POLEPŠOVNA s.r.o.
Polepšovna s.r.o.
Uprostřed lesů stojí osamělá,ponurá budova.Je velká,dvoupatrová,bíle omítnutá,postavená ve
strohém stylu.Okolo velké zahrady je vysoký zamřížovaný plot s ostrými bodci na konci.Celému areálu vévodí velká těžká brána,která se otevírá jen v určitých chvílích...když dovnitř vchází nebo je veden mladý kluk.A vzápětí se za ním vrata s rachotem zase zabouchnou.
Je to soukromá polepšovna pro kluky od 16 do 26 let.
Ředitelkou je zde dáma středního věku,nevysoká,ale respekt budící svým postavením,chováním,pohyby,chůzí i mluvou.Má tmavé vlasy a brýle,silné paže a ruce ozdobené dlouhými nehty.Bývá oblečena do tmavé tuniky a černých kalhot,a všechno,co nosí,jí dodává důstojnosti.Vyzařuje z ní přísnost,rozhodnost,nekompromisnost,a jakási nevyhnutelnost.Stačí jeden pohled a hned ví.Její podřízené jsou vychovatelky a muži zde mají úlohu personálu-údržbáři,zahradníci,kuchaři a strážní.
Ti jsou tu potřeba.Jsou mlčenliví,chodí jako stíny a jsou všude.Mluví jen s ředitelkou.A pokaždé,když promluví,znamená to problém.
Vstupní hala je tmavá,rozlehlá,dlažba studená,zdi nevlídné.Nejsou tu květiny,ani obrazy,na zdech visí vyhlášky,ustanovení a nařízení.Po pravé straně je dlouhá chodba,která vede k učebnám a dílnám,na konci je schodiště,po němž se vstoupí do prvního patra.Tam jsou pokoje chovanců.
Jsou to spíš vězeňské cely,pevnými dveřmi se vstoupí do místnosti,kterou obývá šest kluků.
Je zde šest postelí,jednoduchých a kovových s dekami a malými polštáři.Pod oknem je kovový stůl,okolo něho naskládáno šest stoliček.Nad postelemi je upevněno šest skříněk na osobní věci.Záchody jsou společné,stejně jako rozlehlá umývárna se sprchami.Velká jídelna je ve třetím patře,kde je také ředitelna a pokoje vychovatelek,dále pak ošetřovna a pokoj lékařky.
V budově se též nachází samotka,cela bez oken,s pryčnou místo postele,kde se sedí na zemi.
Denní režim začíná budíčkem v šest hodin.Strážní otevřou dveře pokojů a kluci musí vstát z postelí.Následuje převlečení do tepláků a trik a poklusem na rozcvičku.Ta se odehrává venku,za každého počasí a všudypřítomní strážní dohlíží,aby se nikdo neflákal.
Odchod do umývárny,opláchnout ve studené vodě,vyčistit zuby,a rychle na snídani.K snídani bývají zpravidla rohlíky a čaj.Po snídani rozchod na pokoje,úklid.Vychovatelky a strážní chodí po pokojích,hodnotí,zapisují a udělují nebo odebírají body.
Pak velký nástup na cvičišti.Přichází ředitelka.Vychovatelky jí stručně seznámí s programem,stejně jako s přehledem bodů a potrestanými kluky.Ti musí vystoupit z řady a poodejít stranou.Čeká je trest.
Ostatní jsou odvedeni do učeben,kde se učí češtinu,matematiku,občanskou nauku a cizí jazyk.
Ti,kteří jsou plnoletí a do školy už nepatří,odcházejí na pracoviště-do dílen,na zahradu nebo do kuchyně.Každý má sebou chleba s pomazánkou ke svačině.Na oběd se všichni zase scházejí v jídelně.
Po obědě je hodina klidu.Všichni musí být na svých pokojích.Vychovatelky s ředitelkou si dávají kávu.Odpoledne,pokud je hezky,mohou kluci na zahradu,kde je dovoleno sportovat,hrát hry nebo se jen tak poflakovat.
Pak je čas vyhražen psaní úkolů a dopisů domů.To je těsně před večeří.Po večeři následuje sprchování a odchod na pokoje.V deset je večerka.Každý musí ležet v posteli.Pokoje se uzavřou a pozvolna končí den.
Jedno přísloví říká,že co není zakázáno,je povoleno.Tady to platí obráceně-všechno,co není povoleno,je zakázáno.
Všechna pochybení,provinění a protivení se řádu jsou trestána.Od napomenutí přes zakázání něčeho až po tělesný trest.Nejhorší je trest provedený v soukromé ředitelčině místnosti.Většina kluků už jí zažila a nikdo by jí podruhé absolvovat nechtěl.
Běžné tělesné tresty se provádějí při sčítání na cvičišti,před zraky všech zúčastněných.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V pondělí ráno zastavilo před bránou auto.
Vystoupil z něho muž,žena a mladý kluk.
Muž rozhodným gestem stiskl zvonek na bráně a syn se naposledy otočil na matku:
"Maminko,prosím....já už budu hodný."
Žena svého syna přivinula na hrudník a řekla:
"Nejde to,musíš sem jít."
Brána se hrozivě otevřela jako pekelná tlama a otec mládenci pokynul,aby šel.
Loučení bylo emotivní,ale krátké.Brána se s třeskotem zavřela za chlapcovými zády.
Chlapec vešel do budovy,kde se ho ujala vychovatelka a odvedla ho k ředitelce.
Ještě před týdnem byl normálním svobodným klukem.Pak přišel dopis.Rodiče ho otevřeli a dočetli se,že jejich syn bude umístěn do výchovného a nápravného ústavu.Věděli o tom,jen on to netušil.Jeho zlobení,neposlouchání,odmlouvání mu připadalo normální,stejně jako to,že chodíval domů opilý,na veřejnosti vyváděl špatnosti,pral se a nadával.Nevěděl o tom,že ho systém sleduje.
Když mu otec dopis ukázal,byl překvapený a když mu bylo oznámeno,že s tím rodiče souhlasí,zděsil se.Jeho,frajera,prince,nedotknutelného a obdivovaného-zavřou do nějakého ústavu.Výchovný a nápravný ústav.To slovo ho položilo na lopatky.
A teď stál proti ženě v tmavých brýlích,která pohodlně seděla za masívním stolem a pročítala si záznam o něm.Nevěnovala mu ani špetku pozornosti,papír byl důležitější než on.A jeho ego se splaskávalo jako pouťový balónek.
Ředitelka pak jen řekla:
"Tady se naučí poslouchat každý!"
A už ho vychovatelka vedla pryč.Nastalo martirium přijímače.
Do kanceláře skladu-odevzdal všechno,co měl.Doklady,hodinky,peněženku,všechno,co měl na sobě.Dostal tmavé trenýrky,tepláky a tričko,k tomu teplákovou bundu,pyžamo,ponožky a boty.V krabici pak osobní věci-kartáček,pastu,mýdlo,hřeben,psací potřeby,poznámkový blok.Víc nic,bylo to všechno,co mohl po několik týdnů či měsíců považovat za svůj majetek.S lítostí si vzpomněl na všechno své značkové oblečení,na pohodlné boty,na svůj pokoj,kam ani matka nechodila,kde měl počítač,televizi,hifi soupravu,na stolku zůstal jeho mobil-těch nepřijatých hovorů a zpráv,až se vrátí......najednou ho polil studený pot.Vrátí se vůbec kdy domů?
Pravda,rodiče to s ním neměli jednoduché,zvlášť máma.Těch starostí,co jí přidělával,nesplněné sliby,povinnosti,které házel lehkomyslně za hlavu i ty dobře míněné rady,její pohrůžky mu byly k smíchu,její péče ho obtěžovala.
Stojíc před cizí lékařkou,která si ho nestydatě prohlížela,když se před ní svlékal,bylo mu najednou
všechno líto.Máma byla strašně daleko,nikdo se na něho neusmál,nikdo na něho ani slušně nepromluvil,ze všech stran na něho štěkali příkazy,popoháněli ho k rychlejšímu tempu.Kdyby se nestyděl,snad by se i rozbrečel.Byl hrozně sám a začalo mu docházet,že to bude drsné.
Stál před lékařkou nahý a ta ho prohlížela,důkladně,bez spěchu,její ruce na své kůži vnímal jako dotyky chobotnice,ty se mu taky ošklivily.Konečný verdikt byl-je naprosto zdravý,pobyt vydrží.Udivilo ho to slovní spojení.Proč by to neměl vydržet?Copak mu tu ublíží?
Zpátky po chodbě ho vedla zase vychovatelka.Došli k dveřím pokoje s číslem 6.
"Sem budeš patřit."řekla mu a otevřela dveře.
Čekal všechno možné,ale ta šedivá strohost ho uzemnila.Jako ve vězení,napadlo ho.Poslední postel v rohu byla volná,ta mu od této chvíle měla nabízet svou náruč.Sedl si na ní,ale vychovatelka ho ihned napomenula:
"Na posteli je zakázáno sedět.Ukliď si svoje věci a pospěš si,odvedu tě do jídelny,za chvíli bude oběd."
Nedbale strkal těch pár maličkostí do skříňky a nohou jí přibouchl.Všiml si,jak se vychovatelka ušklíbla,ale neřekla ani slovo.
Už na chodbě začali potkávat hloučky kluků,všichni byli stejně oblečení,podobní si v těch vytahaných sepraných teplácích a uválených tričkách.Všiml si,že je jich valná většina na pohled mladší než on.Jemu bylo 25 a ti kluci byli možná i o deset let za ním.
Vychovatelka ho posadila ke stolu,kde bylo pět jiných.Čtyři kluci rozváželi servírovací stolky s velkými kotly s polévkou.Nalili mu plný talíř a on k němu podezřívavě přičichl.Nenáviděná vůně uvařené zeleniny mu rozhoupala žaludek.
"Tak tohle teda jíst nebudu"rozhodl se v duchu a ani nevzal lžíci do ruky.Pětice po obou stranách stolu se s chutí ládovala.
"Ty nebudeš?"zeptal se ho štíhlý kluk po pravici.Zavrtěl hlavou a než se nadál,kluk polévku snědl za něho.
Pro druhé jídlo si chodili k okénku.Stoupl s s nimi do fronty a čekal,co dostane za blaf.Že to nebude dobré mu bylo jasné už teď.Z domova byl zvyklý na laskominy,maminka mu podstrojovala.A i jí kolikrát řekl,že to,co mu uvařila,jíst nebude.
