Příběh čtyřicátý - Podnikáme

Po tom, co se nám Milan vrátil z polepšovny a rodiče od moře, nastaly v naší široce rozvětvené rodině opravdu zásadní změny.
Maminka s tátou poznali, jak je krásné užívat si na stará kolena a vstoupili definitivně do stavu důchodcovského. Předcházela tomu ale celá řada změn. Já, jsouc doma už dobrého půlroku, začala jsem hřešit na svůj poklidný život a nabídla rodičům, že jim při vedení hospodářství pomohu, aby se nemuseli už dřít. Táta zaměstnával kromě dvojčat i několik mládenců od nich z vesnice, kteří jezdili s traktory a sekačkami, starali se o dobytek a pomáhali i při zpracovávání vlny či jezdili do mlékárny s mlékem. Táta papírům moc nerozuměl, měl k ruce paní, která však zanedlouho odešla "za lepším". A moje nabídka mu byla vhod.
Brzy poté jsem prakticky převzala chod celého hospodářství. Bráchové sice prskali, že si tam budou vládnout sami, ale když jim táta přísně nakázal, že budou poslouchat, jinak bude zle, podvolili se nátlaku s vidinou řemene před očima a ustoupili. Já si ale oba kluky vzala k sobě a řekla jim:
"Hele, kluci, máte tu stejné rozhodovací právo jako já a jako naši.Jste chytří a pracovat umíte, tak co kdybychom to tady dali pořádně do pucu a rozjeli to ve větším?"
Aleš jako obvykle zabručel, že je mu to jedno, ale Lukáše osvítil duch svatý a on se vytasil s
 odvážným plánem, kde by vedle hospodaření na farmě chtěl zkusit výrobu čistě přírodních produktů v ovčí vlny a mléka. Dali jsme hlavy dohromady a mě se plán zdál proveditelný. Pak jsem se obrátila na druhé dvojče:
"A co ty, Aleši? Lukáš to s těmi ovčími produkty zkusí a ty budeš dál kydat hnůj?"
Aleš se na mě podíval ze své skoro dvoumetrové výšky a brouknul:
"No...sem myslel...mejdlo..."
Nechápala jsem tok jeho myšlenek, ale Lukáš vybuchl v smích:
"Ty vole, tebe to eště nepustilo?"
Pak mi objasnil, že Aleš jednou viděl starý film, kde ukazovali ruční výrobu přírodního mýdla a moc se mu to líbilo.
"No to je nápad!!" pochválila jsem Aleše.
"To by mohl být trhák!"
Za týden jsme měli vypracované plány (díky ti bože za internet,enter...)a vydali se do banky pro úvěr. A stal se zázrak. Během dvou měsíců nám na kontě narostla pořadovaná částka a farma se začal měnil.Část hospodářských stavení byla přestavěna na přádelnu vlny, část se změnila v mydlárnu. Přistavěla se i úplně nová dílna, kde se bude ovčí mléko měnit ve tvaroh, sýr a ostatní pochutiny.
Kamarádi obou bratří se uvolili, že s námi zkusí tu šílenost rozjet, nakonec pěstování obilí je stejně nijak neuspokojovalo a pšenice nebyla zrovna v kurzu, takže se část polí změnila na pastviny a naše skrovné ovčí stádečko se rozrostlo na úctyhodný počet.Táta i maminka kroutili nad naším počínáním hlavou,ale když už se jednou rozhodli, že s hospodařením končí, nezasahovali nám do toho.Z pěstitelů obilí se stali pastevci a střihači,místo traktoru se mladí kluci proháněli po pastvinách na koních a byli v sedmém nebi.
Lukáš si vzal na starosti mlékozpracující dílnu, kam si najal dvě šikovné holky z vesnice a práce jim
kupodivu šla dobře od ruky. Aleš se stal vedoucím v mydlárně, kde pracovaly dokonce čtyři holky a já začala trnout hrůzou, kdy se něco stane.
Byl ale fakt, že přes počáteční nezdary a průšvihy se nám firma rozjela a do roka jsem byli známí a objednávky se jen hrnuly. Nebyli jsme závislí jen na výrobě sýrů, mýdla a ovčích houní. Prodávala se jehňata, kluci pořádali víkendové jízdy na koních, táta si pořídil včely a stáčel med a maminka začala plést z ovčí vlny hezké výrobky, které šly také na odbyt.
Do roka a do dne čítala naše firma 40 zaměstnanců včetně....no ano, včetně mé vlastní rodiny.
