Příběh dvacátý devátý - Přírůstek
A zase tu byla zima.
Prosinec teprve začínal a za okny nebylo vidět nic jiného,než to prokleté bílé svinstvo,které se nepřetržitě dnem a nocí valilo z oblohy.Závěje byly hrozné,auta zmizela pod bílým příkrovem,silnice přestala existovat.Nejezdily ani vlaky,ani autobusy a Milan si spokojeně mnul ruce,protože nemusel do školy.
Stejně tak byli doma i ostatní kluci,Radkův kamion zapadával sněhem na kraji vesnice a ven by ho dostala tak jedině zkušená parta horníků,Jirka a Pavel nenašli do rána auto a v krachující firmě je taky nijak zvlášť nepostrádali.Josef prozatím odložil shánění nové práce,protože kromě řidiče sněhového pluhu by stejně nic jiného nesehnal.
Doma to vypadalo jako v hororovém filmu.Vstávala jsem ráno ještě za tmy,ačkoliv bylo něco okolo sedmé a šla připravit snídani pro 5 hladových mužských krků a sotva jsem postavila kouřící se hrnky a čajem na sůl a na talíři vyrobila chlebovou pyramidu,šla jsem svou rodinu vzbudit.Josef jediný vstával bez reptání,najedl se a zavřel se v dílně.Jirka tradičně zalezl ještě hlouběji pod peřinu,takže jsem nahmatala jeho nohu a vytáhla ho ven,až spadl z postele:
"Mamí,ty máš ale blbý fóry!Sem zabitej do hlavy!!"prskal Jirka na zemi a já mu řekla:
"Nic nového pod sluncem,milý synu a teď koukej vstávat, je na tebe řada v odklízení sněhu!"
Jirka se zatvářil,jako když se mu chce zvracet a začal smlouvat,aby mu bráchové pomohli.
"Nic,včera ses flákal a taky jsi jim nepomohl,tak koukej,ať mám proházenou cestu k vratům,chci jít do krámu.Pokud ne,nebude nic k jídlu!!"
Vidina studené plotny Jirku nastartovala,takže během několika minut snědl snídani a mazal odházet sníh.Šla jsem vzbudit Pavla a Radka,aby mi nanosili dřevo ke kamnům a vynesli popel.Oba snídali a pracovali bez řečí.Dívala jsem se na baculatého Pavla,jak s láduje asi osmým chlebem a jen tak do éteru jsem prohodila:
"Nechám Milana ještě chvilku spát,seděl u počítače včera dlouho do noci."
"A vejral na porno!!"uchechtl se Radek.
"Cóó...?"vyletěla jsem a za dvojhlasného řehotu obou kluků jsem brala schody do patra po dvou.
"Milane,koukej vstávat"zaržála jsme u nejmladšího syna v pokoji!"
"Ešte chvilku,mamička....."vrněl Milan s hlavou pod polštářem.
"Já ti dám ještě chvilku!Když umíš čuměl bůhví do kolika hodin na prasečinky,tak se naučíš taky rychle vstávat!A dělej,než ti dám pár pohlavků!!"
Milan se tedy po chvilce rozmrzele připlouhal do kuchyně a vidíc rozesmáté obličeje svých bráchů,utrhl se na ně:
"Bonzáci hnusní!"
Kluci se mu samozřejmě vysmáli a šli pro dřevo.
Milan se nasnídal taky a šel se mně zeptat,jestli si může zapnout počítač.
"Já ti dám počítač!"ohnala jsem se po něm utěrkou.
"Támhle je hrnec brambor,tak než se vrátím z krámu,tak budou oloupané!"
Milan na mě udělal kyselý úšklebek a já odešla nakoupit.
Ve sněhové vánici se šlo špatně,kdo nemusel,tak ven nelezl.Nakoupila jsem a vracela se domů,kapuci staženou hluboko do čela.
Když okolo projel sněhový pluh,schovala jsem se rychle do autobusové čekárny,aby mě neohodil špinavou břečkou.Jaké bylo moje překvapení,když jsem se v čekárně srazila s vysokým klukem,zachumlaným do vaťáku.
"Fuj,to jsem se tě lekla,co tu strašíš?"
"Brý den"zahučel kluk a já poznala Jardu.
