Příběh dvacátý osmý-Potrestané naschvály

Bylo to takhle v květnu,když k nám Honza zase na nějakou dobu přijel.
Nastěhoval se jako obvykle k Milanovi do pokoje a já nic nenamítala,aspoň se kluci budou učit
 spolu a nebudou mít čas na kraviny.Honza měl před sebou maturitu a Milan končil bakalářské studium na vysoké škole.Protože ostatní ratolesti mojí rozvětvené rodiny se pomalu,ale jistě stavěly na vlastní nohy,měla jsem na oba kluky dost času.Do práce jsem chodila jen na poloviční úvazek,firma krachovala a práce už nebylo tolik.Věděla jsem,že potom,až podnik definitivně zavřou,zůstanu nejspíš natrvalo doma,ale bylo mi to docela jedno.Chtěla jsem si v první řadě odpočinout.
Milan i Honza vstávali spíše dopoledne než ráno,tedy v době,kdy jsem se pomalu vracela z práce.
Kolikrát jsem je vyháněla z postele ještě v poledne.Pak se oba najedli,zapnuli počítač a notebook a svět pro ně přestal existovat.Nechávala jsem je o samotě jen do té doby,než jsem zjistila,že místo psaní maturitních otázek a vypracovávání závěrečné bakalářské práce oba serfují po velmi nevhodných stránkách internetu.Potom jsem je oba i s počítačem a notebookem přestěhovala do
 kuchyně,abych je měla pod dohledem.Zvlášť Honza po mě házel kyselé obličeje,protože si přes nějaký chat psal s několika holkama najednou a teď nemohl.
"Až přineseš maturitní vysvědčení,tak si piš třeba s ministryní zdravotnictví,ale do té doby budeš myslet jen na ty svoje otázky a na nic jiného.A přestaň se na mě šklebit,nebo tě srovnám!!"řekla jsem mu rozhodně a Honza věděl,že nemluvím naplano a že by asi brzo dostal na zadek.To by však ale nebyl Honza,aby brzy nevymyslel náhradní zábavu.
Milan si čas od času odskočil ven zakouřit.Doma jsem mu to,stejně jako Jirkovi a Radkovi netrpěla.Honza sice nekouřil,ale chodil dělat Milanovi společnost.Nechávala jsem je,aby se protáhli,znala jsem dobře bolesti zad z neustálého sezení na židli před počítačem.
Ani mi nepřišlo divné,že se oba vždycky podivně pochechtávali,když se vraceli,připisovala jsem to jejich rozhovorům.
Třetí den ale z čistého nebe udeřil blesk.
Kluci se vrátili zvenku,zasedli zase k úkolům,když se ozval zvonek jako troubení polnic k poslednímu soudnému dni a vchodové dveře se rozletěly dokořán.
V nich stál soused Kudrna,tvářící se jako bouřkový mrak a v ruce měl odepnutý řemen.
Oba kluci vyjekli a Honza zajel pod stůl jako úhoř.I já zůstala stát u okna jako Lotova žena,pusu dokořán a neschopna pohybu,tak jsem se sousedova vpádu k nám lekla.
"Kde je ten smrad!"zařval Kudrna a mě se vrátila řeč:
"O co tady jde?"
"Ten váš pacholek mi už dva dny ostřeluje auto svinstvem.Ale dneska jsem ho načapal!Ať kouká
 vylézt,nebo to bude horší!!"
Podívala jsem se tázavě na Milana,ale ten v němém gestu zakroutil hlavou a palcem ukázal pod stůl na schovávajícího se Honzu.Zašátrala jsem rukou pod ubrusem a vytáhla synovce na světlo:
"Tak co nám povíš,Honzíku!"řekla jsem sladce a nebezpečně zároveň.
Honza jako obvykle sklopil hlavu a tiše pípnul:
"Já už to víckrát neudělám."
"To jistě ne!"odvětila jsem a postrčila ho směrem k zuřícímu Kudrnovi:
"Prosím!"
