Jára
Nečekaná návštěva
TENTO PŘÍSPĚVEK JE Z RUKOU MÉHO SYNA JARDY A JÁ PEVNĚ VĚŘÍM, ŽE SE BUDE MÝM ČTENÁŘŮM LÍBIT STEJNĚ, JAKO MOJE VLASTNÍ TVORBA.....
V životě každé mámy přijde den,kdy jí děti opustí a vyletí z hnízda poznávat svět.Tak se stalo i u mého nejmladšího,Jardy.Ani ve snu mě nenapadlo,že jako první kdo odejde,bude právě on,že se bude chtít postavit na vlastní nohy hned jak dosáhne plnoletosti.Vždyť mu tady nic nechybí,má se tak dobře,jak se jen milovaný syn může u své mámy mít.Jarda je ale spíš samotář,s ostatními bratry skoro nic nepodniká,rád se toulá přírodou,prohání se na kole v místech,kam nepáchne lidská noha(jak s oblibou říká)nebo je zavřený hodiny a hodiny ve své temné komoře,kde vyvolává fotky,které na svých toulkách pořídí.Proto se vlastně ani nedivím,že chce teď bydlet sám,na někoho zkrátka samota působí bláhodárně.
Našel si práci i podnájem v blízkém městě,což není naštěstí tak daleko.Můžu tam za ním občas
přijet na návštěvu. Byt to byl částečně zařízený,takže si odtud vzal jen své věci,postel a hlavně počítač,na kterém byl celkem závislý,což jsem mu dost často vyčítala a byl to i důvod několika výprasků,které kdy ode mě dostal.Jinak je Jarda hodný kluk,nejsou s ním žádné větší problémy jako s ostatními syčáky,které mám doma.A tak jsem věřila,že i když teď nebude pod mým dohledem,že se nespustí a nezačne tropit žádná velká alotria.
Naložil do kamarádovy dodávky poslední věci,a přišel se rozloučit:
"Už mám všechno naložené mamko,takže už pomalu pojedem."
Stáli jsem teď tady oba před sebou a já nevěděla co říct,nejradši bych zamkla a nikam ho nepouštěla,ale to nejde,věděla jsem že tahle situace jednou přijde,ale žádná máma na ní není nikdy dost připravená.Jára mě obejmul,tak pevně jak to jen šlo,jako by si ho chtěl obtisknout do paměti,protože věděl,že už se mu jich teď moc nedostane.Cítila jsem jak mě mačká(měl sílu, pacholek jeden), poznala jsem, že pláče.Jára je citlivý kluk,ale tak nějak jinak než bývá zvykem,rozpláčou ho věci,které by s jinými nehnuly a naopak.
I mě a to už je co říci,ukápla nejedna slza.
"Tak už jdi,ať kamarád nečeká."
Vystrčila jsem ho radši rychle ze dveří nebo by se to tu změnilo v slzavé údolí a šla si po své práci.
Uběhly asi dva měsíce a od Jardy nepřišla žádná zpráva, jak se má,ani se tu nezastavil na kus řeči,ale to bylo celkem normální,neměl potřebu s nikým komunikovat,dokonce ani se mnou,ale já věděla že je všechno v pořádku,kdyby nebylo a něco se stalo,určitě by se mi hned ozval,znala jsem ho dobře.
Rozhodla jsem se,že ho navštívím,ale předem jsem mu nic neřekla,chtěla jsem aby to bylo překvapení.Největší šance,kdy ho zastihnu doma,bude někdy v podvečer,to už nikam nechodí.Takže jsem jednoho dne skočila do auta a vydala se za Járou.Bydlel v menším cihlovém domě v klidné čtrvti se spoustou zeleně.Říkal že byt má o velikosti 1+1 s okny na západ.Miluje zapadající slunce,a hlavně je to nejlepší světlo na focení,říkával.A nejedenkráte mě už o tom jeho krásné fotky přesvědčily.Byla jsem moc zvědavá, jaké to tam bude mít.Vyběhla jsem všechna patra,byly čtyři a v posledním bydlel.Chvíli jsem se vydýchávala,než zazvoním. "Crrr,crrr"už běžím"ozvalo se za dveřmi.