Ano,toho kluka ze sousední vesnice,který se nás v létě pokusil na rozkaz party vykrást.
"Autobus nejede"podotkla jsem,aby řeč nestála a on odvětil:
"Hmm,já vim....."
"Tak co tu blbneš?Proč nejsi doma,vždyť akorát nastydneš."
Jarda si jen povzdechl a mě najednou došlo,že něco není v pořádku:
"Že tys zase něco provedl?"
Jarda na mě upřel svoje smutné oči:
"Noo...vylili mě z učňáku......a tatík mě vyhodil z baráku."
"No to je hezké.A kam půjdeš?"
"Nevim. Čekal sem na kámoše,slíbil,že mi něco pomůže sehnat,ale asi se na to vykašlal..."
Bez okolků jsem Jardovi vrazila těžkou tašku do ruky a zavelela:
"Tak pojď.Ohřeješ se u nás a něco vymyslíme!"
Jarda se na mě podíval jako na zjevení a zeptal se:
"To myslíte vážně?"
"Ne,dělám si legraci,abych ti to ještě ztížila,ty trdlo!A pohni se,jsi celý zmrzlý!"byla jsem v ráži.
Jarda se tedy se mnou vydal k našemu domovu,který mu už byl důvěrně známý.
Před vraty se zastavil:
"A co vaše rodina? Kluci ze mně asi moc nadšený nebudou,moc se nemusíme..."
"To je moje věc!"odvětila jsem a oba jsme vešli do chodby.
Jardovi se hned rozzářily oči,když ho ovanulo teplo z kamen.Pavel poctivě ládoval žhnoucí útroby krbu a když jsme vešli,překvapeně vzhlédl:
"No nazdar....mami,co ten tu chce?"
"Nebuď zvědavý,budeš brzo starý"odpověděla jsem mu a ukázala Jardovi,kam si má dát bundu.Zděsila jsem se,když jsem zjistila,že pod vaťákem má akorát triko.
"Ježíši kriste,proč ses aspoň pořádně neoblíknul? Tos tam chtěl vážně zmrznout?"
Jarda pokrčil rameny:
"Já sám nevim,mám úplně vymetenou hlavu."
Postavila jsem vodu na čaj a obrátila se na polohlasně nadávajícího Milana,který stále ještě loupal brambory a dělal okolo sebe nepředstavitelný svinčík:
"Co se tobě zase nezdá?"
"A načo tu ten somár zavadza?"
"Tak aby bylo jasno,pánové"zařvala jsem do prostoru, až Pavel u kamen nadskočil,"dokud jsem tu já,tak se vůči Jardovi budete chovat slušně a ne jako stádo podrážděných paviánů!!"
Kluci neodpověděli,ale na jejich tvářích bylo patrno,že nesouhlasí.
Dala jsem Jardovi velký hrnek čaje a přidala do něj trochu rumu,což kluci kvitovali znechuceným
syčením.Jakoby tu ani jeden z nich nebyl,začala jsem se s Jardou bavit:
"Tak co s tebou,ty smolaři?Máš vůbec kam jít?Máš nějaké příbuzné,kteří by tě u sebe nechali?"
Jarda zakroutil hlavou:
"No,on si mě jen tak někdo k sobě nevemu,všichni mě znaj..."
Milan se u kredence krátce zasmál.Ignorovala jsem ho a přemýšlela nahlas:
"No,takhle na zimu,to je pitomé,na intr nemůžeš,domů nemůžeš,příbuzní tě nechtějí...že jsi grázl,to vím,ale nemyslím si,že bys byl až tak špatný kluk...co máš všechno na triku?"
