POLEPŠOVNA s.r.o. II.díl
Polepšovna s.r.o.-útěk
Večer po návštěvách rodičů a rodin uléhali kluci do svých postelí zadumaně, smutně a mnozí i se slzami. Budou čekat zase celý měsíc, než jim bude povoleno další setkání.
Milan zase nemohl usnout. Ráno pak vstával rozlámaný, nevyspalý a protivný. Na kdekoho se utrhoval, když ho Petr popoháněl, aby si po snídani rychle uklidil skříňku, ve které měl věčně bordel, osopil se na něho, aby mu dal pokoj, že není mimino.
Skříňku si neuklidil a vychovatelka mu s jedovatým úsměvem strhla dva body. Petr se na něho pak vyčítavě podíval a když vychovatelka odešla, řekl:
"Vidíš, pitomče, já ti to říkal!"
Milan ho poslal velmi nezdvořile od půl šesté do kina a Petr si jen významně poklepal na čelo:
"Jen si nadávej, mě to nevadí. Kvůli tvojí blbosti se nenechám navézt do maléru a s tebou se prát nebudu, jestli na to čekáš."
Milan zlobil i ve třídě. Davidovi to bylo jedno. Michal ho napomínal, ale Milan měl tvrdou hlavu:
"Nech mě bejt, Míšo, nemám náladu."
"To já taky ne, ale nevyvádím tak jako ty" podotkl Míša, ale už si Milana nevšímal.
Oběd ho také nijak nenadchl, rýže tvrdá jako broky mu ležela v žaludku jako bludný balvan. S úlevou přivítal odpolední courání po zahradě. Kluci šli hrát fotbal a Milan jen tak bez cíle bloumal podél plotu. V zadní části, kam skoro nikdo nechodil dokonce vztekle do plotového dílu kopl. Vší silou, aby ze sebe dostal ten vztek na sebe samého,na tuhle úchylnou polepšovnu, na celý svět.
A co se nestalo?Snad byly sváru plotu zrezivělé či co-zkrátka Milanovi zůstala noha zaklíněná v ukopnutém dílu.Stačilo několikrát plotem zacloumat a Milan se osvobodil.Teď ohromeně zíral na
díru.Na druhé straně byla svoboda.Milan se rozhlédl,jestli ho nikdo nevidí a opatrně strčil dovnitř hlavu.Prošla,dokonce i ramena.Pak se zase stáhl zpátky.Dlouho tam stál a uvažoval.Má se pokusit dostat se odtud?
Večer v umývárně si vzal stranou Honzu.Všechno mu řekl a uspokojením sledoval,jak se jeho kamarádovi rozsvítily oči.
"Týý vole,to je senzace."Honza byl nadšením bez sebe.
Spolu pak plánovali,co a jak udělají.Především klukům na pokoji ani slovo.Neschválili by to a sami sebe by uvrhli do průšvihu.Problém byl v tom,že jejich doklady a osobní věci jsou zamčeny kdesi ve skladu a není možnost se k nim dostat.
"Musíme to risknout bez nich.To znamená cesta jenom v noci,přes den budou všude hlídkovat poldové,až nás budou hledat"rozumoval Milan.
"Nemáme prachy,kde chceš sehnat jídlo?A kde budeme spát?"namítal Honza.
"Venku je teplo,spát můžeme třeba ve stohu nebo v čekárnách nebo co já vím,vždycky najdeš nějakej kout.S jídlem to bude horší.Budem sebou muset švihnout,abysme byli co nejdřív někde bezpečně zašitý."rozbíjel Honzovy námitky Milan.
"A kam se pak schováme?Já domů nemůžu,táta by mě zabil,kdybych se tam objevil"zesmutněl zase Honza.
Milan mávl rukou:
"Půjdeme k nám,máma mě ve štychu nenechá."
Večer ukázněně zalezli do svých postelí a jen občas na sebe spiklenecky mrkli.Pak světlo zhaslo a oba počítali minuty,kdy všichni usnou.Když se asi po hodině pokojem neslo čtyřhlasné pochrupování spících kamarádů,oba se jako úhoři vysoukali z peřin,převlékli se a potichounku otevřeli dveře.Na chodbě svítila jen slabá úsporná žárovka.Strážný byl na obchůzce.Jako indiánští stopaři se oba kluci proplížili až ke vchodu.Bude zamčeno nebo ne?
Měli štěstí.Strážní,kteří systematicky procházeli celou budovu,chodili i ven.Vchodové dveře zamčené nebyly.Milan proklouzl jako první a Honza se hnal hned za ním.Rychle oběhli budovu a jen taktak se stihli schovat do stínu kotelny,když kolem přešel strážný.K plotu jim chybělo asi padesát metrů.Kluci je překonali po břiše,lezli trávou a snažili se splývat s okolím.Robusnější Milan prolez skrz plot a štíhlý Honza neměl také žádné problémy.Za plotem se dali do rychlého běhu.Dny rozcviček se vyplatily.Pádili s větrem o závod a plíce stíhaly,nohy je nebolely a rychlost byla podivuhodná.Byli už hodně daleko,když se poprvé zastavili a odpočinuli si.Pak už šli krokem.Spěchali,aby byli co nejdál,ale nechtěli se vyčerpat.Kdyby je zmohl spánek na nějakém nevhodném místě,našli by je.
