Příběh čtvrtý - Proč kluci nesměli na oslavu narozenin

Jak už to tak v životě chodí, stalo se...a Josef i s Pepíkem změnili adresu a přestěhovali se ke mně. K mým třem rozjíveným rošťákům přibyl jejich mistr. Pepík byl něco jako neřízená střela, samá legrace, ale v povaze měl výbušnost,nekontrolovatelné záchvaty vzteku a drzé čelo. Někdy to s ním bývalo opravdu těžké, musel ho rovnat Josef, Pepík přede mnou utíkal, co mu síly stačily, sotva byl na obzoru jen náznak výplaty.
Klid byl tak asi dva měsíce, než se kluci v domě sblížili. Nebylo jim proti srsti bydlení společně, i Radek si na nového bráchu rychle zvykl a Jirka, ten vůbec celý pookřál, jakoby se  mu vrátilo siamské dvojče. Horší bylo, že jsem o ně všude zakopávala, všude byli oni. Jejich oblečení, jejich boty, jejich věci na holení, jejich CDéčka, všude něco. Uklízela jsem se zatnutými zuby, Josef se snažil mi práci ulehčovat a dokonce občas i převzal výchovu těch našich spratků do své režie, jenže znáte to. Co si ženská neudělá, to nemá.
V září odjel Radek zpátky na internát a trojlístek osaměl.
Jednoho dne mě uprosili, abych je pustila v pátek ke kamarádovi na oslavu narozenin. Protože už dlouho nic neprovedli, neměla jsem námitek.
Co čert nechtěl, vládla ten den v práci dusná atmosféra. Já byla v kanceláři zavalená papíry jako horník, blížila se roční uzávěrka, Honza coby parťák chlapy na dílně proháněl, seč mohl a oni na něho na oplátku štěkali a  vrčeli, aby jim skočil na záda, že už toho mají dost.
Pepík se do Honzy dokonce pustil osobně a Honza mu nakonec pohrozil, že jestli nezmlkne, strhne mu prémie.
"Já ti taky strhnu" zařval na něho Pepík a hodil po něm poloprázdnou plechovku Luxolu. Barva se vesele rozstříkla po podlaze,protože Honza samozřejmě uhnul.
"A máš to za pětikilo" ušklíbl se na Pepíka.
Ten zbrunátněl a rozehnal se na Honzu. Až zasáhl Pavel:
"Hele brácho, neblbni, něco vyvedeš a bude tě to mrzet!"
"Kušuj" ucedil Pepík, ale ochladl. Uklidil po sobě ten svinčík a myslel, že je to vyřízené.
Jenže Honza na pokutě trval a Pepík musel odpoledne podepsat výtku. To ho znovu nadzvedlo a na šatně se do Honzy pustil nanovo.To už začal startovat i Jirka:
"Debile, zklidni hormon, uslyší nás táta a máme zaraženej vejlet!"
Pepík, jak byl v ráži, se ohnal i po něm a Jirka mu to vrátil. Pavel po nich skočil, aby je roztrhl od sebe a do toho všeho přišel ze sprch táta.
"Tak a místo chlastačky budete doma rejt zahradu" vynesl rozsudek ihned poté, co vyhodnotil situaci.
Ihned byl klid. Všichni tři zůstali jako opaření. Táta odešel dokončit koupel a Jirka se naštvaně obrátil na Pepíka:
"Já ti to říkal".
"Tak vám oboum, pánové, moc děkuju" štěkl na ně Pavel.
"Takže nakonec je to moje vina?" urazil se Pepík.
"A čí asi?" zaječel Pavel.
A byli zase v sobě. Nadávali si, svalovali vinu jeden na druhého a brzy došlo i na facky bez rozdílu vlastní- nevlastní brácha.
Táta přišel v pravý čas. Napohlavkoval jim všem třem  a řekl:
"A povím to mámě!"
Domů jsme jeli mlčky, tedy hlavně kluci vzadu v autě. Až jsem si jich všimla a podezřívavě se zeptala:
"Stalo se něco?"
Josef klidně přeřadil a řekl:
"Mladí pánové budou tak hodní a sami ti to řeknou, že jo?" popíchl je.
Kluci začali blednout.
Doma jsem jim nedala čas si ani zout boty:
"Tak s pravdou ven, co jste provedli. A neříkejte mi, že všichni tři!!"
Kluci klopili hlavy a po očku se dívali jeden na druhého. Nikomu se nechtělo začít mluvit.