Už byl u okénka.Čísi ruce mu podaly talíř s jakousi omáčkou a kopcem rozvařených těstovin.
Otřásl se a chtěl to vrátit.Ale houf hladových kluků ho odstrčil,aby se dostalo i na ně. Pomalu se vracel na svoje místo,talíř ho pálil v ruce a on přemýšlel,co s tím bude dělat,protože jíst to rozhodně nehodlal.
Spolustolovníci měli zřejmě kachní žaludky.O jeho porci se rozdělili.
Po obědě se všichni zvedli a seřazeni do dvojstupů se odsunuli na pokoje.Šel s nimi,vedle sebe toho kluka,co za něho snědl polévku.Na pokoji se ocitl,ani sám nevěděl jak.Bylo mu všelijak.Civělo na něho pět párů očí a on by se jim měl alespoň představit a poslechnout si jejich jména,tihle budou pro příštích několik měsíců jeho rodinou.Rodina.To slovo mu vyskočilo do mysli samo a on teprve tady pochopil,co znamená.Už není žádná rodina,je jen on sám a někde daleko táta s mámou.Zase v duchu zabloudil domů-procházel všechna místa v jejich bytě,kuchyň,kde jako menší klečel za trest v koutě vedle linky,aby ho máma měla na dosah,okopaná židle u stolu,to jak nedokázal při jídle udržet nohy v klidu,v kredenci jeho hrneček s emblémem oblíbeného fotbalového klubu.Dokonce s nostalgií vzpomínal i na máminu vařečku,kterou ho semtam vyplatila a litoval,že ho neřezala víc,to by se tu býval nikdy neocitl.
Někdo z kluků zakašlal a vrátil ho tak do reality.Rozhlédl se po nich.Zdánlivě si ho nevšímali,ale byli ostražití.Co je zač?Pohodář nebo problémový rváč?Až se odhodlal jeho soused z oběda:
"Tak teda...já jsem Honza...a ty?"
"Milan"řekl stísněně a stiskl nabízenou pravačku.
I ostatní kluci zabručeli svoje jména:
"David,Michal,Petr,Martin."
Ledy pomalu roztávaly.Zjistil,že jsou to kluci přibližně stejného stáří-nejmladší byl dvacetiletý Honza,nejstarší Milan spolu s Martinem a Petrem.Davidovi bylo 23 a Michalovi 22.
Neptali se ho hned,za co tu je.Vyprávěli mu svoje příběhy:
David byl anarchista,Michal trpěl silnými depresemi a občas si ubližoval,Martin měl problémy s alkoholem a Petr byl notorický flákač,Honza byl problémový kluk.
Petr byl dokonce ženatý a rodina mu dost chyběla,měli děti a to,že tu byl zavřený,ho deptalo.Martin měl doma těhotnou přítelkyni.Až se dostane ven,jeho dítěti už bude půl roku.Milan si víc a víc uvědomoval,že jeho stesk a lítost je vlastně prkotina oproti pocitům jeho nových kamarádů.
Vysvětlili mu pravidla této divné hry.Nesmělo se skoro nic.Všechno se dělo na rozkaz.Za šlápnutí vedle přísný trest.Kluci mu vyprávěli,jak ze začátku také rebelovali,nejdéle to z nich vydržel David,ale seznámení s ředitelčinou levicí a trestnou místností ho podstatně zchladilo na duchu.
Byli nejméně problematický pokoj,nebyli mezi nimi bitkaři,svou křivdu proti systému už dávno vykřičeli a teď už se jen vezli a čekali,až jim osud dovolí tohle hrozné místo opustit.Čas se tu nepočítal na dny,ale na měsíce.On měl zkušební lhůtu půl roku.Kluci se mu vysmáli.
"Naivo,během pár dní nasbíráš tolik trestných bodů,že budeš rád,když dostaneš jen normální výprask na cvičišti a připočítají ti k trestu jen měsíc.Touhle pohádkou nám tady uspávali všechny.Podívej na Michala,je tu už druhý rok a pokaždé,když to na něj přijde,pořeže se nebo něco spolyká,jde do nemocnice a když se vrátí,má tři měsíce navíc a výprasků si užil víc,jak my všichni dohromady.Smiř se s tím,že tu budeš aspoň rok."
Podlomily se pod ním kolena.Rok.Myslel si,že za šest měsíců vypadne a vrátí se domů.
Zatracenej život.
Hodina klidu uplynula a strážní otevřeli dveře.Mohli jít ven na zahradu.
Pozvolna se coural podél plotu a přemýšlel.Když se k němu přidal Honza,byl docela rád,tenhle kluk mu připadal fajn,měli vlastně podobné osudy.Sedli si na lavici a kecali,o tom co bylo,i o tom,co bude.
V pět hodin je nahnali zase zpátky.Ti,kdož chodili do školy,museli do společenské místnosti,kde psali úkoly a připravovali se pod dozorem vychovatelek do školy.Ti ostatní šli do knihovny,mohli si půjčit něco ke čtení a nebo zasedli k sesmolení dopisů domů.I on se rozhodl,že napíše rodičům.Nechtěl jim psát o tom,jaké to tu je,ale především se jim omluvit.Trvalo mu to dlouho,slova se mu v hlavě rodila jako vodopád a výsledkem byl třístránkový dopis.Honza ho upozornil,že obálku nesmí zalepovat,všechno,co šlo poštou ven podléhalo ředitelčině cenzuře a ona mohla klidně celý dopis hodit do koše,když se jí nelíbil.
Večeře.Milan měl hlad,od rána nic nejedl,ale když si představil tu nechutnou šlichtu při obědě,obcházely ho mrákoty.K večeři jim dali francouzské brambory.Ušlo to.Nakonec k lítosti celého stolu svou porci snědl.
Potom je po skupinách odváděli do umývárny.Milanovi bylo trošku trapně,když se měl ten den už
podruhé svlékat před cizími lidmi.Sprchoval se vlažnou vodou,horká prý netekla skoro nikdy a vzpomínal na jejich koupelnu,kde se mohl válet ve vaně třeba dvě hodiny,připouštět si teplou dle libosti a nikdo ho nevyhazoval,že už je tam moc dlouho.Ve finále si vyčistil zuby a byl odvelen na pokoj,kde se převlékl do pyžama a lehl si na vyhraženou postel.Ihned zjistil,že je nepohodlná,pružinová matrace ho mačkala a deka také moc tepla neposkytla.Založil si ruce za hlavou a zíral do stropu.I ostatní se pozvolna ukládali,bavili se ještě,ale hovor pomalu utichal a než jim nad hlavami definitivně zhaslo světlo,byli mnozí už v limbu.Milan usnout nemohl.Všechno bylo moc živé a moc neskutečné,než aby mohl bezstarostně zavřít oči a poddat se spánku.Co asi dělá máma,napadlo ho.Představil si,co budou říkat jeho kamarádi,až se mezi nimi zítra neobjeví v baru.Ještě v polospánku ho napadlo,že by měl zítra napsat svojí holce,aby na něho čekala,i když si tím nebyl tak jistý.Poslední dobou se dost hádali.Teď mu chyběly i ty její věčné výčitky,že jí nemá rád.Najednou si uvědomil,že jí má moc rád a že jí to vlastně nikdy neřekl.
V noci ho vzbudilo tiché vzlykání.Podle místa,odkud se pláč ozýval,si tipnul,že je to Michal.Nevěděl,jestli má vstát a jít za ním,ale nakonec znovu usnul.
Najednou bylo zase ráno.Milan měl za sebou prvních 24 hodin v polepšovně.
Strážní otevírali dveře a bezhlesně bouchali obušky do dveří,aby kluky vzbudili.Ti se rozespale zvedali z postelí,Milan si jen přetáhl peřinu přes hlavu.Někdo jí z něho stáhl a on mžoural do tváře vychovatelky.
"Dva body dolů!"oznámila mu.
Milan trhnul rameny,že je mu to jedno a počkal,až odejde.A chystal se zase zalézt pod deku.To už mu ale překazil Petr:
"Co si myslíš,že tím získáš?Chceš trumfnout Davida v trestech?"
"Nechápu,o co ti jde?"odsekl Milan,ale začal se převlékat do tepláků.
"Ty vole,dva body dolů znamená dvacet ran na cvičáku.Jestli tě tu najdou za pár minut nepřevlečeného,pomažeš nejspíš rovnou k ředitelce.To jsme ti to včera vysvětlili málo nebo ti měkne mozek?"vyjel na něho Petr.
"Ttoo jako...že dostanu výprask?"ujistil se Milan,že dobře slyšel.
"Jasně"potvrdil mu to Petr.
Podstatně zrychlil tempo při oblékání.Slovo výprask v něm vzbuzovalo silné emoce.Strach především,nenáviděl bolest,bál se i u zubaře,dokonce i u doktora,když věděl,že dostane injekci.
A tady by měl dostat na zadek přede všemi?No to nikdy!
Museli utíkat na rozcvičku.Snažil se,ale byl příliš pohodlný,i když doma dříve hrával fotbal,jenže
gauč a televize mu na fyzičce nepřidaly.Kluci okolo něho cvičili docela lehce,koukl se koutkem oka na Honzu,který v pohodě zvládal kliky.I vysoký Michal poctivě makal,včera mu prozradil,že doma hrával hokej a Honza zase závodně běhal.Milan byl rád,že je konec.Rychle zase zpět na barák,umýt a honem do jídelny.Černý čaj a rohlík s máslem mu kupodivu chutnaly.Doma by to nejedl.Tady mu nic jiného nezbývalo.Kantýnu tu nevedli a do Fastfoodu bylo sakra daleko.
Po snídani zpět na cvičák.Seřadit do řad,postavit do pozoru.
Z budovy vyšla ředitelka,za ní čtyři vychovatelky jako popravčí četa.
Strážní mlčky postavili na kraj hřiště několik dřevěných lavic.
Milan se zachvěl.Jestlipak dojde i na něho?
Ředitelka chovance studeně pozdravila a oni jí sborově odpověděli.
Jedna z vychovatelek přečetla denní rozvrh a poté začala vyvolávat jména provinilců.Milan se třásl čím dál tím víc.
"Jurášek,Pavel-dvacet ran.
Ochotský,Tomáš-dvacet ran.
Novek,Ondřej-čtyřicet ran.
Szabo,Milan-dvacet ran.
Boleslavský,Zbyněk-osobní trest."