Josef jako zdatný řemeslník nabídl svůj um jako opravář a kluci usoudili, že je blbost jezdit za prací do města, když se mohou vyřádit u babičky a dědy. Jediný Radek se nevzdal svého šestiválcového oře a dál jako ten mořský vlk brázdil širé dálavy světa. Stejně tak Milan, který se úspěšně připravoval na to, až si otevře svou kancelář a bude klienty vysekávat z prekérních situací. Nakonec Jirka s Pavlem a potažmo i s Jardou mi bohatě stačili. Náš nejmladší "mazánek" úspěšně dokončil závěrečné zkoušky na učňáku a dal škole jednou provždy sbohem.
A vrátili se ke mně i mé "zbloudilé duše". Když se mi na stole nahromadily papíry a já přes ně už neviděla, obstarala jsem si číslo na Vaška a zavolala mu. Ten byl opravdu šťastný, že mě slyší. Poté, co firma zkrachovala, ocitl se jako řada jiných na pracáku a i když semtam o práci zavadil, býval víc doma než v zaměstnání. Mou nabídku ihned přijal.
"Ale varuji tě, jednou mi nepřijdeš do práce a je ti jasné, co tě čeká!!"řekla jsem mu přísně.
Vašek si se smíchem demonstrativně pohladil zadek:
"To se nebojte, šéfová, ještě dodneška z toho mám divoké sny."
No a aby toho nebylo málo, Josef jednoho dne přivedl i  Kudrnovic Lukáše:
"On je tam bez nás takový ztracený..."dodal na vysvětlenou.
Tedy, že bych z něho byla odvázaná, to se říci nedalo, ale Josef mě ujistil, že je Lukáš šikovný a že když bude chvíli zticha a nebo do všeho strkat nos, že to s ním půjde.
Co vám mám povídat.
Firma šlapala, což o to, ale kdo jednou dělal s lidmi, ví jaké to je, když selže lidský faktor.
Nebylo dne, abych neřešila kázeňské přestupky jako v pomocné škole.Ta šestice holek, to byla voda na mlýn mojich věčně nadržených synů a bratrů a já začala uvažovat o tom, že jim do čaje přidám buď brom na zklidnění nebo cyankáli. Leč ani jedno mi v lékárně nechtěli prodat a tak jsem jen tiše trpěla. Dlužno dodat, že kluci trpěli také, ale nikoliv tiše. Z mé kanceláře se každou chvíli ozýval srdceryvný řev, to jak jsem některého  z nich rovnala řemenem. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem sklenici s octovou vodou a naloženým širokým páskem preventivně vystavila na skříň, aby si jí každý mohl všimnout.A občas se mi v kanceláři " na koberečku" vyskytovaly i dvě z dívek-prostořeká Eva a tichá Hana.
Eva vůbec bylo dílo. Nezvladatelný čert s pořádně prořízlou pusou a jedovatým ostrým jazýčkem.
Hana oproti ní byla tichá,až odměřená, kluky si držela od těla zásadově a občas na ně byla až ošklivá, když odmítala jejich pokusy o dvoření.
Což se jí jednou vymstilo.
Nejdéle na ní podnikal frontální útok Lukáš. Asi se mu hodně líbila, protože za ní dolejzal neustále. Kdykoliv ho Josef hledal, objevil ho bezpečně v mydlárně, kde Hana pracovala u formovačky. Jednou ale Haně došla trpělivost a rázně Lukáše poslala od půl šesté do kina. Ostatní tři holky se začaly řehtat, když viděly, jak je Lukáš schlíplý a dělaly si z něho dobrý den.
Klidného a vyrovnaného Lukáše popadl vztek:
"Ty bestie jedna, já tě naučím nosit nos nahoru!Nejsem ti dost dobrý??"
A s těmi slovy vytáhl Hanu od stroje, zapřel si o něj nohu a bez zjevných poblémů si zcela konsternovanou Hanu přehl přes koleno za nadšeného pištění zbylých holek a naplácal jí přes elaťáky pořádně na zadek. Hana v první chvíli jen vyděšeně koukala, ale pak, jak přibývalo pálících ran od zmozolnatělé chlapecké dlaně, začala sebou šít a plakat. Hnědé vlnité vlasy jí padaly do obličeje a ona ječela, jako by jí na nože brali. Nezvyklá disharmonie hlasů přilákala Aleše a ten zůstal stát ve dveřích jako Lotova žena.Když Lukáš Hanu pustil a ta si s pláčem začala hladit pálící zadeček, Aleš se konečně vzpamatoval, vzal o hlavu menšího Lukáše za límec u montérkové blůzy a doprovodil ho ke mně do kanceláře. Objasnil mi přečin a rychle se zdekoval.