V první vesnici,kam se dostali,hledali ukazatele směru.Nakonec je objevili a Milanovi zatrnulo,když si spočítal,že je od domova dělí skoro stošedesát kilometrů.Sdělil to Honzovi a tomu zesmutněly oči:
"To je moc daleko,to neujdeme!"
"Musíme"řekl Milan přísně.
A tak šlapali vytrvale dál.Noc se pomalu měnila do rána,když se unavení schovali v jakési stodole,napěchované loňskou slámou.Do ní si každý vyvrtal dolík a během několika minut oba spali.Vzbudili se pozdě odpoledne.Hlady.Vydali se tedy na průzkum okolí.Nedaleko byl rybník,u něhož klimbal postarší rybář.Honza mu vyčóroval z pohozeného batohu svačinu a pití a poctivě se s Milanem rozdělil.Navečer pak pokračovali v cestě.Odhadovali,že minulou noc ušli asi 30 kilometrů.Milan neustále hledal po vesnicích správný směr,aby nesešli z cesty.
V polepšovně byl ráno poplach.
Když strážní a vychovatelky ráno vešli na pokoj číslo 6,dvě postele byly prázdné.Zbylí čtyři kluci jen nechápavě mžourali do světla a ječení vychovatelek vnímali jako troubení polnic k poslednímu boji před soudným dnem.Sama ředitelka přišla na jejich pokoj a nastalo kruté vyšetřování.Štěstí bylo,že nikdo z nich nic nevěděl a že to z nich nevytloukli.Noční strážní byli pro výstrahu položeni na lavice a spousta kluků se zadostučiněním přihlížela,jak se kroutí pod údery rákosky.Díra v plotě byla objevena záhy.To už ředitelka alarmovala policii a ihned kontaktovala rodiče obou uprchlíků.
U Honzy doma zvedl telefon otec:
"Pane Blažku,váš syn dnes v noci utekl.Jistě víte,že jakmile se objeví doma nebo u příbuzných,je vaší povinností nám to ohlásit."
"Vážená paní ředitelko,můžu vás ujistit,že jestli se tady ten parchant objeví,tak vám ho doručím expres-po kouskách,protože ho roztrhnu jako lístek do cirkusu!"
U Szaboových to bylo horší.Maminka se rozplakala,že se Milanovi něco stane.Otec se zlobil,samozřejmě,ale spíš kvůli tomu,že Milan provedl další pitomost,která mu ještě více zkomplikuje život.V duch však věděl,že by už svého syna do té šílené polepšovny zpátky nevrátil.
Stačily mu ty jeho nešťastné oči při první návštěvě.
Policie měla pohotovost.Pátrací akce se vedla dvěma směry-k oběma rodinám.Všichni
předpokládali,že se někde na těchto osách brzy objeví.
Kluci postupovali poměrně rychle,ale policie byla o mnoho rychlejší.Motorizované jednotky v krátké době pročesaly široké území,vytipovali možný výskyt obou uprchlíků a nasadili psy a termokamery.Ještě než se druhý den nachýlil k večeru,byli jim v patách.
Jak Milan,tak Honza zatím celý den vydrželi schováni v domku klubovny jakési tělovýchovné jednoty,kde jednoduše rozbili okno a dostali se dovnitř. Uvnitř byly dokonce i sprchy a oba kluci se ihned vykoupali.Pak se blaženě natáhli na tvrdé lavice a usnuli.
K večeru už měli zase velký hlad,dva dny kloudně nejedli.Odvážnější Honza se vypravil na obchůzku vesnice,kde se nacházeli,vrátil se několika jablkama a hrůzou v očích:
"Průser,už o nás vědí.Hledá nás policie!!"
Milan kývl:
"Jo,to se dalo čekat.Musíme bejt ještě opatrnější."
Za hluboké noci se pak vydali na cestu.
Neušli už daleko.Hlavní silnice byla vytypovaná jako možný cíl a dopravní policie bez milosti kontrolovala všechna projíždějící auta.Dva kluci,jdoucí po krajnici neušli jejich pozornosti.Ačkoliv se hledaní ihned rozprchli jako když střelíš do vrabců,vytrénované nohy mladých policajtů je dostihly po několika desítkách metrů.
Skončili s pouty na rukou na nejbližší služebně.A vůbec se tam s nimi nemazlili.Dali jim akorát najíst a už šli za katr.Mříže okolo nich vzbuzovaly v Milanovi deprese.Honza byl bledý.
"Já mám hroznej strach"špitl pak Milanovi,když osaměli.
Milan si prohrábl tmavé vlasy:
"A ty myslíš,že já ne?Když si představím,co nás čeká..."
Honza se zpotil hrůzou.
