Příběh desátý - Silvestr na horské chatě

 Bylo po vánocích,když jsme s Josefem dostali od zaměstnavatele poukaz na deset dní strávených v  Krkonoších na podnikové chatě. No,upřímně řečeno,bylo to pro nás spíš za trest,protože jsme museli vzít kluky sebou,nechat je doma by znamenalo zalarmovat všechny záchranné složky, aby vartovaly ve dne v noci okolo našeho baráku. Pavel jediný se z té společné zimní dovolené vyzul,protože byl pozvaný od Honzy k nim na Silvestra. Milan protestoval,že měl jet původně on,ale protože se mu povedlo mě během tří dnů několikrát naštvat,měl zaracha.

V den odjezdu si Josef a kluci sbalili lyže, já napakovala tašky oblečením a nezbytnými zbytečnostmi, sedli do dvou aut (v jednom Josef,já a Milan,v druhém Jirka,Pepík a Radek ) a vyrazili jsme směrem do Špindlerova Mlýna.

Chaty byla kouzelná,uprostřed zasněžených kopců s romantickým jménem Mařenka a já cítila na duši klid a mír a kdyby v tu chvíli nenacpal Jirka Pepíkovi sníh do bundy,ani bych se nerozzlobila.

Takhle jsem všechny kluky nahnala do chaty,aby se zabydleli v pokoji.Vyžádali jsme se dvoulůžkový pokoj pro nás dva  a kluci dostali místnost na konci chodby,kde bylo šest postelí.

Sotva jsme si vybalili věci, nastal čas oběda.Vařilo se zde skvěle  a podle porcí, které v klucích mizely, jsem dopředu s hrůzou v očích počítala konečnou cifru za jídlo.

Pak jsem se spolu s mužem vrátila na pokoj, Josef se spokojeně natáhl na postel a za chvíli bylo slyšet jen jeho pravidelné odfukování.

Předpokládala jsem,že se kluci inteligentně zabaví a zahloubala se do knížky.

Za okny padal hustý sníh,jeho šustění o stěnu chaty mě naladilo do mírné povánoční nostalgie a

já nad knížkou vzpomínala na krásné chvíle prožité s kluky,když byli malí,posléze s Milanem,na jeho první vánoce u nás, i na nádherné okamžiky s Josefem po boku.Prostě idyla.

Kluci po obědě rovněž zapadli na pokoj,ale tam zjistili,že se nudí.

Milan zaštrachal v bundě,vytáhl krabičku Camelek a vyzval kluky:
"Dáme jedno zdravotné,nie?"

Jirka se pro jednu natáhl a pak řekl:
"No a kam chceš jít kouřit? Venku nás máma objeví!"

"No,to je fakt!"přidal se Radek.

Pepík,který jediný doma kouřit směl,se na ně ušklíbl a vyrazil ke dveřím:

"Poserové"zhodnotil je opovržlivě.

Milan chvíli přemýšlel a pak navrhl:

"Poďme do lyžierně,teraz už budú všetci na svahu."

Kluci to zhodnotili jako dobrý nápad a indiánským krokem vyrazili kupředu. Pepík sice chtěl jít původně kouřit ven, ale při pohledu na vánici za oknem dal také raději přednost lyžárně.

A tak tam všichni svorně kouřili, pouštěli kouř do stropu a vedli důležité řeči. Dýmu vesele přibývalo a teprve ve chvíli, kdy se nade dveřmi rozezněla siréna, si všimli,že na zdi je požární hlásič. A ten spustil alarm.

Kluci rychle típli cigarety a chtěli se po anglicku vypařit, jenže vtom se rozletěly dveře a na prahu stála - ne pod plachetkou osoba, o berličce hnáty křivé, ale statná paní správcová, jen ten hlas vichřice podoba jí pasoval jako ulitý. A tvářila se jako bůh pomsty.

