Příběh dvacátý třetí - Nový skladník

Odešel nám skladník-do důchodu.Byl to starý,poctivý muž,na kterého bylo spolehnutí.Všechno bylo ve skladu vždy v pořádku,nikdy nic nechybělo a já s ním neměla ani nejmenší komplikace.
Pak jsme přijmuli nového.
Přišel se mi představit-vysoký štíhlý muž okolo třicítky,měl sebevědomé vystupování a docela mi imponoval. Na první pohled. Jmenoval se Petr. Zavedla jsem ho do skladu,zhruba ukázala vše potřebné,dala mu podepsat hmotnou zodpovědnost a nechala ho,ať ukáže co umí.Jelikož těsně před jeho nástupem proběhla hloubková inventura,měla jsem naprosto jasno v tom,že ve skladu nechybí ani špendlík.
První měsíc bylo ještě všechno v pořádku.Sklad byl vzorný,všude čisto,uklizeno,materiál srovnaný.
Petr hýřil optimismem,div si neklepal na rameno.
Druhý měsíc už bylo všechno jinak.
Když jsem s ním začala dělat inventuru,objevily se nesrovnalosti.Ve výdejkách podpisy lidí,o kterých jsem ani netušila,že vůbec zaměstnáváme,materiál dodaný tam,kde ho nebylo zapotřebí.Udělala jsem sjetinu a požadovala po Petrovi vysvětlení.Jeho úsměv pohasl a snažil se mě uchlácholit chabými výmysly.
"Tak to ne!"řekla jsem mu rázně,když už jsem toho měla dost.
"Buď kápneš božskou nebo se naštvu.A nepřej si vidět,jak vypadám naštvaná!"
Petr se pousmál a řekl:
"No snad nebude tak zle,šéfová."
Vašek,který seděl u počítače a cpal do něho výsledky inventury,se uchechtl.
"A ty se čemu řehníš?"otázala jsem ho.Vašek jen podotkl:
"Ničemu,jen že tyhle slova jsem taky kdysi použil..."
"No a?"chtěla jsem vědět.
"Myslím,že dneska bych to už neřekl"podotkl Vašek a Petr se na něho nechápavě podíval:
"Proč?"
"Podívej,kámo,já na tvým místě bych paní vedoucí tak nedráždil,jestli tady chceš dělat i příští měsíc!"děl Vašek.
"To jako že bych dostal padáka?"potřeboval Petr vědět.
"Kdyby jen to...."ušklíbl se zase Vašek a já rázně jejich diskusi přerušila:
"Tak pánové,až se vypovídáte,tak bychom se mohli zase dát do práce."
Pak jsem se obrátila na Petra a řekla:
"Buď se okamžitě dozvím,jak to je s těmi chybějícími věcmi ve skladu,nebo si můžeš jít balit věci.A nemusím ti doufám připomínat,že máš podepsanou hmotku a že  budu po tobě chtít škodu zaplatit.
Petra přešel humor.
"A co se změní,když se přiznám?"
"To se uvidí,až se dozvím pravdu!"řekla jsem přísně.
"Noo...prostě jsem něco zvoral.Nechal jsem sklad otevřený a ty věci zmizely.Byla to moje blbost,to uznávám a myslel jsem si,že to nějak zakamufluju."
Obočí se mi stáhlo zlostí.Nejen,že mi lhal,ale chtěl podvádět.
Vašek mě od počítače napjatě sledoval.Čekal,jak to vyřeším.
"Kdyby tohle udělal někdo z mých kluků,seřežu ho jako psa.Ty bohužel nejsi můj syn,takže půjdeme sečíst tu škodu,ne?"
"Mám zatím připravit výpověď?"byl škodolibý Vašek.
"Jistě"odvětila jsem mrazivě a Petr polkl.
"Pojďte se mnou do skladu..."poprosil mě najednou tiše.
Podívala jsem se na něho a viděla mu v očích paniku.Asi konečně pochopil,že to myslím vážně.
"Prosím..."dodal ještě.
"No tím nic nezkazím"rozhodla jsem se milostivě.
Ve skladu Petr pečlivě zavřel dveře a pokorně řekl:
"já bych se vám chtěl omluvit.Vím,že to byla moje chyba,měl jsem vám to říct.Dáte mi ještě jednu šanci?Rád bych to napravil."
"Proč bych to měla udělat?"zeptala jsem se ho.
"Já se už budu doopravdy snažit...."smlouval.
"To je sice všechno hezké,.ale bohužel poněkud pozdě!"zchladila jsem jeho nadšení.
"Prosím..."ukecával mě.
