příběh čtrnáctý-Co provedl Pepík?

Po velikonocích zase nastaly obyčejné všední dny,ale moje klučičí sqadra mi je rozhodně neusnadňovala. Pravda,třeba Pavel(snad tím,že dostal rozum) se přestal projevovat jako rozjívené mládě paviána a poměrně zkrotl.Stejně tak Radek,jehož jsem si doma užívala skutečně velmi málo,protože pořád pendlovat po Evropě za volantem kamionu.
O to víc mě ale zaměstnával Milan s Honzou a také Jirka.Ten snad z puberty vyleze až v důchodu.Milan zase zřejmě nabyl dojmu,že musí kluky v jejich řádění dohnat a za ty dva roky,co byl náš,se mně nazlobil tolik,že jsem někdy až žasla. Honza byl prostě Honza,ačkoliv jinak mírně flegmatický a s máločím si dělal těžkou hlavu,po několika mých ručních domluvách alespoň přestal hulit trávu.
Takže,když jsem nerovnala některého z výše uvedených expertů,byl doma poměrně klid.
Pepík se odstěhoval ke své přítelkyni,dokonce čekali rodinu a domů chodil jen na návštěvu.
Jednoho dne v práci,kdy už jsem zase nevěděla,kde mi hlava stojí,přišel za mnou Pepík do kanceláře a tvářil se tragicky.
"Mami,máš chvilku čas?"zeptal se potichu a mě bylo jasné,že má zase nějaký malér.
"Jo,na tebe jsem tady čekala,až přijdeš otravovat,to si to nemůžeš nechat na odpoledne?"vrčela jsem,ale zároveň jsem mu ukázala na židli,aby si sedl.
Pepík se posadil,zavrtěl se na židli a vzdychnul si.
"Tak co je zase?"řekla jsem mu.
"Mám průšvih!"oznámil mi Pepík.
"No,to je novina,mě by překvapilo,kdybys mi oznámil,žes byl hodný"ušklíbla jsem se na něho.
"Mami...."zaprotestoval Pepík.
"Tak to vybal,ale jestli je to nějaká pitomost,tak tě roztrhnu jako lístek do cirkusu!"varovala jsm ho.
"Pohádali jsme se s mojí mladou"řekl Pepík.
Zdvihla jsem obočí kamsi k čelu a zeptala se:
"A to je jako všechno?"
Pepík se začal na židli ošívat a už se mu nějak nechtělo pokračovat.
"Tak bude to? Pepane neštvi mě,já na tebe fakt nemám celý den".
"Noo..dal jsem jí facku"zkroušeně přiznal Pepík.
Postavila jsem se za stolem,jako bych byla na péru.A hlas mi zavibroval do nebezpečné výšky:
"COŽE???"
Pepík se schoulil jako malý kluk a čekal zemětřesení.A také přišlo:
"To si snad děláš srandu?? Vždyť je těhotná,chceš jí ublížit?? Jak jsi to mohl dělat??"
Otázka stíhala otázku a nejstarší syn se ani nenamáhal s odpověďmi,věděl,že při prvním slově by jednu schytal a tak jen mlčel a koukal se nešťastně na mě.A já řádila jako tajfun v Tichomoří,rozhazovala rukama,hrozila Pepíkovi strašným nářezem,on jen kýval hlavou a když jsem nabírala dech na další palbu,pípl:
"Jo a taky mě vyhodila,že už mě nechce nikdy vidět."
Rázem jsem byla klidná:
"A cos čekal?Že ti láskyplně padne do náručí a pochválí tě,jaký máš dobrý úder?"
"Mami,mě to mrzí,já to nechtěl udělat,fakt.Já se jí omluvím,třeba i před tebou,udělám všechno,abych to napravil.....ale pomož mi,vždyť ona mě nepustí ani ke dveřím."
"Patřilo by ti to,a já mám sto chutí tě v tom nechat vykoupat,abys viděl,jaké to je ,když se chováš jako prase."
"To neuděláš,že ne,prosím,netrap mě.Já vím,že jsem vůl,ale ty jsi jediná,kdo mi může pomoct."
Co mi zbývalo,když jsem viděla,jak je nešťasný.
