Příběh devátý- Čarodějnice

Od té doby,co byl Milan bit od otce,nejevil už takovou touhu zlobit a já jsem si mohla konečně říkat,že mám vzorného syna.

Honza se jednou nechal pozvat od kluků z vesnice na páteční večer k ohni a jelikož poslední dobou podnikali s Milanem všechno společně,vzal ho sebou.

Doporučila jsem jim,aby se včas vrátili,Honza dostal kázání,aby se zase neztratil a oba kývali hlavami jako houpací koně,i když jsem jim na očích viděla,že skoro nevnímají,co jim říkám.

Celý večer jsem byla jako na trní,čekala jsem na oba kluky,s čím přijdou.

Milan se vrátil spořádaně,sice nebyl nejstřízlivější,ale došel v pořádku a slušně.Honza se dlouho do noci neobjevoval.Po zkušenostech s jeho orientačním nesmyslem jsem co chvíli vykukovala z okna,jestli ho někde nezahlédnu.

Bylo hodně po půlnoci,když jsem se oblékla,vzala baterku a vydala se ho hledat.Palouk,kde všichni kluci pořádali pivní dýchánek připomínal bitevní pole-všude bordel,prázdné láhve,papíry,a lidké trosky,různě rozhozené,kde kdo odpadl.Honzu jsem ale mezi nimi nenašla.

Až když jsem začala propátrávat přilehlé okolí,jsem ho objevila,jak chrápe v nedalekém příkopě,zmazaný jako prase a alkoholové výpary se od něho linuly tak,že jsem se málem namazala také.

Musela jsem s ním několikrát pořádně zacloumat,aby se vůbec probudil.I pak na mě koukal jako by spadl z Měsíce a bylo dost evidentní,že je mu zle,což vzápětí prakticky předvedl kousek stranou ode mně.

Když se mu žaludek uklidnil,pokorně se vrátil zpět a se sklopenou hlavou čekal bouřku.

A ta vzápětí přišla:

"Jak si to představuješ,už zase tě musím hledat?A jak to vypadáš,jsi zřízený jako dobytek?!Ty už jsi dlouho nebyl bit,co?Tak to hned napravím!!"
"Teto ne,prosím tě,aspoň ne tady,co kdyby se někdo vzbudil,to bych měl strašnou ostudu,prosím!!"začal skučet Honza.

"Na to sis měl myslet.....no dobře,abys neřekl,že jsem necitelná,půjdeme domů a tam si to slízneš.A koukám,že tady rostou pěkné břízy,tak si při té příležitosti utrhni asi tak osm pěkných dlouhých větviček!"

Honza se na mě podíval,jestli to myslím vážně a pak raději šel.V opačném případě bych mohla svou hrozbu splnit a to by pro něho mohlo mít nedozírné následky.

Takže jsme šli spolu domů a on se co chvíli zastavil,aby utrhl potřebou větev.Celý pugét mi pak předal a zeptal se:

"Proč jsi jich vlastně chtěla tolik?To je chceš o mě všechny přerazit?"

Zasmála jsem se a řekla mu:
"To určitě ne.Znáš to přísloví,že metla vyhání děti z pekla?Tak já ti to doma předvedu názorně!!"
Honza pochopil ihned a zmlknul.To tedy nebyla nijak lákavá představa.

Domů jsme došli za naprostého ticha.Teprve na prahu začal Honza smlouvat:

"Teto,nešlo by to nějak...?"

"Nešlo!"řekla jsem příkře a šla udělat metlu.

Svázala jsem větvičky do pevného svazku,utáhla provázkem a vrátila se k Honzovi.

Ten si nervózně přejížděl rukou po rameni a bylo na něm vidět,že má strach se na mě jen podívat.Když jsem mu pokynula,aby šel do obýváku,rozklepal se jako ratlík a z očí mu ukáply dvě slzy,které nedokázal zadržet.

V pokoji jsem mu pokynula,aby se přehnul přes nízký konferenční stolek.Honza se tedy položil a nohama se opřel o zem.Měl na sobě jen kraťasy,ty mu moc ochrany neposkytly.S metlou v ruce jsem k němu přistoupila a pomalu jsem jí zvedla nad hlavu.

Honza se při první ráně prohnul a ihned schoval obličej do ohybu paží.

Jeho seznámení s metlou bylo nečekaně emotivní,sice ho kraťasy jaktaž chránily,ale ne zdaleka tak,jak by si on přál.Takže bolest vnímal v plné míře a dobře věděl,že vzápětí vydám neodvolatelný rozkaz-svléknout!

A také že ano.Po několika pádných ranách jsem Honzovi nařídila,aby si sundal kraťasy,což on učinil s pocitem odsouzeného na popravu.Nicméně,kostky byly vrženy a Honza,nechtěje riskovat můj hněv,raději poslechl a já jsem se mohla na vlastní oči přesvědčit,jakou paseku mu metla na zadku udělala.Nebylo to zatím nijak strašné,Honza měl pozadí pokryto nesouvislou linií tenkých čar,které měly prozatím růžový nádech.Avšak to podstatně horší teprve následovalo.

Honza se musel ohnout zpátky přes stolek a teď teprve jsem poněkud přitlačila a začala ho  s vervou znovu šlehat.Honza se držel statečně tak prvních pět vteřin,pak začal kňourat a postupně jeho ohlas na moje snažení nabývl na intenzitě.Netrvalo dlouho a já pocítila,jak se mu napjalo tělo v tom okamžiku zlomu,kdy to vzdal a rozbrečel se.

Jak tak zpola ležel na stolku,třásl se přerušovaným pláčem,z očí mu tekly dvě stružky a usmrkával jako dítě,byl kouzelný.Zadek měl sešvihaný do tmavě rudé a místy i fialové barvy,proužky se navzájem překrývaly a tvořily abstraktní spleť čar,které mu jistě vydrží aspoň dva dny.

Pak jsem Honzovi dovolila,aby se oblékl a podívala se na něho.Styděl se,že mi zase podlehl a že se nedokázal ovládnout,jenže to nakonec nedokázal nikdo z našich kluků.

Poslal jsem ho spát a od byl vděčný,že jsem ho nenutila,aby si jako obvykle v koutě počkal na shromáždění mé rodiny,která by s povděkem konstatovala,že máma si prostě nikdy neodpočine a v hloubi duše by byli rádi,že na Honzově místě není někdo z nich.

A tu metlu jsem měla schovanou hodně dlouho,zjistila jsem totiž,že namočená ve sklenici s vodou vydrží poměrně dlouhou dobu svěží.Nakonec vzala za své při jednom z pozdějších výprasků,ale o tom zase jindy.

-pokračování příště-