Jarda se začal ošívat,ale pak to z něho postupně vypadlo.Od léta,kdy se nás pokusil vykrást na příkaz party,se vezl v dalších malérech.Nechal se namočit snad do všeho.Fero byl nesmlouvavým kápem a Jarda ho poslouchal,myslel,že si ho budou v partě vážit.Nedošlo mu,že si z něho udělali obětního beránka,na kterého mohou hodit každý průšvih.Semtam vykradli nějakou chatu v lesích,občas si půjčili auto Jardova otce,samozřejmě bez jeho vědomí,občas se vytahovali na mladší kluky,někdy je i zmlátili...Jarda sám měl navíc problémy na učňáku,tím,že lítal s partou,neměl čas na učení a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Otec nad ním zlomil hůl,když mu Fero auto naboural a Jarda to vzal na sebe.Když pak vzápětí přišlo z učňáku oznámení o podmínečném propuštění,měl Jarda tak akorát čas hodit na sebe bundu a utéci před rozzuřeným rodičem,který ho v návalu vzteku chtěl uškrtit.Na cestu z domova si Jarda vzal pouze ujištění,že jestli ještě jednou překročí práh domu,může si nechat natisknout parte.A jak už to tak bývá,parta se od Jardy ihned odvrátila,když už jim k ničemu nebyl a museli by se o něho postarat.
Bylo mi silně proti srsti nechat toho kluka jít.Bylo mi jasné,že jednu,dvě noci by přežil,ale pak by se buď pokusil vrátit domů a táta by ho přizabil nebo skončí někde v závěji.Nakonec místa je u nás dost.Řekla jsem mu,ať si v klidu dopije ten čaj a šla jsem do garáže za Josefem.Tam jsem mu všechno řekla a on se na mě podíval:
"Hele,Amazonko,nemáš svejch vlastních parchantů dost? Ne,že by mi ten kluk překážel,nakonec znám jeho tatíka,to je pěknej prezent....no dělej,jak myslíš..."
Několik minut nám ten rozhovor zabral.A najednou jsme oba přerušili řeč a zaposlouchali se do divného halasu,ozývajícího se z domu.
"Myslím,že se perou!"upozornil mě Josef.
A oba jsme vystartovali.
V kuchyni na zemi byla valná hromada.Ubrus stržený a zmačkaný do koule do sebe vpíjel zbytky vylitého čaje,rozbitý hrnek ležel opodál.Rozsypané oloupané brambory se válely snad všude.A ve změti těl jsem poznala Milana,Jirku,Radka a Jardu.Pavel stál klidně ve dveřích kuchyně a pozoroval zápas s netečným výrazem ve tváři.Když nás spatřil,varovně hvízdl.
Josef mu dal ihned facku,že Pavel málem chytil druhou o futra a rázně kluky od sebe roztrhl.
Kluci vstávali zrudlí ve tváři,zpocení,udýchaní,Jardovi tekla krev z rozbité pusy.
A nastalo velké vyšetřování:
"Kdo to začal?"
Jirka se vzdorně přihlásil:
"Já!"
"Proč?"chtěl Josef vědět.
"Ten šmejd-"ukázal prstem na Jardu a já Jirkovi také jednu střihla:
"Omluv se!"
"Sorry"zavrčel Jirka vzdorovitě.
Obrátila jsem se na Milana a řekla mu:
"Neřekla jsem vám,že se k němu budete chovat slušně?"
"Hej,mamička,lenže si povedala,-dokud jsem tu já-a ty si tu něbola..."
Málem jsem se nad tou jeho logikou zasmála.I Josefovi zacukaly koutky.
"Dobře,opravuji se-dokud tu Jarda bude,nikdo se ho ani nedotkne!Jasné??!!"
Kluci ledabyle kývli hlavou.A bylo na nich vidět,že nesouhlasí.A ještě víc byli proti,když jsem jim oznámila,že tu Jardu nějaký čas necháme.Protestovali,silně.Ale ani já,ani Josef jsme nepovolili.
Celý den kluci po Jardovi šli jako slepice po žížale.Hlavně Jirka.Ten punktoval všechny útoky na něho.Sedmnáctiletý Jarda také moc šancí proti o pět let staršímu a podstatně silnějšímu Jirkovi neměl.Zřejmě se však smířil s osudem.Nebránil se,nežaloval.Když jsem se šla večer vykoupat a Jarda nesměle nakoukl do obýváku,kde se kluci váleli u hokeje,byla to pro Jirku jedinečná
šance,aby si to s ním konečně vyřídil.Táta nebyl doma,aby zakročil a já z koupelny hluk zápasu neslyšela.Když jsem pak přišla vykoupaná do pokoje,Jirka seděl velkopansky v křesle a tvářil se jako mistr světa.Jarda si v kuchyni pod vodou omýval obličej.
"Takže už zase,Jirko?"houkla jsem na syna.