Otevřel dveře a chvíli na mě s úžasem zíral,ale pak mi hned skočil kolem krku.
"Ahoj mami,co tady děláš,nevěděl jsem že přijedeš?"
"Tos taky neměl,chtěla jsem vidět ty tvoje velký oči, jak se umí nádherně něčemu divit,proto jsem ti nezavolala předem.Pozveš mě dál,nebo se utáboříme tady na chodbě?" usmála jsem se na něj.
"Jasně,promiň,pojď dál a odlož si."
Z předsíňky jsem vešla do kuchyně,a hned jsem dostala takovou facku,že jsem málem
omdlela.Dost to tam zapáchalo od zbytků jídel,které se válely na talířích všude na lince,dřez byl tak plný špinavého nádobí,že už by se tam nevešla ani kávová lžička a podlaha tak nějak zvláštně lepila.Prošla jsem do pokoje,kde jsem si chtěla sednout a vydýchat to.Ale proboha živýho,nebylo kam,všude se válelo oblečení,to které Jára nosil na gauči a to špinavé všude po zemi.
"Jaroslave,co má tohle všechno znamenat!" Zaburácela jsem na něj.
"To jsi během dvou měsíců zapomněl,že po jídle se všechno nádobí umývá a uklízí a že oblečení patří do skříně a to špinavé do koše na prádlo?!"
"Kdybych věděl že přijedeš,tak bych uklidil mami."omlouval se Jarda.
"Jasně,takže kdybych nepřijela třeba půl roku,tak tady shniješ ve špíně a budeš chodit jen ve špinavých hadrech,to je fakt skvělý!Asi ti budu muset připomenout,co se stane,když po sobě někdo neuklízí,evidentně si to za tu dobu co bydlíš sám zapomněl!"
Chytla jsem ho za ucho,a už si ho vedla do kuchyně.
"Au,co blbneš,to bolí."zakňoural Jarda hlasem plným vzdoru.
"Co jsi to řekl?! Takže nejen že teď žiješ jako prase,ale budeš na mě i drzý? Tak to ne mladý muži,připrav si zadek na pořádný výprask,tohle bude přísná lekce!"
V kuchyni jsem si odsunula židli,sedla si na ni,Jardu si ohla přes koleno a lavina ran začala válcovat jeho zadek. Byla jsem fakt naštvaná a ani mě nenapadlo hledat něco,čím bych ho seřezala,v tom nepořádku by to bylo stejně zhola nemožné,takže jsem ho pořádně řezala jen
rukou.Měl látkové kraťasy,takže už od začátku to cítil velmi zřetelně.Po chvíli jsem mu je stáhla a pokračovala přes boxerky.
Nedělala jsem žádné dramatické pauzy,nebyli jsme na divadle a Jarda se pěkně kroutil a hekal.Nakonec šlo dolů i prádlo a na mě zazářil krásně nachový zadek,ale to byl jen začátek.
Když mě první vlna vzteku přešla,postavila jsem ho a poručila mu,ať si ty kraťasy a prádlo sundá a nechá si jen tričko,které bylo dost krátké,takže mu seřezaný zadek vůbec nezakrývalo.
"Já si teď tady sednu a ty se pustíš do uklízení kuchyně a mytí nádobí."
Byl to krásný pohled,jak s tím červeným zadkem kmital po kuchyni.
Když skončil,zkontrolovala jsem mu nádobí v odkapávači,jestli to náhodou neodflákl.A přímo z něj se na mě smála velká vařečka,byla celá ještě mokrá,vytáhla jsem jí a otočila se na Járu:
"Tak pojď,dáme druhé kolo."
Když Jára uviděl v mých rukou tu mokrou vařečku,ruce mu instinktivně sklouzly dolů na zadek,jako by ho chtěl před tou pohromou ochránit.Byl tak krásně naivní.
Sedla jsem si zpátky na židli:
"Ohni se mi zpátky přes koleno" poručila jsem.
Ale Jára stál a ani se nehnul.
"Ty si mě neslyšel!" zvýšila jsem na něj hlas.
Pořád tam jen tak stál a hypnotizoval pohledem tu mokrou vařečku.Nikdy totiž mokrou nedostal,takže z toho měl oprávněně asi pěkně nahnáno.Musela jsem po něm sáhnout a sama si ho ohnout přes koleno,jinak by tam takhle stál snad až dodnes.
