Příběh dvacátý čtvrtý - Rákoskou ne!!

Honza k nám zas jednou přijel na celý víkend.
Pochlubil se nejnovějšími úlovky ve studijním průkazu,vybalil z tašky špinavé prádlo,společně s Jirkou,Radkem a Milanem splivnul vrchovatý talíř rizota a vypadl ven.Ani jsem se nedivila,že je u nás víc jak doma,s klukama si výborně rozuměl a já ho měla ráda.Přes všechno jeho hulení a občasné opilecké avantýry to byl hodný kluk.
Tentokrát si chtěli vyrazit s Milanem "za kulturou",jak říkali.Bylo mi jasné,že potáhnou na pivo,tak jsem především Milanovi nakázala,že než mi zmizí z dohledu,umyje nádobí a uklidí si pokoj.
Potřebovali jsme s Josefem jednak odpoledne po práci dojet nakoupit,on pak sháněl nějaké náhradní díly k sekačce a chtěli jsme se také navštívit Pepíka,kde už se zastavila vrána a donesla jim nádhernou okatou holčičku.
Počítali jsme,že se domů dostaneme až k večeru.Jenže-co čert nechtěl,Pepa odjel s rodinkou za svojí mámou a my tedy přijeli domů podstatně dříve,než jsme plánovali.
Doma-no v pravém smyslu Sodoma Gomora.Všude bordel,ale nepředstavitelný.Na stole talíře se
 zbytky jídla,nádobí plný dřez,pocintaná kuchyňská linka,Milan se válel u televize,dokonce se ani nepřevlékl.Jirka byl pryč,jeho pokoj vyhlížel,jakoby se tudy prohnalo stádo zdivočelých vepřů,Radek se s námi minul velkou rychlostí ve dveřích a jen křikl přes rameno,že má rande.Honza se rochnil ve vaně,pískal si nějakou odrhovačku a z koupelny se linula podivná vůně.
Josef natáhl vzduch a řekl:
"Tak matko,myslím,že půjdu na pivo dřív,než začneš přemýšlet,jestli to,co cítíš,je to,co cítíš."
I já začenichala a pak jsem zařvala:
"Dopr....,já toho kluka snad přetrhnu!"
Josef se zašklebil,dal mi pusu na tvář a dodal:
"A Milan by taky zasloužil."
"No jo,máš pravdu - Milane,ke mně!"zaječela jsem.
Milan vykoukl z obýváku a byl zjevně na rozpacích:
"Ahoj,mamička,už ste doma s ockom?"
"Néé,my jsme se tu jen stavili,jen co se ohřejeme,hned zase půjdeme"zadeklamovala jsem a pak si dala ruce v bok:
"Co je to tu za bordel?Neměl jsi náhodou něco udělat?A co je to tu za smrad?"
Milan sklopil oči a špitl:
"Nehnevaj sa,maminka,já hned budem upratovat.A neviem,čo cítiš..."
"Ale já vím,Honzo-ať jsi venku z té vany,nebo tě odtud vlastnoručně vytáhnu!"
Honza vyjel z vany jako vodník,notně všude nacákal a oblečený jen v trenýrkách vyšel na chodbu.
"Jé,ahoj,vy už jste doma?"divil se prostoduše.
"Dýchni na mě"poručila jsem mu.
Honza zrudnul jako pivoňka a bez mučení přiznal:
"Měl jsem jointa,no..."
"Takže miláčkové,oba dva-nástup do obýváku,budeme účtovat!"zavelela jsem.
Oba kluci se dali do prošení:
"Prosím,prosím,ne,my nechceme být biti,slibujeme,že to napravíme...."
Naštvaně jsem po dlouhé době vytáhla za skříni schovanou rákosku a ukázala jí oběma blednoucím klukům:
"Můžete se místo toho škemrání zatím dohodnout,kdo půjde první.A netlačte se,na oba se dostane."
Milan,který rákosku už jednou pocítil-tenkrát na horách, už nebyl jen bledý.Přímo zesinal.
"Nie,maminka,preboha,to nie.Lebo ja to nevydržím...."
I Honza se zatvářil vyděšeně,možná si vzpomněl na babičku,kterak ho ona vyplatila spolu s Alešem a Lukášem.
"Ne,cokoliv jinýho,ale tohle ne!"
"Střihněte si!"poručila jsem jim a kluci museli poslechnout.
"Kámen,nůžky,papír-Milan půjde první!!"
Milan měl v očích panickou hrůzu.Navíc si musel hned svléknout kalhoty a slipy a lehnout si na
 gauč.Honza se přitiskl ke zdi a ustrašeně sledoval každé Milanovo i moje hnutí.
Zkušeně jsem potěžkala rákosku v ruce a přistoupila ke gauči,kde se Milan klepal strachy jako ratlík v průvanu.Křečovitě stažený zadek,ruce zaťaté v pěst,tlumené rychlé oddychování dokreslovalo atmosféru nevyhnutelného přísného trestu.
Milan si přitáhl k obličeji malý polštářek,protože věděl,že bude řvát jako pavián a nechtěl,aby se před Honzou ztrapnil.
