Příběh čtyřicátý třetí - Karliny narozeniny


Dorazivše šťastně do Prahy před Karlinu vilku, dala jsem všem klukům kázání, po Jirkovi významně loupla očima a Josef se zhluboka nadechl.Ne že by Karlu vysloveně nesnášel, ale když nemusel, tak by s ní nebyl nejen v jedné místnosti, ale spíš ani v domě, městě, státě, kontinentu a planetě. Když jsme dospěli k brance a chtěli vejít dovnitř, předběhla nás jakási tělnatá dáma v módním kloboučku a a s poznámkou- to jsou dneska lidi-rázně vyklusala schody do vilky. Dveře se rozlétly a nás zaplavilo kníkání a hluboký bas té dámy.
"Ježíši kriste.."splynulo Josefovi ze rtů.
To už si nás Karla všimla též a s útrpným úsměvem, ve kterém se značilo něco jako-no, to jsou moji příbuzní, já za to nemohu-nás pozvala dál.V obýváku, nebo jak Karla vznosně říkala v salónu, seděly další tři dámy s vzezřením nemocného buldoka a moji kluci na prahu ztuhli jako gypsoví
dámytrpaslíci. Milan mě dokonce zatahal za rukáv a špitl:
"Mamička, choďme domov."
Situaci završil Honza.Vešel do pokoje za námi, směrem k dámám zahučel:
"..brý den"
a mrkl na kluky:
"Dem ne?"
Karla Honzu napomenula, aby se nechoval jako klacek a on jí klidně odsekl:
"Prosim tě, mami...nech mě bejt."
Podívala jsem se na Karlu, která měla v očích zase ten trpitelský výraz a čekala jsem, že Honzu okřikne, aby jí před návštěvou neshazoval.Ale ona nic. Dámy byly buď zvyklé nebo se mistrně přetvařovaly.
Josef mi šeptl: "Budu v nejbližší hospodě a nepokoušej se mně ukecat!"
A zmizel taky. Zůstala jsem mezi těmi ježibabami a Karlou sama. Dlužno dodat, že jsem za celou dobu návštěvy takřka neotevřela pusu a byla jsem tomu ráda. Dámy obstaraly konverzaci samy. Někdy se jim povedlo, že mluvily dokonce všechny najednou. Vykopla jsem z nejvzdálenějšího křesla tučného jezevčíka, který tam spokojeně zažíval a tvářil se blahobytně, usalašila jsem se a sledovala cvrkot. Oknem bylo vidět ven na zahradu, kam se přemístili naši kluci s Honzou a hráli na Karlině anglickém trávníku fotbal. Ušklibovala jsem se a návštěva mě začala bavit. Zvrat nastal ve chvíli, kdy se dámy postupně i s naštvaným jezevčíkem odebraly do svých domovů a moje horda vtrhla do domu a dožadovala se jídla.
"Umýt ruce, běžte si umýt ruce!!" pištěla Karla.
Kluci halasili tak, že by je dokázala překřičet jen hasičská trubka. Zkusila jsem to tedy sama a zařvala na celý pokoj:
"HEJ!! Neslyšíte? Padejte se umejt!!"
Kluci ubrali na decibelech a Karla se po mě utrápeně podívala:
"Jak to s nimi můžeš vydržet?"
"Docela jednoduše, nenechám si je přerůstat přes hlavu. A věř mi, že kdybys Honzovi sem tam taky nějakou šoupla, tak bys pak nemusela po nocích brát prášky na bolení hlavy!"
Byly jsme v tu chvíli samy,dvě sestry tak nepodobné si vizáží i povahou, ale přeci jsme si najednou začaly rozumět. Karla ztišila hlas, jakoby se bála, že jí Honza či moji paviáni uslyší a pípla:
"Nestačím na něho, odmlouvá mi, dokonce chodí na pivo, toulá se po nocích..."
"A ty myslíš, že když je u nás,že je to lepší? Vyjma Járy chodí na pivo všichni, chodí se bavit a drzí jsou na mě taky..ale všechno odsud posud.Musejí mě respektovat a věř mi, že Honza u nás poslouchá taky."
Karla se na mě podívala:
"Nařezala jsi mu taky, viď?"
"A ne jen jednou, ale nebudu ti říkat za co, protože nechci, aby sis o něm zkazila iluze."usmála jsem se.
"Jestli narážíš na ty jeho průšvihy ve škole, na tu podmínku za marihuanu...tak o tom vím."uzemnila mě Karla.
"Panebože a proč jsi už dávno nezakročila? To chceš, aby si tě Honza nakonec přestal vážit úplně?"spráskla jsem ruce.
Karle ukápla skutečná slza:
"Pořád jsem ho viděla jako malého kluka...."