První rána protla vzduch a přístála na červeném zadku,kapičky vody se rozlétly do stran.Jára prudce zvrátil hlavu,div si jí nezlomil,dlouhá hříva vlasů mu prolétla vzduchem,a z jeho úst se vydral hlasitý výkřik "auuu." Hned na to dopadla další rána,doprovázená dalším bolestným výkřikem a pak další a další.Jára se svíjel,kroutil,kopal nohama,snažil se uhýbat,rukama se pokoušel chránit zadek,ale já jsem bezpečně všechny jeho pokusy odrážela,a dál mu tou mokrou vařečkou barvila zadek na rudo.
Když už ho měl značně oteklý a sytě rudá pozvolna přecházela ve fialovou,odložila jsem vařečku.
"Stoupni si a teď si půjdeš ještě uklidit pokoj,aby sis mohl trochu odpočinout před třetím a posledním kolem" plácla jsem ho rukou přes zadek,abych ho trochu popohnala,protože se mu do toho moc nechtělo.
Já si zatím v čisté a uklizené kuchyni udělala kávu a přemýšlela o tom,že naše děti zůstanou pořád dětmi,i když jsou už dospělé,soběstačné a bydlí samy.Pořád jsou to ale naše milované děti,na kterých nám záleží a kdykoli můžou za své nepřístojné chování dostat výprask na holou.
Akorát jsem dopila kávu,když mi Jarda přišel říct, že už má hotovo.
"Fajn,tak to půjdem spolu zkontrolovat."
Najednou ten pokoj vypadal mnohem větší a útulnější.
"Takhle se mi tu jako návštěvě líbí mnohem víc,škoda jen že to tu nevypadalo takhle hned jak jsem přijela.Tak abych to neprotahovala,teď dostaneš ještě páskem,podej mi ho ze skříně a ohni se přes to opěradlo křesla."
"Mami,já už nechci dostat,zadek už mě strašně moc bolí a pálí a pásek stejně ve skříni žádný nemám."
"Ptala jsem se tě snad na něco? Koukej mi podat ten řemen a nevymýšlej si,že žádný nemáš!"
" Ale já opravdu žádný nemám."smlouval Jarda.
"Tak ty žádný nemáš?"
Vstala jsem a sama šla ke skříni,abych se o tom přesvědčila.
"Ne mami,neotvírej jí..."zasténal můj syn.
Otevřela jsem skříň a všechno to oblečení, co se válelo na gauči a posteli se na mě vyvalilo.
"Tak to si ale už ze mě děláš, Jarine srandu!Řekla jsem ti že máš uklidit a né to jen naházet do skříně."
Celá skříň vypadala jako po útoku nějakého tornáda,které zasahuje hlavně skříně mladých mužů,kteří žijou sami. Naštěstí se ani nedotklo dveří,ve kterých byly pečlivě provléknuté pásky.Většina byla taková ta hadrová,které byli pro výprask nepoužitelné,ale byl tu i jeden kožený,sice nebyl moc široký a silný,ale pro moje potřeby byl dostačující. Když jsem se otočila,Jára už byl ohnutý přes křeslo,protože věděl že tohle už neukecá a třetí kolo bude nejhorší ze všech. Přistoupila jsem k němu,pásek si přeložila tak,aby měl odpovídající délku,ještě jsem v rychlosti přejela rukou po Jardově nastaveném zadku,abych měla jistotu,že je v takovém stavu,aby snesl ještě poslední výprask řemenem-teda spíš páskem-.
Byl dost oteklý a vařečka na něm zanechala i jelita,ale výprask páskem ještě v pohodě zvládne.
"Tak za tohle dostaneš 50 ran a budeš si je nahlas počítat a pokud se spleteš,začnu znova,je ti to jasný!"
"Ano mami,"špitl potichu.
"Neslyšela jsem tě,co jsi říkal?"
" Ano mami,budu si je počítat,a pokud se spletu,začneš znova."sotva slyšitelně odpověděl.
"V pořádku,takže začnem."