Milan sice nechápal,co je to ten osobní trest,ale vcelku mu to bylo jedno.Teď musel stejně jako ostatní čtyři jmenovaní kluci vystoupit z řady a postavit se k lavicím.Ani na vteřinu nepochyboval o tom,na co jsou.
Poslední z kluků ustoupil ještě o několik kroků a už si ho vyzvedl jeden ze strážných a odváděl ho
pryč.Mládenec šel se sklopenou hlavou a byl znatelně bledý.Milan čekal,co udělají ti zbylí.Otevřel pusu údivem,když viděl,jak si bez řečí stahují tepláky ke kotníkům a lehají na lavice.Musel udělat to samé.Prsty ho nechtěly poslouchat,takovou do nich dostal třesavku,když si pomalu svlékal tepláky.Pod břichem ucítil tvrdé dřevo lavice a čísi hlas mu poručil:
"Ruce před sebe!"
Poslechl a vzápětí tiše vyjekl,když ho kdosi zbavil i trenýrek.Umiňoval si,že výprask absolvuje se zatnutými zuby,neudělá těm bestiím radost,aby ho slyšeli ječet.V éteru se ozvalo zasvištění rákosky a jemu se orosilo čelo.Vedle něho už výprask začal.Černovlasý kluk sténal pod údery rákosky a z očí mu tekly slzy.Pak se dostalo i na Milana,a bylo to horší,než si představoval.Jakoby se ho dotýkalo žhavé železo.Oči se mu zalily slzami,marně tiskl rty k sobě,nepomohlo nic.
Těch dvacet ran bylo dosud to nejstrašnější,co kdy zažil.Když mu dovolili vstát,začal si opatrně hladit zadek a vystouplé šrámy na něm a druhou rukou si rychle stíral slzy.Zařadil se zpátky na svoje místo a kdesi za levým ramenem slyšel vzlykání dalšího ,který tu hrůzu absolvoval.
Trestání bylo u konce a všichni kluci byli vyexpedováni do tříd a na pracoviště.Milan byl
vysokoškolák a podléhal tedy výuce.Musel s ostatními do třídy.Z jeho pokoje tam byl Michal a David.Sedl si k nim a seznal,jak to bolí,když přijde rozšvihaná kůže na zadku do styku s tvrdým dřevem školní židle.Zasykl při tom dotyku a začal přemýšlet,jak to vydrží sedět tu minimálně pět hodin.
Učení bylo celkem jednoduché co se týkalo češtiny a matematiky.I občanská nauka mu šla slušně,doma často sledoval pořady o dění ve světě,ale kluci,kteří tu byli už třeba rok,neměli ani potuchy o tom,co se venku vlastně děje.Televize tu neexistovala.Malinko plaval v cizím jazyce,doma se učil angličtinu a tady měli němčinu,která mu nebyla tak blízká.
Přesto se se svými znalostmi brzy dostal mezi premianty.Michal se na něho díval znechuceně a David lhostejně.Milana mrzelo,že tu není Honza.Michal se pořád tvářil,jako když mu někdo sebral oblíbenou hračku a on se každou chvíli rozbrečí a David koukal netečně.Většinou z okna.Když ho učitelka češtiny vyvolala na větný rozbor,nechápal ani,která bije.A také celkem bez odporu došel k učitelčině stolu,přehnul se přes něj a s polohlasnými výkřiky si nechal vysázel 25 ukazovátkem.
Pak si odhodil rozcuchané dlouhé vlasy z obličeje,ušklíbl se do třídy a šel si zase sednout.
V poledne je čekal oběd,Milan tentokrát svou porci neidentifikovatelné omáčky a rýže snědl,což kvitoval Honza:
"Kruci,škoda že ti to začlo chutnat,mohli jsem se víc nadlábnout."
Po obědě šli na pokoj.Jenže tentokrát si ani nestihli sednout ke stolu,když se dveře zase rozletěly a dovnitř vpadli strážní a vychovatelky:
" Všichni ven a čelem ke zdi!!"
"Dopr..."zasakroval potichu Petr,"filcung!"
"Co?"nechápal zase Milan.
"To hned zjistíš,co to je"tiše sykl Petr.
Vypochodovali tedy na chodbu a postavili se čelem ke zdi,ruce za záda.Naproti stáli jiní chovanci,ve stejné pozici a uvnitř jejich pokoje létaly vzduchem polštáře a papíry.Stejný rachot se posléze ozval i od nich.Milan rychle pochopil,že je to prohlídka,ale generální.Vychovatelky zručně vyprázdnily jejich skříňky,všechno naházely na hromadu,vytahaly dokonce i polštáře z povlaků,stáhly prostěradla,prohlédly postele,prostě chaos a bordel.Pak je zavolaly dovnitř.Na zemi se válely v ladné symbióze ponožky s pastou na zuby,mýdlo bylo obtisknuto na školních sešitech a vychovatelky po tom všem s gustem šlapaly.
"Čí je tohle?"otázala se jedna a zvedla do dvou prstů hustě popsaný papír.
Petr zvedl furiantsky hlavu a řekl:
"Moje."
Vychovatelka si ho uštěpačně změřila:
"Nevíš,že pornografie je přísně zakázaná?"
"To není žádná pornografie,je to dopis a prošel cenzurou..."bránil se Petr.
"To se vyšetří!" odbyla ho vychovatelka.
Druhá dokončovala dílo zkázy.Právě hmatala pod matrací Michalovy postele a najednou vítězoslavně zaržála:
"A hele,Marto!!"
A vytáhla cigaretu.
Všichni kluci se na Michala podívali obdivně. To,že dokázal v tomhle lágru schrastit cigaretu a propašovat jí na pokoj,byl heroický výkon.
Michal věděl,co ho čeká.A jeho tmavé oči poplašeně zamrkaly.
"Osobní trest"vyštěkla vychovatelka jedovatě.
"A ty"otočila se na Petra,"tři body dolů!"
Oba kluci jen mlčky sklopili hlavy.Zítra si oba užijou.
Když obě fúrie odešly,klekli si kluci svorně k hromadě věcí a začali to přebírat a uklízet.
"Svině jedny pomstychtivý"sakroval polohlasně Martin.
"No voni mi zhuntovaly i sešity do školy,to se mi snad zná....to zas zejtra budu bit!"nadával i David,když se pokoušel uhladit zmuchlané stránky sešitů.
"Proč to dělají?"divil se Milan.
"Protože se nuděj a ředitelka asi nemá koho mučit!"ulevoval si mezi sérií nadávek Petr.
"Mučit?"polkl Milan.
"Jo,jen se neboj,brzo tu její svatyni taky poznáš"ujistil ho Honza.
"Já tam byl jednou a víckrát by mě tam nikdo dobrovolně nedostal."
"Povídej..."požádal ho Milan.
Všichni se okamžitě vykašlali na uklízení,dneska je ven stejně nepustí,když začalo pršet,tak mají na vygruntování celé odpoledne.
"No,to bylo loni,to jste tu vy dva(ukázal na Petra a Martina)ještě nebyli.Měl jsem problémy se
tady s tím smířit,furt jsem dělal naschvály.Z normálních výprasků si nic nedělám,to se dá vydržet,ale pak se mi ty trestný bod nasčítaly a jednou mi na cvičáku řekli,že mám osobní trest.Nevěděl jsem co to je,já myslel,že jdu na samotku.Z toho jsem si taky těžkou hlavu nedělal,takže když mě odvedli jako včera Zbyňka,byl jsem v klidu.Jenomže,samotka je tady v přízemí a strážný mě vedl nahoru do třetího patra když jsme došli k ředitelně,už jsem tak sebejistej nebyl.Ředitelka na mě čekala,otevřela vedlejší dveře a strážný mě tam strčil a odešel.Byl jsem tak jenom s ředitelkou.A pánové,něco vám povim-já si vždycky myslel,že je to stará bába,ale ona si sundala ty černý plandavý hadry a pod tím měla takovej přiléhavej korzet a sundala si brejle a vona je to ještě docela mladá ženská,když ke mně přišla a zblízka se na mě podívala tím svým hadím pohledem.Pak mi poručila,abych se svlíknul a já samozřejmě nechtěl.Jenže,vona vzala rákosku a švihla mě přes stehno.Asi si dokážete představit,jak to bolí.A zase opakovala ten příkaz.No,ještě jsem byl vzpurnej,tak jsem dostal znova a pro jistotu ještě potřetí.To už jsem zkrotnul a začal poslouchat.Pak jsem se musel přehnout přes kozu,ona mě přivázala za ruce a za nohy a to už jsem nemoh dělat vůbec nic.Dostal jsem takovej vejprask,že jsem s málem po...víte,co.Ale to nebylo všechno,pak mě odvázala a musel jsem nastavit ruce.A přes ně jsem dostal taky,přes prsty.Ještě že nechodím do školy,to bych v nich neudržel ani tužku.A abych si to jako dlouho pamatoval,dostal jsem ještě metlou přes záda...."
Kluci na Honzu ohromeně zírali.
"Vydržels to?"otázal se poněkud naivně Milan.
"Ne,už při tom prvním nářezu jsem řval jako podsvinče,to nešlo,bejt zticha,ta ženská má v rukách
dynamit,a když jsem dostal přes prsty a pak přes záda,to už mi bylo všechno jedno,brečel jsem tak,že jsem se divil,že mi ještě nějaký slzy vůbec zbyly.Dva dny jsem pak strávil na marodce a nejhorší to bylo,když ta rozsekaná prdel přicházela k sobě a já musel třeba na záchod.V ruce jsem neudržel ani lžíci.Tam,kdybych se měl ještě jednou dostat,tak radši skočím z okna" uzavřel pak Honza svoje vyprávění.
Michal si odkašlal a řekl:
"No,já jsem tam byl taky...ale bylo to jiný.Dostal jsem takovým krátkým bičem a protože jsem vysokej,uvázala mě za ruce k takovýmu háku u stropu,pak mě svlíkla a vzala bič.Já jsem bolest odjakživa snášel docela slušně,proto mi nevadí,když se třeba pořežu,ale tohle bylo nad mý síly.A ředitelka to pěkně protahovala,vždycky deset ran a přestávka a zase-deset ran a přestávka.Já se fakt modlil,abych to měl už za sebou.Bolelo mě úplně všechno,zadek jsem měl rozšvihanej do krve,i nohy,to víte,že jsem nedržel,škubal jsem sebou jako blázen,a ty uvázaný ruce jsem měl úplně odkrvený,tři dny mě pak brněly.A jak říká Honza-kdo tohle vydrží,tak není normální.Já začal brečet,už když mi vysolila tu první desítku.Na marodce jsem byl asi čtyry dni,ale nevím to přesně,protože jsem byl taky vysílenej,že jsem v jednom kuse spal."
