bez zvukových projevů,džíny se mu natahovaly obzvlášť špatně,když se nechtěl dotýkat bolavých míst.
Večer už se dal natolik dohromady,že mě požádal o "propustku",aby se mohl jít podívat za "kamarády".Že jde za holkama mi bylo jasné,když jsem viděla,jak se u zrcadla šlechtí.A zároveň mi bylo jasné,že i kdyby tam za ním přišla třeba Rosalinda,měla by smůlu.
Nakázal jsem mu pro jistotu,aby byl do jedenácti doma,že na něho nikdo čekat nebude. Honza se zamračil,že musí domů tak brzo,ale zároveň mě po dnešním výkonu nechtěl dráždit,tak souhlasil.
V jedenáct samozřejmě nepřišel.Všichni moji kluci už dávno chrněli,utahaní z oprav jako koťata a mladý pán pořád nikde.Naštvaně jsem si sedla v kuchyni ke stolu a čekala na něho.
"Tak ono mu to nestačilo?Příště vytáhnu pásek,asi se s ním potřebuje blíž seznámit"honilo se mi hlavou a polohlasně jsem na jeho hlavu svolávala hromy blesky.
Honza se ráčil navrátit těsně před půlnocí,kdy už mě přemáhal spánek a já u stolu klimbala.
Cvaknutí dveří mě ale vzpružilo.To už Honza strčil hlavu do dveří a řekl:
"Jé,teto,ty ještě nespíš?Já se trošku držel,promiň."
Vstala jsem mlčky od stolu,vzala do ruky židli a postavila jí doprostřed místnosti.Pak jsem si na ní zase sedla,stiskla kolena k sobě a ukázala Honzovi,aby přišel blíž:
"Tak tys odpoledne dostal málo?Tak teď to napravíme."
Honzovi poklesla čelist.Ta směs překvapení a strachu v jeho hnědých očích byla naprosto přesvědčivá.
Trvalo mu docela dlouho,než ke mně došel.A v očích měl pořád hrůzu.
Stáhla jsem ho k sobě,přehnula ho jako pírko,nohy napnuté,ruce opřené o zem,zadek do výšky.
Ruka se mi už automaticky zvedla nad hlavu a já ho začala znovu vyplácet.Pěkně silou,žádné ohledy,měl málo,tak ať si to užije.Honza cítil každý úder,zadek byl moc citlivý od odpoledne.
A já mu asi v půli výprasku poručila sundat kalhoty.To už na něho bylo moc.Oči se mu zakalily,ruce roztřásly,hlas zavibroval.
Když mi poskytl nahý zadek,mohla jsem zkontrolovat svůj odpolední výkon.Pravda,nic moc,asi jsem opravdu moc nepřitlačila.Rudá barva sice zářila do světla žárovky,ale mívala jsem i lepší výsledky.A tak jsem se do toho opřela.Honza ječel,jak ho každý úder přikurtovával k mým nohám,měl pocit,že hoří.Dokonce se pokusil o ochranu rukou,ale ihned toho zanechal,protože by přepadnul obličejem k zemi.Tak sebou začal házet,až jsem si ho musela pevně chytit v pase,aby se mi nevyškubl.A rány dopadaly rychle,ostře,bez zastávek.Spektrum červené barvy bylo brzy vyčerpáno a nastoupily odstíny fialové.Ruka mě brněla,dokonce jsem si o něho udělala modřinu.
Po výprasku se Honza nejistě postavil na nohy a nevěřícně na mě koukal.Zřejmě mu teprve teď došlo,že v jednom dni stihl absolvovat dva slušné výprasky.
Pak,když už byl zase schopen normální komunikace, mi řekl:
"Tak tohle byl bezkonkurenčně můj největší výprask v životě.Tyhle modřiny mi dlouho vydrží."
A já mu s úsměvem řekla:
"Když jsi nedal na moje dobře mířené rady,snad dáš alespoň na moje dobře mířené rány."
-pokračování příště-
Komentáře
Okomentovat