Po skončení pracovní doby jsem s ním jela za jeho těhotnou přítelkyní.
Když jsme pak stanuli před jejími dveřmi,Pepíka přešla všechna odvaha.Musela jsem sama zazvonit  a když se otevřely dveře,stoupla jsem si dopředu,abych jí ubrala vítr z plachet.To zabralo.Viděla jsem na ní,jak se zprudka nadechla,a také jak se zabrzdila.
"Jestli jste za svýho vypečenýho synáčka přišla orodovat,tak vám rovnou říkám,že marně."ujistila mě.
"Neřekneme si to raději uvnitř,abychom tady nehráli sousedům divadlo?"otázala jem se jí autoritativně.
Poslechla.Za okamžik už jsem všichni tři seděli v obýváku.Tedy já seděla pohodlně v křesle,ona zabrala druhé a Pepík postával u okna,protože nebyl puštěn ani na gauč.
Prvních několik vět jsme jedna druhou spíš zkoumaly.Nikdy dříve jsem se s ní nijak zvlášť nevybavovala,ne že bych neměla chuť,ale spíš jsme neměly ani jedna tu možnost.A tak to zpočátku vypadalo,jakoby okolo sebe přecházely dvě vrčící lvice,kdy jedna chtěla své mládě chránit a druhá ho sežrat.Poslechla jsem si velice pozorně její obžalobu na adresu Pepíka a pak jsem na syna zaútočila sama:
"Tak co nám k tomu řekneš?"
Pepík pokrčil rameny:
"Co na to můžu říct?Že se stydím a chtěl bych to nějak odčinit."
"Co jsi ochotna přijmout,abys mu odpustila?"zeptala jsem se jí a ona vyprskla:
"Nic,absolutně nic mě nemůže donutit,abych mu odpustila,že mě uhodil!"
"A proč mu to nevrátíš?"zasadila jsem jí osten.
"Vy si myslíte,že jedna facka to spraví?"zeptala se.
"Tak proč mu jich nedáš víc?Jestli si tím ulevíš,třeba ho zmlať,aby věděl,že tebe to také bolelo!"
Dívka neodpověděla,ale v očích se jí objevil zvláštní odlesk.Zamyslela se a poprvé od chvíle,kdy jsme přišli,se na Pepíka podívala.Ten pohled byl naprosto jednoznačný.Ona ho studovala jako laboratorní krysu-odhadovala jeho možnosti,zkoumala taktiku a intenzivně přemýšlela o mých slovech co do proveditelnosti.
Pomohla jsem jí:
"Klidně to udělej,jednak si to Pepík jednoznačně zaslouží a za druhé,i doma jsem ho takhle trestala..."
Pepík neklidně přešlápl a nevěřícně řekl:
"Mami?Já myslel,že mi pomůžeš a ne že jí naučíš,jak mi zmalovat zadek!!"
Láskyplně jsem se a něho podívala:
"Můj milý,i tudy vede cesta,sice není úplně obvyklá,ale ty si rozhodně potřebuješ připomenout,že se fackama láska nedokazuje a jestli je ti to málo,počkám,až s tebou skončí a budu pak pokračovat sama."
Pepík při těch slovech zesinal.
A pak se podvolil:
"Tak fajn,ať je po vašem.Čím dostanu?"
Obě jsme se na sebe podívaly.V dívčiných očích hrál živý ohýnek duhové představení a ona se mě zeptala:
"Čím byste mu nařezala vy?"
Usmála jsem se,ta hra mě začínala bavit.Doma už na Pepíka moje finty nezabíraly,ale tady v téhle situaci nabývaly zcela nových a nečekaných rozměrů.Pepík se začal bát.Nebylo mu nijak proti srsti vytrpět si výprask,nakonec byl si plně vědom,že si ho zaslouží a tak ani neprotestoval.Ale sžíral ho pocit nejistoty z neznámého.Bude bit ode mne nebo to velkoryse přenechám jeho holce?A čím vlastně dostane?A jak to skončí?Bude bit hodně nebo jen tak symbolicky?
Já jsem se zamyslela.Pohled mi padl na Pepíkovy kalhoty.