Jirka ihned sklopil hlavu:
"Já sem si to s ním musel vyřídit,mami."pokusil se o vysvětlení.
"Tím,že ho zmlátíš?"nechápala jsem.
Už se ho ani nedotknu,slibuju!"
"A já ti taky něco slíbím.....že tě seřežu!!"rozehnala jsem se po Jirkovi a ten hbitě uskočil.
Rozhodla jsem se pro jinou taktiku.
"Jak chceš,nebudu se s tebou honit.Jdi mi z očí,nechci tě ani vidět!"
Jirka se na mě podíval užasle:
"Mami...?"
"Vypadni,nerozuměls?"neovládla jsem se.
Jirkovi sklesly ramena,ale za naprostého ticha odešel z obýváku do svého pokoje. Ostatní kluci jen zírali.
"Ještě někdo má problémy s Jardovou přítomností?"otázala jsem se zlostně.
Zbylí tři synové jen zakroutili hlavami.Zavolala jsem Jardu k nám:
"Já si to teď jdu vyřídit s Jirkou a vy si to tady všechno V KLIDU vyříkáte!Rozuměli jste mi?"
"Ano,mami"souhlasili kluci a já cestou do patra k jejich pokojům vzala z věšáku na chodbě řemen.
Jirka se válel na posteli na břiše a civěl do tmy za oknem.
Vešla jsem docela potichu,a využila situace.Rozpřáhla jsem se a řemen přistál Jirkovi na zadku s takovou razancí,že mě zpětný úder málem uhodil do tváře.
Jirka zařval a ihned vyskočil.
"Ohni se přes postel a nedoporučuji ti,abys mě ještě víc vytočil"nakázala jsem mu přísně.
"Maminko,ne....prosím..ne,já nechci..."začal Jirka natahovat.
"Na fňukání před výpraskem už jsi velký"upozornila jsme ho.
"Byl jsi silný chlap,když jsi Jardu zbil,tak buď silný chlap i teď,když ti nařežu!"
Jirka začal prosit a slibovat.Nakonec se podvolil,když jsem mu slíbila,že si může počkat na tátu.
Přehnul se přes postel a poslušně nastavil zadek.
Přidržela jsem si ho,znala jsem jeho pokusy o záchranu a počala ho vyplácet.Měl na sobě jen slabé tepláky,rány řemenem byly silné a štípaly jako vosy.Jirka začal řvát a žadonit o slitování.
Napočítala jsem mu pořádných pětadvacet a potom ho pustila.Jirka se narovnal,utřel si vytrysklé slzy a jako obvykle mi slíbil modré z nebe.
"Nemusím ti snad připomínat,co budeš dělat v obýváku...!"děla jsem a Jirka kývl,že ví.
Sešli jsme spolu dolů.Zajímalo mě,jak dopadli ostatní s výměnou názorů.V obýváku byl klid.Všichni svorně koukali na hokej a když Jirka vešel,Pavel s Radkem vyprskli.Bylo mi jasné proč,ale přesto jsem se zeptala:
"To to bylo slyšet až sem?"
Radek se zařehnil a pravil:
"Jirku je slyšet vždycky!"
Jirka si bez reptání kleknul do kouta a dal si ruce za hlavu.
A zcela konsternovaný Jarda tiše řekl:
"Já mám takovej pocit,že bych se vás asi neměl už nikdy pokoušet naštvat,že jo?Když vám nedělá problémy zbít Jirku..."
Zasmála jsme se a řekla mu:
"No myslím,že tu s námi nějakou dobu zůstaneš a že stihneš určitě provést něco,co se mi nebude líbit,takže by ses měl naučit respektovat naše pravidla.Já na nějaké dlouhé mluvení nejsem."
"Jo,kluci už mi to vysvětlili"přitakal Jarda.
"Tak vítej do naší rodiny..."uzavřela jsem debatu.
Všichni svorně dokoukali hokej a synové se začali dožadovat večeře.
"Furt byste jenom žrali,sarančata!"řekla jsem nakvašeně,ale během půl hodiny už se domem nesla vůně smažených řízků a kluci mi pomáhali.Všichni,bez rozdílu a Jirkovi už nedělalo problémy vedle Jardy stát,ale sedět.
Ale to mělo úplně jiný důvod...
pokračování příště..
