Příběh čtyřicátý čtvrtý - Milanovo zmizení

Milan jednoho dne přišel domů s tím, že si chce se spolužáky z vysoké udělat víkend pro sebe a že by strávili část pátku, sobotu a neděli v pronajmuté horské chatě kdesi na úpatí Krkonoš. Neměla jsem nijaké námitky a Milan si snesl z půdy krosnu po klukách a šel si zabalit věci.Jelikož jsem zrovna seděla s Jardou v kuchyni a hustila do něho poučku o shodě přísudku s podmětem, nechala jsem Milana, aby se obsloužil sám.

Ráno, než odjel do školy na přednášku, jsem mu dala peníze a jídlo na cestu, aby nemusel hned utrácet, Milan mi dal pusu a zmizel. Doslovně. Přehoupla se sobota, neděle se pomalu chýlila ke konci a Milan se nevracel. Bylo už šest hodin večer,začalo se pomalu smrákat.Zavolala jsem mu na mobil, ale ten byl vypnutý.To už jsem znejistěla. Kde ten kluk je? Připomněla jsem si jeho opilecká extempore, když mu bylo devatenáct.Jaký jsem o něho tenkrát měla strach, když nepřišel celou noc domů. Jenže teď už se delší dobu choval poměrně zodpovědně, polepšovna na něho měla jednoznačně dobrý vliv, dokonce nebyl od té doby ani jednou bit.

Snad se mu doopravdy něco nestalo? Svěřila jsem se se svými obavami Josefovi a to jsem neměla dělat. Odjakživa na Milanovi lpěl nejvíc a teď začal být dost nervózní. Došla jsem za ostatními syny a zeptala se:

"Kluci, neříkal vám Milan kam to vlastně jede? Já se ho zapomněla zeptat. Nebo aspoň kteří spolužáci jeli s ním?"

""Nevíme...někam do Krkonoš, řikal...sme se neptali.." zahučeli s očima upřenýma na obrazovku. Radek mi pak řekl:

"Mirek Vaňura s ním chodí na práva, tak třeba by to mohl vědět. Jestli chceš, tak ti tam skočím.."

Souhlasila jsem a Radek odešel. Vrátil se poměrně brzy a řekl:

"Tak nevim, ale něco je blbě. Mirek vůbec neví, že se někam mělo jet."

Vyzvala jsem Radka, aby mě k Milanovu spolužákovi doprovodil a když jsme tam došli, Mirek mi řekl to samé, co Radkovi:

"Ne, fakt nevím, že se mělo někam jet,ale můžu zavolat pár lidem a zeptat se."

A skutečně před námi vytočil číslo na kohosi:

"No čau..co děláš....jo, jasně, hele, vono se mělo někam jet v pátek? Ne, taky nic nevím...tak nic, měj se..jo v pondělí."

Pak se na nás podíval a potřásl hlavou:

"To byl Milanův kamarád, se kterým se nejvíc baví. Neví nic a ten by mi určitě nelhal.."

Vraceli jsme se zpět domů a ani jeden jsme nechápali, co se to stalo. Proč nám Milan lhal? Kam vůbec odjel? Josef doma nervózně co chvíli vytáčel Milanovo číslo, samozřejmě bezúspěšně. Nakonec jsme se rozhodli, že počkáme do pondělí, jestli se objeví aspoň ve škole.Proseděla jsem celý večer v obýváku u okna a bláhově Milana vyhlížela.V duchu jsem si přehrávala krásné chvíle strávené s ním i ty méně šťastné.Vzpomínala jsem na jeho velké nešťastné oči, když k nám poprvé přijel jako sedmnáctiletý klučina. Jak byl ze všeho vyděšený a bál se i vlastního stínu.Vzpomínala jsem i na dramatické vysvobozování ze spárů jeho "strýka", na jeho první alkoholické výstupy i na tu rvačku na zábavě. Ale také jsem vzpomínala na to, jak mi skákal okolo krku, jeho něžné "mamička" mi znělo v uších neustále.Stejně tak jsem měla před sebou jeho poměnkové oči, jeho poněkud aristokratické chování, tak nesmírně nesourodé s jeho nevymáchanou pusou. Vzpomínala jsem na jeho strach před každým výpraskem ( a že jich bylo), na slzy, které nedokázal zastavit i na jeho šťastný smích, když hrál s klukama fotbal na zahradě, když spolu blbnuli a kdy ho nic netížilo. Vytanulo mi na mysli i jeho poněkud neurvalé chování, když si chtěl prosadit svou a odneslo to moje rameno.

Ráno jsem vstávala ještě za tmy, ostatně ani Josef toho v noci moc nenaspal, slyšela jsem ho, jak se vedle mne převrací z boku na bok. Když kluci odešli do práce, vzali jsem auto a jeli do města, kde Milan studoval.

Ve škole se také neobjevil. A my rovnou z univerzity jeli na policii. Tohle už bylo vážné. Tam nás vyslechli a ihned začaly první problémy:

"No podívejte se, vy sice tvrdíte, že je to váš syn, ale nejste jeho pokrevní rodiče, navíc je dávno plnoletý..nemohl prostě jen odejít a žít si podle svého?"

Vylíčili jsme policajtům poslední okamžiky s Milanem a oni zase začali:

"Tak podíváme se, co se dá dělat, ale rovnou vám říkáme, je to malá šance."