"Nebudeme o tom diskutovat"chtěla jsem tu lapálii uzavřít.
"Můžu se na něco zeptat?"řekl najednou Petr.
"Co ještě?"byla jsem už netrpělivá.
"Prý občas problémy řešíte řemenem?"řekl Petr.
"No a co?Do mých soukromých věcí ti nic není!"
"Víte,bylo by mi to milejší,než kdybych dostal výpověď."Petr byl zjevně na rozpacích,když to říkal.
Zúžila jsem oči a pozorovala ho.Že by byl ochoten riskovat pořádný výprask?Nakonec,nebyl první ani poslední.
Založila jsem si ruce na prsou a řekla mu:
"Podívej,sice bych tě mohla vyhodit rovnou,ale myslím,že nejsi zase až tak špatný a když se naučíš respektovat to,že na myšlení je tu někdo jiný než ty,jsem ochotna ti tu druhou šanci dát.Znamená to ale jedno-pokud ještě něco zvořeš,třetí šance neexistuje.Jasné?"
Petr se dal do děkování a já ho uprostřed věty přerušila:
"Tak to by stačilo,teď se ještě spolu vyrovnáme,ne?"
Odpovědí mi byly jeho nechápavé oči.
"Říkal jsi,že ti bude výprask milejší než výpověď,tak očekávám,že se zachováš jako chlap."
Petr zamžikal a znejistěl.Pak si povzdechl a nakročil ke mně.
"Tak jo,zavařil jsem si to sám,neuteču od zodpovědnosti.Co mám udělat?"
Rozhlédla jsem se okolo sebe:
"Otloukat si o tebe ruku nebudu,pokud nemáš pásek v kalhotách,budeme muset najít nějaký příhodný instrument."
Petrovi zrůžověly tváře a nejistě řekl:
"Noo ...pásek bych měl."
"No výborně" zamnula jsem si ruce a pak jednu nastavila,aby mi Petr pásek podal.Ten si ho zatím dost pomalu vysoukal z kalhot a bylo na něm vidět,že si už není sám sebou tak jistý jako v kanceláři.Výprask se hrozivě rýsoval na obzoru a jemu ani nijak nepřišlo na mysl,že by protestoval.Asi rychle pochopil,že bych s výpovědí už neotálela.
Pokynula jsem mu,aby se přehnul přes židli,na které jindy sedával.Petr tak učinil,a já sledovala,jak bledne v obličeji a jak pevně sevřel rukama nohy židle.
Pevně jsem pásek sevřela a přistoupila k němu.Ještě naposledy na mě otočil obličej,úplně bílý a zašeptal:
"Asi se nebudu chovat jako chlap..."
Bylo mi jasné,co má na mysli.Měl strach.Strach nejen z trestu,ale také z bolesti a možná i z toho,že neudrží nervy na uzdě.
Když mu poprvé pásek přistál na zadku,překvapeně vyjekl.
Druhá rána mu vyloudila zasténání ze sevřených rtů. Při třetí zasykl a při čtvrté už hlasitěji zaprotestoval:
"To už stačí!"
Zasmála jsem se jeho naivitě.A přetáhla ho s gustem o poznání silněji.Slabě vykřikl a chtěl se postavit.Přimáčkla jsem ho rukou zpátky a řekla:
"Ještě jednou a bude to horší.Jestli chceš mít kalhoty na sobě až do konce,tak drž!"
"Ne,proboha,jen to ne!"vykřikl polekaně.
Pásek znovu nabral výšku a pustil se střemhlav na přistávací plochu Petrova zadku.
"Aúú"konstatoval bolestně Petr.
Ale držel.Znovu a znovu jsem zdvihala ruku nad hlavu a pokaždé mi bylo odpovědí čím dál tím
 hlasitější -aú,jaú.
Když jsem si byla jistá,že mu to jako ponaučení bude stačit,dovolila jsem mu vstát.
Petr mi předvedl,jak si zuřivě hladí zadek a já mu vrátila pásek se slovy:
"A kdyby tě snad ještě někdy podobná pitomost napadla,tak tě odsud osobně vynesu v zubech."
Petr souhlasně přikývl,že tomu rozumí a na závěr se zeptal:
"A ten Vašek-ten už měl taky možnost se osobně seznámit s vašimi metodami?"
Okolo rtů mi zahrál potměšilý úsměv a já mu odpověděla:
"Víš co? Zeptej se ho sám."
Dodnes nevím,jestli se Petr Vaška zeptal.Ale tak či tak,máme ve skladu jednoho mladého,šikovného a spolehlivého muže,který ví,že není radno si se mnou zahrávat.


pokračování příště..