Ostatní nad Michalovou zpovědí hvízdli.A ředitelka se jim začala jevit jako strašidelný přízrak ze záhrobí než jako osoba z masa a krve.
"Takže si to zejtra asi zopakuješ,co?"brnknul Petr na Michalovu citlivou strunu.
Michal na okamžik strnul uprostřed pohybu a pak zbledl:
"Ježíši kriste" řekl a z očí se mu začaly kutálet velké slzy.Všichni přemýšleli,jak by mu pomohli,ale nic je nenapadlo.Tak ho aspoň utěšovali a také hlídali,kdyby si chtěl zase něco udělat.Ale Michal byl tak deprimovaný zítřejší vyhlídkou,že ho to ani nenapadlo.Tu noc skoro nikdo nespal.Jednak díky Michalovi,který vydržel celou noc vzlykat a jednak protože měl každý z nich v hlavě hrůzostrašnou představu toho,co jejich dva kamarády čeká.
Ráno vstali přesně s otevřením dveří,nikdo tentokrát ani nehlesl,když je vyhnali do deště na rozcvičku.Promočení se pak převlékli do suchého oblečení a v tichosti se nasnídali.Michal se jídla ani nedotkl.A ani ostatní tentokrát nejevili touhu se o jeho rohlík podělit.Minuty trestu se neúprosně blížily.Petr,který měl dostat třicet ran rákoskou,neklidně poposedával na židli a Michal byl jako tělo bez duše.
Pak to přišlo.Hustý déšť jim vyhověl,takže nemuseli ven,místo toho byli všichni namačkáni ve
společenské místnosti.Lavice byly připraveny s obvyklou přesností a ředitelka vešla.Michal se složil.Martin a Honza ho na poslední chvíli chytili,aby neupadl a už přispěchala vychovatelka a rázně Michala pleskla přes tvář.Ten otevřel oči a nepřítomně se na ní podíval.
Ředitelka vyslechla hlášení a následné oznamování trestů:
"Levý,Petr-třicet ran.
Šimon,Michal-osobní trest.
Pokorný,Daniel-dvacet ran."
Strážný si pro úplně zeleného Michala přišel a Petr s dalším proviněným si stoupl k lavici a začal si sundavat tepláky.Milan musel zavřít oči.Když ticho rozřízlo Petrovo ječení,zacpal si i uši,ale dvojhlasné kvílení nešlo neslyšet.
Kluci o Michalovi pak mluvili,jak to asi probíhalo a jak moc mu asi ředitelka ublížila.Petr si po příchodu z práce a z oběda namočil ručník do studené vody,plácl sebou na postel a svlékl si tepláky a trenky.Pak si mokrý ručník přitiskl na sešvihaný zadek a zaúpěl.
Milan si všiml fialových podlitin,které mu rákoska způsobila a v duchu si gratuloval,že dopadl ještě relativně dobře.
Večer je čekalo překvapení.Dva strážní přivedli nebo spíš přivlekli Michala.Byl zřízený tedy strašně.
Celé tělo měl pokryto rudými šlinci zřejmě od rákosky nebo biče.Strážní ho nešetrně položili na postel a odešli.Kluci se k němu vrhli.Michal nejevil známky života,ale když mu Martin položil ucho na hrudník,uslyšel srdce.Bez milosti sebral Petrovi mokrý ručník a začal s ním Michala omývat,aby ho probral,což se mu také brzy povedlo.
Konečně Michal otevřel oči a když nad sebou uviděl kluky,docela vesele se usmál:
"Ahoj,rád vás vidím!"
"Ty vole,tys nám dal!"zhodnotil to Martin.
"Lež klidně,prohlídnu tě."
"Ty tomu hovíš?"zeptal se David a Martin odvětil,že je doktor,jestli to ještě neví.
Prohlídka dopadla zjevně uspokojivě,Martin konstatoval,že je jen vyčerpaný a že si potřebuje pořádně odpočinout.
"Proč tě nenechali na ošetřovně?"chtěl pak vědět a Michal slabě odpověděl:
" Bylo tam plno,řádí tu úplavice."
"No to nám ještě chybělo ke štěstí!"zavrčel Martin.
Michal už mu neodpověděl,protože tvrdě usnul.Nevzbudilo ho vůbec nic.Kluci se ostatně snažili dělat co nejmenší kravál.Jen se mezi sebou tiše bavili o tom,čím asi Michal dostal a jaké to pro něho muselo být hrozné.
Ráno je čekalo na sčítáku překvapení.
Ředitelka jim oznámila,že uplynul povinný půlrok a všichni projdou novou lékařskou a zubní prohlídkou.Milan v duchu zaúpěl,zubaře přímo bytostně nenáviděl.A také se mu pokud možno vyhýbal.
Lékařská prohlídka jejich pokoje byla docela dramatická.Honza neměl povinné očkování proti tetanu a David potřeboval silnější brýle.Martin se zase s doktorkou dohadoval o své anamnéze,štěkali na sebe odborné výrazy a doktorka ho nakonec oznámila vychovatelce.Ta jen studeně konstatovala:
"Čtyři body dolů!"
A Martin se rozhodl,že doktorku při nejbližší příležitosti uškrtí.
Pak musela vychovatelka přispěchat znovu,aby držela vzpouzejícího se Honzu,kterému doktorka chtěla do zadku píchnout injekci a on se bránil,takže nakonec vyfasoval i on trest v podobě čtyř stržených bodů.Honza si v té chvíli z trestu nic nedělal a vehementně se snažil injekci utéci.Vychovatelka ho nakonec musela silou přimáčknout k lehátku a držet mu zkroucené ruce za zády,zatímco zpocená doktorka mu rychle stahovala tepláky a trenýrky a pak mu píchla injekci.Honza se vypjal jako luk,zaječel a vychovatelka ho musela stisknout ještě pevněji.
"Počkej zítra"pohrozila mu vychovatelka a Honza,který si zuřivě třel zadek,si konečně uvědomil,že ho zítra ještě navrch čeká výprask.A okamžitě byl krotký jako beránek.
Zubař jim byl přislíben až na další den,spousta kluků měla se zuby problémy a zubař měl jen jedny ruce.Milan si sice trochu oddechl,ale věděl,že se tomu stejně nevyhne.
A také nevyhnul.Přišli na řadu hned po snídani.
Když měl Milan usednout do zubařského křesla,měl obdobné pocity jako při výprasku na dvoře
před zraky všech.Tady naštěstí nemusel nastavovat zadek,ale otevřít pusu a do toho se mu také nijak zvlášť nechtělo.No,ale musel.A zubař jen koukl a už to jelo:
"Dva kazy!"
Milan se zachvěl,zvuk vrtačky mu nebyl nijak příjemný a když si představil,že to bude bolet....hrůza hrůz.Asi to na něm bylo vidět,protože přihlížející vychovatelka ho ihned varovala:
"Opovaž se něco provést.Už vás začínám mít dost.Ještě jeden malér a skončíte na samotce!"
Milan tedy poslušně držel,i když mu zubař vjel až k nervu,stiskl opěradla křesla,div je nezlomil a zasténal.Vychovatelka ho zpražila pohledem.
Další den bylo drsné účtování.Nikdy předtím snad nedostali kluci tolik trestů.vychovatelka půl hodiny četla jména a tresty:
"...Kruliš,Filip-dvacet ran.
Zlínský,Pavel-dvacet ran.
Blažek,Jan-čtyřicet ran.
Pánek,Martin-čtyřicet ran.
Gazda,Zdeněk-osobní trest.
....."
Honza s Martinem ulehli svorně vedle sebe na lavice,a rákoska začala svištět.Zatímco o kousek dál vřeštěl jiný kluk pod údery nenáviděného nástroje,Martin jen zatnul zuby a Honza si přitiskl hřbet ruky na ústa.I tak mu ale uniklo skučení,které se snažil mermomocí zadržet.
Toho dne byl narušen celkový ráz dne.Než si všichni kluci odbyli tresty,bylo dávno po obědě,takže jídlo jedli skoro studené a místo odpoledního flákání se po zahradě si většina potrestaných chladila palčivé rány.
A další den na to byly návštěvy.
Milan se dočkal obou rodičů.Nikdy v životě je neviděl raději než ten den.Tak jak to neudělal už několik dlouhých let,skočil mamince do náruče a schoulil se k ní jako malé děcko.
"Já vám slibuju,že už budu opravdu hodný,jen mě odtud dostaňte pryč.Kluci říkali,že tu budu aspoň rok,ale to ne,to bych nevydržel.Prosím,vemte mě pryč!"žadonil a ba rodiče se po sobě překvapeně podívali.
Takového Milana vlastně neznali.Doma to byl mladý pán,který věděl,co chce,a také se o to uměl přihlásit.Tady se z něho během jednoho týdne stal zase malý,poslušný kluk,který ví,co je úcta k rodičům,a který je už bude vždycky poslouchat.
I za Honzou přijeli rodiče.Seděl mezi nimi na lavičce na zahradě a byl šťastný,že je vidí.I on během svého dlouhého pobytu tady měl možnost mockrát zhodnotit svoje chování,v duchu je oba tisíckrát odprošoval za svojí hubatost,za to,jak byl na ně drzý,zvláště na mámu,jak ho obtěžovalo,když chtěla s něčím pomoci,když musel něco dělat,do čeho se mu nechtělo.Po včerejším výprasku se mu sedělo špatně,ale za nic na světě by rodičům neřekl,že dostal další výprask.
Michal byl venku se svou maminkou.Byla drobná proti jeho výšce,vždyť do dvou metrů mu moc nechybělo a jeho maminka vedle něho působila jako holčička.A Michal jí objímal,jakoby jí sto let neviděl.Celé tělo ho ještě bolelo,jak si vytrpěl opravdu pořádný výprask lískovkou a metlou,ale statečně trpěl.
Za Davidem nepřijel nikdo.On se venku ani neukázal.Byl v knihovně,kam chodil kreslit.
Martin měl u sebe svou přítelkyni a Petr manželku.Oba nezávisle na sobě svým drahým polovičkám jednak ukázaly sesekané zadky a jednak jim slíbili modré z nebe,když se odsud brzy dostanou...........
jak to asi dopadne?