I táta na ně zaútočil:
"Tak kápněte božskou , jste sakra chlapi, ne?"
Jenže na to právě teď ani jeden z nich nevypadal. Tři malí bojácní kluci. Před očima měli vidinu Velkého Průšvihu a  ještě Většího Výprasku.
Nakonec jsem vyzvala Pepíka:
"Tak mluv, jsi nejstarší, máš přednost."
Pepíkovi způsvitněly oči, když přiškrceným hlasem pípl:
"Poprali jsme se."
"Coo? Neslyším!" dala jsem si dlaň k uchu.
"Poprali jsme se" přidal Pepík na hlase.
"Proč?" obrátila jsem se na Jirku.
"Trochu se nám to vymklo z ruky" začal mi Jirka popravdě vysvětlovat, jak to bylo.
Vyslechl jsem ještě Pavla a vynesla soud:
"Společně jste se prali, společně dostanete výprask!"
Všichni i s Josefem na mě vytřeštili oči.
""Máte domácí vězení a počítejte s tím, že takový nářez jste ještě nezažili. JÁ VÁM DÁM,RVÁT SE MEZI SEBOU JAKO KONĚ A JEŠTĚ V PRÁCI."
Kluci začali prosit, ale jen si to zhoršovali.
"Takže-teď půjdete všichni tři ven a společně si přinesete pořádný prut!"
Teď už kluci neměli daleko k hysterii. To tu ještě nebylo.
Pak se vydali splnit rozkaz a Josef mi řekl:
"Tak teď jsem na tebe zvědavej. Jak je chceš všechny najednou seřezat? Nemám ti pomoct?"
"Díky, ale tohle zvládnu."
Synové se vrátili zpátky a Pepík mi třesoucí se rukou podal prut, jakoby by se ho štítil.
Nahnala jsem je do obýváku a tam jim poručila, aby si všichni tři sundali kalhoty i trenky. Sledovala jsem je, jak se v panice dívají jeden na druhého a jak nakonec příkaz chtě nechtě vykonávají. Během chvilky stáli přede mnou jen v trikách, od pasu dolů nazí. Odsunula jsem od gauče konferenční stolek a pokynula jim:
"Tak pánové, zakleknout pěkně vedle sebe ke gauči, budete biti všichni naráz. A abyste si nemohli vyčítat, že se na někoho dostalo míň, máte to každý za pětadvacet a chci slyšet počítání. Mohla bych se splést!"
Kluci velice neochotně provedli, co jim bylo uloženo, klekli si vedle sebe a položili lokty na gauč. Tři chlapecké zadnice,vystrčené do prostoru byly mým snadným cílem.
Vzala jsem prut do ruky a ocenila ho. Byl hladký, rovný, dlouhý asi jako moje ruka, přesně takový, jaký jsem potřebovala. To už se z gauče ozval tlumený vzlyk. Jirka neudržel nervy na uzdě, jako obvykle.
A pak přišlo nevyhnutelné, každému z nich v několika vteřinách přistála rákoska na zadku a všichni unisono se rozeřvali. Avšak, zbytkem dechu ze sebe vyrazili." JEDNA!"
Strach jim zesiloval hlasivky, jistě, muselo je to bolet, ale oni ječeli velkou částí ze strachu, nenáviděli ty okázalé přípravy před výpraskem, zatímco já je tím cíleně strašila.
"Dvě...áúúúúú,....tři jáúúúú....čtyři....ááááá.....pět "brečeli ze všech sil.
Ani se nepokoušeli zakrývat rukama, bezmocně svírali v prstech látku přehozu, skrápěli jí slzami a žadonili, slibovali....
Když limit 25 ran vypršel, kluci už jen sípali. Zadky měli úplně rozžhavené. Položila jsem prut na stůl a dovolila jim vstát.Zvedali se jen ztěžka, otlačená kolena je nechtěla poslouchat a sešvihané zadky bolely a pálili jako čert.

"A aby bylo jasno, za co jste vlastně tak dostali-za to, že jako bráchové máte držet spolu a ne jít proti sobě!" dodala jsem ještě a oni horlivě kývali hlavou, aby mě snad nenapadlo jim ještě přidat.
Když večer přijel Radek z intru, hlasitě bráchy litoval, vidíc jejich pruhy na nahých stehnech(kalhoty na sobě opravdu nesnesli),ale v duchu proklínal pomalý autobus, protože o to úžasné divadlo přišel.

-pokračování příště...