Příběh čtyřicátý třetí - Karliny narozeniny
Dorazivše šťastně do Prahy před Karlinu vilku, dala jsem všem klukům kázání, po Jirkovi významně loupla očima a Josef se zhluboka nadechl.Ne že by Karlu vysloveně nesnášel, ale když nemusel, tak by s ní nebyl nejen v jedné místnosti, ale spíš ani v domě, městě, státě, kontinentu a planetě. Když jsme dospěli k brance a chtěli vejít dovnitř, předběhla nás jakási tělnatá dáma v módním kloboučku a a s poznámkou- to jsou dneska lidi-rázně vyklusala schody do vilky. Dveře se rozlétly a nás zaplavilo kníkání a hluboký bas té dámy.
"Ježíši kriste.."splynulo Josefovi ze rtů.
To už si nás Karla všimla též a s útrpným úsměvem, ve kterém se značilo něco jako-no, to jsou moji příbuzní, já za to nemohu-nás pozvala dál.V obýváku, nebo jak Karla vznosně říkala v salónu, seděly další tři dámy s vzezřením nemocného buldoka a moji kluci na prahu ztuhli jako gypsoví
"Mamička, choďme domov."
Situaci završil Honza.Vešel do pokoje za námi, směrem k dámám zahučel:
"..brý den"
a mrkl na kluky:
"Dem ne?"
Karla Honzu napomenula, aby se nechoval jako klacek a on jí klidně odsekl:
"Prosim tě, mami...nech mě bejt."
Podívala jsem se na Karlu, která měla v očích zase ten trpitelský výraz a čekala jsem, že Honzu okřikne, aby jí před návštěvou neshazoval.Ale ona nic. Dámy byly buď zvyklé nebo se mistrně přetvařovaly.
Podívala jsem se na Karlu, která měla v očích zase ten trpitelský výraz a čekala jsem, že Honzu okřikne, aby jí před návštěvou neshazoval.Ale ona nic. Dámy byly buď zvyklé nebo se mistrně přetvařovaly.
Josef mi šeptl: "Budu v nejbližší hospodě a nepokoušej se mně ukecat!"
A zmizel taky. Zůstala jsem mezi těmi ježibabami a Karlou sama. Dlužno dodat, že jsem za celou dobu návštěvy takřka neotevřela pusu a byla jsem tomu ráda. Dámy obstaraly konverzaci samy. Někdy se jim povedlo, že mluvily dokonce všechny najednou. Vykopla jsem z nejvzdálenějšího křesla tučného jezevčíka, který tam spokojeně zažíval a tvářil se blahobytně, usalašila jsem se a sledovala cvrkot. Oknem bylo vidět ven na zahradu, kam se přemístili naši kluci s Honzou a hráli na Karlině anglickém trávníku fotbal. Ušklibovala jsem se a návštěva mě začala bavit. Zvrat nastal ve chvíli, kdy se dámy postupně i s naštvaným jezevčíkem odebraly do svých domovů a moje horda vtrhla do domu a dožadovala se jídla.
"Umýt ruce, běžte si umýt ruce!!" pištěla Karla.
Kluci halasili tak, že by je dokázala překřičet jen hasičská trubka. Zkusila jsem to tedy sama a zařvala na celý pokoj:
"HEJ!! Neslyšíte? Padejte se umejt!!"
Kluci ubrali na decibelech a Karla se po mě utrápeně podívala:
"Jak to s nimi můžeš vydržet?"
"Docela jednoduše, nenechám si je přerůstat přes hlavu. A věř mi, že kdybys Honzovi sem tam taky nějakou šoupla, tak bys pak nemusela po nocích brát prášky na bolení hlavy!"
Byly jsme v tu chvíli samy,dvě sestry tak nepodobné si vizáží i povahou, ale přeci jsme si najednou začaly rozumět. Karla ztišila hlas, jakoby se bála, že jí Honza či moji paviáni uslyší a pípla:
"Nestačím na něho, odmlouvá mi, dokonce chodí na pivo, toulá se po nocích..."
"A ty myslíš, že když je u nás,že je to lepší? Vyjma Járy chodí na pivo všichni, chodí se bavit a drzí jsou na mě taky..ale všechno odsud posud.Musejí mě respektovat a věř mi, že Honza u nás poslouchá taky."
Karla se na mě podívala:
"Nařezala jsi mu taky, viď?"
"A ne jen jednou, ale nebudu ti říkat za co, protože nechci, aby sis o něm zkazila iluze."usmála jsem se.
"Jestli narážíš na ty jeho průšvihy ve škole, na tu podmínku za marihuanu...tak o tom vím."uzemnila mě Karla.
"Panebože a proč jsi už dávno nezakročila? To chceš, aby si tě Honza nakonec přestal vážit úplně?"spráskla jsem ruce.