Kluci provinile skrčili hlavy a čekali hromobití. A to ihned přišlo:

"No to je hezké,a za chvíli tu máme hasiče...tak pánové, to bude drahé, copak na to řeknou vaši rodiče? A je vám jasném, že tu dál zůstat nemůžete, takové výlupky tu tedy nechceme, tohle je slušný hotel!!!" hulákala na ně.

Nejstarší Pepík jen hlesnul:

"No nazdar,rodiče....jenom to ne!!"
Všichni se pustili do kolektivního prošení. Ale paní správcová byla zřejmě hluchá. Kluky v lyžárně normálně zamkla a šla odvolat ty hasiče.

Bráchové se bezradně dívali jeden na druhého.

"Tak a jak z toho teď ven? Jestli se tohle doví naši,tak nás zabijou" z Jirky byla rázem Pýthie.

"Hele, ty Sybilo v trenkách, zavři věštírnu, nikdo se tě neprosí o ty tvý moudra" zavrčel na něho Pepík.

"Musíme něco vymyslet, tohle je průser jako hrom. Jestli sem ty hasiči přijedou, tak to nechaj zaplatit asi komu? Nám určitě ne, půjdou za mámou...a ta z nás vytřese duši" maloval čerty na zeď Radek.

"Kušuj, nestraš!" okřikl ho Jirka, ale bylo na něm znát, že začíná panikařit.

Milan se snažil být neviditelný, byl to přeci jen jeho nápad.

Pak zaharašil v zámku klíč a kluci pobledli. Dveře se rozletěly a paní správcová v celé své velikosti a kráse řekla:

"Tak tu pokutu vám samozřejmě započítám do ceny pobytu,teď bych ráda mluvila s vašimi rodiči!"

Kluci se jeden přes druhého znovu pustili do prošení a paní správcová se konečně milostivě snížila k tomu,že řekla:
"Mno,možná by tu naděje byla.Půjdete se mnou do kanceláře a tam si o tom promluvíme,ano?"

Bráchové horlivě kývali a po chvilce napochodovali do svatyně paní správcové.Ta pečlivě zavřela dveře a řekla:
"Mohu vám udělat veliké nepříjemnosti,mohu dokonce požadovat,abyste všichni okamžitě opustili chatu......ale,mám měkké srdce a když tak hezky prosíte...?Tak co kdybych vás potrestala sama a bude to vyřízené?"

Pepík se na ní podezřívavě podíval a zeptal se:
"A jak byste nás potrestala?"
Správcová zapředla jako přežraná kočka:
"Jistě ti milánku říká něco pojem tělesný trest, že?"

Jirka a Milan se po sobě plaše podívali a Jirka pak Milanovi špitl do ucha:
"Kdyby něco,mazej pro mámu."

Milan kývl a nenápadně se přesunul ke dveřím.

Správcová si němý úžas vyložila jako souhlas a  pokračovala:
"To se mi líbí,že jsme se tak rychle dohodli." Poodešla ke skříni,vytáhla z pod ní dlouhou lavici a postavila jí doprostřed místnosti.Pak sáhla do šuplete a na svět vykoukla ukázková rákoska.

Pod všemi bratry kolektivně se podlomily nohy.To byl tedy prvotřídní podraz.Jirka dal Milanovi znamení a ten se prosmykl ze dveří ven jako blesk.Přiletěl k nám na pokoj,kde Josef stále spokojeně chrápal a vyrazil ze sebe:
"Mamička,poď rýchlo so mnou,bratia sú v prúšvihu.Tá obryňa ich chce biť!!"

"Jaká obryně?"nechápala jsem vůbec,která bije.

"Tá spravkyňa,má ich v kancelárii a chce ich vybiť takou hroznou rákoskou!!"

Zatřepala jsem hlavou,protože jsem měla pocit,že špatně slyším:
"Počkej,a oni něco provedli?Nebo proč je chce bít?"

Milan zrudnul jako pivoňka a já věděla své.Rázně jsem rozhodla:
"Tak jdeme!!"