"Karlo, vzpamatuj se! Honzovi je dvacet, je to dospělý kluk a navíc pěkně rozmazlený.Proč myslíš, že se mu u nás tak líbí-jednak kvůli klukům a jednak proto že s ním jednám jako velkým. Když něco provede, tak dostane výprask stejně jako moje děti a je to vyřízené a smazané. Ty místo toho ho trestáš tím, že s ním nemluvíš a odcizujete se jeden druhému čím dál tím víc...." Moje slova byla v tom okamžiku přerušena tříštěním skla. Obě jsme vystartovaly a letěly na chodbu. Na zemi ležel lustr z chodby, rozsekaný napadrť. Honza a většina mých kluků koukala napolo pobaveně a napolo nejistě.
"Kdo to byl?"zeptala jsem se hned a Honza se klidně přihlásil:
"Já, teto.."
Všimla jsem si, jak mu okolo úst pohrával vítězoslavný úsměv- tady mi nic neuděláš, máma mě ochrání. V ten den se Honza poprvé spletl ve svých úvahách. Podívala jsem se na Karlu, která se držela futer a lapala po dechu. A naše pohledy se střetly. Pobídla jsem jí očima a ona vykročila. Ten první krok byl nesmírně obtížný, jako by byla na drátkách, ale čím více se ke svému synovi blížila, tím odhodlaněji šla. Honza znejistěl:
"Mami, co chceš jako dělat?"
Pak mým synům poklesla čelist, když Karla o hlavu většího Honzu drapla za límec a odvedla ho do kuchyně. A pak se ozvaly ty důvěrně známé zvuky - odsunutí židle od stolu, těžký dopad Honzova těla na desku stolu, otevření šuplete a pravidelné údery vařečkou, doprovázené Honzovým
dostaneš vařečkou
ječením. A zatímco Honza dostával poprvé v životě od své mámy v kuchyni na zadek vařečkou, já se podívala na své syny:
"A doufám, že v tom nemáte nikdo z vás prsty taky, jinak bude zle!"
Kluci sklopili hlavy ještě hlouběji a svorně hodili vinu na Honzu. Když se po chvíli Karla i Honza zase vrátili k nám, byla moje sestra červená v obličeji jako rajské jablíčko,udýchaná..ale spokojená. Poprvé v životě jsem v jejích očích viděla spokojenost, že udělala něco,na co by sama zřejmě nikdy nenašla odvahu. Honza oproti tomu se tvářil jako hasačert, hladil si zadek a snažil se vyrovnat s nastalou situací.
Napřáhla jsem proti němu varovně prst:
"Koukám, že jsi zase nějak zvlčel, miláčku! To, že jsi k nám už zapomněl cestu bych ti snad ještě odpustila, ale to jak se chováš k mámě...to tedy ne. A jestli nechceš, abych mámu naučila všechny fígle, které ode mne už znáš, tak zabrzdi a hodně rychle."
Honza se začervenal:
"Promiň, mami..."
A k mému ohromení Karla řekla téměř normálním hlasem:
"Teta má pravdu, Honzo, tohle jsem měla udělat už dávno.Ode dneška, jak zase začneš zapomínat, budeš bit."
Honza polkl a zahučel směrem ke mně:
vařečka I."Ti teda děkuju..."
"Za málo, Honzo, za málo" vrátila se mi moje jistota,
"vždyť víš, že jsem pro tebe chtěla vždycky jen to nejlepší."
Zbytek oslavy narozenin pak proběhl ve velmi milém duchu.My dvě jsme seděly v křeslech a povídaly si o všem možném, za celá léta, kdy jsme k sobě nedokázaly najít cestu přes Karlinu afektovanost a mou nechuť k jejím náladám, najednou to bylo fajn.Karla si mohla postěžovat na Honzu, na život, na všechno a já jí ráda vyslechla.Teď byla zase mnou sestrou, která sice byla vždycky tak nějak uzavřená ve světě sebeklamu a iluzí, ale našla z něho cestu ven.A já zjistila, že jí začínám rozumět. Kluci seděli na koberci, ujídali z talířů chlebíčky, buchty a zákusky, mastili karty a bavili se královsky. A když přišel Josef na poněkud vratkých nohách a užasl nad přátelskou atmosférou,sklonil se nad mou sestru, dal jí pusu s přídechem piva a řekl:
"Kruci, švagrová, já tě snad začnu mít i rád!"
Karla dostala takový záchvat smíchu, že se až zakuckala.
Od té doby jsme se navštěvovaly častěji a ona se skutečně změnila k lepšímu.Občas jsem jí to připoměla a ona na mě vždy mrkla:
"A stačilo tak málo..."

pokračování příště...

Komentáře

Oblíbené příspěvky