Noc přečkali ponořeni v neradostné úvahy v cele,ráno se pak otevřely dveře a oba vyděšení a na duchu zdeptaní kluci stanuli tváří v tvář......................ředitelce.
Ve svém černém oblečení a tmavými brýlemi,za kterými se jí blýskaly rozezlené oči,tvářila se jako bohyně zkázy.Její osobnost vyzařovala nespornou autoritu,policajti před ní div nestáli v pozoru.Kluci se naopak před ní scvrkávali.Když promluvila,bylo to,jako by do nich udeřil blesk:
"Následky budou strašlivé!!"
S pouty na rukách a rukama za zády je pak policajti dovlekli do auta a vrátili zpátky do ústavu.Tam je převzali strážní a oba kluci se sklopenými hlavami procházeli,nebo spíše byli vedeni houfem jejich kamarádů,kteří stáli a v němém ohromení na ně zírali.Ihned se konalo mimořádné shromáždění všech přítomných na cvičáku.
Milan i Honza si připadali jako ve špatném filmu.Stáli čelem ke svým kamarádům,třásli se strachy a za nimi byl houf strážných a naštvaných vychovatelek.
Ředitelka přišla a promluvila do davu:
"Dobře si tyto dva chovance prohlédněte.Trest,který je čeká,je nejhorší,jaký jsme kdy v našem ústavu komu udělili.Kromě fyzického potrestání budou od této chvíle umístěni do samovazby."
Nikdo z přihlížejících ani nehlesl.Jen vysoký Míša pomalu zvedl ruku k obličeji,jako by se chtěl podrbat a naznačil v přátelském gestu,že jim drží palce.Kluci to zaregistrovali a potěšilo je to.Aspoň jeden kámoš zůstal s nimi.
Pak byly připraveny lavice.Honza i Milan se museli jako tradičně stáhnout tepláky a položit se na břicho.Tentokrát ale nevypláceli strážní.Rákosku vzala do ruky sama ředitelka.
Ticho okolo bylo skoro hmatatelné.Pak se zvalo první zasvištění a Milan pocítil první ránu.Až do poslední chvíle oba jaksi neregistrovali,koho seřeže jako prvního,stála jim za zády a oni se báli otočit hlavy.
Síla úderu Milana knokautovala.Zaječel z plných plic,překvapením i bolestí.Rákoska se do jeho těla zakousla podruhé,potřetí...To nebylo obvyklých 25 na holou,to byl výprask přímo památný.Milan cítil,jak mu pod údery zkušené ruky naskakují velká jelita a nabíhají do astronomických rozměrů.Křičel bolestí,slzy mu tekly ve dvou stružkách po tvářích a zoufale lapal po dechu.Teprv,když neměl na zadku jediné bílé místečko,přešla ředitelka k Honzovi.
Ten byl vystresovaný už při pohledu na Milana.To bylo něco strašlivého.Ředitelka se nerozpakovala použít sílu,rákoska se míhala vzduchem jako meč.První ránu,kterou obdržel,ještě ustál,ale ty další už byly nad jeho síly.Začal sebou kroutit,kopat nohama a nepříčetně ječet.
Naprosto zlomený Milan stále ležel na lavici a v duchu prosil všechny svaté,aby ohluchl a nemusel poslouchat Honzův srdceryvný nářek.
To horší je však teprve čekalo.
Oba byli odvedeni do trestné místnosti.Honza se klepal jako ratlík,už to jednou zažil,Milan zde byl poprvé.Místnost byla upravena jako středověká mučírna,zdi pobity dřevěným obložením,na zemi rudý koberec a všude rozmístěny rozlišné nástroje.Milan nasucho polkl a podíval se na úplně bílého Honzu.Ředitelka vešla za nimi,v chůzi si svlékala volnou tuniku.Pod ní měla černé přiléhavé triko.Rozpustila si černé vlasy a potřásla hlavou:
"Věřím,že po dnešku už vás jednou pro vždy přejde chuť na utíkání!"
Pokynula oběma strážným,kteří kluky drželi,aby je připoutali k trestným kozám,které stály proti sobě.Než se kluci nadáli,byli v moci pevných kožených řemenů,přehnuti do nedůstojné pozice.
Strach byl cítit všude.Koukal jim z očí,odpařoval se póry jejich kůže,pevně sevřená ústa jich obou křičela do místnosti němá slova plná úzkosti.Strážní odešli a kluci s ředitelkou osaměli.
Nejdříve přistoupila k Honzovi a řekla mu polohlasně:
"Ty už jsi tu jednou byl.A nepoučil ses.Dostane se ti takového trestu,že zapomeneš,jak se jmenuješ!"
Milan zvedl hlavu a podíval se na Honzu.Ten udělal to samé,jako by se domluvili.Honzovi na čele stály velké kapky potu,rty měl odkrvené a oči mu v panice mžikaly.Pak se zachvěl,když mu ředitelčina ruka přistála na zadku,který měl od předchozího výprasku velmi bolavý a citlivý.Vyjekl a pak znovu,když poznal,že mu svléká tepláky a trenýrky.Přes roztažené nohy to ale nešlo.Uměla si poradit.Prostě vzala velké nůžky a oblečení na něm rozstříhala.V momentě měl Honza u nohou hromádku hadrů a on sám byl kompletně nahý.