Kudrna po Honzovi chmátnul svou medvědí tlapou a přehnul si ho přes koleno.Milan se okamžitě přesunul za má záda a špitnul:
"Ja nič,ja iba fajčil."
Ale to už řemen započal své dílo.Svištění a pleskání řemene přes Honzův nedobrovolně vystrčený zadek bylo doprovázeno hlasitým sykáním jeho majitele a postupně se měnilo na nářek.Soused mstil své zneuctěné autíčko důkladně.Mrštný Honza mu ale dával zabrat,jak sebou škubal ve snaze osvobodit se od ponížení a bolesti.
"Maminkóóó.......póómóóc!"začal naříkat po chvíli a soused ho vzápětí na to pustil.
"Aby sis to pamatoval,neřáde!"zahrozil mu ještě prstem ve dveřích a oddusal.
Honza si třel zadek a popotahoval.Hlavu měl sklopenou a bál se na mě podívat.Věděl,že se budu zlobit.
"Můžeš mi vysvětlit,kolik ti je?"
Honza s obličejem upřeným do lina zafňukal:
"Dvacet."
"A nezdá se ti,že bys měl mít v tomhle věku už rozum?"
Milan za mými zády se polohlasně uchechtl a já ho zpražila:
"Ty se moc nesměj!Ty nejsi o nic lepší!"
Milan se dotčeně ohradil:
"No,ja som po susedovom aute hlinu něhadzal."
Natáhla jsem se a dala Honzovi pohlavek,až mu poskočila hlava.
"Do hlavy nie,neodmaturuje!"napomenul mě Milan a já dala pohlavek pro jistotu i jemu:
"Nech si ty drzosti od cesty!"
A otočila se znovu na Honzu:
"A aby sis to zapamatoval,že se máš chovat jako dospělý,napíšeš si to pěkně krasopisně na
 papír.A stokrát!"
Honza na mě vyvalil oči:
"To... jako za trest....mám napsat?"
"Ne,za odměnu.Ale jestli nechceš psát,seřežu tě ještě jednou."
Honza si raději sedl ke stolu,poněkud zasykl a pak zase vstal a přinesl si z obýváku malý polštářek,položil ho na židli a sedl si na něj.
"Komediante"usmála jsme se na něho a Honza začal smolit svůj trest.
Po půl hodině mi ukázal neuvěřitelně naškrabané oznámení,"NEBUDU ZLOBIT" a tvářil se jako apoštol.S klidem angličana jsem papír převzala a přetrhla ho vejpůl.
"Co děláš?!"vydechl Honza a já odsekla:
"Řekla jsem krasopisně,tuhle hrůzu by nepřeluštil ani grafoman."
A Honza s povzdechem zasedl k pokusu číslo dvě.
Milan seděl na parapetu,klátil nohama,okopával mi zeď a královsky se bavil.Když jsem Honzovi papír roztrhla,škodolibě se zasmál a Honza ho počastoval jedovatým pohledem.
Začala jsem připravovat večeři a jedním okem koukala na Honzu,jak se mračí a píše pomaleji a pomaleji.A tím víc se Milan poškleboval.
Nakonec to Honza nevydržel a mrsknul s papírem na zem:
"Napiš si to sama,mě už to nebaví!"
Otočila jsem se na něho a moje oči byly víc než překvapené:
"Cos to řekl?"
"Že to psát nebudu!"oznámil mi Honza a dokonce zvýšil hlas.
I Milan užasle zamrkal.Teda co si ten Honza všechno troufne,to je fakt síla.
"Tak ty to nebudeš psát,jo?"zeptala jsem se ho a nasadila svůj osvědčený klidný,ale zlý tón.
"Ne"ujistil mě Honza,ale už to neznělo tak odhodlaně jako prve.
Pomalu jsem k němu šla.A stejně pomalu Honza couval.Vystartovali jsme oba zároveň.Poučena z předchozí strkanice,věděla jsem,že mu nesmím dát šanci na útěk,protože bych neměla proti jeho rychlým nohám šanci.Oba jsme se začali honit okolo stolu.Milan sedící stále na okně nás nadšeně povzbuzoval:
"Maminka,zl'ava.......Honza utekaj...!"