Na každé ráně jsem si dala obzvlášť záležet,nikam jsem nespěchala,aby měl Jára čas dobře
počítat a každou palčivou ránu mohl řádně vstřebat a zapamatovat si jí pro příští dny. Jára teď křičel snad ještě víc než u výprasku vařečkou,po každé ráně se prohnul v zádech jako kočka,ale statečně držel a nesnažil se mi utéct jako když byl puberťák.Když počítal nějakou třicátou ránu,jeho hlas se nějak změnil,on snad brečí? Ano,po dalších ranách to už bylo zcela patrné,Jára brečel. Bylo to poprvé, co se při výprasku rozbrečel,nevím jestli to bylo tím,že to tentokrát byl celkem přísný a tvrdý výprask,nebo tím,že mu při něm došlo že takové věci by mladý a soběstačný muž dělat neměl a že je to velká ostuda.Každopádně když jsem skončila,štkal jako malé dítě.
"Běž si uklidit to vypadané oblečení zpátky do skříně,ale tentokrát ho tam slož,nebo si dáme ještě čtvrté kolo,a to určitě nechceš.Až budeš hotový,přijď za mnou do kuchyně."
Jára udělal co jsem mu řekla a já se zatím kochala v kuchyni pohledem z okna a kouřila cigaretu,na kterou jsem dostala ohromnou chuť.Pohled na tu krásnou čtvrť a cigareta mě zcela zbavil vzteku,byla jsem stejně klidná jako když jsem přijížděla.Pevně jsem věřila,že až přijedu na příští nečekanou návštěvu,tohle už se nebude opakovat.
Uslyšela jsem, jak Jarda přišel do kuchyně a otočila jsem se. Stál tam jen v tom tričku,obě ruce měl na zadku,a hlavu sklopenou k zemi.Jemně jsem ho vzala za bradu a zvedla mu ji.Oči měl červené od slz,ale už mu v nich zase hrály ty věčné plamínky,které zhasnou teprve tehdy,až je zavře navždycky. Objala jsem ho a rukou mu láskyplně hladila rozpálený zadeček.Znova se rozbrečel,ale tentokrát dojetím. Pak mi do ucha zašeptal:
"mám tě moc rád maminko."
TENTO PŘÍSPĚVEK JE Z RUKOU MÉHO SYNA JARDY A JÁ PEVNĚ VĚŘÍM, ŽE SE BUDE MÝM ČTENÁŘŮM LÍBIT STEJNĚ, JAKO MOJE VLASTNÍ TVORBA.....
V životě každé mámy přijde den,kdy jí děti opustí a vyletí z hnízda poznávat svět.Tak se stalo i u mého nejmladšího,Jardy.Ani ve snu mě nenapadlo,že jako první kdo odejde,bude právě on,že se bude chtít postavit na vlastní nohy hned jak dosáhne plnoletosti.Vždyť mu tady nic nechybí,má se tak dobře,jak se jen milovaný syn může u své mámy mít.Jarda je ale spíš samotář,s ostatními bratry skoro nic nepodniká,rád se toulá přírodou,prohání se na kole v místech,kam nepáchne lidská noha(jak s oblibou říká)nebo je zavřený hodiny a hodiny ve své temné komoře,kde vyvolává fotky,které na svých toulkách pořídí.Proto se vlastně ani nedivím,že chce teď bydlet sám,na někoho zkrátka samota působí bláhodárně.
Našel si práci i podnájem v blízkém městě,což není naštěstí tak daleko.Můžu tam za ním občas
přijet na návštěvu. Byt to byl částečně zařízený,takže si odtud vzal jen své věci,postel a hlavně počítač,na kterém byl celkem závislý,což jsem mu dost často vyčítala a byl to i důvod několika výprasků,které kdy ode mě dostal.Jinak je Jarda hodný kluk,nejsou s ním žádné větší problémy jako s ostatními syčáky,které mám doma.A tak jsem věřila,že i když teď nebude pod mým dohledem,že se nespustí a nezačne tropit žádná velká alotria.
Naložil do kamarádovy dodávky poslední věci,a přišel se rozloučit:
"Už mám všechno naložené mamko,takže už pomalu pojedem."