"Ježíšikriste"splynulo Milanovi nechtěně ze rtů,když spatřil,jak ředitelka vzala do rukou široký
kožený řemen.Honza zavřel oči.A pak se místností rozlehlo jeho bolestné naříkání.Přes rudě žhnoucí šlince na zadku se táhly nové,pulzující,způsobené hrozným nástrojem v jejích rukách.Nebylo potřeba ani mnoho síly,aby to nesnesitelně bolelo.Honza si vykřičel hlasivky.Milan sledoval to divadlo s divoce bušícím srdcem.To není možné,aby to přežil!
Za okamžik už řemen ochutnal také.Nic příšernějšího do té doby nezažil.Dostával přes zadek i stehna,ředitelka se zvlášť vyžívala v tom,aby zasáhla tu nejcitlivější část.Milanovi až přeskočil hlas,jak začal vyvádět.Slzy nebylo možno zadržet a ani se o to nepokoušel.Měl co dělat,aby se nepočůral.
Exekuce trvala sotva několik minut,ale oběma klukům připadala jako věčnost.Když byli odvázáni,neměli sílu se postavit,tak se jim třásly nohy.
Strážní je dopravili na samotku a zamkli.Oba klečeli na studené zemi,marně se pokoušeli zvládnout třesavku z prožitého strachu i ze zimy.Po chvíli se dveře otevřely a vychovatelka jim přinesla jiné oblečení.Dohlédla,aby se oblékli,což se jim povedlo jen s vypětím sil,vyčerpaná těla je odmítla poslouchat.Pak odešla a samotka se ponořila do tmy.Milan se brzy zorientoval a po hmatu našel pryčnu-jednoduchou konstrukci postele s pružinovou matrací,která bezpečně zajišťovala nepohodlné spaní.I Honza sebral zbytky sil a oba se převalili na pryčnu na břicho.Milan si vzápětí tepláky zase stáhl a oběma rukama si chladil zlinkovaný zadek.
"Žiješ,brácho?"ozvalo se pak ze tmy,kde Milan tušil Honzu.Jeho hlas bych ochraptělý a unavený.
"jo,snad žiju" hlesl v odpověď.
"Jestli se odsud někdy dostanu,tak slibuju,že to tady vypálím!"oznámil Honza do tmy.
"Dobrej nápad"pochválil ho Milan.
A oba vzápětí usnuli.
Strávili na samotce tři dlouhé,nekonečné dny.Byli by tam zůstali pravděpodobně velmi dlouho,ale stalo se něco neočekávaného.
Jak Honzovi,tak Milanovi rodiče byli vyrozumněni,že jejich syny se podařilo dopadnout a vrátit zpět do ústavu.Ale Szaboovi se rozhodli,že syna navštíví.Právě ty tři dny,kdy se kluci vzpamatovávali z hrozného výprasku,jim zabralo k tomu,aby si vymohli povolení k mimořádné návštěvě a v ředitelčině kanceláři se domáhali svého potomka.Ředitelka je s kyselým obličejem musela seznámit s pravdou,že Milan není momentálně schopen je vidět.Milanův otec ztropil v kanceláři skandál a vychovatelky nakonec jak Milana,tak Honzu přivedli.Jejich vzájemné setkání se dalo popsat prostým slovem-šok!
Milan zapomněl,co všechno ho bolí a rozběhl se k rodičům.Honza stál u dveří a nejistě přešlapoval z nohy na nohu,čekajíc,co bude.Když se Milan vymanil z matčina bouřlivého obětí,ukázal na kamaráda prstem a řekl:
"Mami,tati,to je Honza."
A pak snížil hlas do tichého šepotu a řekl:
"Dostaňte nás odsud,nebo nás ty bestie zabijou!"
Otec si nervózní ředitelku přeměřil a studeně jí oznámil:
"Myslím,že s propouštěcími papíry budeme rychle hotovi,že?A ten druhý mládenec je rovněž na odchodu!"
Byl to boj dvou nenávistně se měřících párů očí.Paní Szaboová stála celou dobu mlčky stranou,jednou rukou objímala Milana ,druhou Honzu a cítila,jak jim divoce tluče srdce.Rozhodovalo se o jejich osudu.Leč ten jim po dlouhé době ukázal vlídnou tvář.
Za hodinu už oba kluci statečně mašírovali,sledováni opět houfem ostatních kluků,ven,oblečeni do svých civilních věcí a za nimi kráčeli Milanovi rodiče.Honza seznal,že znatelně zhubl,všechno na něm plandalo.Milan,který si pobyt zde užil pouhé dva měsíce,na tom byl ještě dobře.
Oba kluci spolu zůstali,společně prožité peklo je stmelilo do nerozlučné dvojice.Říkali si brácho a pokud některého z nich napadla hříšná myšlenka,stačilo,aby ten druhý varovně pronesl:
"Polepšovna!"
