příběh dvacátý-Jirkova notorická lenora

Podzim byl skoro za dveřmi a v našem sklepě na dřevo se mohly tak leda prohánět myši.
Co zbylo ze zimního topení,vytahali kluci s Josefem na táboráky a do udírny,takže jednu sobotu zněl jasný rozkaz-všichni chlapi na dřevo.
Josef se ozbrojil motorovou pilou, Radek a Pavel vyfasovali sekery, Jirka pohlavek, protože začal remcat, že se mu nechce, nakonec si musel vzít sekeru také, dokonce přijel i Pepík s Honzou na pomoc, Milan si nesl palici a velké železné klíny,každý dostal do ruksaku pořádnou svačinu a pití a všichni se jako sedm trpaslíků vydali do lesa,kde měl Josef vyjednané stromy,které budou kácet.
A já Sněhurka zůstala doma a šla vařit. Slíbila jsem jim svíčkovou,kterou všichni milovali ,do toho jsem uklízela bordel,který nutně po té smečce zůstal po celém domě a ze zvyku nadávala,že kluci mají ve svých pokojích šílený smrad a o tom chlívu ani nemluvím.
Vynosila jsem od nich hromadu špinavého oblečení,dala ho prát,vyluxovala jim smetím pokryté koberce,vyvětrala,zalila napolo chcíplé kytky,utřela nánosy prachu.Po tříhodinovém maratonu jsem mohla konstatovat,že už zase koukám na tři čisté chlapecké ložnice a ne na smetiště.
Pak se ozvalo cvaknut domovních dveří,ale v nich se neobjevila zlá královna s jedovatým jablkem, ale Jirka,poněkud bledý v obličeji.
"Co je?"tázala jsem se ho.
"Je mi špatně"chytil se za žaludek.
"No,jsi nějaký bílý"podotkla jsem a poslala ho do koupelny,aby se umyl,že mu přinesu nějaké prášky.
Jirka hygienu odbyl a řekl,že si lehne.Dala jsem mu tedy prášky,a on zalezl pod peřinu.Když jsem mu tam po chvíli nesla čaj,vypadal,že spí.Postavila jsem tedy hrneček na stůl a vrátila se do kuchyně,abych se věnovala svíčkové.
Nedlouho po poledni se domů nahrnula celá moje parta dřevorubců,všichni špinaví,utahaní,Radkovi jsem musela ošetřit strhané krvavé puchýře a Pavlovi vyčesat z dlouhých vlasů jehličí.Načež se podával oběd.
Knedlíky mizely po desíti,omáčka po litrech a já zauvažovala nad tím,v čem budu vařit příště,když mi dosavadní nádobí už kapacitou nevyhovuje.Já si snad pořídím do kuchyně kotel.
Zatímco kluci hlučně obědvali,zeptal se mě Josef:
"Tak jak je Jirkovi?"
Plácla jsem se dlaní do čela:
"Vždyť já na něho úplně zapomněla."
A šla do jeho pokoje.
Ale Jirka vůbec neležel a špatně mu také rozhodně nebylo.Seděl na parapetu u otevřeného okna a v klidu a míru kouřil.Když jsem otevřela dveře,Jirka se tak lekl,že mu cigareta upadla na zem.
"Takže tobě je špatně,jo?"zeptala jsem se ho.
Jirka seskočil z okna a prosmykl se kolem mě,abych ho nemohla chytit:
"Néé,maminko,já už budu hodný..."
"Nevím,proč řveš,ještě ti nikdo nic nedělá!"ohradila jsem se.
Jirka se zabrzdil a udiveně se na mě podíval:
"Ty mi nenařežeš?"
"To jsem neřekla!"odvětila jsem mstivě a chytla Jirku za ruku.
Teď teprve mu došlo,do čeho se sám navezl.Ale utéci už nemohl.Stáli jsme spolu na chodbě,otevřené dveře do kuchyně mě trochu lákaly,abych Jirku seřezala před zraky celé rodiny,ale vzhledem k jeho panické hrůze z výprasku bych ho tam musela tak leda donést.A protože Jirka měl hodně přes 70kilo,spíš k 80,byl by to pro mě heroický úkol.
I Jirka tušil,že se sice výprasku nevyhne,ale chodba mi neposkytovala tolik prostoru a nástrojů,takže začal doufat,že si to odbydeme ruku.To by pro něho bylo sice nepříjemné,ale snesitelné.Pro jistout nasadil svou osvědčenou taktiku:
"Mami...maminko"začal fňukat, "já to neudělal schválně.....a už budu fakt hodnej,prosím!!"