Milan viděl,že všechno vlastně ještě víc zkomplikoval a nejraději by se propadl do země. Ale do kanceláře mě zavést musel.

Přišli jsme akorát včas. Správcová zrovna poroučela Pepíkovi,aby si svlékl kalhoty a lehl si na lavici.Třemi větami jsme si mezi sebou vyjasnily,o co tady vlastně jde a já jsem se na všechny moje syny přísně zamračila:
"Tak pánové,tady končí všechna legrace.Jestli mě nechcete naštvat,podrobíte se určenému trestu a já se ráda podívám,jak to bude probíhat. A kdyby si snad někdo myslel,že bude dělat problémy,bude mít co dělat se mnou,jasné??"

Kluci sklonili hlavy a všichni tiše pípli:

"Ano,mami,jasné."

"Pepík je nejstarší,půjde první!"pokynula jsem správcové,že proti jejím metodám nic nenamítám.

Pepík se zarazil,asi čekal,že přeci jen to nějak uhraju a pak s nešťastným výrazem pokročil dopředu k trestné lavici.Správcová spokojeně pokývala hlavou,ze židle sundala malý polštářek,který tam měla kvůli pohodlnému posezení a vzala do ruky rákosku:

"Myslím,že spravedlivé by bylo,kdyby každý z nich dostal 25 na holou,co vy na to mladá paní?"

Za tu mladou paní jsem se div nezačervenala.A s výpraskem jsem souhlasila beze zbytku.

Pepík se tedy musel přede všemi svléknout z kalhot i trenek a potupně si lehnout na břicho na lavici.Ruce měl dát dopředu a chytit se okraje lavice,nohy k sobě,polštářek pod břicho a položit se.Když bylo vše v pořádku,správcová k Pepíkovi došla a pozvedla ruku s rákoskou.

Ta první rána Pepíkovi málem vyrazila dech,v kanceláři bylo na okamžik ticho jako v hrobě,pak vzduch rozřízlo hlasité-pfíííí a prásk,rákoska přistála Pepíkovi na zadku,kde mu okamžitě naskočil dlouhý tenký šlinc a Pepík zaječel jednak překvapením a jednak bolestí.

Správcová mu ale moc prostoru nedala,rázně rána za ranou,vyplácela Pepíka jako starý koberec,nedbajíc na jeho vřískání po každém úderu.Na zadku mu nabíhaly rudé pruhy,a on se držel zuby nehty,aby nezačal nahlas brečet,tak jen vždy vykřikl a pak ihned schoval obličej do natažených paží.

Jirka,který měl jít na řadu hned po něm,pomalu propadal zoufalství a ještě než si nejstarší brácha vytrpěl svých 25 na holou,už se mu kutálely po tvářích slzy.Když mu pak Pepík uvolnil místo a velmi pomalu se začal soukat do kalhot,Jirka neskutečně zbledl a bylo na něm vidět,jak moc by chtěl utéci.Pak si ale třesoucíma se rukama rozepl kalhoty a spolu se slipy je stáhl dolů.A nakonec se položil na lavici a začal vzlykat.

Správcová se na mě podívala a já jí pohledem odpověděla,že tohle je normální a že může začít s výpraskem.

A tak tedy začala.Asi by bylo zbytečné popisovat Jirkův řev,který vyluzoval během exekuce,to bylo prostě něco hrozného.

Zajímavější však bylo to,co dělal Milan.Když začala rákoska tancovat Jirkovi po zadku,začal nervózně přešlapovat z nohy na nohu a tvářit se,jakoby se měl každou chvíli počurat.Nakonec si vyprosil,že musí ihned na záchod.

Byla jsem zaměstnaná Jirkovým ječením,takže jsem jen nepřítomně kývla a Milan vypálil jako raketa s plochou dráhou letu.

A mě nějak v poslední vteřině došlo,že by Milan také klidně mohl utéci.A už jsem letěla za ním.