Stáli jsem teď tady oba před sebou a já nevěděla co říct,nejradši bych zamkla a nikam ho nepouštěla,ale to nejde,věděla jsem že tahle situace jednou přijde,ale žádná máma na ní není nikdy dost připravená.Jára mě obejmul,tak pevně jak to jen šlo,jako by si ho chtěl obtisknout do paměti,protože věděl,že už se mu jich teď moc nedostane.Cítila jsem jak mě mačká(měl sílu, pacholek jeden), poznala jsem, že pláče.Jára je citlivý kluk,ale tak nějak jinak než bývá zvykem,rozpláčou ho věci,které by s jinými nehnuly a naopak.
I mě a to už je co říci,ukápla nejedna slza.
"Tak už jdi,ať kamarád nečeká."
Vystrčila jsem ho radši rychle ze dveří nebo by se to tu změnilo v slzavé údolí a šla si po své práci.
Uběhly asi dva měsíce a od Jardy nepřišla žádná zpráva, jak se má,ani se tu nezastavil na kus řeči,ale to bylo celkem normální,neměl potřebu s nikým komunikovat,dokonce ani se mnou,ale já věděla že je všechno v pořádku,kdyby nebylo a něco se stalo,určitě by se mi hned ozval,znala jsem ho dobře.
Rozhodla jsem se,že ho navštívím,ale předem jsem mu nic neřekla,chtěla jsem aby to bylo překvapení.Největší šance,kdy ho zastihnu doma,bude někdy v podvečer,to už nikam nechodí.Takže jsem jednoho dne skočila do auta a vydala se za Járou.Bydlel v menším cihlovém domě v klidné čtrvti se spoustou zeleně.Říkal že byt má o velikosti 1+1 s okny na západ.Miluje zapadající slunce,a hlavně je to nejlepší světlo na focení,říkával.A nejedenkráte mě už o tom jeho krásné fotky přesvědčily.Byla jsem moc zvědavá, jaké to tam bude mít.Vyběhla jsem všechna patra,byly čtyři a v posledním bydlel.Chvíli jsem se vydýchávala,než zazvoním. "Crrr,crrr"už běžím"ozvalo se za dveřmi.
Otevřel dveře a chvíli na mě s úžasem zíral,ale pak mi hned skočil kolem krku.
"Ahoj mami,co tady děláš,nevěděl jsem že přijedeš?"
"Tos taky neměl,chtěla jsem vidět ty tvoje velký oči, jak se umí nádherně něčemu divit,proto jsem ti nezavolala předem.Pozveš mě dál,nebo se utáboříme tady na chodbě?" usmála jsem se na něj.
"Jasně,promiň,pojď dál a odlož si."
Z předsíňky jsem vešla do kuchyně,a hned jsem dostala takovou facku,že jsem málem
omdlela.Dost to tam zapáchalo od zbytků jídel,které se válely na talířích všude na lince,dřez byl tak plný špinavého nádobí,že už by se tam nevešla ani kávová lžička a podlaha tak nějak zvláštně lepila.Prošla jsem do pokoje,kde jsem si chtěla sednout a vydýchat to.Ale proboha živýho,nebylo kam,všude se válelo oblečení,to které Jára nosil na gauči a to špinavé všude po zemi.
"Jaroslave,co má tohle všechno znamenat!" Zaburácela jsem na něj.
"To jsi během dvou měsíců zapomněl,že po jídle se všechno nádobí umývá a uklízí a že oblečení patří do skříně a to špinavé do koše na prádlo?!"
"Kdybych věděl že přijedeš,tak bych uklidil mami."omlouval se Jarda.
"Jasně,takže kdybych nepřijela třeba půl roku,tak tady shniješ ve špíně a budeš chodit jen ve špinavých hadrech,to je fakt skvělý!Asi ti budu muset připomenout,co se stane,když po sobě někdo neuklízí,evidentně si to za tu dobu co bydlíš sám zapomněl!"
Chytla jsem ho za ucho,a už si ho vedla do kuchyně.
"Au,co blbneš,to bolí."zakňoural Jarda hlasem plným vzdoru.
"Co jsi to řekl?! Takže nejen že teď žiješ jako prase,ale budeš na mě i drzý? Tak to ne mladý muži,připrav si zadek na pořádný výprask,tohle bude přísná lekce!"
