Příběh druhý - Jak se Honza nestal alkoholikem

V práci:
V pondělí se oba kluci v práci převlékali stranou od ostatních. Zapomněla jsem poprvé říci, že všichni tři pracujeme v místní továrně, kde se vyrábějí europalety.
"Copak? Zase bylo doma veselo? Máma si chudák neodpočine ani o víkendu, co, než vás všechny zfackuje?" šklebili se chlapi na šatně.

Hubatější Jirka je poslal velmi nezdvořile od půl šesté do kina a Pavel mu polohlasně řekl:

"Nebav se s nima, kdyby to zažili jednou na vlatní kůži, tak by je to přešlo."
Poslední zůstal v šatně jejich parťák Honza. Nějak podezřele se okolo ochomýtal, až nakonec řekl:
"Fakt jste dostali nářez?"
Jirka se s ním vůbec nehodlal bavit, ale Pavel si místo odpovědi vyhrnul tričko, svlékl si kalhoty a než vlezl do montérek, ukázal Honzovi rudé pruhy na boku. Jirka se ušklíbl a podotkl:
"Tak ses pokochal? Akorát teď nevím, jestli jseš úchyl nebo co, protože na jelitech na prdeli není nic úchvatnýho k vidění!"
Honza pak vydechl:
"Ty vole!"
Pak se Pavla zeptal:
"Dá se to vydržet?"
Jirka si poklepal na čelo a odešel ze šatny. Pavel pak opáčil:
"Proč tě to zajímá?"
"Jen tak. Já jen, že jste oba biti tak často, že si myslím, že z toho máte srandu."
"No, to je fakt sranda, až se za břicha popadáme. Jestli jsi to ještě nezaregistroval, tak má naše máma dost slušnou sílu. Zkus si to sám, když si tě ohne přes koleno a jednou rukou tě drží jako peříčko a druhou tě řeže řemenem, až máš pocit, že z tebe bude každou chvíli stříkat krev. A jestli ti tohle nestačí, tak tě můžu ujistit, že po tomhle vejprasku jsme oba s bráchou spali celý víkend na břiše a jedli ve stoje."
Honza si vzdychl a pak odešel.

Zjevně sledoval nějaký cíl. O svačině totiž přišel i za mnou. Nejdřív okolkoval a pak spustil:
"Potřeboval bych, aby sis tohle přečetla" a podal mi přeložený list papíru.
V domnění, že jde o nějaký pokyn shora jsem list otevřela. A užasla jsem.
"Milá přítelkyně " stálo v dopise.
"Asi se budete divit, kdo a proč vám píše, ale mám pocit, že právě vy jste jediná, kdo mi může pomoci. A to tím, že srovnáte Honzu. Určitě vám neušlo, že poslední dobou pije víc, než by bylo zdrávo a nejen, že se to odráží na něm a jeho práci, ale ničí to i naše manželství. Zkusila jsem už všechno. Zbývají dvě možnosti. Protialkoholní léčba a pádná ruka. Léčba by pro něho pravděpodobně znamenala výpověď v práci, kdo by také chtěl zaměstnávat alkoholika, že?
A pádnou ruku bohužel nemám. Ale vím,že vy ano, o vašich synech mi Honza doma občas vyprávěl a tak vím, že je umíte srovnat do latě.
Prosím vás na kolenou, pomozte mi a zachraňte mi manželství. Dala jsem Honzovi ultimátum-buďto se polepší nebo rozvod. Honza souhlasil i s tím, že za vámi zajde a promluví si s vámi.
Vaše Michala B."

Podívala jsem se na Honzu, jako by byl vyslancem z jiné planety  zeptala se:

"To myslíš vážně?"
Honza sklopil hlavu a řekl:
"Já to fakt už nezvládám. Jak uvidím hospodu, tak do ní vlezu. Jsem slaboch, já to vím, ale neumím s tím bojovat. Tak jsem si myslel, že ty bys mohla..."
"Jako nařezat ti? "opáčila jsem.
"Jo. Na tvoje kluky to taky zabírá, ne?"
"Zabírá. Ale nedokážu si představit, že bych to samé měla udělat tobě. Uvědomuješ si vůbec, co po mě chceš?"
"A uvědomuješ si ty, že nám můžeš zachránit manželství? Když ode mne Míša odejde, patrně to dopadne tak, že se uchlastám." řekl Honza.
Zamyslela jsem se a pak řekla:
"Tak dobře. Jak chceš. Zastav se u mně na šatně po šichtě, něco s tím uděláme."
"Budeš něco potřebovat?" zeptal se Honza.
"Já" podivila jsem se, "to ty si vem aspoň kapesník."
"Na co?" nechápal Honza.
"A to si budeš oči a nos utírat do rukávu?" byla jsem rázem škodolibá.
Honza vzdorovitě pohodil hlavou:
"A to si myslíš, že budu brečet? No to asi ne."
Místo odpovědi jsem se jen uchechtla. Věděla jsem své.
Honza odpoledne opravdu přišel. Počkal, až se dámská šatna vyprázdní a pak vešel dovnitř.
Chvíli přešlapoval na místě a nakonec řekl:
"Víš, co je zajímavý? Ráno jsem se ještě cítil jako ohromnej frajer, kterýho nic nerozhodí. Ale teď už si tak jistej nejsem. Dokonce mám trochu strach a tenhle pocit jsem už dlouho neměl."
Přikývla jsem, že ho chápu.
Honza nechápavě řekl:
"Proč se nesměješ? Chlapi by se smíchy strhali, kdyby viděli, že se bojím."
" Jestli se na to necítíš, tak to klidně odpískáme, mě o nic nejde" popíchla jsem ho.
" To se už nedá vrátit. Tak dělej, ať to mám za sebou" sevřel Honza zuby.
" Jak chceš. V tom případě bych ale prosila, abys mi půjčil ten pěknej pásek, co máš v kalhotách
a když už budeš v tom rozepínání, tak ty kalhoty můžeš rovnou sundat."
Honza překvapeně vzhlédl:
"Páskem? To ne, to bude bolet, to nechci!"
Klidně jsem pokrčila rameny:
"Je to tvoje volba. Můžeš jít domů."
Honza se napůl otočil ke dveřím, ale pak se s nešťastným výrazem ve tváři zase vrátil:
"Musím, Míša mi za to stojí!"
A začal si rozepínat kalhoty.

Po chvilce mi podal bytelný řemen a s kalhotama u kolen očekával, co bude dál. Přeložila jsem pásek v ruce, sedla si na lavici a vyzvala ho:
"Tak pojď."
Honza se došoural ke mně a lehl si mi přes kolena. Ohnula jsem ho tak, aby mu nohy visely ve vzduchu a horní polovina těla přepadla k zemi. Takhle jsem mu znemožnila jakýkoliv úhybný manévr. Pak jsem mu stáhla i slipy.

Honza poprvé v životě ochutnal výprask řemenem. Jeho účinek byl ohromují. Po první ráně překvapeně vykřikl a jak jsem ho vyplácela dál, jeho nářek nabíral na intenzitě a já si uvědomila, že brečí jako malý kluk. A stejně jako moji synové, i on začal brzy prosit, abych ho už nechala. Jenže v jeho případě jsem byla obzvlášť nekompromisní. Červených pruhů na Honzově zadku přibývalo a on nejen, že řval jako tur, ale pokoušel se i uniknout svištícímu pásku a dalšímu přívalu bolestivých ran. Marně.

Teprve přechod z červené do rudé barvy na jeho pozadí mě zarazil. Křik ustal a nastoupil pláč. Honza také na rozdíl od mých kluků zůstal ještě chvíli v nepohodlné pozici a hladil si zadek. Teprve pak byl schopný postavit se. Dlužno dodat, že kalhoty se mu oblékaly obzvlášť těžko. Při každém dotyku zasykl bolestí. Pak si utřel oči a nos a promluvil:
"Bože můj, to bylo strašný. Já myslel, že to nepřežiju. Kruci, to to bolí!"

Podala jsem mu pásek a řekla nezúčastněným hlasem:

"Tak abysme šli, ne?"
"Copak takhle dojdu domů?" protestoval Honza.
"Ale dojdeš, máš to kousek. A já budu tak hodná, že tě doprovodím, abys třeba po cestě nedostal to svoje nutkání" odvětila jsem.
"Tak to můžeš bejt klidná" ucedil Honza.
"No, podobnejch slibů už jsem slyšela mandele. Jen tě přátelsky upozorním, že kdybys náhodou s tím pitím nepřestal, tak může následovat repete."
Honza se navzdory slzám uchechtl:
"Ne, děkuju. Podobnej vejprask by podruhý absolvoval asi jen šílenec."
Cesta nám trvala dost dlouho. Honza musel často odpočívat a nabírat dech. Nakonec jsem stanula tváří v tvář Honzově ženě. Nejdřív jsem do dveří strčila Honzu a a pak jsem vešla sama.
Jeho paní řekla:
"Tak jak ses rozhodl?"
Honza zvedl dva prsty jako k přísaze a pravil:
"Slibuju, že už se pití ani nedotknu!"
"No, to je sice hezký, ale já spoléhám spíš na činy než slova" odvětila jeho manželka stroze.
Vložila jsem se do diskuze:
"Snad by postačilo jako důkaz, kdyby se vám Honza předvedl, ne?"
Honza se na mě zoufale podíval, ale pak si velmi opatrně rozepnul kalhoty a poodhalil své
 zdevastované pozadí.
"Doprdele" pronesla Honzova žena procítěně.
"Velmi trefné" pochválila jsem jí a rozloučila se. Ti dva si spolu mají ještě dost co říci.
"A kdyby se mu náhodou vrátila paměť a chtěl zase začít lumpačit, ukažte mu ten pásek, co má v kalhotách. Příště už to zvládnete sama" mrkla jsem na oba manžele a vyšla ven.


pokračování příště...