Na lavici zrovna uléhal Radek,kalhoty u kolen,trenýrky rovněž a poslední,čeho jsem si všimla bylo,jak pevně stiskl zuby a prsty zaklesnul za kraj lavice.Rákoska visela ve vzduchu.

 Ve dveřích mě dostihlo Radkovo kvílení,ale už jsem ho ani pořádně nevnímala,hledala jsem Milana.A skutečně jsem ho našla na záchodě,jenže to už měl horní polovinu těla venku z okna,jak se vehementně škrábal ven.Chytla jsem ho tedy za nohu a stáhla zpět.Milan dopadl poněkud zprudka na dlažbu,ale ani nepípl.Věděl,že se budu moc zlobit.

"A za tohle dostaneš ještě přidáno"oznámila jsem mu.

Milan začal prosit,abych to odvolala a nakonec docílil toho,že jsem mu výprask změnila na klečení.

Stiskla jsem ho pak za rameno a jako malého neposlušného kluka jsem ho dovedla zpátky.Milan se před bráchy strašně styděl,že utekl před bitím a že jsem ho potupně přivedla zpět.

A zatímco si musel i on sundat kalhoty a slipy,dívala jsem se na všechny tři starší ratolesti-Pepík si zuřivě třel zadek a zamračeně můj pohled opětoval,Jirka ještě pořád proléval slzy a Radek popotahoval a právě se dooblékal a mě se chtělo smát,když jsem viděla,jak přepečlivě se tomu věnuje,aby náhodou nezavadil o bolavý zadek.

Na lavici se ocitl Milan,modré oči vytřeštěné strachem a když se k němu paní správcová přiblížila s rákoskou,začaly mu vibrovat ruce.Nicméně i on musel dostat svůj díl.I on začal hned vřískat,rákoska švihala vzduchem a ostatní kluci se při každém dopadnutí na Milanův zadek přikrčili,jakoby byli biti oni.

Když bylo po všem a uřvaný Milan se oblékl,poslala jsem všechny do jejich pokoje a Milana si vzala k sobě,aby si odklečel zbytek trestu.Josef,vidíc jeho uslzené oči,se už ani neptal,co zase provedl.Zvedl se a řekl:

"Půjdu si zahrát kulečník."a odešel.

Sedla jsem si zase na postel a Milanovi přikázala,aby si klekl do kouta.No,nechtělo se mu,ale nic

 jiného mu nezbývalo,už tak toho dneska provedl dost a riskovat další trest,no to by musel být kaskadér.Já si zase vzala knížku a pustila se do čtení.Jedním okem jsem ale Milana pozorovala.Už za pět minut se začal vrtěl,kolena ho tlačila a bolavý zadek mu také nijak radostnou perspektivu nedával.A minuty vesele plynuly.

Asi po čtvrt hodině mě vyrušilo ťukání na dveře.Vyšla jsem ven a tam stála pokojská,aby se se mou dohodla,kolik budeme potřebovat ručníků a jestli nám vyhovují polštáře.Ten malý okamžik stačil Milanovi k tomu,aby vyskočil a stoupl si.A já ho přes nedovřené dveře viděla.

Rychle si klekl zpátky,ale pozdě.Začal mě pak odprošovat :
"Už som to nemoh vydržet."

Přísně jsem se na něho podívala:
"Asi ti budu muset ještě trochu přidat,když si ze mně děláš legraci..."
Milan byl nešťastný:
"Hnevaš sa na mňa ,lebo to ja som ich presvedčil, nech nejdeme fajčit von ,ved sme velky frajeri, potom som chcel zdrhnut, a nakoniec neklačim poctivo,a to si mi ešte odpustila pridavok rakoskou......vyprosikal som si radšej to klačanie.

"Teď dostaneš o hodně víc!!"zlobila jsem se doopravdy.