Prosinec teprve začínal a za okny nebylo vidět nic jiného,než to prokleté bílé svinstvo,které se nepřetržitě dnem a nocí valilo z oblohy.Závěje byly hrozné,auta zmizela pod bílým příkrovem,silnice přestala existovat.Nejezdily ani vlaky,ani autobusy a Milan si spokojeně mnul ruce,protože nemusel do školy.
Stejně tak byli doma i ostatní kluci,Radkův kamion zapadával sněhem na kraji vesnice a ven by ho dostala tak jedině zkušená parta horníků,Jirka a Pavel nenašli do rána auto a v krachující firmě je taky nijak zvlášť nepostrádali.Josef prozatím odložil shánění nové práce,protože kromě řidiče sněhového pluhu by stejně nic jiného nesehnal.
Doma to vypadalo jako v hororovém filmu.Vstávala jsem ráno ještě za tmy,ačkoliv bylo něco okolo sedmé a šla připravit snídani pro 5 hladových mužských krků a sotva jsem postavila kouřící se hrnky a čajem na sůl a na talíři vyrobila chlebovou pyramidu,šla jsem svou rodinu vzbudit.Josef jediný vstával bez reptání,najedl se a zavřel se v dílně.Jirka tradičně zalezl ještě hlouběji pod peřinu,takže jsem nahmatala jeho nohu a vytáhla ho ven,až spadl z postele:
"Mamí,ty máš ale blbý fóry!Sem zabitej do hlavy!!"prskal Jirka na zemi a já mu řekla:
"Nic nového pod sluncem,milý synu a teď koukej vstávat, je na tebe řada v odklízení sněhu!"
Jirka se zatvářil,jako když se mu chce zvracet a začal smlouvat,aby mu bráchové pomohli.
"Nic,včera ses flákal a taky jsi jim nepomohl,tak koukej,ať mám proházenou cestu k vratům,chci jít do krámu.Pokud ne,nebude nic k jídlu!!"
Vidina studené plotny Jirku nastartovala,takže během několika minut snědl snídani a mazal odházet sníh.Šla jsem vzbudit Pavla a Radka,aby mi nanosili dřevo ke kamnům a vynesli popel.Oba snídali a pracovali bez řečí.Dívala jsem se na baculatého Pavla,jak s láduje asi osmým chlebem a jen tak do éteru jsem prohodila:
"Nechám Milana ještě chvilku spát,seděl u počítače včera dlouho do noci."
"A vejral na porno!!"uchechtl se Radek.
"Cóó...?"vyletěla jsem a za dvojhlasného řehotu obou kluků jsem brala schody do patra po dvou.
"Milane,koukej vstávat"zaržála jsme u nejmladšího syna v pokoji!"
"Ešte chvilku,mamička....."vrněl Milan s hlavou pod polštářem.
"Já ti dám ještě chvilku!Když umíš čuměl bůhví do kolika hodin na prasečinky,tak se naučíš taky rychle vstávat!A dělej,než ti dám pár pohlavků!!"
Milan se tedy po chvilce rozmrzele připlouhal do kuchyně a vidíc rozesmáté obličeje svých bráchů,utrhl se na ně:
"Bonzáci hnusní!"
Kluci se mu samozřejmě vysmáli a šli pro dřevo.
Milan se nasnídal taky a šel se mně zeptat,jestli si může zapnout počítač.
"Já ti dám počítač!"ohnala jsem se po něm utěrkou.
"Támhle je hrnec brambor,tak než se vrátím z krámu,tak budou oloupané!"
Milan na mě udělal kyselý úšklebek a já odešla nakoupit.
Ve sněhové vánici se šlo špatně,kdo nemusel,tak ven nelezl.Nakoupila jsem a vracela se domů,kapuci staženou hluboko do čela.
Když okolo projel sněhový pluh,schovala jsem se rychle do autobusové čekárny,aby mě neohodil špinavou břečkou.Jaké bylo moje překvapení,když jsem se v čekárně srazila s vysokým klukem,zachumlaným do vaťáku.
"Fuj,to jsem se tě lekla,co tu strašíš?"
"Brý den"zahučel kluk a já poznala Jardu.
Ano,toho kluka ze sousední vesnice,který se nás v létě pokusil na rozkaz party vykrást.