"Vytáhni si z kalhot ten pásek a přines nám ho!"přikázala jsem mu najednou ostře a Pepík se lekl,zabraný v neradostných úvahách.
Jeho dívka také maličko znejistěla:
"Ale...já nikdy...neto..."
"To zvládneš"řekla jsem jí a popohnala Pepíka:
"Rychleji by to nešlo?"
Pepík konečně vysoukal řemen z kalhot,čímž umožnil jejich pomalé sklouzávání přes boky a se zoufalým výrazem mi ho podal.
Přeložila jsem ho v ruce a podala ho dívce:
"Je to jednoduché,takhle se to drží a úder snadno zvládneš.Jsi těhotná,takže Pepík bude tak laskav a přehne se tady přes křeslo" ukázala jsem,aby se ona postavila a Pepík mohl zaujmout předepsanou polohu,což on sice učinil,ale s výrazem nejvyššího odporu.
Jeho dívka vstala a znovu se na mě nejistě podívala.Všechen vztek jí přešel,nevěděla,co má dělat,Pepík byl o pěkný kus vyšší než ona sama a i když teď zaujímal nevýhodnou polohu a nastavoval jí svůj zadek,prostě ztratila odvahu a pásek mi podala:
"Já nemůžu..."
"Ale ano, můžeš!"řekla jsem jsem jí jemně.A pásek jsem si nevzala.
Dívka tedy přistoupila k Pepíkovi a a zkusmo ho klepla přes kalhoty.
"Víc" řekla jsem.
Přidala tedy maličko na síle.
"Ještě víc,jen se do toho opři"poradila jsem jí.
Třetí úder nebyl o moc lepší.
Už jsem to nevydržela a vstala,vzala jí pásek z ruky a rozpřáhla se:
"Takhle,pořádně....neboj se přitlačit!"
A práskla jsem syna vší silou po zadku.
Pepík jen nadskočil a vyděšeně se na mě podíval.
Jeho dívka otevřela oči dokořán:
"No ne,ty máš strach??"
Pepík se narovnal a pohladil si zadek:
"A kdo by neměl? Naše máma je virtuoz,když vezme řemen do ruky."
Pak se obrátil na mě a zaprosil:
"Mami,prosím.....ty ne."
Podala jsem pásek zpět jeho dívce a podotkla:
"To byla jen názorná ukázka,takže se zase ohni a budeme pokračovat!"
Pepík se zhluboka nadechl a znovu se ohnul přes křeslo.A jeho milá,jemná dívka s narůstajícím bříškem se najednou postavila zpříma,potěžkala pásek v ruce a.....udeřila.
Nastal takový tanec,že jsem jen němě přihlížela.
Pepík dusil jekot v matraci křesla,prsty měl pevně zaklesnuty do opěradel,zadek poctivě vyšpulený do výšky a snažil se držet,i když teď už jen silou vůle.
Jeho holka ho zpracovávala s takovou intenzitou,že jsem jí začala podezřívat ze zatajování skutečnosti o svém povolání prodavačky.Tahle razance vypovídala spíš o horníkovi.
Výprask byl krátký,ale stačil. Pepík se ani nepokusil bránit a když sprška ran ustala,pomalu se narovnal a rukávem si utřel nos:
"Ježíšimariá,to bylo děsný."
Podívla jsem se na ni s obdivem:
"To mi vysvětli,před chvíli jsi to ani neuměla vzít do ruky a teď..."
"Viděla jsem,jak se Pepa začal bát a to mě asi vyprovokovalo.Najednou jsem si strašně přála slyšet ho křičet."
"Ty jsi potvora"zhodnotil to Pepík.
"Jo,ale už vím,jak na tebe.Jestli budeš příště zlobit,vezmu na tebe řemen!" pohrozila mu a Pepík si nebyl vůbec jist,jak dalece to myslí vážně.
Druhý den mi Pepík v práci sdělil,že jednak má na zadku pěkné modřiny a jednak se oba spolu usmířili.A na závěr mi potichu prozradil,že dokonce šli spolu do obchodu a koupili si nový řemen.
"Myslím,že se bude hodit,já dlouho být hodný nevydržím."

-pokračování příště-