KONEC.
Večer po návštěvách rodičů a rodin uléhali kluci do svých postelí zadumaně, smutně a mnozí i se slzami. Budou čekat zase celý měsíc, než jim bude povoleno další setkání.
Milan zase nemohl usnout. Ráno pak vstával rozlámaný, nevyspalý a protivný. Na kdekoho se utrhoval, když ho Petr popoháněl, aby si po snídani rychle uklidil skříňku, ve které měl věčně bordel, osopil se na něho, aby mu dal pokoj, že není mimino.
Skříňku si neuklidil a vychovatelka mu s jedovatým úsměvem strhla dva body. Petr se na něho pak vyčítavě podíval a když vychovatelka odešla, řekl:
"Vidíš, pitomče, já ti to říkal!"
Milan ho poslal velmi nezdvořile od půl šesté do kina a Petr si jen významně poklepal na čelo:
"Jen si nadávej, mě to nevadí. Kvůli tvojí blbosti se nenechám navézt do maléru a s tebou se prát nebudu, jestli na to čekáš."
Milan zlobil i ve třídě. Davidovi to bylo jedno. Michal ho napomínal, ale Milan měl tvrdou hlavu:
"Nech mě bejt, Míšo, nemám náladu."
"To já taky ne, ale nevyvádím tak jako ty" podotkl Míša, ale už si Milana nevšímal.
Oběd ho také nijak nenadchl, rýže tvrdá jako broky mu ležela v žaludku jako bludný balvan. S úlevou přivítal odpolední courání po zahradě. Kluci šli hrát fotbal a Milan jen tak bez cíle bloumal podél plotu. V zadní části, kam skoro nikdo nechodil dokonce vztekle do plotového dílu kopl. Vší silou, aby ze sebe dostal ten vztek na sebe samého,na tuhle úchylnou polepšovnu, na celý svět.
A co se nestalo?Snad byly sváru plotu zrezivělé či co-zkrátka Milanovi zůstala noha zaklíněná v ukopnutém dílu.Stačilo několikrát plotem zacloumat a Milan se osvobodil.Teď ohromeně zíral na
díru.Na druhé straně byla svoboda.Milan se rozhlédl,jestli ho nikdo nevidí a opatrně strčil dovnitř hlavu.Prošla,dokonce i ramena.Pak se zase stáhl zpátky.Dlouho tam stál a uvažoval.Má se pokusit dostat se odtud?
Večer v umývárně si vzal stranou Honzu.Všechno mu řekl a uspokojením sledoval,jak se jeho kamarádovi rozsvítily oči.
"Týý vole,to je senzace."Honza byl nadšením bez sebe.
Spolu pak plánovali,co a jak udělají.Především klukům na pokoji ani slovo.Neschválili by to a sami sebe by uvrhli do průšvihu.Problém byl v tom,že jejich doklady a osobní věci jsou zamčeny kdesi ve skladu a není možnost se k nim dostat.
"Musíme to risknout bez nich.To znamená cesta jenom v noci,přes den budou všude hlídkovat poldové,až nás budou hledat"rozumoval Milan.
"Nemáme prachy,kde chceš sehnat jídlo?A kde budeme spát?"namítal Honza.
"Venku je teplo,spát můžeme třeba ve stohu nebo v čekárnách nebo co já vím,vždycky najdeš nějakej kout.S jídlem to bude horší.Budem sebou muset švihnout,abysme byli co nejdřív někde bezpečně zašitý."rozbíjel Honzovy námitky Milan.
"A kam se pak schováme?Já domů nemůžu,táta by mě zabil,kdybych se tam objevil"zesmutněl zase Honza.
Milan mávl rukou:
"Půjdeme k nám,máma mě ve štychu nenechá."
Večer ukázněně zalezli do svých postelí a jen občas na sebe spiklenecky mrkli.Pak světlo zhaslo a oba počítali minuty,kdy všichni usnou.Když se asi po hodině pokojem neslo čtyřhlasné pochrupování spících kamarádů,oba se jako úhoři vysoukali z peřin,převlékli se a potichounku otevřeli dveře.Na chodbě svítila jen slabá úsporná žárovka.Strážný byl na obchůzce.Jako indiánští stopaři se oba kluci proplížili až ke vchodu.Bude zamčeno nebo ne?
Měli štěstí.Strážní,kteří systematicky procházeli celou budovu,chodili i ven.Vchodové dveře zamčené nebyly.Milan proklouzl jako první a Honza se hnal hned za ním.Rychle oběhli budovu a jen taktak se stihli schovat do stínu kotelny,když kolem přešel strážný.K plotu jim chybělo asi padesát metrů.Kluci je překonali po břiše,lezli trávou a snažili se splývat s okolím.Robusnější Milan prolez skrz plot a štíhlý Honza neměl také žádné problémy.Za plotem se dali do rychlého běhu.Dny rozcviček se vyplatily.Pádili s větrem o závod a plíce stíhaly,nohy je nebolely a rychlost byla podivuhodná.Byli už hodně daleko,když se poprvé zastavili a odpočinuli si.Pak už šli krokem.Spěchali,aby byli co nejdál,ale nechtěli se vyčerpat.Kdyby je zmohl spánek na nějakém nevhodném místě,našli by je.
