Příběh dvacátý sedmý - Krást se nesmí!

Bylo to jednou o víkendu,kluci byli někde na diskotéce, Josef šel na pivo a já byla doma a koukala na televizi. Okolo jedenácté večer jsem chtěla jít spát. Prošla jsem celým domem,pozhasínala a odešla do ložnice.Netrvalo dlouho a pomalu jsem usínala,když mě vyrušil zvuk tříštěného skla.
Nejdřív jsem si v polospánku pomyslela,že se Josefovi podařilo něco rozbít a že si snad po sobě ten svinčík uklidí,abych ráno nešlapala do střepů.
Ale žádné podobné zvuky se už neozvaly,jen tiché kročeje,které se plouhaly po chodbě. Uvědomila jsem si,že tu něco nehraje. Takhle by se ani Josef ani kluci nechovali,ti naopak dělali kravál,že by to vzbudilo i mrtvého.
Co když je to zloděj!blesklo mi hlavou.Sice jsem netušila,co by u nás chtěl ukrást,když já sama jsem díky své hordě bordelářů hledala po domě sebemenší pitomost,ale trochu jsem dostala strach.Jsem sama v domě,nikde nikdo,kluci i Josef přijdou bůhvíkdy,ten neznámý člověk by mě klidně mohl přepadnout,podříznout,znásilnit nebo zaškrtit a moje rodina by si toho všimla nejspíš až v poledne,když by našla studenou plotnu.


Pak jsem se ale odhodlala,vylezla z postele a potichounku otevřela dveře od ložnice.Na chodbě nikdo a z kuchyně probleskoval paprsek baterky,kterou si ten chmaták svítil.No počkej,ty parchante,já ti zatopím!
Sáhla jsem po vypínači v kuchyni a rozsvítila.Překvapený zloděj se napřímil a já se mu podívala do
 obličeje.Byl to mladý muž,no spíš ještě kluk.Byl dost štíhlý,tmavovlasý a ten vylekaný výraz,který se mu usadil v obličeji,mě nenechával na pochybách,že mě tady rozhodně nečekal.
"Tak koukám,že tu mám škodnou!"řekla jsem přísně a kluk se rozhodl pro bleskovou akci a vyrazil proti mě.Byl sice o pěkný kousek vyšší než já,ale figuru na nějaké silové sporty neměl a tak jsem se mu postavila čelem.
Neprošel.Zapřela jsem se o dveře a když do mě plnou vahou narazil,odmrštilo ho to o několik kroků zpátky.Byla jsem v podstatně vyšší váhové kategorii.Než si rozmyslel,co proti mě podnikne,
sáhla jsem na polici vedle dveří pro mobil a řekla mu:
Tak a teď zavolám policajty,ať si pro tebe přijedou!"
Mládenec zbledl a začal prosit:
"Ne, prosim vás paní, nevolejte je, já sem vás nechtěl vykrást.....musel sem, byl to příkaz party...."
Držíc mobil v ruce jsem se ho zeptala:
"Jak se jmenuješ?"
"Jarda"řekl a hypnotizoval telefon v mojí ruce.
"Můžeš mi vysvětlit,co tě to napadlo,se sem vloupat?Tady stejně nic nenajdeš a kdyby se vrátili moji kluci nebo manžel,tak z tebe nadělají sekanou!"
"Víte...parta mi to přikázala..abych se jako stal členem."vysvětloval mi trochu nemotorně.
"Ty nejsi odsud,že ne?"sondovala jsem a on zavrtěl hlavou:
"Ne, z Lučan(sousední vesnice)".
"A kolik ti vůbec je?"nebyla jsem ještě spokojená a on spíš zašeptal:
"Sedumnáct".
"Cože? Sedmnáct? A to se nestydíš vloupat se do cizího domu a ještě si na mě troufnout?"dala jsem si ruce přísně v bok.
"Strašně ráda bych věděla, čí to byl pitomý nápad,abys vlezl zrovna k nám? Nebo to byl náhodný tip?"
"Ne,Fero mi řekl,že se musím dostat sem k vám,že nikdo nebude doma..."
"Zase Fero! Já toho zmetka snad přerazím vejpůl!"zařvala jsem a Jarda se lekl:
"Vy ho znáte?"
"Jistě,pije mi krev snad od té doby,co se narodil a ty můžeš být stokrát rád,že tě tu nenačapal někdo z mých synů,ti ho mají rádi asi tak jako vosu za košilí!"řekla jsem zamračeně.
Jarda byl zjevně na rozpacích:
"No a co teď se mnou uděláte?Jestli budete volat policajty,tak jdu do pasťáku,mám už nějaké vroubky.No,za blbost se holt platí."
Podívala jsem se na něho a řekla:
Myslím,že tentokrát si to s tebou vyřídím sama.A ještě ti pak pro Fera dám vzkaz."
"Vyřídíte si to se mnou? Tohle vždycky říkala moje máma, když jsem něco provedl. A obyčejně jsem dostal nářez.........víte, že by mi to bylo milejší, než ti policajti?"
"Však jsem to také tak myslela"ušklíbla jsem se na něho potutelně a napřáhla pravici:
" Prosím, obtěžuj se ke stolu."
Jarda poslechl. A docela rád. Z těch policajtů musel mít vážně strach.
Vytáhla jsem ze šuplíku vařečku a položila jí na stůl,aby na ní Jarda viděl. Jeho sebejistota rychle opadla,když zjistil,že to myslím vážně a že evidentně vím,co dělám.
Založila jsem si ruce na prsou a řekla:
"Tak milý zlatý, maminka ti jistě říkala,že krást se nemá a i když ti to poručil Fero a ty jsi nic ukrást nestihl,je to porušení pravidel a za to následuje trest.Takže jistě víš,co tě čeká?"
Jarda polkl a tiše řekl:
"Budu bit."
"Velmi správně.A ta vařečka tu samozřejmě není jen na ozdobu.Než se pustíme do výprasku,uděláš mi laskavost a pěkně si sundáš kalhoty!"
Jarda překvapeně vzhlédl a zakoktal:
"Ttto jjjako....že bych dostal...na holou?"
"Je vidět,že jsi bystrý hoch"pochválila jsem ho.
Jarda rezolutně zavrtěl hlavou:
"Tak to ne,na tohle nehraju!"
"Asi jsi nepochopil,že nejsi v pozici,kdy můžeš smlouvat.Já jsem ta, kdo určuje pravidla. Zatím to máš za pětadvacet. Už jsi mě neposlechl, třicet. Každou minutu, o kterou to budeš prodlužovat, se ti počet ran zvyšuje" děla jsem klidně,jako bych se bavila o loňských vánocích.
Jarda začal protestovat:
"Aaale..to přece nemůžete....."
"Třicetpět"odpověděla jsem mu.
To už začalo být vážné.Byla jsem odhodlaná tu přesilovku hrát až do konce,neměl na vybranou,musel ten trest podstoupit. Věděla jsem o něm hodně,našla bych ho bez problémů a bez milosti bych ho předala policii.A on to věděl také.
Vteřinovka na kuchyňských hodinách se přehoupla přes celou:
"Čtyřicet"oznámila jsem mu netečně.
Jarda se na mě zničeně podíval,pak si povzdechl a ruce mu zajely za okraje tepláků,které měl na sobě.V momentě je měl u kotníků.
"Tak vidíš,jak to jde"usmála jsem se na něho.
Odtáhla jsem židli od stolu a zapřel o ní nohu.Pak jsem ukázala Jardovi:
"Tak se přehni!"
Jarda drobnými krůčky,co mu stažené tepláky dovolovaly,přicupital ke mně a s dalším povzdechnutím učinil nezbytné-ohnul se mi přes koleno.Bez spěchu jsem mu stáhla i trenýrky a podala si ze stolu vařečku.Jarda v tu chvíli dostal strach.Jak tam tak byl,v nedůstojné pozici,s hlavou dole,přehnutý přes moje koleno,holý zadek vystrčený do prostoru a kdesi za ním se vznášela ve vzduchu vařečka,kterou měl dostat,začal mi na stehnu vibrovat,jakoby měl zimnici.
A vzápětí překvapeně zaječel.Výprask započal.