Uprostřed lesů stojí osamělá,ponurá budova.Je velká,dvoupatrová,bíle omítnutá,postavená ve
strohém stylu.Okolo velké zahrady je vysoký zamřížovaný plot s ostrými bodci na konci.Celému areálu vévodí velká těžká brána,která se otevírá jen v určitých chvílích...když dovnitř vchází nebo je veden mladý kluk.A vzápětí se za ním vrata s rachotem zase zabouchnou.
Je to soukromá polepšovna pro kluky od 16 do 26 let.
Ředitelkou je zde dáma středního věku,nevysoká,ale respekt budící svým postavením,chováním,pohyby,chůzí i mluvou.Má tmavé vlasy a brýle,silné paže a ruce ozdobené dlouhými nehty.Bývá oblečena do tmavé tuniky a černých kalhot,a všechno,co nosí,jí dodává důstojnosti.Vyzařuje z ní přísnost,rozhodnost,nekompromisnost,a jakási nevyhnutelnost.Stačí jeden pohled a hned ví.Její podřízené jsou vychovatelky a muži zde mají úlohu personálu-údržbáři,zahradníci,kuchaři a strážní.
Ti jsou tu potřeba.Jsou mlčenliví,chodí jako stíny a jsou všude.Mluví jen s ředitelkou.A pokaždé,když promluví,znamená to problém.
Vstupní hala je tmavá,rozlehlá,dlažba studená,zdi nevlídné.Nejsou tu květiny,ani obrazy,na zdech visí vyhlášky,ustanovení a nařízení.Po pravé straně je dlouhá chodba,která vede k učebnám a dílnám,na konci je schodiště,po němž se vstoupí do prvního patra.Tam jsou pokoje chovanců.
Jsou to spíš vězeňské cely,pevnými dveřmi se vstoupí do místnosti,kterou obývá šest kluků.
Je zde šest postelí,jednoduchých a kovových s dekami a malými polštáři.Pod oknem je kovový stůl,okolo něho naskládáno šest stoliček.Nad postelemi je upevněno šest skříněk na osobní věci.Záchody jsou společné,stejně jako rozlehlá umývárna se sprchami.Velká jídelna je ve třetím patře,kde je také ředitelna a pokoje vychovatelek,dále pak ošetřovna a pokoj lékařky.
V budově se též nachází samotka,cela bez oken,s pryčnou místo postele,kde se sedí na zemi.
Denní režim začíná budíčkem v šest hodin.Strážní otevřou dveře pokojů a kluci musí vstát z postelí.Následuje převlečení do tepláků a trik a poklusem na rozcvičku.Ta se odehrává venku,za každého počasí a všudypřítomní strážní dohlíží,aby se nikdo neflákal.
Odchod do umývárny,opláchnout ve studené vodě,vyčistit zuby,a rychle na snídani.K snídani bývají zpravidla rohlíky a čaj.Po snídani rozchod na pokoje,úklid.Vychovatelky a strážní chodí po pokojích,hodnotí,zapisují a udělují nebo odebírají body.
Pak velký nástup na cvičišti.Přichází ředitelka.Vychovatelky jí stručně seznámí s programem,stejně jako s přehledem bodů a potrestanými kluky.Ti musí vystoupit z řady a poodejít stranou.Čeká je trest.
Ostatní jsou odvedeni do učeben,kde se učí češtinu,matematiku,občanskou nauku a cizí jazyk.
Ti,kteří jsou plnoletí a do školy už nepatří,odcházejí na pracoviště-do dílen,na zahradu nebo do kuchyně.Každý má sebou chleba s pomazánkou ke svačině.Na oběd se všichni zase scházejí v jídelně.
Po obědě je hodina klidu.Všichni musí být na svých pokojích.Vychovatelky s ředitelkou si dávají kávu.Odpoledne,pokud je hezky,mohou kluci na zahradu,kde je dovoleno sportovat,hrát hry nebo se jen tak poflakovat.
Pak je čas vyhražen psaní úkolů a dopisů domů.To je těsně před večeří.Po večeři následuje sprchování a odchod na pokoje.V deset je večerka.Každý musí ležet v posteli.Pokoje se uzavřou a pozvolna končí den.
Jedno přísloví říká,že co není zakázáno,je povoleno.Tady to platí obráceně-všechno,co není povoleno,je zakázáno.
Všechna pochybení,provinění a protivení se řádu jsou trestána.Od napomenutí přes zakázání něčeho až po tělesný trest.Nejhorší je trest provedený v soukromé ředitelčině místnosti.Většina kluků už jí zažila a nikdo by jí podruhé absolvovat nechtěl.
Běžné tělesné tresty se provádějí při sčítání na cvičišti,před zraky všech zúčastněných.
---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
V pondělí ráno zastavilo před bránou auto.
Vystoupil z něho muž,žena a mladý kluk.
Muž rozhodným gestem stiskl zvonek na bráně a syn se naposledy otočil na matku:
"Maminko,prosím....já už budu hodný."
Žena svého syna přivinula na hrudník a řekla:
"Nejde to,musíš sem jít."
Brána se hrozivě otevřela jako pekelná tlama a otec mládenci pokynul,aby šel.
Loučení bylo emotivní,ale krátké.Brána se s třeskotem zavřela za chlapcovými zády.
Chlapec vešel do budovy,kde se ho ujala vychovatelka a odvedla ho k ředitelce.
Ještě před týdnem byl normálním svobodným klukem.Pak přišel dopis.Rodiče ho otevřeli a dočetli se,že jejich syn bude umístěn do výchovného a nápravného ústavu.Věděli o tom,jen on to netušil.Jeho zlobení,neposlouchání,odmlouvání mu připadalo normální,stejně jako to,že chodíval domů opilý,na veřejnosti vyváděl špatnosti,pral se a nadával.Nevěděl o tom,že ho systém sleduje.
Když mu otec dopis ukázal,byl překvapený a když mu bylo oznámeno,že s tím rodiče souhlasí,zděsil se.Jeho,frajera,prince,nedotknutelného a obdivovaného-zavřou do nějakého ústavu.Výchovný a nápravný ústav.To slovo ho položilo na lopatky.
A teď stál proti ženě v tmavých brýlích,která pohodlně seděla za masívním stolem a pročítala si záznam o něm.Nevěnovala mu ani špetku pozornosti,papír byl důležitější než on.A jeho ego se splaskávalo jako pouťový balónek.
Ředitelka pak jen řekla:
"Tady se naučí poslouchat každý!"
A už ho vychovatelka vedla pryč.Nastalo martirium přijímače.
Do kanceláře skladu-odevzdal všechno,co měl.Doklady,hodinky,peněženku,všechno,co měl na sobě.Dostal tmavé trenýrky,tepláky a tričko,k tomu teplákovou bundu,pyžamo,ponožky a boty.V krabici pak osobní věci-kartáček,pastu,mýdlo,hřeben,psací potřeby,poznámkový blok.Víc nic,bylo to všechno,co mohl po několik týdnů či měsíců považovat za svůj majetek.S lítostí si vzpomněl na všechno své značkové oblečení,na pohodlné boty,na svůj pokoj,kam ani matka nechodila,kde měl počítač,televizi,hifi soupravu,na stolku zůstal jeho mobil-těch nepřijatých hovorů a zpráv,až se vrátí......najednou ho polil studený pot.Vrátí se vůbec kdy domů?
Pravda,rodiče to s ním neměli jednoduché,zvlášť máma.Těch starostí,co jí přidělával,nesplněné sliby,povinnosti,které házel lehkomyslně za hlavu i ty dobře míněné rady,její pohrůžky mu byly k smíchu,její péče ho obtěžovala.
Stojíc před cizí lékařkou,která si ho nestydatě prohlížela,když se před ní svlékal,bylo mu najednou
všechno líto.Máma byla strašně daleko,nikdo se na něho neusmál,nikdo na něho ani slušně nepromluvil,ze všech stran na něho štěkali příkazy,popoháněli ho k rychlejšímu tempu.Kdyby se nestyděl,snad by se i rozbrečel.Byl hrozně sám a začalo mu docházet,že to bude drsné.
Stál před lékařkou nahý a ta ho prohlížela,důkladně,bez spěchu,její ruce na své kůži vnímal jako dotyky chobotnice,ty se mu taky ošklivily.Konečný verdikt byl-je naprosto zdravý,pobyt vydrží.Udivilo ho to slovní spojení.Proč by to neměl vydržet?Copak mu tu ublíží?
Zpátky po chodbě ho vedla zase vychovatelka.Došli k dveřím pokoje s číslem 6.
"Sem budeš patřit."řekla mu a otevřela dveře.
Čekal všechno možné,ale ta šedivá strohost ho uzemnila.Jako ve vězení,napadlo ho.Poslední postel v rohu byla volná,ta mu od této chvíle měla nabízet svou náruč.Sedl si na ní,ale vychovatelka ho ihned napomenula:
"Na posteli je zakázáno sedět.Ukliď si svoje věci a pospěš si,odvedu tě do jídelny,za chvíli bude oběd."
Nedbale strkal těch pár maličkostí do skříňky a nohou jí přibouchl.Všiml si,jak se vychovatelka ušklíbla,ale neřekla ani slovo.
Už na chodbě začali potkávat hloučky kluků,všichni byli stejně oblečení,podobní si v těch vytahaných sepraných teplácích a uválených tričkách.Všiml si,že je jich valná většina na pohled mladší než on.Jemu bylo 25 a ti kluci byli možná i o deset let za ním.
Vychovatelka ho posadila ke stolu,kde bylo pět jiných.Čtyři kluci rozváželi servírovací stolky s velkými kotly s polévkou.Nalili mu plný talíř a on k němu podezřívavě přičichl.Nenáviděná vůně uvařené zeleniny mu rozhoupala žaludek.
"Tak tohle teda jíst nebudu"rozhodl se v duchu a ani nevzal lžíci do ruky.Pětice po obou stranách stolu se s chutí ládovala.
"Ty nebudeš?"zeptal se ho štíhlý kluk po pravici.Zavrtěl hlavou a než se nadál,kluk polévku snědl za něho.
Pro druhé jídlo si chodili k okénku.Stoupl s s nimi do fronty a čekal,co dostane za blaf.Že to nebude dobré mu bylo jasné už teď.Z domova byl zvyklý na laskominy,maminka mu podstrojovala.A i jí kolikrát řekl,že to,co mu uvařila,jíst nebude.
