Příběh čtyřicátý šestý- Velikonoce naruby

Tak jak mi loni na Velikonoce Milan se svou holkou připravili trochu infarktovou chvíli, čekala
jsem, co se stane letos. A moji synci mě opět nezklamali.
Marné bylo moje domlouvání, že už jsou delší dobu dospělí a že by se podle toho měli chovat. Jako když hrách na stěnu háže. Předvelikonoční úklid jsem tentokrát absolvovala za přispění celé rodiny, i když nedobrovolného. Téměř všechny předchozí roky to u nás totiž vypadalo následovně: já, uhoněná a upachtěná jsem myla okna, věšela záclony, prala všechno, co jsem měla v dosahu, vařila, pekla, smažila, barvila vajíčka, kupovala pamlsky pro koledníky, zdobila dům i zahradu a kluci? Váleli se, překáželi, ztěžovali mi práci a měli blbé řeči-"Mami, to ještě není hotová večeře? A mami, kdy mi spravíš ty džíny? Mamíí, pojď mi podepsat úkoly!"

Letos jsem si založila ruce v bok a vydala rozkazy, které zvedly klukům nejprve obočí a pak adrenalin v krvi:
"Jirka vyluxuje všechny koberce, Pavel uklidí všechny boty do botníku a zároveň celou chodbu, Radek uklidí všechny nepotřebné krámy z terasy do garáže, Milan pečlivě zamete příjezdovou cestu od vrat do zahrady a Jarda utře prach a zaleje kytky."
Zvedla se proti mě vlna rozhořčených protestů. To už vstal i Josef a houkl:
"Nestydíte se? Síly máte, že byste mohli skály lámat a je vám zatěžko mámě pomoct? Tak abych vám nepomohl já!"
Kluci se tedy otráveně zvedli od televize, počítače a plyastationa a šli vykonat robotu. Až ze zahrady jsem slyšela Milanovo podrážděné huhlání v jeho rodné mateřštině, stejně jako z horního patra Jirku, který hravě překřikl vysavač a klel jako pohan. Pavel s Radek se k podobným praktikám nesnižovali a Jarda? Zažíval u nás vlastně první velikonoce, takže byl ještě poměrně poddajný. Z domova, jak mi vyprávěl, znal jen podnapilého otce a mámu, která díky nedostatku peněz velikonoční výzdobu nedělala a s pořádkem si u nich také evidetně hlavu nelámali. Když mě pak Jarda viděl, jak peču pro každého z nich beránka, jak připravuji "stádo" drobného cukroví, u nás velmi oblíbené jidášky a sněhová kuřátka, byl jako u vytržení.

Tři dny před velikonocemi byl dům vzorně poklizen, zahrada a okna okrášlena poslíčky jara a velikonočními motivy a Josef s kluky šli na proutky. Celý dům ztichl a já si blaženě pustila v televizi nějaký dokument, abych si chvíli odpočinula. Když však ale ticho trvalo nezvykle dlouho a dokonce ani v garáži a na zahradě se nehnula ani větev, přišlo mi to divné, kde se všichni flákají.Teprve asi za tři hodiny se vrátil Josef. Sám.
"Kde jseš, prosím tě...a kde jsou kluci!" obořila jsem se na něho trochu mrzutě.
Josef na mě dýchl, když mě chtěl poněkud nemotorně políbit na tvář a mě hned bylo jasné, kde byl on.
"Neříkej mi, že jste všichni dřepěli v hospodě!"
Josef se přiblble zaculil:
"Simtě...přece nebudu kluky tahat do hospody."
"Tak mi vysvětli, kde jsou!" řekla jsem podrážděně.
Josef se zřejmě teprve teď uvědomil, že tu cosi nehraje. Na ticho jsme prostě doma zvyklí nebyli. A pokrčil rameny:
"Já nevím, poslal jsem je s prutama domů."
Pánové přišli až večer. Tedy, přišli...

