DOKTORSKÁ POHÁDKA

Doktor léčí, makima uzdravuje...

Tato povídka je věnována jednomu příteli ze zahraničí, který mne oslovil s jistým netradičním přáním...

Bílá ordinace, uprostřed vévodí psací stůl s počítačem, otočná židle,většinu času vyplněná plnotučnou zadnicí paní doktorky.U zdi bíle potažené lůžko pro pacienty, u hlavy lehátka pojízdní stolek s nezbytným lékařským arzenálem.Na skříni kartotéky zelenec a kvetoucí fialka, jediné odlišné barevné body v ordinaci.
Ozve se nesmělé zaklepání na dveře a dovnitř vchází pacient.
Paní doktorka, cudně zahalená v bílém, upnutém plášti , který jí obepíná těsně její zaoblenou postavu, se profesionálně usmívá a vítá svého stálého zákazníka.Už její impozantní zvednutí ze židle dokáže muži ve dveřích zrychlit dech, když pohledem klouže po jejích tělesných proporcích, od tmavých načechraných vlasů přes kulaté obroučky brýlí, po šíji, která mizí v límečku pláště, na hrudi lehce rozhaleném, takže dává vyniknout hluboké rýze plných ňader,až k bokům, které se za chůze lehce smyslně pohupují.
Pacient usedá na židli naproti své lékařce a ta si špičkami prstů posune brýle ke kořeni nosu.Začne se laskavě vyptávat na pacientovy příznaky a on odpovídá. Bolesti v zádech, nespavost, stres, únava....staré známé věci, které ho přivádějí čas od času do této ordinace. Ví, že mu bude spolehlivě pomoženo.
Lékařka se vědoucně podívá a klidně přednese diagnózu.
Pacientovi zatrne až v konečcích prstů- injekce.
To slovo pronese lékařka s klidem a naprosto netečně, ale v něm toto slovo probouzí třesavku. Nikdo nemá tušení, jakou panickou hrůzu má z pouhého vyslovení slova injekce.Srdce se mu rozbuší, na čele vyvstanou krůpěje potu, po zádech mu běhají mravenci a nohy odmítají poslušnost. A přitom jde o jednu maličkou jehlu, která mu má vjet pod kůži a pomůže mu od problémů.
Lékařka vstane od stolu a půvabně zavrtí zadnicí, když se nakloní ke skříňce s léky a začne připravovat potřebné medikamenty.Pacient fascinovaně sleduje její pohyby a snaží se nemyslet na to, co ho čeká.Je zcela zaujat jejím smyslným pozadím a nechce vidět blyštící se tenoučkou jehlu,kterou lékařka zkušeným hmatem nasazuje na stříkačku, posléze násilně probodává uzávěr miniaturní lahvičky s lékem a s usměvem se na pacienta otáčí. Vyzve ho, aby se položil pohodlně na lehátko a nezapomněl si rozepnout kalhoty.
Pacient znervózní. Nastává okamžik pravdy.
Vstane ze židle, polkne imaginární slinu a snaží se zastavit vibrující ruce, které pomalu spouští ke knoflíku kalhot.Pak se zarazí, ačkoliv se mu již povedlo uzávěr rozepnout a zbývají mu dva kroky - spustit kalhoty ke kolenům a ulehnout na lehátko.V tu chvíli mu mozek vypoví službu a on slyší sám sebe, jak říká, že to neudělá a že injekci nechce.
Lékařka se stále usmívá. Udělá jeden krok směrem k němu a než se pacient naděje, přimáčkne ho k plentě na lehátku.Jedenou rukou ho drží zezadu za krkem jako králíka, čímž mu mačká hlavu do záplavy bílého plátna a druhou rukou z něho rve kalhoty.Léty vycvičený cvik se zlobivými pacienty jí propůjčil sílu a rychlost dravce.Pacient dušeně sténá do lehátka a lékařka mu říká, aby byl rozumný, že jinak by to pro něho mělo daleko vážnější následky.
Pacient zbledne, ale myšlenky na injekci ho mučí víc.
Kalhoty má až u kotníků a lékařka se potýká s jeho spodním prádlem. I tento akt je korunován úspěchem a pacientovi se hlavou táhne ponurý film o vlastní bolesti, která ho co nevidět prostoupí a zaplaví a které se stejně nevyhne, ať dělá co dělá.A lékařka se již zlobí. Její hlas potemní a nabyde hrozivého tónu, když mu oznamuje, že nejen že dostane slíbenou injekci, ale předtím mu jako neposlušnému klukovi naplácá na holou, aby si pamatoval, že se s ní nežertuje.
Pacient strne.Tohle je horší,než si vůbec dokázal představit. Výprask! Něco nepředstavitelného v jeho věku. Takové pokoření, s nezbytnými stopami studu, bolesti, možná ho donutí naříkat, plakat, slibovat, prosit...
A dříve, než se mu toto všechno promítne před očima, lékařka již napřahuje ruku a ta zprudka dopadá na pacientovu vyšpulenou zadnici, která doposud svítila neposkvrněnou bělostí. Palčivý otisk mu vykouzlí na kůži rudou stopu a pacient nevěřícně hekne, když si uvědomí, že právě absolvuje skutečný výprask, napůl ležící, napůl přehnutý přes lékařské lehátko a statná paní doktorka ho vyplácí na holou jako uličníka.
A příval ran se stupňuje, pacient se kroutí a uhýbá před každým plesknutím, ale není mu to nic platné.Zadek mu hoří a pálí, bolest je již dost značná a pacient tlumeně kňučí.Co nevidět bude naříkat jako dítě.
A lékařka najednou ustává ve výplatě.Avšak jen pro to, aby uskutečnila to, co měla v plánu původně.
Zatímco si pacient ještě osahává zrudlý zadek, poznamenaný nemilosrdnou rukou lékařky, ona bere do rukou buničinu s desinfekcí a injekční stříkačku.Znovu si zlobivce přidrží a vybírá si na jeho prdelce to nejlepší místečko, kam vbodne své žihadlo.Pacient pocítí chladivý dotyk a vzápětí mu do svalu zajíždí jehla. Vykřikne a lékařka konejšivě popleská druhou půlku zadku.
Konečně je vše za ním.Vstává z lehátka a s bolestným výrazem ve tváři si masíruje postiženou část těla.Účinky injekce pomalu nabývají vrchu, bolest pozvolna odeznívá, jen pálící a silně zahřátá kůže na zadnici připomíná nedávno prožitý výprask a aplikaci léku.
Lékařka znovu usedá na svou židli, která pod ní zasténá a se sepnutýma rukama se na svého pacienta zářivě usměje.
A on pomalu odchází a za chůze si ještě hladí zadek....