Už byl u okénka.Čísi ruce mu podaly talíř s jakousi omáčkou a kopcem rozvařených těstovin.
Otřásl se a chtěl to vrátit.Ale houf hladových kluků ho odstrčil,aby se dostalo i na ně. Pomalu se vracel na svoje místo,talíř ho pálil v ruce a on přemýšlel,co s tím bude dělat,protože jíst to rozhodně nehodlal.
Spolustolovníci měli zřejmě kachní žaludky.O jeho porci se rozdělili.
Po obědě se všichni zvedli a seřazeni do dvojstupů se odsunuli na pokoje.Šel s nimi,vedle sebe toho kluka,co za něho snědl polévku.Na pokoji se ocitl,ani sám nevěděl jak.Bylo mu všelijak.Civělo na něho pět párů očí a on by se jim měl alespoň představit a poslechnout si jejich jména,tihle budou pro příštích několik měsíců jeho rodinou.Rodina.To slovo mu vyskočilo do mysli samo a on teprve tady pochopil,co znamená.Už není žádná rodina,je jen on sám a někde daleko táta s mámou.Zase v duchu zabloudil domů-procházel všechna místa v jejich bytě,kuchyň,kde jako menší klečel za trest v koutě vedle linky,aby ho máma měla na dosah,okopaná židle u stolu,to jak nedokázal při jídle udržet nohy v klidu,v kredenci jeho hrneček s emblémem oblíbeného fotbalového klubu.Dokonce s nostalgií vzpomínal i na máminu vařečku,kterou ho semtam vyplatila a litoval,že ho neřezala víc,to by se tu býval nikdy neocitl.
Někdo z kluků zakašlal a vrátil ho tak do reality.Rozhlédl se po nich.Zdánlivě si ho nevšímali,ale byli ostražití.Co je zač?Pohodář nebo problémový rváč?Až se odhodlal jeho soused z oběda:
"Tak teda...já jsem Honza...a ty?"
"Milan"řekl stísněně a stiskl nabízenou pravačku.
I ostatní kluci zabručeli svoje jména:
"David,Michal,Petr,Martin."
Ledy pomalu roztávaly.Zjistil,že jsou to kluci přibližně stejného stáří-nejmladší byl dvacetiletý Honza,nejstarší Milan spolu s Martinem a Petrem.Davidovi bylo 23 a Michalovi 22.
Neptali se ho hned,za co tu je.Vyprávěli mu svoje příběhy:
David byl anarchista,Michal trpěl silnými depresemi a občas si ubližoval,Martin měl problémy s alkoholem a Petr byl notorický flákač,Honza byl problémový kluk.
Petr byl dokonce ženatý a rodina mu dost chyběla,měli děti a to,že tu byl zavřený,ho deptalo.Martin měl doma těhotnou přítelkyni.Až se dostane ven,jeho dítěti už bude půl roku.Milan si víc a víc uvědomoval,že jeho stesk a lítost je vlastně prkotina oproti pocitům jeho nových kamarádů.
Vysvětlili mu pravidla této divné hry.Nesmělo se skoro nic.Všechno se dělo na rozkaz.Za šlápnutí vedle přísný trest.Kluci mu vyprávěli,jak ze začátku také rebelovali,nejdéle to z nich vydržel David,ale seznámení s ředitelčinou levicí a trestnou místností ho podstatně zchladilo na duchu.
Byli nejméně problematický pokoj,nebyli mezi nimi bitkaři,svou křivdu proti systému už dávno vykřičeli a teď už se jen vezli a čekali,až jim osud dovolí tohle hrozné místo opustit.Čas se tu nepočítal na dny,ale na měsíce.On měl zkušební lhůtu půl roku.Kluci se mu vysmáli.
"Naivo,během pár dní nasbíráš tolik trestných bodů,že budeš rád,když dostaneš jen normální výprask na cvičišti a připočítají ti k trestu jen měsíc.Touhle pohádkou nám tady uspávali všechny.Podívej na Michala,je tu už druhý rok a pokaždé,když to na něj přijde,pořeže se nebo něco spolyká,jde do nemocnice a když se vrátí,má tři měsíce navíc a výprasků si užil víc,jak my všichni dohromady.Smiř se s tím,že tu budeš aspoň rok."
Podlomily se pod ním kolena.Rok.Myslel si,že za šest měsíců vypadne a vrátí se domů.
Zatracenej život.
Hodina klidu uplynula a strážní otevřeli dveře.Mohli jít ven na zahradu.
Pozvolna se coural podél plotu a přemýšlel.Když se k němu přidal Honza,byl docela rád,tenhle kluk mu připadal fajn,měli vlastně podobné osudy.Sedli si na lavici a kecali,o tom co bylo,i o tom,co bude.
V pět hodin je nahnali zase zpátky.Ti,kdož chodili do školy,museli do společenské místnosti,kde psali úkoly a připravovali se pod dozorem vychovatelek do školy.Ti ostatní šli do knihovny,mohli si půjčit něco ke čtení a nebo zasedli k sesmolení dopisů domů.I on se rozhodl,že napíše rodičům.Nechtěl jim psát o tom,jaké to tu je,ale především se jim omluvit.Trvalo mu to dlouho,slova se mu v hlavě rodila jako vodopád a výsledkem byl třístránkový dopis.Honza ho upozornil,že obálku nesmí zalepovat,všechno,co šlo poštou ven podléhalo ředitelčině cenzuře a ona mohla klidně celý dopis hodit do koše,když se jí nelíbil.
Večeře.Milan měl hlad,od rána nic nejedl,ale když si představil tu nechutnou šlichtu při obědě,obcházely ho mrákoty.K večeři jim dali francouzské brambory.Ušlo to.Nakonec k lítosti celého stolu svou porci snědl.
Potom je po skupinách odváděli do umývárny.Milanovi bylo trošku trapně,když se měl ten den už
podruhé svlékat před cizími lidmi.Sprchoval se vlažnou vodou,horká prý netekla skoro nikdy a vzpomínal na jejich koupelnu,kde se mohl válet ve vaně třeba dvě hodiny,připouštět si teplou dle libosti a nikdo ho nevyhazoval,že už je tam moc dlouho.Ve finále si vyčistil zuby a byl odvelen na pokoj,kde se převlékl do pyžama a lehl si na vyhraženou postel.Ihned zjistil,že je nepohodlná,pružinová matrace ho mačkala a deka také moc tepla neposkytla.Založil si ruce za hlavou a zíral do stropu.I ostatní se pozvolna ukládali,bavili se ještě,ale hovor pomalu utichal a než jim nad hlavami definitivně zhaslo světlo,byli mnozí už v limbu.Milan usnout nemohl.Všechno bylo moc živé a moc neskutečné,než aby mohl bezstarostně zavřít oči a poddat se spánku.Co asi dělá máma,napadlo ho.Představil si,co budou říkat jeho kamarádi,až se mezi nimi zítra neobjeví v baru.Ještě v polospánku ho napadlo,že by měl zítra napsat svojí holce,aby na něho čekala,i když si tím nebyl tak jistý.Poslední dobou se dost hádali.Teď mu chyběly i ty její věčné výčitky,že jí nemá rád.Najednou si uvědomil,že jí má moc rád a že jí to vlastně nikdy neřekl.
V noci ho vzbudilo tiché vzlykání.Podle místa,odkud se pláč ozýval,si tipnul,že je to Michal.Nevěděl,jestli má vstát a jít za ním,ale nakonec znovu usnul.
Najednou bylo zase ráno.Milan měl za sebou prvních 24 hodin v polepšovně.
Strážní otevírali dveře a bezhlesně bouchali obušky do dveří,aby kluky vzbudili.Ti se rozespale zvedali z postelí,Milan si jen přetáhl peřinu přes hlavu.Někdo jí z něho stáhl a on mžoural do tváře vychovatelky.
"Dva body dolů!"oznámila mu.
Milan trhnul rameny,že je mu to jedno a počkal,až odejde.A chystal se zase zalézt pod deku.To už mu ale překazil Petr:
"Co si myslíš,že tím získáš?Chceš trumfnout Davida v trestech?"
"Nechápu,o co ti jde?"odsekl Milan,ale začal se převlékat do tepláků.
"Ty vole,dva body dolů znamená dvacet ran na cvičáku.Jestli tě tu najdou za pár minut nepřevlečeného,pomažeš nejspíš rovnou k ředitelce.To jsme ti to včera vysvětlili málo nebo ti měkne mozek?"vyjel na něho Petr.
"Ttoo jako...že dostanu výprask?"ujistil se Milan,že dobře slyšel.
"Jasně"potvrdil mu to Petr.
Podstatně zrychlil tempo při oblékání.Slovo výprask v něm vzbuzovalo silné emoce.Strach především,nenáviděl bolest,bál se i u zubaře,dokonce i u doktora,když věděl,že dostane injekci.
A tady by měl dostat na zadek přede všemi?No to nikdy!
Museli utíkat na rozcvičku.Snažil se,ale byl příliš pohodlný,i když doma dříve hrával fotbal,jenže
gauč a televize mu na fyzičce nepřidaly.Kluci okolo něho cvičili docela lehce,koukl se koutkem oka na Honzu,který v pohodě zvládal kliky.I vysoký Michal poctivě makal,včera mu prozradil,že doma hrával hokej a Honza zase závodně běhal.Milan byl rád,že je konec.Rychle zase zpět na barák,umýt a honem do jídelny.Černý čaj a rohlík s máslem mu kupodivu chutnaly.Doma by to nejedl.Tady mu nic jiného nezbývalo.Kantýnu tu nevedli a do Fastfoodu bylo sakra daleko.
Po snídani zpět na cvičák.Seřadit do řad,postavit do pozoru.
Z budovy vyšla ředitelka,za ní čtyři vychovatelky jako popravčí četa.
Strážní mlčky postavili na kraj hřiště několik dřevěných lavic.
Milan se zachvěl.Jestlipak dojde i na něho?
Ředitelka chovance studeně pozdravila a oni jí sborově odpověděli.
Jedna z vychovatelek přečetla denní rozvrh a poté začala vyvolávat jména provinilců.Milan se třásl čím dál tím víc.
"Jurášek,Pavel-dvacet ran.
Ochotský,Tomáš-dvacet ran.
Novek,Ondřej-čtyřicet ran.
Szabo,Milan-dvacet ran.
Boleslavský,Zbyněk-osobní trest."