Byli přivedeni.
A to rozezleným panem Horáčkem, který plnil v obci funkci strážníka.
"Teda Josef, řeknu ti, že ta tvoje banda mi začíná pít krev." začal na úvod na mého muže, mě přehlížejíc jako obecní lány.
Josef zaostřil a zhluboka se nadechl:
"Tak co zas?"
Horáček spustil stavidla výřečnosti naplno:
"Už se zase porvali s Ferem a tou jeho bandou.Tohle není česká vesnice, to je Palermo! Házeli po sobě kamením, vysklili výlohu u řezníka, trefili Závadovic auto a Novákům psa...Řeknu ti, že jsem v životě neslyšel tolik sprostých výrazů...Tohle už ani nebyla rvačka, to byla normálně krevní msta!"
Stála jsem na chodbě vedle Josefa, který pomalu brunátněl a kluci zase naopak bledli. A já už viděla létající šutry velikosti kachních vajec, jak vesele plachtí vzduchem a trefují okna, auta, psy a kočky a co bylo nejhorší - i lidi. Zběžně jsem se na kluky podívala, jestli jsou celí a pak jsem upřela svůj zrak na Josefa. Horáček mezitím vyklidil pole a můj muž zhluboka oddechoval, jakoby se vrátil z maratónu:
"Kdo si začal?" zeptal se pak kluků mrazivě.
Všichni naši synové jako na povel sklopili hlavy. Bylo jasno.
"Kde máte ty pruty?" zeptal se Josef kluků.
"Sme je tam nechali..." připustil Jirka.
Josef se zadíval na hodinky:
"Do deseti minut budete zpátky a každý si přinesete pruty na pomlázku."
Kluci sklopili hlavy ještě hlouběji a tiše jako myšky se vytratili ven.
Josef se pak na mě podíval:
"Upletu ti pomlázky, ale musíš to vyřídit ty. Mám v sobě pivo a nemám jistou ruku, nechci je zmrzačit."
Mlčky jsem přikývla.
Kluci to skutečně stihli do předepsaných deseti minut a pak s hrůzou v očích přihlíželi tomu, jak si od nich otec bere postupně ohebné vrbové proutky a rychlostí blesku plete pomlázky. Neuplynula ani půlhodinka a na stole leželo pět tenkých pomlázek.
Vzala jsem tu první a řekla Jirkovi:
"Jsi nejstarší. Tak pojď."
Jirka ze sebe vydal táhlé zaštkání a pípnul:
"Kolik?"
"Třikrát deset" odvětila jsem a ukázala na kuchyňský stůl.
Jirka se ohnul a pomlázka začala nadělovat koledu.
Prvních deset přes kalhoty Jirka ustál v klidu. Pak přišlo lámání chleba-Jirka si musel kalhoty sundat a nastavit mi zadek ve slipech na druhou desítku. A sotva pomlázka dopadla po jedenácté, Jirka zaječel a doširoka otevřel oči. Zbylých devět ran absolvoval za hlasitého zaječení při každém úderu. A pak šly dolů slipy. Na Jirkově nahém zadku se rýsovalo několik červených nepravidlených pruhů, k nimž měly vzápětí přibýt další. A také přibyly. Výprask na holou Jirku položil. Doslovně. Nedbajíc na rodinné shormáždění, položil si Jirka hlavu na stůl a popustil stavidla svého hoře naplno.Slzy mu zakalily oči a naříkání znělo žalostně. Ostatní kluci nervózně přešlapovali a přáli si, abych se unavila.
Ve chvíli, kdy si Jirka pofňukávajíc šel kleknout do kouta, přehýbal se přes stůl Pavel. Ačkoliv byl ze všech kluků největší a nejmohutnější, strach z proutků měl přímo hmatatelný. Tak jak celkem stoicky vydržel výprask řemenem i vařečkou, z proutků mu naskakovala husí kůže. V okamžiku, kdy jsem mu stahovala trenýrky, už jsem cítila, jak se chvěje a nářek že není daleko.Brečel snad ještě dříve než Jirka a stejně jako on si pak šel ukázněně kleknout vedle bráchy.
Ani Radek nebyl tentokrát takový hrdina, výprask na holou přijal s kvílením a měla jsem co dělat, abych ho na stole vůbec udržela. Pak přišel na řadu Milan. Ten pustil slzy už když jsem mu stahovala slipy a jeho vřískání přešlo do vyšších tónin. Jarda, který do té doby společný výprask nezažil, když nepočítám to,že dostal společně s Jirkou, byl doslova a do písmene blízko kolapsu.
Pláč a nářek bratří ho vyplašil a on, když si měl vytrpět první desítku ran přes tepláky, klepal se
jako kapesní pes. Pomlázka ho překvapila, i to, že jsem ho nikterak nešetřila. Při poslední sérii už polykal slzy.
Kluci pak klečeli všichni svorně pod oknem asi půl hodiny, než jsem jim dovolila vstát. Všichni měli skoro identicky rudě pruhované zadky, které si velmi intenzivně hladili a kuchyní se neslo tiché pofňukávání.
Zajímavé bylo, že Josef tentokrát neodešel a sledoval průběh společného nářezu. Teprve když si kluci natáhli kalhoty a tepláky a odebrali se ztěžka do svých pokojů, řekl mi:
"Já nepřestávám žasnout, kde se v tobě bere ta síla. Ty si snad do kafe místo cukru přidáváš tablety steroidů."
Skromně jsem se uculila:
"Prosím tě, nedělej ze mně Xenu nebo ještě začnu nosit nos nahoru."
Josef se potutelně usmál:
"Jo a nebo se jednoho krásnýho dne pustíš i do mně...."


pokračování příště...