Honza to nakonec risknul.Ale nestihl to.Číhala jsem jako sup na každý jeho pohyb a jakmile sebou mrsknul,skočila jsem po něm a vahou těla ho strhla k zemi,kde jsme se spolu chvilku boxovali.Honza naštěstí rychle uznal,že jsem ve vyšší váhové kategorii a že nemá šanci a vzdal to.Vzala jsem ho za límec jako uličníka,postavila na nohy a pak ho odvedla do naší ložnice:
"Než se vrátím,budeš mít kalhoty u kolen a budeš ležet na posteli.Jak ne,pomažeš domů a už tě tu nikdy nechci vidět,jasné??!!"
Honza si ukázněně lehl,ale vzápětí zase vyskočil do kleku.Sedl si na paty a zeptal se:
"Ale nedostanu rákoskou,že ne?"
Jen jsem se ušklíbla a Honza pochopil.Sepnul ruce a začal prosit:
"Prosím,moc prosím-rákoskou ne,to hrozně bolí!"
"A na holou a pětadvacet!"rozhodla jsem nekompromisně.
Honza si přitiskl ruce na obličej a snažil se zvládnout paniku.Zanechala jsem ho s jeho neradostnými úvahami a šla pro rákosku.Ne,že bych ho chtěla vysloveně seřezat,chtěla jsem mu jen připomenout,kde jsou hranice,které on tak často a rád porušoval.A vzhledem k tomu,že se rákosky bál jako čert kříže,byl to nejlepší prostředek,jak ho usměrnit.
Když jsem se vrátila s kýženým nástrojem v ruce,Honza už ležel předpisově na posteli,kalhoty stažené pro jistotu až ke kotníkům a zadek jen v trenkách mu vibroval strachy.Pak na mě ještě pootočil hlavu a špitl:
"Já už fakt budu hodnej!"
"Jistě a já jsem Karkulka"dala jsem mu najevo,že mu nevěřím ani pozdrav.
Výprask na druhý pokus probíhal docela odlišně snad od všech předešlých.Vyplácela jsem Honzu
 klidně,bez emocí,ale nikterak slabě,tak akorát,aby jednotlivé údery s velkými časovými rozestupy pocítil dostatečně,ale aby mu to už moc neublížilo.Soused Kudrna mu podle mého názoru naložil víc,než bylo potřeba.Honza totiž pokaždé při výprasku sice vyváděl,ale nikdy předtím se nesnížil  k prosbám o pomoc.Po zhruba dvanácté ráně jsem mu svlékla trenýrky a prohlédla si své dílo.Nebylo to nijak strašné.Jednotlivé úder byly sice patrny,ale byly jen světle červené.Nechala jsem mu pak trencle už dole a zbytek trestu Honza absolvoval na holou.Bolelo to,to se ví,takže se hned začal kroutit jako housenka a fňukat.Počítala jsem mu jednotlivé zbývající údery a když jsem vyslovila -dvacetpět-,bylo na Honzovi zřetelně vidět,jak je rád,že to má za sebou.
Nakonec,když se oblékl,podíval se na mě a řekl:
"Odpusť mi,že jsem byl na tebe drzej a hnusnej,.............................mami."
To mě z jeho úst vždycky dostalo.Pohladila jsem ho po tváři a řekla:
"Po kolikáté ti to už odpouštím?"
Honza ihned věděl,že se nezlobím a odpověděl:
"A proto sem budu vždycky rád jezdit.I když mi pokaždý nařežeš!"
Zasmála jsem se jeho úvaze a dodala:
"To by bylo,abych z tebe toho hodnýho kluka neudělala."
A to by nebyl Honza,aby neměl poslední slovo:
"Při použití těch tvých nekonvenčních metod.....snad i hodnej chvilku budu."


pokračování příště...