Milan sice nechápal,co je to ten osobní trest,ale vcelku mu to bylo jedno.Teď musel stejně jako ostatní čtyři jmenovaní kluci vystoupit z řady a postavit se k lavicím.Ani na vteřinu nepochyboval o tom,na co jsou.
Poslední z kluků ustoupil ještě o několik kroků a už si ho vyzvedl jeden ze strážných a odváděl ho
pryč.Mládenec šel se sklopenou hlavou a byl znatelně bledý.Milan čekal,co udělají ti zbylí.Otevřel pusu údivem,když viděl,jak si bez řečí stahují tepláky ke kotníkům a lehají na lavice.Musel udělat to samé.Prsty ho nechtěly poslouchat,takovou do nich dostal třesavku,když si pomalu svlékal tepláky.Pod břichem ucítil tvrdé dřevo lavice a čísi hlas mu poručil:
"Ruce před sebe!"
Poslechl a vzápětí tiše vyjekl,když ho kdosi zbavil i trenýrek.Umiňoval si,že výprask absolvuje se zatnutými zuby,neudělá těm bestiím radost,aby ho slyšeli ječet.V éteru se ozvalo zasvištění rákosky a jemu se orosilo čelo.Vedle něho už výprask začal.Černovlasý kluk sténal pod údery rákosky a z očí mu tekly slzy.Pak se dostalo i na Milana,a bylo to horší,než si představoval.Jakoby se ho dotýkalo žhavé železo.Oči se mu zalily slzami,marně tiskl rty k sobě,nepomohlo nic.
Těch dvacet ran bylo dosud to nejstrašnější,co kdy zažil.Když mu dovolili vstát,začal si opatrně hladit zadek a vystouplé šrámy na něm a druhou rukou si rychle stíral slzy.Zařadil se zpátky na svoje místo a kdesi za levým ramenem slyšel vzlykání dalšího ,který tu hrůzu absolvoval.
Trestání bylo u konce a všichni kluci byli vyexpedováni do tříd a na pracoviště.Milan byl
vysokoškolák a podléhal tedy výuce.Musel s ostatními do třídy.Z jeho pokoje tam byl Michal a David.Sedl si k nim a seznal,jak to bolí,když přijde rozšvihaná kůže na zadku do styku s tvrdým dřevem školní židle.Zasykl při tom dotyku a začal přemýšlet,jak to vydrží sedět tu minimálně pět hodin.
Učení bylo celkem jednoduché co se týkalo češtiny a matematiky.I občanská nauka mu šla slušně,doma často sledoval pořady o dění ve světě,ale kluci,kteří tu byli už třeba rok,neměli ani potuchy o tom,co se venku vlastně děje.Televize tu neexistovala.Malinko plaval v cizím jazyce,doma se učil angličtinu a tady měli němčinu,která mu nebyla tak blízká.
Přesto se se svými znalostmi brzy dostal mezi premianty.Michal se na něho díval znechuceně a David lhostejně.Milana mrzelo,že tu není Honza.Michal se pořád tvářil,jako když mu někdo sebral oblíbenou hračku a on se každou chvíli rozbrečí a David koukal netečně.Většinou z okna.Když ho učitelka češtiny vyvolala na větný rozbor,nechápal ani,která bije.A také celkem bez odporu došel k učitelčině stolu,přehnul se přes něj a s polohlasnými výkřiky si nechal vysázel 25 ukazovátkem.
Pak si odhodil rozcuchané dlouhé vlasy z obličeje,ušklíbl se do třídy a šel si zase sednout.
V poledne je čekal oběd,Milan tentokrát svou porci neidentifikovatelné omáčky a rýže snědl,což kvitoval Honza:
"Kruci,škoda že ti to začlo chutnat,mohli jsem se víc nadlábnout."
Po obědě šli na pokoj.Jenže tentokrát si ani nestihli sednout ke stolu,když se dveře zase rozletěly a dovnitř vpadli strážní a vychovatelky:
" Všichni ven a čelem ke zdi!!"
"Dopr..."zasakroval potichu Petr,"filcung!"
"Co?"nechápal zase Milan.
"To hned zjistíš,co to je"tiše sykl Petr.
Vypochodovali tedy na chodbu a postavili se čelem ke zdi,ruce za záda.Naproti stáli jiní chovanci,ve stejné pozici a uvnitř jejich pokoje létaly vzduchem polštáře a papíry.Stejný rachot se posléze ozval i od nich.Milan rychle pochopil,že je to prohlídka,ale generální.Vychovatelky zručně vyprázdnily jejich skříňky,všechno naházely na hromadu,vytahaly dokonce i polštáře z povlaků,stáhly prostěradla,prohlédly postele,prostě chaos a bordel.Pak je zavolaly dovnitř.Na zemi se válely v ladné symbióze ponožky s pastou na zuby,mýdlo bylo obtisknuto na školních sešitech a vychovatelky po tom všem s gustem šlapaly.
"Čí je tohle?"otázala se jedna a zvedla do dvou prstů hustě popsaný papír.
Petr zvedl furiantsky hlavu a řekl:
"Moje."
Vychovatelka si ho uštěpačně změřila:
"Nevíš,že pornografie je přísně zakázaná?"
"To není žádná pornografie,je to dopis a prošel cenzurou..."bránil se Petr.
"To se vyšetří!" odbyla ho vychovatelka.
Druhá dokončovala dílo zkázy.Právě hmatala pod matrací Michalovy postele a najednou vítězoslavně zaržála:
"A hele,Marto!!"
A vytáhla cigaretu.
Všichni kluci se na Michala podívali obdivně. To,že dokázal v tomhle lágru schrastit cigaretu a propašovat jí na pokoj,byl heroický výkon.
Michal věděl,co ho čeká.A jeho tmavé oči poplašeně zamrkaly.
"Osobní trest"vyštěkla vychovatelka jedovatě.
"A ty"otočila se na Petra,"tři body dolů!"
Oba kluci jen mlčky sklopili hlavy.Zítra si oba užijou.
Když obě fúrie odešly,klekli si kluci svorně k hromadě věcí a začali to přebírat a uklízet.
"Svině jedny pomstychtivý"sakroval polohlasně Martin.
"No voni mi zhuntovaly i sešity do školy,to se mi snad zná....to zas zejtra budu bit!"nadával i David,když se pokoušel uhladit zmuchlané stránky sešitů.
"Proč to dělají?"divil se Milan.
"Protože se nuděj a ředitelka asi nemá koho mučit!"ulevoval si mezi sérií nadávek Petr.
"Mučit?"polkl Milan.
"Jo,jen se neboj,brzo tu její svatyni taky poznáš"ujistil ho Honza.
"Já tam byl jednou a víckrát by mě tam nikdo dobrovolně nedostal."
"Povídej..."požádal ho Milan.
Všichni se okamžitě vykašlali na uklízení,dneska je ven stejně nepustí,když začalo pršet,tak mají na vygruntování celé odpoledne.
"No,to bylo loni,to jste tu vy dva(ukázal na Petra a Martina)ještě nebyli.Měl jsem problémy se
tady s tím smířit,furt jsem dělal naschvály.Z normálních výprasků si nic nedělám,to se dá vydržet,ale pak se mi ty trestný bod nasčítaly a jednou mi na cvičáku řekli,že mám osobní trest.Nevěděl jsem co to je,já myslel,že jdu na samotku.Z toho jsem si taky těžkou hlavu nedělal,takže když mě odvedli jako včera Zbyňka,byl jsem v klidu.Jenomže,samotka je tady v přízemí a strážný mě vedl nahoru do třetího patra když jsme došli k ředitelně,už jsem tak sebejistej nebyl.Ředitelka na mě čekala,otevřela vedlejší dveře a strážný mě tam strčil a odešel.Byl jsem tak jenom s ředitelkou.A pánové,něco vám povim-já si vždycky myslel,že je to stará bába,ale ona si sundala ty černý plandavý hadry a pod tím měla takovej přiléhavej korzet a sundala si brejle a vona je to ještě docela mladá ženská,když ke mně přišla a zblízka se na mě podívala tím svým hadím pohledem.Pak mi poručila,abych se svlíknul a já samozřejmě nechtěl.Jenže,vona vzala rákosku a švihla mě přes stehno.Asi si dokážete představit,jak to bolí.A zase opakovala ten příkaz.No,ještě jsem byl vzpurnej,tak jsem dostal znova a pro jistotu ještě potřetí.To už jsem zkrotnul a začal poslouchat.Pak jsem se musel přehnout přes kozu,ona mě přivázala za ruce a za nohy a to už jsem nemoh dělat vůbec nic.Dostal jsem takovej vejprask,že jsem s málem po...víte,co.Ale to nebylo všechno,pak mě odvázala a musel jsem nastavit ruce.A přes ně jsem dostal taky,přes prsty.Ještě že nechodím do školy,to bych v nich neudržel ani tužku.A abych si to jako dlouho pamatoval,dostal jsem ještě metlou přes záda...."
Kluci na Honzu ohromeně zírali.
"Vydržels to?"otázal se poněkud naivně Milan.
"Ne,už při tom prvním nářezu jsem řval jako podsvinče,to nešlo,bejt zticha,ta ženská má v rukách
dynamit,a když jsem dostal přes prsty a pak přes záda,to už mi bylo všechno jedno,brečel jsem tak,že jsem se divil,že mi ještě nějaký slzy vůbec zbyly.Dva dny jsem pak strávil na marodce a nejhorší to bylo,když ta rozsekaná prdel přicházela k sobě a já musel třeba na záchod.V ruce jsem neudržel ani lžíci.Tam,kdybych se měl ještě jednou dostat,tak radši skočím z okna" uzavřel pak Honza svoje vyprávění.
Michal si odkašlal a řekl:
"No,já jsem tam byl taky...ale bylo to jiný.Dostal jsem takovým krátkým bičem a protože jsem vysokej,uvázala mě za ruce k takovýmu háku u stropu,pak mě svlíkla a vzala bič.Já jsem bolest odjakživa snášel docela slušně,proto mi nevadí,když se třeba pořežu,ale tohle bylo nad mý síly.A ředitelka to pěkně protahovala,vždycky deset ran a přestávka a zase-deset ran a přestávka.Já se fakt modlil,abych to měl už za sebou.Bolelo mě úplně všechno,zadek jsem měl rozšvihanej do krve,i nohy,to víte,že jsem nedržel,škubal jsem sebou jako blázen,a ty uvázaný ruce jsem měl úplně odkrvený,tři dny mě pak brněly.A jak říká Honza-kdo tohle vydrží,tak není normální.Já začal brečet,už když mi vysolila tu první desítku.Na marodce jsem byl asi čtyry dni,ale nevím to přesně,protože jsem byl taky vysílenej,že jsem v jednom kuse spal."
