Příběh 152. - Silvestr, na který nezapomněla celá vesnice
Konec roku vždy provází spousta příprav, plánování akcí, nákupů za statisíce... Nejinak tomu bylo i letos. Vzhledem k tomu, že moje rodina (a to počítám jen tu nejužší) čítá nějakých 14 dospělých osob, není u nás nouze o bohatýrské akce, na které vzpomíná vesnice ještě další rok. Marné bylo moje vemlouvání, aby si konec roku všichni uspořádali u sebe doma, popřípadě se slezli u někoho z vybraných jedinců, případně přepadli Davidovi Násosnu a zlinkovali se jako zvířata u něho. Kluci za mnou lezli úlisně už od listopadu, vtírali se mi do přízně a nabízeli hory i s horákama, když je nechám ještě jednou, naposledy, zdemolovat náš barák. To se ví, že jsem brzy povolila, protože jsem si uměla představit, jaké boží dopuštění jsou ti moji paviáni schopni způsobit mimo naše chráněné teritorium. Nařídila jsem obstarání si vlastního občerstvení, zajištění pelechů, odklizení zvířectva do bezpečné zóny a alarmování složek IZS. Kluci se vesele zařehtali, řkouc, že nehodlají nic podpálit, ...