"To vím i bez tebe,že pak budeš hodný..."odvětila jsem nepřítomně,hledajíc něco,čím bych mu mohla nařezat. Jirka sledoval moje zrakové bloudění po chodbě s obavami.Když jsem na skříni objevila skoro zapomenutou Honzovu metlu,radostně jsem zamrkala a Jirka táhle zavyl.Tak tohle byla podpásovka.
Sundala jsem zaprášenou metlu ze skříně a mávla s ní do vzduchu.Vyletělo z ní prachu jako z fukaru a já kýchla.Jirka začal natahovat.Jeho strach se násobil přímo úměrně.
"Tak jdeme na to,ať se můžu věnovat taky něčemu jinému,ne?"pobídla jsem Jirku škodolibě a jemu se sevřel zadek.Nikdy metlou nedostal,tak nevěděl,co ho čeká.Znal důvěrně vařečku i řemen,dokonce ochutnal i prut a to považoval za absolutní vrchol výprasku.Teď se jen obával,aby se ve svých úvahách nespletl.
Ukázala jsem Jirkovi na pračku.Jirka pochopil,že se má přes ní přehnout,ale nijak se do toho nehrnul.Zvedla jsem varovně metlu do vzduchu a pohrozila mu:
"Tak  pohneš se?!"
Jirka zase zafňukal,ale pomalu se k pračce přiblížil.Už se chtěl přehnout,když jsem ho zarazila:
"Ty tepláky dolů a slipy taky!"
Jirka se na mě zděšeně otočil:
"Proč?Mami,ne....ježíš to ne....to bude bolet!!"
"Nastav ruce!"poručila jsem mu přísně. Jirka netušil,co chci dělat,obrátil ruce dlaněmi nahoru a dal je před sebe.Metla zasvištěla vzduchem a Jirka zařval,jak ho švihnutí přes ruce zabolelo.
"A teď to řeknu ještě jednou-stáhni si tepláky a slipy,nebo dostaneš další!!"
Jirka si začal na dlaně foukat jako by zaklínal zlé duchy,ale můj příkaz provedl.Nejdřív si pomalu stáhl tepláky ke kolenům a pak se přehnul přes pračku.Na závěr stáhnul slipy a sevřel oběma rukama hranu pračky.Musel stát trochu na špičkách,pračka byla vysoká.Postavila jsem se z boku a metla započala dílo zkázy.
Jirkův jekot se ozval hned s prvními údery.Metla byla už poněkud přeschlá,takže asi dlouho nevydrží,ale přesto svůj účel plnila zdatně.Jirkův zadek se začal barvit do spousty červených proužků,jeden těsně vedle druhého.Tentokrát můj syn nehodlal riskovat další pálící úder přes ruce a tak poslušně setrval v nedůstojné pozici a jen řval jako o závod.
Již po asi 15ti ranách se metla začala třepit a nenapočítala jsem ani 25,když vzala za své.V ruce mi zbylo jen nepotřebné košťátko,kterým bych neublížila ani masařce.
Hodila jsem ho zlostně na podlahu a napřáhla ruku.Jirka dostal dalších dobře mířených 15 ostrých plesknutí přes nahý zadek a pak jsem ho pustila.
"A půjdeš si stoupnout do kuchyně!"nařídila jsem mu.
Jirka se těžce zvednul z pračky,pomalu si natáhl oblečení a vzlykajíc šel přede mnou se sklopenou hlavou do kuchyně,kde ostatní klidně dojídali oběd.
Bráchové si nezapoměli ubrečeného Jirku prohlédnout jako exota a ani v nejmenším je nepřekvapilo,když si Jirka poslušně stoupl do kouta k lince a potichu poplakával.
Vyškrábala jsem z hrnce zbytek omáčky,přidala knedlíky a maso a porci odstavila pro Jirku stranou,aby na něho vůbec něco zbylo.
"Tak už je úplně zdravý"informovala jsem Josefa a ten souhlasně přikývl:
"Jo,odpoledne už může jít s námi,ne?"
"Určitě"potvrdila jsem mu jeho rozhodnutí,"čerstvý vzduch bude pro něho velmi vhodný".
Kluci se sborově zachechtali,načež je za to Jirka odměnil naštvaným pohledem.Občas si pohladil sešvihaný zadek,aby zahnal pálivou bolest a v duchu se připravoval na galeje v lese.
Táta ani bráchové ho rozhodně šetřit nebudou.
Když pak všichni odklusali zase nazpět do lesa,zametla jsem na chodbě zbytky nebohé metly,vzala si bundu a šla za nimi,abych si opatřila odpovídající náhradu za nebožku,která skončila v odpadkovém koši.


-pokračování příště-