Karle ukápla skutečná slza:
"Pořád jsem ho viděla jako malého kluka...."
"Karlo, vzpamatuj se! Honzovi je dvacet, je to dospělý kluk a navíc pěkně rozmazlený.Proč myslíš, že se mu u nás tak líbí-jednak kvůli klukům a jednak proto že s ním jednám jako velkým. Když něco provede, tak dostane výprask stejně jako moje děti a je to vyřízené a smazané. Ty místo toho ho trestáš tím, že s ním nemluvíš a odcizujete se jeden druhému čím dál tím víc...." Moje slova byla v tom okamžiku přerušena tříštěním skla. Obě jsme vystartovaly a letěly na chodbu. Na zemi ležel lustr z chodby, rozsekaný napadrť. Honza a většina mých kluků koukala napolo pobaveně a napolo nejistě.
"Kdo to byl?"zeptala jsem se hned a Honza se klidně přihlásil:
"Já, teto.."
Všimla jsem si, jak mu okolo úst pohrával vítězoslavný úsměv- tady mi nic neuděláš, máma mě ochrání. V ten den se Honza poprvé spletl ve svých úvahách. Podívala jsem se na Karlu, která se držela futer a lapala po dechu. A naše pohledy se střetly. Pobídla jsem jí očima a ona vykročila. Ten první krok byl nesmírně obtížný, jako by byla na drátkách, ale čím více se ke svému synovi blížila, tím odhodlaněji šla. Honza znejistěl:
"Mami, co chceš jako dělat?"
Pak mým synům poklesla čelist, když Karla o hlavu většího Honzu drapla za límec a odvedla ho do kuchyně. A pak se ozvaly ty důvěrně známé zvuky - odsunutí židle od stolu, těžký dopad Honzova těla na desku stolu, otevření šuplete a pravidelné údery vařečkou, doprovázené Honzovým
ječením. A zatímco Honza dostával poprvé v životě od své mámy v kuchyni na zadek vařečkou, já se podívala na své syny:
"A doufám, že v tom nemáte nikdo z vás prsty taky, jinak bude zle!"
Kluci sklopili hlavy ještě hlouběji a svorně hodili vinu na Honzu. Když se po chvíli Karla i Honza zase vrátili k nám, byla moje sestra červená v obličeji jako rajské jablíčko,udýchaná..ale spokojená. Poprvé v životě jsem v jejích očích viděla spokojenost, že udělala něco,na co by sama zřejmě nikdy nenašla odvahu. Honza oproti tomu se tvářil jako hasačert, hladil si zadek a snažil se vyrovnat s nastalou situací.
Napřáhla jsem proti němu varovně prst:
"Koukám, že jsi zase nějak zvlčel, miláčku! To, že jsi k nám už zapomněl cestu bych ti snad ještě odpustila, ale to jak se chováš k mámě...to tedy ne. A jestli nechceš, abych mámu naučila všechny fígle, které ode mne už znáš, tak zabrzdi a hodně rychle."
Honza se začervenal:
"Promiň, mami..."
A k mému ohromení Karla řekla téměř normálním hlasem:
"Teta má pravdu, Honzo, tohle jsem měla udělat už dávno.Ode dneška, jak zase začneš zapomínat, budeš bit."
Honza polkl a zahučel směrem ke mně:
"Za málo, Honzo, za málo" vrátila se mi moje jistota,
"vždyť víš, že jsem pro tebe chtěla vždycky jen to nejlepší."
Zbytek oslavy narozenin pak proběhl ve velmi milém duchu.My dvě jsme seděly v křeslech a povídaly si o všem možném, za celá léta, kdy jsme k sobě nedokázaly najít cestu přes Karlinu afektovanost a mou nechuť k jejím náladám, najednou to bylo fajn.Karla si mohla postěžovat na Honzu, na život, na všechno a já jí ráda vyslechla.Teď byla zase mnou sestrou, která sice byla vždycky tak nějak uzavřená ve světě sebeklamu a iluzí, ale našla z něho cestu ven.A já zjistila, že jí začínám rozumět. Kluci seděli na koberci, ujídali z talířů chlebíčky, buchty a zákusky, mastili karty a bavili se královsky. A když přišel Josef na poněkud vratkých nohách a užasl nad přátelskou atmosférou,sklonil se nad mou sestru, dal jí pusu s přídechem piva a řekl:
Karla dostala takový záchvat smíchu, že se až zakuckala.
Od té doby jsme se navštěvovaly častěji a ona se skutečně změnila k lepšímu.Občas jsem jí to připoměla a ona na mě vždy mrkla:
"A stačilo tak málo..."
pokračování příště...
Komentáře
Okomentovat