"Autobus nejede"podotkla jsem,aby řeč nestála a on odvětil:
"Hmm,já vim....."
"Tak co tu blbneš?Proč nejsi doma,vždyť akorát nastydneš."
Jarda si jen povzdechl a mě najednou došlo,že něco není v pořádku:
"Že tys zase něco provedl?"
Jarda na mě upřel svoje smutné oči:
"Noo...vylili mě z učňáku......a tatík mě vyhodil z baráku."
"No to je hezké.A kam půjdeš?"
"Nevim. Čekal sem na kámoše,slíbil,že mi něco pomůže sehnat,ale asi se na to vykašlal..."
Bez okolků jsem Jardovi vrazila těžkou tašku do ruky a zavelela:
"Tak pojď.Ohřeješ se u nás a něco vymyslíme!"
Jarda se na mě podíval jako na zjevení a zeptal se:
"To myslíte vážně?"
"Ne,dělám si legraci,abych ti to ještě ztížila,ty trdlo!A pohni se,jsi celý zmrzlý!"byla jsem v ráži.
Jarda se tedy se mnou vydal k našemu domovu,který mu už byl důvěrně známý.
Před vraty se zastavil:
"A co vaše rodina? Kluci ze mně asi moc nadšený nebudou,moc se nemusíme..."
"To je moje věc!"odvětila jsem a oba jsme vešli do chodby.
Jardovi se hned rozzářily oči,když ho ovanulo teplo z kamen.Pavel poctivě ládoval žhnoucí útroby krbu a když jsme vešli,překvapeně vzhlédl:
"No nazdar....mami,co ten tu chce?"
"Nebuď zvědavý,budeš brzo starý"odpověděla jsem mu a ukázala Jardovi,kam si má dát bundu.Zděsila jsem se,když jsem zjistila,že pod vaťákem má akorát triko.
"Ježíši kriste,proč ses aspoň pořádně neoblíknul? Tos tam chtěl vážně zmrznout?"
Jarda pokrčil rameny:
"Já sám nevim,mám úplně vymetenou hlavu."
Postavila jsem vodu na čaj a obrátila se na polohlasně nadávajícího Milana,který stále ještě loupal brambory a dělal okolo sebe nepředstavitelný svinčík:
"Co se tobě zase nezdá?"
"A načo tu ten somár zavadza?"
"Tak aby bylo jasno,pánové"zařvala jsem do prostoru, až Pavel u kamen nadskočil,"dokud jsem tu já,tak se vůči Jardovi budete chovat slušně a ne jako stádo podrážděných paviánů!!"
Kluci neodpověděli,ale na jejich tvářích bylo patrno,že nesouhlasí.
Dala jsem Jardovi velký hrnek čaje a přidala do něj trochu rumu,což kluci kvitovali znechuceným
syčením.Jakoby tu ani jeden z nich nebyl,začala jsem se s Jardou bavit:
"Tak co s tebou,ty smolaři?Máš vůbec kam jít?Máš nějaké příbuzné,kteří by tě u sebe nechali?"
Jarda zakroutil hlavou:
"No,on si mě jen tak někdo k sobě nevemu,všichni mě znaj..."
Milan se u kredence krátce zasmál.Ignorovala jsem ho a přemýšlela nahlas:
"No,takhle na zimu,to je pitomé,na intr nemůžeš,domů nemůžeš,příbuzní tě nechtějí...že jsi grázl,to vím,ale nemyslím si,že bys byl až tak špatný kluk...co máš všechno na triku?"
Jarda se začal ošívat,ale pak to z něho postupně vypadlo.Od léta,kdy se nás pokusil vykrást na příkaz party,se vezl v dalších malérech.Nechal se namočit snad do všeho.Fero byl nesmlouvavým kápem a Jarda ho poslouchal,myslel,že si ho budou v partě vážit.Nedošlo mu,že si z něho udělali obětního beránka,na kterého mohou hodit každý průšvih.Semtam vykradli nějakou chatu v lesích,občas si půjčili auto Jardova otce,samozřejmě bez jeho vědomí,občas se vytahovali na mladší kluky,někdy je i zmlátili...Jarda sám měl navíc problémy na učňáku,tím,že lítal s partou,neměl čas na učení a výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat.