"Nebi ma už, maminka, spravim čo budeš chciet"spínal přede mnou Milan ruce.
"A co asi?" nechápala jsem.
"Hocičo!!"prosil Milan.
"Tady pomůže jen velký pořádný výprask,aby sis tak týden nesedl,jinak budeš škodit dál." byla jsem neústupná.
Milan zbledl:
"Prosim nie!Už som dostal predsa 25 rakoskou, to bol hrozný výprask!"
"Asi ne,kdy si to ještě zhoršuješ!"
"Mamička prosiim, nebi ma už prosiiim,potrestaj ma inak, prosiiiim!!"žadonil Milan zoufale.
"Pojď ke mně,a nemysli si,že se zase nechám oblbnout!!"přikázala jsem Milanovi a sedla si zase na postel.
"Mna to mrziii, prosimmm, uz sa nehnevaj!!"Milan to zkoušel prostě jakýmkoliv způsobem,ale dneska na mě lísání nezabralo.

Ukázala jsem Milanovi prstem a řekla:
"Pojď sem ke mně!"

Milan popostoupil o malinký krůček ke mně.
"Pojď blíž!Ještě!!"
Milan znovu zaprosil:

"Nie, prosim mamička."
Byla jsem hluchá:
"Ještě!!Sem ke mně!!"
Milan udělal ten nejmenší krok,jakého byl schopen.
"Tak bude to?Nebo mám vstát?"
To ho rychle přiblížilo až mně na dosah.

"Už som tu, prosim, nebi ma už!!"
Chytla jsem ho za zápěstí a snažila se ho přitáhnout na má kolena,Milan se ještě pokusil vzpírat:
"Prosim nie prosim,už budem klačat poslušne..."
Nakonec jsem si musela pomoci oběma rukama, až konečně jsem ho dostala do lehu. Přehnula jsem si ho přes kolena, hlavu měl skoro u země a nohy pokrčené, aby se mohl zapřít.
Milan mě chytil za nohu a přitiskl si k ní tvář. Už se nebránil, jen čekal na nevyhnutelné.
Cítila jsem ,jak se třásl,bude to jistě bolet hned po první ráně,na zadku měl už dost velkou památku na první výprask.
Podívala jsem se na něho:
"Co kdyby sis to počítal? "
 Milan vzlyknul:
"Ano maminko...."
Napřáhla jsem tedy ruku:

"Tak se připrav..".
"Jednaa"zanaříkal Milan,"dvaaaaa auu!!"
Milanova tvář přitisknutá na mé noze je rázem zalitá potem....nebo už brečí?
"Triii...štyri jauuu mamička nebi maa."
"To máš za to......aby sis uvědomil......že mě budeš poslouchat!!!vyplácela jsem Milana bez slitování.
"Šeesť.....sedeeeem....au to boli cez jelita......oseeeeem už budeem posluchaat,mamičkaa!!"
Horké slzy mi začaly stékat po noze,Milan brečel jako divý,ale statečně počítal dál:

"Devat....ááúú....dessaaat juuuuaj!!"
Poslední ránou jsem ho div neshodila na zem.Ale dílo bylo dokonáno a já Milanovi řekla:
"Tak si stoupni a podívej se na mě!!"
Milan se opatrně postavil a s hlavou dole vzlykal.

"No jen tu hlavu zvedni!"řekla jsem mu a on na mě upřel uplakané oči.
"A teď mi řekni,za co jsi byl znovu bit?"

"Že som sa správal zle..."špitl Milan.

"To také,ale hlavně za to,že jsi mě neposlechl a choval jsi se jako idiot.A kdyby tě v budoucnu ještě něco podobného napadlo,seřežu tě ještě jednou tolik,jasné?"

"Jasné"kývl hlavou Milan.

V noci jsem se byla v pokoji u kluků,všichni bez vyjímky spali na břiše.Milanovi se ještě ve spánku leskly na tvářích zaschlé slzy.

-pokračování příště-