Příběh čtyřicátý devátý-biker Jarda

Jardovi učarovalo kolo. Propracovával se od cyklotrialu k horskému a když obětoval svou první výplatu na to, aby si koupil opravdu luxusní kolo, nic jsem nenamítala. Tedy až do té doby, když jsem ho viděla, co na tom kole vyvádí. Ne, že by ho ničil, ale bydlíme pod poměrně ostrým kopcem, na kterém děti v zimě sáňkují a v létě se tam scházejí zamilované párky. Když jsem poprvé Jardu viděla, jak se na kole spustil střemhlav dolů v plné rychlosti, po cestě dvakrát skočil přes překážku a prudkým smykem mi zabrzdil těsně pod okny, málem mě omývali. Přitáhla jsem ho tehdy domů a v tom děsném strachu o něho jsem ho rovnou v předsíni ohnula přes koleno a naplácala jsem mu rukou přes cyklistické elasťáky, dokud mi neslíbil, že už to nikdy neuvidím. Vyřešil to tenkrát šalamounsky - začal jezdit v lese, kam jsem skutečně nedohlédla.
Bohužel však dál vesele jezdil bez helmy a kvůli tomu byly u nás doma neustále hádky, jelikož on jí odmítal nosit, že jí nemá rád a já apelovala na jeho zdravý rozum, protože jsem se o něho bála.
Bylo to uprostřed léta, když se Jarda domluvil s partou podobně švihlých kluků, že si za vesnicí
postaví jakousi dráhu pro svoje kola, aby zde mohli trénovat a předvádět se před holkama. Pěkných pár dní je pak bylo vidět,jak v potu tváře vozí plně naložená kolečka hlínou, pískem, kameny a kdoví čím vším ještě. Vypadali jako socialističtí pionýři - když pochodovali odpoledne vesnicí s lopatami, krumpáči a hráběmi, jakoby plnili závazek v rámci akce Z. Občas si Jarda doma půjčil i motorovou pilu a Josef jen tiše úpěl, když poslouchal, jak s ní někde v lese řežou povolené soušky a sem tam i vzrostlé listnáče a čekal, kdy jim dojde benzín, přetrhnou řetěz, zadřou pilu a na někoho spadne strom. Sedával pak pravidelně na terase našeho domu a nervózně kouřil, když si představoval, co všechno může pár bláznivých kluků s motorovkou způsobit.
Naštěstí se nic nestalo, nepočítaje nějaké ty zadřené třísky, přiskřípnuté prsty a potlučené končetiny. Do týdne byl naštěstí tak jako tak pokoj, kluci svou "opičí dráhu" dokončili v
rekordním čase a od té doby jsem Jardu díky prázdninám vídala doma jen u oběda a večer, když šel spát. Chodíval domů utahaný,jakoby skládal vagóny uhlí, po těle mu hrály všemi barvami modřiny a kolo vyhlíželo, jakoby prošlo minovým polem v Kosovu. A já jsem viděla, jak je unavený, ale spokojený a nevyptávala jsem se - kde, kdy, s kým, proč a za kolik. A možná bych žila i nadále v blažené nevědomosti, kdyby některého z těch moulů nenapadlo, že se nechají zvěčnit na kameru a natočí si svoje tréninky. A Jarda dostal jeden vzorek domů.
Seděla jsem jednoho večera doma, v televizi kromě přiblblých telenovel a dokumentárních cyklů ze života hmyzu nedávali vůbec nic a já prohrabala DVDčka, abych našla něco koukatelného, protože jsem měla připravené prádlo na žehlení a ono to "na sucho" není ono. Náhodou mi padl do oka titulek na jednom DVD - Jára v akci. Předpokládaje, že se jedná o nějakou školní slavnost, kterou si Jarda také občas tahal domů natočenou a společně s bráchama to pak u televize pikantně komentoval, jsem si "dývko" pustila.
První vteřiny filmu mě knokautovaly do sedačky. Kameraman barvitě líčil radosti sportu zvaného bike, poukazoval na přednosti a nedostatky jejich společně vybudované dráhy a do toho se v pozadí na trase proháněla smečka kluků na kolech a předváděla se.Náš Jarda byl mezi nimi. V té době si nechával růst dlouhé vlasy, ve kterých byl k sežrání, takže mi jeho identifikace nedělala problémy. Že jezdili jako magoři, protože se na ně padesátka v obci nevztahovala, to jsem ještě dokázala rozdýchat, nakonec jsem Jardu několikrát viděla, jak si to hasí střemhlav dolů z kopce, to byla celkem normálka. Ale srdce se mi zastavilo pokaždé, když jsem ho viděla, jak na kole skáče přes překážky, pokouší se sjet po kládě, po obrubníku širokém sotva pár centimetrů, ve vzduchu se s kolem otáčí dokonce hlavou dolů a snaží se udělat všechno pro to, aby se zabil nebo alespoň zmrzačil. Musela jsem DVD vypnout.
Tohle bylo moc i na mne.