V kuchyni jsem si odsunula židli,sedla si na ni,Jardu si ohla přes koleno a lavina ran začala válcovat jeho zadek. Byla jsem fakt naštvaná a ani mě nenapadlo hledat něco,čím bych ho seřezala,v tom nepořádku by to bylo stejně zhola nemožné,takže jsem ho pořádně řezala jen
rukou.Měl látkové kraťasy,takže už od začátku to cítil velmi zřetelně.Po chvíli jsem mu je stáhla a pokračovala přes boxerky.
Nedělala jsem žádné dramatické pauzy,nebyli jsme na divadle a Jarda se pěkně kroutil a hekal.Nakonec šlo dolů i prádlo a na mě zazářil krásně nachový zadek,ale to byl jen začátek.
Když mě první vlna vzteku přešla,postavila jsem ho a poručila mu,ať si ty kraťasy a prádlo sundá a nechá si jen tričko,které bylo dost krátké,takže mu seřezaný zadek vůbec nezakrývalo.
"Já si teď tady sednu a ty se pustíš do uklízení kuchyně a mytí nádobí."
Byl to krásný pohled,jak s tím červeným zadkem kmital po kuchyni.
Když skončil,zkontrolovala jsem mu nádobí v odkapávači,jestli to náhodou neodflákl.A přímo z něj se na mě smála velká vařečka,byla celá ještě mokrá,vytáhla jsem jí a otočila se na Járu:
"Tak pojď,dáme druhé kolo."
Když Jára uviděl v mých rukou tu mokrou vařečku,ruce mu instinktivně sklouzly dolů na zadek,jako by ho chtěl před tou pohromou ochránit.Byl tak krásně naivní.
Sedla jsem si zpátky na židli:
"Ohni se mi zpátky přes koleno" poručila jsem.
Ale Jára stál a ani se nehnul.
"Ty si mě neslyšel!" zvýšila jsem na něj hlas.
Pořád tam jen tak stál a hypnotizoval pohledem tu mokrou vařečku.Nikdy totiž mokrou nedostal,takže z toho měl oprávněně asi pěkně nahnáno.Musela jsem po něm sáhnout a sama si ho ohnout přes koleno,jinak by tam takhle stál snad až dodnes.
První rána protla vzduch a přístála na červeném zadku,kapičky vody se rozlétly do stran.Jára prudce zvrátil hlavu,div si jí nezlomil,dlouhá hříva vlasů mu prolétla vzduchem,a z jeho úst se vydral hlasitý výkřik "auuu." Hned na to dopadla další rána,doprovázená dalším bolestným výkřikem a pak další a další.Jára se svíjel,kroutil,kopal nohama,snažil se uhýbat,rukama se pokoušel chránit zadek,ale já jsem bezpečně všechny jeho pokusy odrážela,a dál mu tou mokrou vařečkou barvila zadek na rudo.
Když už ho měl značně oteklý a sytě rudá pozvolna přecházela ve fialovou,odložila jsem vařečku.
"Stoupni si a teď si půjdeš ještě uklidit pokoj,aby sis mohl trochu odpočinout před třetím a posledním kolem" plácla jsem ho rukou přes zadek,abych ho trochu popohnala,protože se mu do toho moc nechtělo.
Já si zatím v čisté a uklizené kuchyni udělala kávu a přemýšlela o tom,že naše děti zůstanou pořád dětmi,i když jsou už dospělé,soběstačné a bydlí samy.Pořád jsou to ale naše milované děti,na kterých nám záleží a kdykoli můžou za své nepřístojné chování dostat výprask na holou.
Akorát jsem dopila kávu,když mi Jarda přišel říct, že už má hotovo.
"Fajn,tak to půjdem spolu zkontrolovat."
Najednou ten pokoj vypadal mnohem větší a útulnější.
"Takhle se mi tu jako návštěvě líbí mnohem víc,škoda jen že to tu nevypadalo takhle hned jak jsem přijela.Tak abych to neprotahovala,teď dostaneš ještě páskem,podej mi ho ze skříně a ohni se přes to opěradlo křesla."
"Mami,já už nechci dostat,zadek už mě strašně moc bolí a pálí a pásek stejně ve skříni žádný nemám."