A tak, jakmile jsem ho začala vyplácet - nápřah,svist a štiplavý úder,Milan překvapeně zaječel a pak pokaždé zavrtal obličej do polštářku,aby utlumil sílící nářek.Po několika pádných ranách se přestal ovládat a propukl v pláč. Honza vyděšeně sledoval svého svíjejícího se bratránka a v duchu uvažoval,jestli by ten polštářek neměl také použít.Tělem mu procházelo mravenčení,když si představil,že za několik málo okamžiků ho bude muset vystřídat.Zmáhal se v něm odpor-ne,tohle nechci,uteču nebo se budu bránit,znělo mu v hlavě.
Milan už brečel na plné obrátky,zoufale sebou mrskal,i ruce si dával na zadek,i když přes ně párkrát dostal.Oči mu zčervenaly,dvě stružky slz máčely tváře,Milan prosil,abych se slitovala:
"Mamička......ááúúúú.....prosím...jááúú......já-už-to-nevydržím.....nieee.....aaaaaaúúúú!!"
Po zhruba dvaceti ranách jsem ustala ve výprasku a ukázala prstem na Honzu-tak pojď!
Milan se s nářkem zvedl,ani si netroufl pohladit si rozsekaný zadek,nahrbený se odpotácel od gauče a nakonec se svezl do křesla,kde se stočil do klubíčka a dal se do tlumeného nešťastného vzlykání.
Honza pohodil hlavou a najednou byl vzpurný:
"Ne,já se zbít nenechám!"
Milan rázem zvedl hlavu a ohromeně se na Honzu podíval.Tohle by on nedokázal ani ve snu.Prosit,slibovat,zkoušet to ukecat-to ano,ale vzdor?Znal mě natolik dobře,že věděl,jaké následky by mělo takové rebelantství.I já jsem zamžikala a připomněla si Honzovy výstupy tenkrát v garáži.Pokročila jsem k němu a Honza ihned ucouvl.Do očí se mi vloudil nebezpečný lesk.
Tohle bude boj.
A také byl.Honza ve chvíli,kdy jsem po něm sáhla,abych ho donutila přijmout výprask,ucukl a vyrazil jako blesk.S rákoskou v ruce jsem se rozběhla za ním,ale kde bych já dohnala dvacetiletého kluka,který je mrštný,a jednak mu strach dodává na rychlosti.Zatímco Honza letěl ke dveřím,aby mi unikl,já to vzala zkratkou přes terasu a střetli jsme se právě na schodech do domu.On vybíhal ven a já dovnitř.Honza se samozřejmě hned obrátil a chtěl prchnout,ale už to nestihl.Odhodila jsem rákosku na zem a oběma rukama jsem Honzu odlapila.Sevřela jsem ho tak,že zalapal po dechu.Pak se začal bránit,cloumal sebou v mém náručí,div mi zase nevyklouzl.Rychle jsem ho proto vlekla zpátky do obýváku,kde Milan koukal na prázdné dveře jako na zjevení  a naprosto konsternovaně přihlížel mému zápasu se vzpouzejícím se Honzou.Poněkud nešetrně jsem ho
 hodila na gauč,klekla mu na záda kolenem,aby mi neutekl a stáhla mu trenýrky ke kolenům:
"Milane,přines mi tu rákosku!"zavelela jsem a Milan se opatrně zvednul a šel pro požadovaný nástroj.
Honza,hlavu nahoře,vřískal,rukama se snažil zapřít se o měkké matrace gauče a osvobodit se,nohama mrskal ve vzduchu a strach z toho,že mě ještě navíc rozzlobil,mu na čele vytvářel krůpěje potu. Milan se připlouhal s rákoskou v ruce,jako by to byla odjištěná časovaná mina a podal mi jí.A nastal tanec.Bez kapky slitování jsem Honzu vyplácela s takovou razancí,že se pod Milanem podlamovala kolena.Honza řval,jako kdybych ho značkovala žhavým železem.Každý úder byl velký,hrozně to bolelo,už po deseti ranách Honza necítil zadek,jen svištění rákosky ho
 nenechávalo na pochybách,že tentokrát bude nejen snídat ve stoje a spát na břiše,ale kdoví,jestli zvládne normálně chodit.
Když výprask skončil,pustila jsem ho a Honza,přemožený na těle i na duchu,zůstal ležet na gauči.Pak si teprve přitiskl promočený polštářek na tvář a vybrečel se do něho.
Když pak Milan už domýval nádobí,přišel Honza pomalu do kuchyně,ruce na zadku,a sykajíc na každém kroku mi řekl:
"Nezlob se už na mě,prosím.Já jsem si ani neuvědomil,co vlastně blbnu.Já se tak strašně bál,že jsem prostě musel utéct. Odpustíš mi to?"
Natáhla jsem ruku,přivinula si Honzu k sobě a odpověděla:
"Jsme si kvit,Honzo.Ale pokud bude nějaké příště,tak si to raději rozmysli,jestli ti to utíkání za ten nářez stojí."
Když se pak večer Josef vrátil z hospody a našel oba kluky,jak svorně uklízí Milanův pokoj,zakroutil hlavou:
"Hele,Amazonko,já se pomalu začínám obávat,že se jednou pustíš i do mně!"
Zasmála jsem se a podotkla:
"Jo,jenže to by rozhodně neskončilo tak,jak by začalo.Myslím,že by se naše role rychle vyměnily!"

pokračování příště...