Otec nad ním zlomil hůl,když mu Fero auto naboural a Jarda to vzal na sebe.Když pak vzápětí přišlo z učňáku oznámení o podmínečném propuštění,měl Jarda tak akorát čas hodit na sebe bundu a utéci před rozzuřeným rodičem,který ho v návalu vzteku chtěl uškrtit.Na cestu z domova si Jarda vzal pouze ujištění,že jestli ještě jednou překročí práh domu,může si nechat natisknout parte.A jak už to tak bývá,parta se od Jardy ihned odvrátila,když už jim k ničemu nebyl a museli by se o něho postarat.
Bylo mi silně proti srsti nechat toho kluka jít.Bylo mi jasné,že jednu,dvě noci by přežil,ale pak by se buď pokusil vrátit domů a táta by ho přizabil nebo skončí někde v závěji.Nakonec místa je u nás dost.Řekla jsem mu,ať si v klidu dopije ten čaj a šla jsem do garáže za Josefem.Tam jsem mu všechno řekla a on se na mě podíval:
"Hele,Amazonko,nemáš svejch vlastních parchantů dost? Ne,že by mi ten kluk překážel,nakonec znám jeho tatíka,to je pěknej prezent....no dělej,jak myslíš..."
Několik minut nám ten rozhovor zabral.A najednou jsme oba přerušili řeč a zaposlouchali se do divného halasu,ozývajícího se z domu.
"Myslím,že se perou!"upozornil mě Josef.
A oba jsme vystartovali.
V kuchyni na zemi byla valná hromada.Ubrus stržený a zmačkaný do koule do sebe vpíjel zbytky vylitého čaje,rozbitý hrnek ležel opodál.Rozsypané oloupané brambory se válely snad všude.A ve změti těl jsem poznala Milana,Jirku,Radka a Jardu.Pavel stál klidně ve dveřích kuchyně a pozoroval zápas s netečným výrazem ve tváři.Když nás spatřil,varovně hvízdl.
Josef mu dal ihned facku,že Pavel málem chytil druhou o futra a rázně kluky od sebe roztrhl.
Kluci vstávali zrudlí ve tváři,zpocení,udýchaní,Jardovi tekla krev z rozbité pusy.
A nastalo velké vyšetřování:
"Kdo to začal?"
Jirka se vzdorně přihlásil:
"Já!"
"Proč?"chtěl Josef vědět.
"Ten šmejd-"ukázal prstem na Jardu a já Jirkovi také jednu střihla:
"Omluv se!"
"Sorry"zavrčel Jirka vzdorovitě.
Obrátila jsem se na Milana a řekla mu:
"Neřekla jsem vám,že se k němu budete chovat slušně?"
"Hej,mamička,lenže si povedala,-dokud jsem tu já-a ty si tu něbola..."
Málem jsem se nad tou jeho logikou zasmála.I Josefovi zacukaly koutky.
"Dobře,opravuji se-dokud tu Jarda bude,nikdo se ho ani nedotkne!Jasné??!!"
Kluci ledabyle kývli hlavou.A bylo na nich vidět,že nesouhlasí.A ještě víc byli proti,když jsem jim oznámila,že tu Jardu nějaký čas necháme.Protestovali,silně.Ale ani já,ani Josef jsme nepovolili.
Celý den kluci po Jardovi šli jako slepice po žížale.Hlavně Jirka.Ten punktoval všechny útoky na něho.Sedmnáctiletý Jarda také moc šancí proti o pět let staršímu a podstatně silnějšímu Jirkovi neměl.Zřejmě se však smířil s osudem.Nebránil se,nežaloval.Když jsem se šla večer vykoupat a Jarda nesměle nakoukl do obýváku,kde se kluci váleli u hokeje,byla to pro Jirku jedinečná
šance,aby si to s ním konečně vyřídil.Táta nebyl doma,aby zakročil a já z koupelny hluk zápasu neslyšela.Když jsem pak přišla vykoupaná do pokoje,Jirka seděl velkopansky v křesle a tvářil se jako mistr světa.Jarda si v kuchyni pod vodou omýval obličej.
"Takže už zase,Jirko?"houkla jsem na syna.
