Příběh dvacátý druhý - Bouračka

Pavel byl ze všech mých kluků asi nejhodnější,skoro zároveň s Radkem.
Dokonce ani nekouřil,na pivo si zašel sem tam,hrál fotbal a docela slušně,jedinou jeho slabinou byla v mladších letech škola-neučil se moc dobře,ale horší prospěch jsem mu promíjela právě v kompenzaci s jeho chováním.
Když pak šel do práce,dostával se do průšvihů většinou díky Jirkovi,který naopak nevynechal příležitost,aby něco neprovedl.Kluci ho doma dráždili,říkali mi Kája Mařík-to že je slušný a nezlobí,ale Pavlovi to bylo srdečně jedno.Měl někdy trošku pomalejší myšlení,spoustu věcí jsem mu musela vysvětlovat i když ostatní to bez problémů chápali.
Proto mě nesmírně překvapilo,když udělal to,co udělal.
Už delší čas chodil s jednou slečnou.Nezamlouvala se mi nijak zvlášť,byla to taková leklá ryba,nemastná neslaná,byla sice dost hezká,ale to byla asi tak všechno.Pavel se vedle ní začal poněkud měnit.Brzy jsem si všimla,že ho jeho holka dost sekýruje a musí být vždy po jejím.Pavel jako oslík dělal,co jí na očích viděl a na rozumné rady nedal.Byl do ní zamilovaný až po uši.
Když mě i Josefovi došlo,že s ním nehneme a on se své slečince bude podřizovat,vzdychli jsme si,ale dali věcem volný průchod.Jen jsme ve skrytu duše dufali,že se Pavel pořádně spálí a pošle jí k čertu.
Jednou odpoledne si Pavel půjčil auto,že pojedou se svou holkou nakupovat.
Josef sice trochu bručel,že co je to za móresy,vozit holku po obchodech,ale auto mu půjčil.
Celé odpoledne nám uteklo a k večeru mi bylo divné,že Pavel ještě není doma.Chtěla jsem mu zavolat....a ejhle,najednou se zjevil ve dveřích.
"My o vlku..."podotkla jsem a Pavel se na mě nechápavě podíval.
Pak pokročil k Josefovi,klidně si před ním odepnul z kalhot pásek,podal mu ho a řekl:
"Auto je v háji!"
Josef si nejprve pásek vzal a vzápětí mu došla absurdita Pavlových slov.Praštil s páskem o
 podlahu a vyběhl ze dveří.Pavel zůstal stát a mlčel.
"To je dost blbá sranda!"pokárala jsem ho a on odpověděl:
"No,to ale není sranda."
Přeskočil mi hlas,jak jsem vyjekla:
"Tys to auto naboural?"
Pavel s ledovým klidem přikývl a řekl:
"No,napral jsem to do stromu."
Vyskočila jsem z křesla:
"A tobě nic není?"
Pavel záporně zavrtěl hlavou.Oddychla jsem si a pak jsem zpřísněla:
"Cos dělal?"
Syn zase tak klidně řekl:
"No co by.Prostě jsem to nějak nezvládnul ubrzdit."
Do pokoje se vrátil Josef a temně zahučel:
"Tak-chladič v háji,nárazník,obě světla,blinkry a ty se jenom modli"kouknul na Pavla,"aby nebyla hnutá poloosa,jinak to auto můžeme hodit ze skály!"
Pavel přikývl a Josef dodal:
"Nemusím ti snad ani říkat,že za prvé- ta oprava jde z tvých peněz a za druhé-žes mě pěkně naštval,takže bod A-ti nařežu osobně a bod B-do auta už nesedneš,jasné?!"
Pavel mu všechno poslušně odkýval a já na okamžik nabyla dojmu,že se Josefovi vysmívá.
Ten zatím zvedl ze země pohozený řemen,přeložil ho a vyzval Pavla:
"Tak dělej,než mě přejde vztek."
Pavel si rozepnul kalhoty a čekal,až si ho Josef přehne přes koleno,což se vzápětí stalo.
 Josef se připravil na cirkus,znal od Jirky a Milana,jak oba při výprasku vyváděli a Jirka vůbec vždycky brečel už dopředu.Nakonec zvedl řemen do vzduchu a rozpřáhl se.
Pavel absolvoval výprask s tichým pláčem a sem tam mu uklouzlo polohlasné -aúúú,aúú.
Josef si trochu oddychl,nesnášel citové výlevy svých ratolestí,takže vlastně Pavla jen několikrát jen symbolicky přetáhl a pustil ho.
Pavel se zase narovnal,s ledovým klidem si zapnul kalhoty a myslel,že je všechno vyřízeno.
Ale já,držíc v ruce masívní dřevěný kartáč,kterým jsem si rozčesávala vlasy,si přísně dala ruce v bok:
"Tohle měl být nějaký trest?Teda,Josef,že se nestydíš...!"
Pavel i Josef se na mě podívali a manžel řekl:
"Jestli ti to nestačí,tak se obsluž sama,já na tohle opravdu nejsem."
Pavel zesinal a v obraně před sebe napřáhl ruce:
"Ne!Mami,ty ne!!"
"Na nic jsem se tě neptala!"odsekla jsem .
"A jestli nechceš riskovat,že si přinesu rákosku,tak koukej být  rozumný!"
Pavel konečně začal projevovat emoce:
"Maminko,prosím,já už nechci!!"
Vzala jsem Pavla za ruku a přitáhla si ho k sobě.Věděl,že každý odpor je marný a začal popotahovat.Přesto ale si na můj příkaz znovu rozepnul kalhoty a když jsem si sedla na
 židli,poslušně se mi přehnul přes nohy.
Kartáč zasvištěl vzduchem a Pavel zavyl.Tohle bylo něco docela jiného.Ačkoliv byl Josef na něho naštvaný,přeci jen mu nedokázal nařezat pořádně.Já ani naštvaná být nemusela.Měla jsem úder už tak vytrénovaný,že to prostě kluky bolelo pokaždé.
Protože po Josefově výprasku měl Pavel na zadku sotva několik slabě červených stop,viděla jsem každý úder,který na Pavlův nahý zadek dopadl.Během několika vteřin se mu trestané pozadí zbarvilo do ruda a Pavel to také náležitě ocenil formou hlasitého pláče:
"Áááááúúúúú,nééé,ááúú,jaaúú.......maminko...néééé."
Vysázela jsem Pavlovi rovných pětadvacet,přičemž Pavel sebou kroutil,že jsem měla co dělat,abych ho udržela.
Po výprasku už se netvářil vůbec klidně.Sotva dopnul kalhoty,utřel si rukávem uslzené oči i nos a pak si začal bolavý zadek opatrně hladit.
"Budiž ti to varováním,to co řekl táta, samozřejmě platí-pokud se chceš vozit autem,pořiď si svoje.A až zaplatíme opravu,dostaneš účet a piš si,že ti neslevím ani korunu."
Pavel přikývl a ještě se stopami pláče v hlase řekl:
"Já vím,mami,za blbost se platí!"
Oprava nakonec nebyla tak finančně nákladná,což se ulevilo nejen Pavlovi,ale i Josefovi a mně.A Pavel si ten výprask dlouho pamatoval.Minimálně do té doby,než si koupil svoje auto a pochopil,kolik provoz takové legrace stojí.


pokračování příště....