V první vesnici,kam se dostali,hledali ukazatele směru.Nakonec je objevili a Milanovi zatrnulo,když si spočítal,že je od domova dělí skoro stošedesát kilometrů.Sdělil to Honzovi a tomu zesmutněly oči:
"To je moc daleko,to neujdeme!"
"Musíme"řekl Milan přísně.
A tak šlapali vytrvale dál.Noc se pomalu měnila do rána,když se unavení schovali v jakési stodole,napěchované loňskou slámou.Do ní si každý vyvrtal dolík a během několika minut oba spali.Vzbudili se pozdě odpoledne.Hlady.Vydali se tedy na průzkum okolí.Nedaleko byl rybník,u něhož klimbal postarší rybář.Honza mu vyčóroval z pohozeného batohu svačinu a pití a poctivě se s Milanem rozdělil.Navečer pak pokračovali v cestě.Odhadovali,že minulou noc ušli asi 30 kilometrů.Milan neustále hledal po vesnicích správný směr,aby nesešli z cesty.
V polepšovně byl ráno poplach.
Když strážní a vychovatelky ráno vešli na pokoj číslo 6,dvě postele byly prázdné.Zbylí čtyři kluci jen nechápavě mžourali do světla a ječení vychovatelek vnímali jako troubení polnic k poslednímu boji před soudným dnem.Sama ředitelka přišla na jejich pokoj a nastalo kruté vyšetřování.Štěstí bylo,že nikdo z nich nic nevěděl a že to z nich nevytloukli.Noční strážní byli pro výstrahu položeni na lavice a spousta kluků se zadostučiněním přihlížela,jak se kroutí pod údery rákosky.Díra v plotě byla objevena záhy.To už ředitelka alarmovala policii a ihned kontaktovala rodiče obou uprchlíků.
U Honzy doma zvedl telefon otec:
"Pane Blažku,váš syn dnes v noci utekl.Jistě víte,že jakmile se objeví doma nebo u příbuzných,je vaší povinností nám to ohlásit."
"Vážená paní ředitelko,můžu vás ujistit,že jestli se tady ten parchant objeví,tak vám ho doručím expres-po kouskách,protože ho roztrhnu jako lístek do cirkusu!"
U Szaboových to bylo horší.Maminka se rozplakala,že se Milanovi něco stane.Otec se zlobil,samozřejmě,ale spíš kvůli tomu,že Milan provedl další pitomost,která mu ještě více zkomplikuje život.V duch však věděl,že by už svého syna do té šílené polepšovny zpátky nevrátil.
Stačily mu ty jeho nešťastné oči při první návštěvě.
Policie měla pohotovost.Pátrací akce se vedla dvěma směry-k oběma rodinám.Všichni
předpokládali,že se někde na těchto osách brzy objeví.
Kluci postupovali poměrně rychle,ale policie byla o mnoho rychlejší.Motorizované jednotky v krátké době pročesaly široké území,vytipovali možný výskyt obou uprchlíků a nasadili psy a termokamery.Ještě než se druhý den nachýlil k večeru,byli jim v patách.
Jak Milan,tak Honza zatím celý den vydrželi schováni v domku klubovny jakési tělovýchovné jednoty,kde jednoduše rozbili okno a dostali se dovnitř. Uvnitř byly dokonce i sprchy a oba kluci se ihned vykoupali.Pak se blaženě natáhli na tvrdé lavice a usnuli.
K večeru už měli zase velký hlad,dva dny kloudně nejedli.Odvážnější Honza se vypravil na obchůzku vesnice,kde se nacházeli,vrátil se několika jablkama a hrůzou v očích:
"Průser,už o nás vědí.Hledá nás policie!!"
Milan kývl:
"Jo,to se dalo čekat.Musíme bejt ještě opatrnější."
Za hluboké noci se pak vydali na cestu.
Neušli už daleko.Hlavní silnice byla vytypovaná jako možný cíl a dopravní policie bez milosti kontrolovala všechna projíždějící auta.Dva kluci,jdoucí po krajnici neušli jejich pozornosti.Ačkoliv se hledaní ihned rozprchli jako když střelíš do vrabců,vytrénované nohy mladých policajtů je dostihly po několika desítkách metrů.
Skončili s pouty na rukou na nejbližší služebně.A vůbec se tam s nimi nemazlili.Dali jim akorát najíst a už šli za katr.Mříže okolo nich vzbuzovaly v Milanovi deprese.Honza byl bledý.
"Já mám hroznej strach"špitl pak Milanovi,když osaměli.
Milan si prohrábl tmavé vlasy:
"A ty myslíš,že já ne?Když si představím,co nás čeká..."
Honza se zpotil hrůzou.
Noc přečkali ponořeni v neradostné úvahy v cele,ráno se pak otevřely dveře a oba vyděšení a na duchu zdeptaní kluci stanuli tváří v tvář......................ředitelce.