Držela jsem ho pevně, škubal sebou, aby se vyprostil od potupy, jenže moje ruce, vytrénované léty boje s vlastními syny,synovcem a bratry,držely jako svěrák. Neměl šanci.
Brzy to pochopil a držel. Čím dříve si to odbude, tím dřív to přestane bolet. A že to bolelo pořádně.

Úmyslně jsem se trefovala na stejná místa, jeho zadek začal rychle rudnout, na každé půlce měl obtisky vařečky, která dopadala a působila mu bolest, takže když nepočítám to první zaječení,asi tak v polovině už křičel a prosil. Vzápětí přišly slzy. Brečel jako by za to byl placený, ale marně. Poctivě jsem mu v duchu odpočítávala těch slíbených 40 ran a neslevila jsem ani z jedné.
Ke konci už Jarda ani nekřičel, jen brečel. A když jsem ho pustila a  řekla mu, že se může obléci, svezl se na kolena, položil hlavu na překřížené paže na židli a znovu se pustil do nářku.
Nechala jsem ho vybrečet. Když se uklidnil, pomalu si stoupnul, oblékl se a s popotahováním řekl:
"Já vám slibuju, že Fera zabiju sám. Takhle jsem v životě na zadek nedostal a to jsem si myslel, že už mě nemůže nic překvapit. Nezlobte se na mě, že jsem vám sem vlez. Fakt už to nikdy
 neudělám!"
Zasmála jsem se na něho a odpověděla:
"A Ferovi vyřiď, že si ho moji kluci najdou. Garantuji ti, že se tak měsíc neodváží vystrčit z jejich chalupy ani nos."
Pak jsem mu podala ruku a řekla:
"Tak utíkej domů a buď hodný. Jinak by se mohlo stát, že bych se třeba jen tak náhodou v Lučanech zastavila..."
Jarda zbledl, když si to představil. A podávanou ruku stiskl:
"Děkuju vám. A máte moje slovo, že fakt budu hodnej. Ještě jeden takovej vejprask bych asi nepřežil. Nashledanou."
Asi půl hodiny po jeho odchodu se vrátili kluci i s Josefem a celý barák byl v tu ránu jako lunapark-dohadování, nadávání, hulákání....
Ležíc už zase spokojeně v posteli, zařvala jsem dolů:
"Ticho tam na hnoji, nebo tam hodím vidle- jsem dneska v ráži, tak jestli potřebujete zklidnit, ráda vám to poskytnu!"
Během dvou minut bylo v domě ticho jako v hrobě a já se zase spokojeně zavrtala do peřin.
Ještě v polospánku jsem si umiňovala,že nesmím zapomenout ráno klukům říci, aby Fera ztrestali.

pokračování příště...