Ostatní nad Michalovou zpovědí hvízdli.A ředitelka se jim začala jevit jako strašidelný přízrak ze záhrobí než jako osoba z masa a krve.
"Takže si to zejtra asi zopakuješ,co?"brnknul Petr na Michalovu citlivou strunu.
Michal na okamžik strnul uprostřed pohybu a pak zbledl:
"Ježíši kriste" řekl a z očí se mu začaly kutálet velké slzy.Všichni přemýšleli,jak by mu pomohli,ale nic je nenapadlo.Tak ho aspoň utěšovali a také hlídali,kdyby si chtěl zase něco udělat.Ale Michal byl tak deprimovaný zítřejší vyhlídkou,že ho to ani nenapadlo.Tu noc skoro nikdo nespal.Jednak díky Michalovi,který vydržel celou noc vzlykat a jednak protože měl každý z nich v hlavě hrůzostrašnou představu toho,co jejich dva kamarády čeká.
Ráno vstali přesně s otevřením dveří,nikdo tentokrát ani nehlesl,když je vyhnali do deště na rozcvičku.Promočení se pak převlékli do suchého oblečení a v tichosti se nasnídali.Michal se jídla ani nedotkl.A ani ostatní tentokrát nejevili touhu se o jeho rohlík podělit.Minuty trestu se neúprosně blížily.Petr,který měl dostat třicet ran rákoskou,neklidně poposedával na židli a Michal byl jako tělo bez duše.
Pak to přišlo.Hustý déšť jim vyhověl,takže nemuseli ven,místo toho byli všichni namačkáni ve
společenské místnosti.Lavice byly připraveny s obvyklou přesností a ředitelka vešla.Michal se složil.Martin a Honza ho na poslední chvíli chytili,aby neupadl a už přispěchala vychovatelka a rázně Michala pleskla přes tvář.Ten otevřel oči a nepřítomně se na ní podíval.
Ředitelka vyslechla hlášení a následné oznamování trestů:
"Levý,Petr-třicet ran.
Šimon,Michal-osobní trest.
Pokorný,Daniel-dvacet ran."
Strážný si pro úplně zeleného Michala přišel a Petr s dalším proviněným si stoupl k lavici a začal si sundavat tepláky.Milan musel zavřít oči.Když ticho rozřízlo Petrovo ječení,zacpal si i uši,ale dvojhlasné kvílení nešlo neslyšet.
Kluci o Michalovi pak mluvili,jak to asi probíhalo a jak moc mu asi ředitelka ublížila.Petr si po příchodu z práce a z oběda namočil ručník do studené vody,plácl sebou na postel a svlékl si tepláky a trenky.Pak si mokrý ručník přitiskl na sešvihaný zadek a zaúpěl.
Milan si všiml fialových podlitin,které mu rákoska způsobila a v duchu si gratuloval,že dopadl ještě relativně dobře.
Večer je čekalo překvapení.Dva strážní přivedli nebo spíš přivlekli Michala.Byl zřízený tedy strašně.
Celé tělo měl pokryto rudými šlinci zřejmě od rákosky nebo biče.Strážní ho nešetrně položili na postel a odešli.Kluci se k němu vrhli.Michal nejevil známky života,ale když mu Martin položil ucho na hrudník,uslyšel srdce.Bez milosti sebral Petrovi mokrý ručník a začal s ním Michala omývat,aby ho probral,což se mu také brzy povedlo.
Konečně Michal otevřel oči a když nad sebou uviděl kluky,docela vesele se usmál:
"Ahoj,rád vás vidím!"
"Ty vole,tys nám dal!"zhodnotil to Martin.
"Lež klidně,prohlídnu tě."
"Ty tomu hovíš?"zeptal se David a Martin odvětil,že je doktor,jestli to ještě neví.
Prohlídka dopadla zjevně uspokojivě,Martin konstatoval,že je jen vyčerpaný a že si potřebuje pořádně odpočinout.
"Proč tě nenechali na ošetřovně?"chtěl pak vědět a Michal slabě odpověděl:
" Bylo tam plno,řádí tu úplavice."
"No to nám ještě chybělo ke štěstí!"zavrčel Martin.
Michal už mu neodpověděl,protože tvrdě usnul.Nevzbudilo ho vůbec nic.Kluci se ostatně snažili dělat co nejmenší kravál.Jen se mezi sebou tiše bavili o tom,čím asi Michal dostal a jaké to pro něho muselo být hrozné.
Ráno je čekalo na sčítáku překvapení.
Ředitelka jim oznámila,že uplynul povinný půlrok a všichni projdou novou lékařskou a zubní prohlídkou.Milan v duchu zaúpěl,zubaře přímo bytostně nenáviděl.A také se mu pokud možno vyhýbal.
Lékařská prohlídka jejich pokoje byla docela dramatická.Honza neměl povinné očkování proti tetanu a David potřeboval silnější brýle.Martin se zase s doktorkou dohadoval o své anamnéze,štěkali na sebe odborné výrazy a doktorka ho nakonec oznámila vychovatelce.Ta jen studeně konstatovala:
"Čtyři body dolů!"
A Martin se rozhodl,že doktorku při nejbližší příležitosti uškrtí.
Pak musela vychovatelka přispěchat znovu,aby držela vzpouzejícího se Honzu,kterému doktorka chtěla do zadku píchnout injekci a on se bránil,takže nakonec vyfasoval i on trest v podobě čtyř stržených bodů.Honza si v té chvíli z trestu nic nedělal a vehementně se snažil injekci utéci.Vychovatelka ho nakonec musela silou přimáčknout k lehátku a držet mu zkroucené ruce za zády,zatímco zpocená doktorka mu rychle stahovala tepláky a trenýrky a pak mu píchla injekci.Honza se vypjal jako luk,zaječel a vychovatelka ho musela stisknout ještě pevněji.
"Počkej zítra"pohrozila mu vychovatelka a Honza,který si zuřivě třel zadek,si konečně uvědomil,že ho zítra ještě navrch čeká výprask.A okamžitě byl krotký jako beránek.
Zubař jim byl přislíben až na další den,spousta kluků měla se zuby problémy a zubař měl jen jedny ruce.Milan si sice trochu oddechl,ale věděl,že se tomu stejně nevyhne.
A také nevyhnul.Přišli na řadu hned po snídani.
Když měl Milan usednout do zubařského křesla,měl obdobné pocity jako při výprasku na dvoře
před zraky všech.Tady naštěstí nemusel nastavovat zadek,ale otevřít pusu a do toho se mu také nijak zvlášť nechtělo.No,ale musel.A zubař jen koukl a už to jelo:
"Dva kazy!"
Milan se zachvěl,zvuk vrtačky mu nebyl nijak příjemný a když si představil,že to bude bolet....hrůza hrůz.Asi to na něm bylo vidět,protože přihlížející vychovatelka ho ihned varovala:
"Opovaž se něco provést.Už vás začínám mít dost.Ještě jeden malér a skončíte na samotce!"
Milan tedy poslušně držel,i když mu zubař vjel až k nervu,stiskl opěradla křesla,div je nezlomil a zasténal.Vychovatelka ho zpražila pohledem.
Další den bylo drsné účtování.Nikdy předtím snad nedostali kluci tolik trestů.vychovatelka půl hodiny četla jména a tresty:
"...Kruliš,Filip-dvacet ran.
Zlínský,Pavel-dvacet ran.
Blažek,Jan-čtyřicet ran.
Pánek,Martin-čtyřicet ran.
Gazda,Zdeněk-osobní trest.
....."
Honza s Martinem ulehli svorně vedle sebe na lavice,a rákoska začala svištět.Zatímco o kousek dál vřeštěl jiný kluk pod údery nenáviděného nástroje,Martin jen zatnul zuby a Honza si přitiskl hřbet ruky na ústa.I tak mu ale uniklo skučení,které se snažil mermomocí zadržet.
Toho dne byl narušen celkový ráz dne.Než si všichni kluci odbyli tresty,bylo dávno po obědě,takže jídlo jedli skoro studené a místo odpoledního flákání se po zahradě si většina potrestaných chladila palčivé rány.
A další den na to byly návštěvy.
Milan se dočkal obou rodičů.Nikdy v životě je neviděl raději než ten den.Tak jak to neudělal už několik dlouhých let,skočil mamince do náruče a schoulil se k ní jako malé děcko.
"Já vám slibuju,že už budu opravdu hodný,jen mě odtud dostaňte pryč.Kluci říkali,že tu budu aspoň rok,ale to ne,to bych nevydržel.Prosím,vemte mě pryč!"žadonil a ba rodiče se po sobě překvapeně podívali.
Takového Milana vlastně neznali.Doma to byl mladý pán,který věděl,co chce,a také se o to uměl přihlásit.Tady se z něho během jednoho týdne stal zase malý,poslušný kluk,který ví,co je úcta k rodičům,a který je už bude vždycky poslouchat.
I za Honzou přijeli rodiče.Seděl mezi nimi na lavičce na zahradě a byl šťastný,že je vidí.I on během svého dlouhého pobytu tady měl možnost mockrát zhodnotit svoje chování,v duchu je oba tisíckrát odprošoval za svojí hubatost,za to,jak byl na ně drzý,zvláště na mámu,jak ho obtěžovalo,když chtěla s něčím pomoci,když musel něco dělat,do čeho se mu nechtělo.Po včerejším výprasku se mu sedělo špatně,ale za nic na světě by rodičům neřekl,že dostal další výprask.
Michal byl venku se svou maminkou.Byla drobná proti jeho výšce,vždyť do dvou metrů mu moc nechybělo a jeho maminka vedle něho působila jako holčička.A Michal jí objímal,jakoby jí sto let neviděl.Celé tělo ho ještě bolelo,jak si vytrpěl opravdu pořádný výprask lískovkou a metlou,ale statečně trpěl.
Za Davidem nepřijel nikdo.On se venku ani neukázal.Byl v knihovně,kam chodil kreslit.
Martin měl u sebe svou přítelkyni a Petr manželku.Oba nezávisle na sobě svým drahým polovičkám jednak ukázaly sesekané zadky a jednak jim slíbili modré z nebe,když se odsud brzy dostanou...........
jak to asi dopadne?
Komentáře
Okomentovat