Ve svém černém oblečení a tmavými brýlemi,za kterými se jí blýskaly rozezlené oči,tvářila se jako bohyně zkázy.Její osobnost vyzařovala nespornou autoritu,policajti před ní div nestáli v pozoru.Kluci se naopak před ní scvrkávali.Když promluvila,bylo to,jako by do nich udeřil blesk:
"Následky budou strašlivé!!"
S pouty na rukách a rukama za zády je pak policajti dovlekli do auta a vrátili zpátky do ústavu.Tam je převzali strážní a oba kluci se sklopenými hlavami procházeli,nebo spíše byli vedeni houfem jejich kamarádů,kteří stáli a v němém ohromení na ně zírali.Ihned se konalo mimořádné shromáždění všech přítomných na cvičáku.
Milan i Honza si připadali jako ve špatném filmu.Stáli čelem ke svým kamarádům,třásli se strachy a za nimi byl houf strážných a naštvaných vychovatelek.
Ředitelka přišla a promluvila do davu:
"Dobře si tyto dva chovance prohlédněte.Trest,který je čeká,je nejhorší,jaký jsme kdy v našem ústavu komu udělili.Kromě fyzického potrestání budou od této chvíle umístěni do samovazby."
Nikdo z přihlížejících ani nehlesl.Jen vysoký Míša pomalu zvedl ruku k obličeji,jako by se chtěl podrbat a naznačil v přátelském gestu,že jim drží palce.Kluci to zaregistrovali a potěšilo je to.Aspoň jeden kámoš zůstal s nimi.
Pak byly připraveny lavice.Honza i Milan se museli jako tradičně stáhnout tepláky a položit se na břicho.Tentokrát ale nevypláceli strážní.Rákosku vzala do ruky sama ředitelka.
Ticho okolo bylo skoro hmatatelné.Pak se zvalo první zasvištění a Milan pocítil první ránu.Až do poslední chvíle oba jaksi neregistrovali,koho seřeže jako prvního,stála jim za zády a oni se báli otočit hlavy.
Síla úderu Milana knokautovala.Zaječel z plných plic,překvapením i bolestí.Rákoska se do jeho těla zakousla podruhé,potřetí...To nebylo obvyklých 25 na holou,to byl výprask přímo památný.Milan cítil,jak mu pod údery zkušené ruky naskakují velká jelita a nabíhají do astronomických rozměrů.Křičel bolestí,slzy mu tekly ve dvou stružkách po tvářích a zoufale lapal po dechu.Teprv,když neměl na zadku jediné bílé místečko,přešla ředitelka k Honzovi.
Ten byl vystresovaný už při pohledu na Milana.To bylo něco strašlivého.Ředitelka se nerozpakovala použít sílu,rákoska se míhala vzduchem jako meč.První ránu,kterou obdržel,ještě ustál,ale ty další už byly nad jeho síly.Začal sebou kroutit,kopat nohama a nepříčetně ječet.
Naprosto zlomený Milan stále ležel na lavici a v duchu prosil všechny svaté,aby ohluchl a nemusel poslouchat Honzův srdceryvný nářek.
To horší je však teprve čekalo.
Oba byli odvedeni do trestné místnosti.Honza se klepal jako ratlík,už to jednou zažil,Milan zde byl poprvé.Místnost byla upravena jako středověká mučírna,zdi pobity dřevěným obložením,na zemi rudý koberec a všude rozmístěny rozlišné nástroje.Milan nasucho polkl a podíval se na úplně bílého Honzu.Ředitelka vešla za nimi,v chůzi si svlékala volnou tuniku.Pod ní měla černé přiléhavé triko.Rozpustila si černé vlasy a potřásla hlavou:
"Věřím,že po dnešku už vás jednou pro vždy přejde chuť na utíkání!"
Pokynula oběma strážným,kteří kluky drželi,aby je připoutali k trestným kozám,které stály proti sobě.Než se kluci nadáli,byli v moci pevných kožených řemenů,přehnuti do nedůstojné pozice.
Strach byl cítit všude.Koukal jim z očí,odpařoval se póry jejich kůže,pevně sevřená ústa jich obou křičela do místnosti němá slova plná úzkosti.Strážní odešli a kluci s ředitelkou osaměli.
Nejdříve přistoupila k Honzovi a řekla mu polohlasně:
"Ty už jsi tu jednou byl.A nepoučil ses.Dostane se ti takového trestu,že zapomeneš,jak se jmenuješ!"
Milan zvedl hlavu a podíval se na Honzu.Ten udělal to samé,jako by se domluvili.Honzovi na čele stály velké kapky potu,rty měl odkrvené a oči mu v panice mžikaly.Pak se zachvěl,když mu ředitelčina ruka přistála na zadku,který měl od předchozího výprasku velmi bolavý a citlivý.Vyjekl a pak znovu,když poznal,že mu svléká tepláky a trenýrky.Přes roztažené nohy to ale nešlo.Uměla si poradit.Prostě vzala velké nůžky a oblečení na něm rozstříhala.V momentě měl Honza u nohou hromádku hadrů a on sám byl kompletně nahý.