Jirka ihned sklopil hlavu:
"Já sem si to s ním musel vyřídit,mami."pokusil se o vysvětlení.
"Tím,že ho zmlátíš?"nechápala jsem.
Už se ho ani nedotknu,slibuju!"
"A já ti taky něco slíbím.....že tě seřežu!!"rozehnala jsem se po Jirkovi a ten hbitě uskočil.
Rozhodla jsem se pro jinou taktiku.
"Jak chceš,nebudu se s tebou honit.Jdi mi z očí,nechci tě ani vidět!"
Jirka se na mě podíval užasle:
"Mami...?"
"Vypadni,nerozuměls?"neovládla jsem se.
Jirkovi sklesly ramena,ale za naprostého ticha odešel z obýváku do svého pokoje. Ostatní kluci jen zírali.
"Ještě někdo má problémy s Jardovou přítomností?"otázala jsem se zlostně.
Zbylí tři synové jen zakroutili hlavami.Zavolala jsem Jardu k nám:
"Já si to teď jdu vyřídit s Jirkou a vy si to tady všechno V KLIDU vyříkáte!Rozuměli jste mi?"
"Ano,mami"souhlasili kluci a já cestou do patra k jejich pokojům vzala z věšáku na chodbě řemen.
Jirka se válel na posteli na břiše a civěl do tmy za oknem.
Vešla jsem docela potichu,a využila situace.Rozpřáhla jsem se a řemen přistál Jirkovi na zadku s takovou razancí,že mě zpětný úder málem uhodil do tváře.
Jirka zařval a ihned vyskočil.
"Ohni se přes postel a nedoporučuji ti,abys mě ještě víc vytočil"nakázala jsem mu přísně.
"Maminko,ne....prosím..ne,já nechci..."začal Jirka natahovat.
"Na fňukání před výpraskem už jsi velký"upozornila jsme ho.
"Byl jsi silný chlap,když jsi Jardu zbil,tak buď silný chlap i teď,když ti nařežu!"
Jirka začal prosit a slibovat.Nakonec se podvolil,když jsem mu slíbila,že si může počkat na tátu.
Přehnul se přes postel a poslušně nastavil zadek.
Přidržela jsem si ho,znala jsem jeho pokusy o záchranu a počala ho vyplácet.Měl na sobě jen slabé tepláky,rány řemenem byly silné a štípaly jako vosy.Jirka začal řvát a žadonit o slitování.
Napočítala jsem mu pořádných pětadvacet a potom ho pustila.Jirka se narovnal,utřel si vytrysklé slzy a jako obvykle mi slíbil modré z nebe.
"Nemusím ti snad připomínat,co budeš dělat v obýváku...!"děla jsem a Jirka kývl,že ví.
Sešli jsme spolu dolů.Zajímalo mě,jak dopadli ostatní s výměnou názorů.V obýváku byl klid.Všichni svorně koukali na hokej a když Jirka vešel,Pavel s Radkem vyprskli.Bylo mi jasné proč,ale přesto jsem se zeptala:
"To to bylo slyšet až sem?"
Radek se zařehnil a pravil:
"Jirku je slyšet vždycky!"
Jirka si bez reptání kleknul do kouta a dal si ruce za hlavu.
A zcela konsternovaný Jarda tiše řekl:
"Já mám takovej pocit,že bych se vás asi neměl už nikdy pokoušet naštvat,že jo?Když vám nedělá problémy zbít Jirku..."
Zasmála jsme se a řekla mu:
"No myslím,že tu s námi nějakou dobu zůstaneš a že stihneš určitě provést něco,co se mi nebude líbit,takže by ses měl naučit respektovat naše pravidla.Já na nějaké dlouhé mluvení nejsem."
"Jo,kluci už mi to vysvětlili"přitakal Jarda.
"Tak vítej do naší rodiny..."uzavřela jsem debatu.
Všichni svorně dokoukali hokej a synové se začali dožadovat večeře.
"Furt byste jenom žrali,sarančata!"řekla jsem nakvašeně,ale během půl hodiny už se domem nesla vůně smažených řízků a kluci mi pomáhali.Všichni,bez rozdílu a Jirkovi už nedělalo problémy vedle Jardy stát,ale sedět.
Ale to mělo úplně jiný důvod...
pokračování příště..
Komentáře
Okomentovat