Když si to Jarda večer přihasil domů a s úsměvem v zaprášeném obličeji, kde přibyl navíc další šrám,mi ukázal rozervané elasťáky, neudržela jsem se a ukázala mu disk.
"Můžeš mi nějak rozumně vysvětlit smysl tohohle počínání?"
Jára se zakřenil a vyhrkl:
"Dobrý, viď?"
Sáhla jsem si na čelo a řekla:
"Tak ono ti nestačí, že se o tebe bojím, když jezdíš jako šílenec? Ty mě budeš dráždit ještě tím, že se ti může doopravdy něco stát?"
"Ale mami, to si nesmíš tak brát. My to trénujeme, to je nacvičený, fakt je to bezpečný..."
"Bezpečný???" zařvala jsem.
"Minulý týden odvezli mladýho Kalouska do nemocnice se zlomenou nohou. Týden předtím si Jirka Skřivan utrhl Achillovku. Tonda Zámeckých vyhlíží, jako by se po něm přehnalo stádo splašených slonů. Ty jsi samá modřina, tady na spánku máš nový šlinc, kraťasy jsou na odpis a ty mi chceš namlouvat, že je to bezpečný? A až se někomu z vás skutečně něco stane, co pak? Sport je adrenalinová záležitost, i když jde o šachy. A je to taky riskantní zábava a to vždycky, ať se jedná o plavání či košíkovou. Prostě se vám může stát cokoliv a v tu nejblbější možnou dobu, kdy si začnete věřit...."
"Ale mami" namítl zase Jarda, " fakt si nemusíš dělat starosti, máme to pod kontrolou."
"A já budu mít pod kontrolou tebe. Jakmile přijdeš domů třeba jen s odřenýma kolenama, nepřej si mě. A víš, že svoje sliby plním na víc než sto procent."
"Jo, to vím moc dobře" zahučel Jarda a mimoděk si pohladil zadek, jakoby už na něm cítil mou pádnou levačku.
Neuplynuly ani tři dny a Jarda se připlížil domů, jakoby za rohem očekával kulometnou palbu. Odchytil ho Josef, když ukládal kolo do garáže:
"Co máš s rukou?" zeptal s, když viděl, jak Jarda při každém pohybu syká bolestí.
"Nic, tati, to je dobrý.." uhnul Jarda polekaně očima.
Josef se o tom zmínil až po večeři, když se polovina osazenstva rochnila v koupelně a zbytek hluchnul v pokojích u muziky.
"Měla by ses podívat Jardovi na ruku, se mi zdá, že s ní něco má" podotkl Josef věcně.
Zbystřila jsem pozornost a zaječela do patra:
"Jarine!! Nástup!!"
Jarda se připlouhal jako na popravu a ruku schovával za zády.
"Ukaž!" vybídla jsem ho a on neochotně poslechl.
Loket hrál všemi barvami duhy a otok byl skutečně těžko přehlédnutelný.
"Než pojedeme do nemocnice, tak si to spolu vyřídíme. Co jsem ti slíbila?"
Jarda polkl a pípnul:
"Že mě seřežeš."
Kývla jsem, že uhodl a přinesla si z chodby klepadlo na koberce...
Jarda ani nečekal, až ho vybídnu a přehnul se přes stolek, věren heslu- co můžeš udělati hned...Věděl, že to bude mít rychle za sebou.
Tentokrát jsem mu rovnou stáhla kraťasy a boxerky a zaútočila na jeho pěkně vypracovanou prdelku rovnou. Klepáč na koberce byl skvostný. Jára se po několika ranách začal šponovat a kroutit a zdravou rukou si chránil bitý zadek, třebaže marně, jen zbytečně dostal přes prsty. Po pětadvaceti už začal kvílet a do očí se mu vehnaly slzy.
Opálená prdelka( kdy to ten rošťák stihl?) změnila barvu na temně rudou a kulaté smyčky klepadla se mu obtiskovaly nejen na zadku samotném, ale i na stehnech, kde nabývaly barvy rozkvetlých šeříků a pampelišek. Řev, který Jarda vyluzoval, přivábil dolů zbytek pánského osazenstva a Jarda to měl i s obecenstvem.
Výprask byl zakrátko dokonán a po chvíli, kdy Jardovi oschly slzy a byl schopen se posadit, jsem ho odvezla do nemocnice na rentgen. Naštěstí se tenkrát jednalo pouze o naraženou loketní kost a já, vybavena z lékárny balíčky s octanem hlinitým, jsem strávila dalších 14 dní tím, že jsem mu dělala doma obklady.
Dlužno dodat, že na klepadlo Jarda velmi, velmi dlouho nezapomněl a stačilo se o tom proklatém kusu nábytku jen zmínit a Jardovi naskákala vyrážka.
Šlince na zadku měl více jak 14 dní a kdykoliv si chtěl sednout, zakvikl bolestí a vyčítavě se na mě podíval.
A od té doby si dával velký pozor, aby podobné věci natočené na DVD tahal domů a jak se mi později zmínil, kdykoliv se chystal na nějakou tu akci, vždycky se obezřetně rozhlédl, jestli mě někde neuvidí.


pokračování příště.