Změřila jsem si Lukáše pohledem a a pak se podívala na řemen ve sklenici.
Lukáš zaměřil oč tím samým směrem a pak odevzdaně rozhodil rukama:
"No tak jo no."
Ani jsem ho nemusela vybízet. Sám si svlékl montérky a nastavil mi zadek. Ocenila jsem jeho odvahu, na rozdíl od mých kluků nedělal výprasku žádnou událost a jen koukal, aby to měl rychle za sebou.
Řemen mu vyměřil obvyklých pětadvacet, Lukáš se narovnal,otřel si opocené brýle a podotkl:
"Asi bych se měl jít Haně omluvit, co? Určitě jí to bolelo taky."
Zbytek mi pak vylíčil Aleš.
Lukáš se Haně skutečně omluvil, za to že mu ujely nervy a on se k ní zachoval nepěkně, na důkaz, že to myslí vážně jí vybídl,že mu to může vrátit,ale Hana odvětila:
"Už jsi dostal od šéfové,ne? Tak je to srovnané."
O přetávce je pak bylo vidět, jak Hana sedí Lukušovi na klíně a on jí bůhvíproč utěšuje a hladí jí po vlasech.
Nezklamal ani Vašek. Ještě pořádně ani neohřál židli ve vedlejší místnosti a jednoho rána se po něm slehla zem. Když jsem po deváté vzala kliku u něho v kanclu, udivilo mne, že je zamčeno.A když jsem na dvoře nenašla ani jeho motorku, bylo mi jasné, kolik uhodilo.
Vašek se přišoural v poledne. Skutečně přišoural. Skleslý, bledý a očima prosil o milost. Jinak ze sebe nedokázal vypravit ani slovo.
"Tys zase zaspal, co?" vyjela jen na něho.
Mlčky přikývl a pak se mu podařilo zašeptal:
"Prosím vás, jen ne tím kabelem..."
Jako obvykle jsem ho poslala zavřít dveře a když se pomaloučku vracel zpět, vydala jsem pokyn:
"Tak práce čeká, žádné zdržování. Kalhoty dolů a ke stolu." A šla pro řemen.
Vašek si začal jako ve snách rozepínat džíny a když mu spadly ke kotníkům, položil si ruce na zadek ve slipech:
"Do háje, víte, jakej mám z vás zase strach?"
Otřela jsem řemen do utěrky a klepla s ním o stůl:
"Kdybys nezaspával jako uličník..."
Vašek se zhluboka nadechl, jakoby se hodlal potápět a pak nalehl horní polovinou těla na psací stůl. Přistoupila jsem k němu a oběma rukama mu stáhla slipy dolů pod zadek. Cítila jsem, jak se Vašek lehce třese a bylo mi jasné, že má pekelný strach.
Nehodlala jsem to nijak protahovat, vyděšený byl dost a tak jsem naprázdno pleskla řemenem o stůl a další úder už přistál Vaškovi na holém zadku. Ihned vyjekl a skoro nadskočil.
"Jak nebudeš ležet v klidu, přinesu si od maminky prut!" řekla jsem mu přísně a Vašek tlumeně zavyl:
"Jen to ne..."
Těch pětadvacet na holou, co tenkrát ode mne dostal, ho dokonale vyléčilo. Když jsem ho
pustila,protože Vašek nedokázal strávit těch pár minut v klidu a já ho musela držet, byl rudý na obou koncích - na zadku i v obličeji.Oči měl podivuhodně lesklé a já jsem snad ani nedokázala věřit tomu, že bych toho tvrďáka v šátku dokázala pohnout k slzám. Bylo mu naprosto jedno, jestli se na něho dívám nebo ne, zapomněl i na to, že je od pasu dolů svlečený a se sykáním si začal masírovat sešvihaný zadek, aby ta štípavě pálivá bolest aspoň trochu ustoupila.
"Přineseš si zítra zase polštářek?" otázala jsem se ho při vzpomínce na jeho první výprask z mých rukou.
Vašek se i přes přetrvávající bolest zasmál:
"Vy si to pamatujete?"
"Na tohle nezapomenu snad nikdy" usmála jsem se na něho i já a dodala:
"A koukej už mazat něco dělat, nebo tu budeš po práci klečet v koutě tak dlouho, dokud si nenahradíš ten zaspaný čas!"
Vašek vyrazil z kanceláře a to bylo jeho poslední extempore. V životě pak už nezaspal.....


pokračování příště...