"Ježíšikriste"splynulo Milanovi nechtěně ze rtů,když spatřil,jak ředitelka vzala do rukou široký
kožený řemen.Honza zavřel oči.A pak se místností rozlehlo jeho bolestné naříkání.Přes rudě žhnoucí šlince na zadku se táhly nové,pulzující,způsobené hrozným nástrojem v jejích rukách.Nebylo potřeba ani mnoho síly,aby to nesnesitelně bolelo.Honza si vykřičel hlasivky.Milan sledoval to divadlo s divoce bušícím srdcem.To není možné,aby to přežil!
Za okamžik už řemen ochutnal také.Nic příšernějšího do té doby nezažil.Dostával přes zadek i stehna,ředitelka se zvlášť vyžívala v tom,aby zasáhla tu nejcitlivější část.Milanovi až přeskočil hlas,jak začal vyvádět.Slzy nebylo možno zadržet a ani se o to nepokoušel.Měl co dělat,aby se nepočůral.
Exekuce trvala sotva několik minut,ale oběma klukům připadala jako věčnost.Když byli odvázáni,neměli sílu se postavit,tak se jim třásly nohy.
Strážní je dopravili na samotku a zamkli.Oba klečeli na studené zemi,marně se pokoušeli zvládnout třesavku z prožitého strachu i ze zimy.Po chvíli se dveře otevřely a vychovatelka jim přinesla jiné oblečení.Dohlédla,aby se oblékli,což se jim povedlo jen s vypětím sil,vyčerpaná těla je odmítla poslouchat.Pak odešla a samotka se ponořila do tmy.Milan se brzy zorientoval a po hmatu našel pryčnu-jednoduchou konstrukci postele s pružinovou matrací,která bezpečně zajišťovala nepohodlné spaní.I Honza sebral zbytky sil a oba se převalili na pryčnu na břicho.Milan si vzápětí tepláky zase stáhl a oběma rukama si chladil zlinkovaný zadek.
"Žiješ,brácho?"ozvalo se pak ze tmy,kde Milan tušil Honzu.Jeho hlas bych ochraptělý a unavený.
"jo,snad žiju" hlesl v odpověď.
"Jestli se odsud někdy dostanu,tak slibuju,že to tady vypálím!"oznámil Honza do tmy.
"Dobrej nápad"pochválil ho Milan.
A oba vzápětí usnuli.
Strávili na samotce tři dlouhé,nekonečné dny.Byli by tam zůstali pravděpodobně velmi dlouho,ale stalo se něco neočekávaného.
Jak Honzovi,tak Milanovi rodiče byli vyrozumněni,že jejich syny se podařilo dopadnout a vrátit zpět do ústavu.Ale Szaboovi se rozhodli,že syna navštíví.Právě ty tři dny,kdy se kluci vzpamatovávali z hrozného výprasku,jim zabralo k tomu,aby si vymohli povolení k mimořádné návštěvě a v ředitelčině kanceláři se domáhali svého potomka.Ředitelka je s kyselým obličejem musela seznámit s pravdou,že Milan není momentálně schopen je vidět.Milanův otec ztropil v kanceláři skandál a vychovatelky nakonec jak Milana,tak Honzu přivedli.Jejich vzájemné setkání se dalo popsat prostým slovem-šok!
Milan zapomněl,co všechno ho bolí a rozběhl se k rodičům.Honza stál u dveří a nejistě přešlapoval z nohy na nohu,čekajíc,co bude.Když se Milan vymanil z matčina bouřlivého obětí,ukázal na kamaráda prstem a řekl:
"Mami,tati,to je Honza."
A pak snížil hlas do tichého šepotu a řekl:
"Dostaňte nás odsud,nebo nás ty bestie zabijou!"
Otec si nervózní ředitelku přeměřil a studeně jí oznámil:
"Myslím,že s propouštěcími papíry budeme rychle hotovi,že?A ten druhý mládenec je rovněž na odchodu!"
Byl to boj dvou nenávistně se měřících párů očí.Paní Szaboová stála celou dobu mlčky stranou,jednou rukou objímala Milana ,druhou Honzu a cítila,jak jim divoce tluče srdce.Rozhodovalo se o jejich osudu.Leč ten jim po dlouhé době ukázal vlídnou tvář.
Za hodinu už oba kluci statečně mašírovali,sledováni opět houfem ostatních kluků,ven,oblečeni do svých civilních věcí a za nimi kráčeli Milanovi rodiče.Honza seznal,že znatelně zhubl,všechno na něm plandalo.Milan,který si pobyt zde užil pouhé dva měsíce,na tom byl ještě dobře.
Oba kluci spolu zůstali,společně prožité peklo je stmelilo do nerozlučné dvojice.Říkali si brácho a pokud některého z nich napadla hříšná myšlenka,stačilo,aby ten druhý varovně pronesl:
"Polepšovna!"
KONEC.
Komentáře
Okomentovat