"Ptala jsem se tě snad na něco? Koukej mi podat ten řemen a nevymýšlej si,že žádný nemáš!"
" Ale já opravdu žádný nemám."smlouval Jarda.
"Tak ty žádný nemáš?"
Vstala jsem a sama šla ke skříni,abych se o tom přesvědčila.
"Ne mami,neotvírej jí..."zasténal můj syn.
Otevřela jsem skříň a všechno to oblečení, co se válelo na gauči a posteli se na mě vyvalilo.
"Tak to si ale už ze mě děláš, Jarine srandu!Řekla jsem ti že máš uklidit a né to jen naházet do skříně."
Celá skříň vypadala jako po útoku nějakého tornáda,které zasahuje hlavně skříně mladých mužů,kteří žijou sami. Naštěstí se ani nedotklo dveří,ve kterých byly pečlivě provléknuté pásky.Většina byla taková ta hadrová,které byli pro výprask nepoužitelné,ale byl tu i jeden kožený,sice nebyl moc široký a silný,ale pro moje potřeby byl dostačující. Když jsem se otočila,Jára už byl ohnutý přes křeslo,protože věděl že tohle už neukecá a třetí kolo bude nejhorší ze všech. Přistoupila jsem k němu,pásek si přeložila tak,aby měl odpovídající délku,ještě jsem v rychlosti přejela rukou po Jardově nastaveném zadku,abych měla jistotu,že je v takovém stavu,aby snesl ještě poslední výprask řemenem-teda spíš páskem-.
Byl dost oteklý a vařečka na něm zanechala i jelita,ale výprask páskem ještě v pohodě zvládne.
"Tak za tohle dostaneš 50 ran a budeš si je nahlas počítat a pokud se spleteš,začnu znova,je ti to jasný!"
"Ano mami,"špitl potichu.
"Neslyšela jsem tě,co jsi říkal?"
" Ano mami,budu si je počítat,a pokud se spletu,začneš znova."sotva slyšitelně odpověděl.
"V pořádku,takže začnem."
Na každé ráně jsem si dala obzvlášť záležet,nikam jsem nespěchala,aby měl Jára čas dobře
počítat a každou palčivou ránu mohl řádně vstřebat a zapamatovat si jí pro příští dny. Jára teď křičel snad ještě víc než u výprasku vařečkou,po každé ráně se prohnul v zádech jako kočka,ale statečně držel a nesnažil se mi utéct jako když byl puberťák.Když počítal nějakou třicátou ránu,jeho hlas se nějak změnil,on snad brečí? Ano,po dalších ranách to už bylo zcela patrné,Jára brečel. Bylo to poprvé, co se při výprasku rozbrečel,nevím jestli to bylo tím,že to tentokrát byl celkem přísný a tvrdý výprask,nebo tím,že mu při něm došlo že takové věci by mladý a soběstačný muž dělat neměl a že je to velká ostuda.Každopádně když jsem skončila,štkal jako malé dítě.
"Běž si uklidit to vypadané oblečení zpátky do skříně,ale tentokrát ho tam slož,nebo si dáme ještě čtvrté kolo,a to určitě nechceš.Až budeš hotový,přijď za mnou do kuchyně."
Jára udělal co jsem mu řekla a já se zatím kochala v kuchyni pohledem z okna a kouřila cigaretu,na kterou jsem dostala ohromnou chuť.Pohled na tu krásnou čtvrť a cigareta mě zcela zbavil vzteku,byla jsem stejně klidná jako když jsem přijížděla.Pevně jsem věřila,že až přijedu na příští nečekanou návštěvu,tohle už se nebude opakovat.
Uslyšela jsem, jak Jarda přišel do kuchyně a otočila jsem se. Stál tam jen v tom tričku,obě ruce měl na zadku,a hlavu sklopenou k zemi.Jemně jsem ho vzala za bradu a zvedla mu ji.Oči měl červené od slz,ale už mu v nich zase hrály ty věčné plamínky,které zhasnou teprve tehdy,až je zavře navždycky. Objala jsem ho a rukou mu láskyplně hladila rozpálený zadeček.Znova se rozbrečel,ale tentokrát dojetím. Pak mi do ucha zašeptal:
"mám tě moc rád maminko."
Komentáře
Okomentovat