Vrátili jsme se domů skleslí a naprosto bez nálady.Oba jsme svorně proklínali nesmyslné zákony, které znemožňovaly vyhlásit po našem milovaném Milanovi pátrání.Nezbývalo nám, než čekat.Zkoušeli jsme neustále Milanovi volat, ale telefon byl setrvale hluchý.Přestala jsem brzy počítat kapesníky, které jsem svými slzami promočila. Josef chodil po baráku jako tělo bez duše, kluci, kteří se vrátili z práce ani nemluvili, jen tak bezcílně koukali z oken. V celém domě panoval smutek, napětí a beznaděj. Všichni jsem se báli pomyslet na to nejhorší.

Bylo úterý ráno, Josef i kluci zůstali doma,nedokázali se nějak dokopat do práce. Udělala jsem snídani, sedli jsme si všichni okolo velkého stolu v kuchyni a pomalu jsme jedli namazané rohlíky.Já míchala kafe a byla myšlenkami u Milana, když se ozvalo bouchnutí vchodových dveří. Všichni jsme ihned zbystřili a to už se otevřely i dveře do kuchyně a v nich stál...Milan.

Špinavý, unavený,tmavé kruhy pod očima. Bylo na něm vidět, že nebyl na žádném výletě, ale že má za sebou nějakou hodně náročnou zkušenost. Unaveně položil krosnu na zem a tiše řekl:

"Dobré ranko...mami..tati..bratia.."

Josef se zvedl od stolu, došel k Milanovi a bez jediného slova mu dal takovou facku, že Milan vzal druhou o futra, zakopl přitom o odloženou krosnu a praštil sebou o zem. A zatímco se sbíral ze země, Josef naprosto ledově klidný odešel na chodbu, sundal z věšáku řemen a vrátil se k Milanovi. Kluci i já jsme seděli na židlích jako přikovaní a jen jsme zírali s pusama dokořán, jak si Josef zapřel nohu o židli, přehnul si Milana přes koleno a pustil se do něho řemenem, až jsem se začala bát, že z něho vytřese duši. Milan vydržel být chvíli zticha, ale pak to nevydržel a začal

kňučet. V ten moment se spustily i stavidla Josefovy řeči:

"Proč jsi to udělal? Proč jsi nám neřekl, kam jdeš?? Víš, jak jsme se o tebe báli? Chudák máma-nevadilo ti, že se tady trápila starostmi o tebe? Že kvůli tobě brečela?"

Milan pištěl jako potkan, ale Josefovi se vykroutit nedokázal.Až jsem vstala a položila svému muži ruku na rameno:

"Už ho nech..."

Josef Milana pustil, ten se narovnal a položil si obě ruce na zadek, aby zahnal bolest.Naše pohledy se setkaly.Chtěla jsem se na něho zlobit, ale nedokázala jsem to. Rozpřáhla jsem náruč a Milan se mi v ní schoval. Hladila jsem ho po rozježených vlasech a tiše mu šeptala:

"Ty jeden parchante, ty nevíš, co jsem kvůli tobě vytrpěla strachu..."

Milan začal pofňukávat, vždycky na něho platily výčitky než křik.

A nakonec nám objasnil, kam to vlastně zmizel.

V rámci studia dostali za úkol koncipovat závěť jako notáři a uvést způsob, jak by postupovali při hledání dědiců závěti. Milana v té chvíli napadlo, že by mohl najít svou skutečnou rodinu. Posbíral ve své paměti a na základě rodného listu všechny dostupné údaje a díky internetu zjistil, že jeho rodiče by snad měli žít na Slovensku kdesi u severních hranic. Zatoužil po tom, vidět je, poznat je a zeptat se, proč ho nehledají a zda jim vůbec chybí. Neřekl nám o tom ze strachu, že bychom jeho pohnutky nepochopili a že bychom ho buď nepustili a nebo bychom ho vyhnali.

Odjel proto na Slovensko a tam po rodičích pátral. Poštěstilo se mu najít vesnici, kde by měli jeho rodiče žít, ale nenašel je tam.Nakonec zašel do kostela a tam se dal do řeči s farářem.A

ten mu řekl, že jeho rodiče jsou odhadem patnáct let po smrti,zabili se při autonehodě, ale ve vesnici žije dosud jejich dcera.Milan byl tou zprávou šokovaný, ale ne zdrcený, vždyt na rodiče si pamatoval skutečně jen mlhavě a o tom, že má sestru nevěděl vůbec. Farář pro ní nechal vzkázat a Milan jí mohl spatřit. Byla to štíhlá mladá žena,o něco málo mladší než Milan.Neznala ho a o jeho existenci neměla nejmenší tušení.Milan se dozvěděl, že vyrůstala v dětském domově, byla mimino, když o rodiče přišla.Řekli si spolu pár vět, neměli spolu nic společného, sourozenecké city se neozvaly. Ona měla svůj život a o bratra nestála.

Milan se zklamaně vrátil do Čech a teprve zde, kousek od místa, které už několik let nazýval svým domovem, ho přepadly obavy, co bude dál. Měl strach, že už ho nebudeme chtít, až se dozvíme pravdu.

Viděla jsem mu na očích, jak hrozně špatně se mu to říká,jak čeká v děsném strachu, že mu

řekneme, aby odešel, že nás zklamal a že už tu pro něho není místo. A já místo toho jsem ho k sobě tiskla a byla jsem šťastná, že se vrátil. A stejně tak i Josef a kluci. Bylo to hodně podobné tomu, když se vrátil z polepšovny. Jenže tehdy jsem byla já v očích ostatních ta špatná, dnes jsme byli všichni na jedné lodi, všichni jsem se o něho báli.

Milan se nám vrátil poněkud jiný, divná životní zkušenost ho přiměla definitivně dospět a on se stal tak nějak vážným a rozumným mladým mužem. Přestal vymetat bary a diskotéky a soutředil se na studium, jeho cílem bylo udělat si doktorát.A já mu věřila, že toho dosáhne.

pokračování příště...