Příběh 148. A takový tu byl klid...

 Cesta letadlem domů by mohla proběhnout v klidu a míru, nebýt Laury. Ta mohutně oslavujíc svůj netradičně pojmutý rozvod byla ještě ráno, tři hodiny před odletem úplně nepoužitelná. Marně se jí Veronika s Milanem pokoušeli postavit na nohy. Laura vlála jako hadrová panenka, hlava se jí opile kinklala ze strany na stranu, přiblble se usmívala a neustále usínala. Dostat jí z hotelu na letiště byl skutečně heroický čin. Veronika jí jakž takž oblékla, sbalila všechny její věci a Milan jí téměř donesl do taxíku. Oba dva pak jako tělesná stráž, i přes vlastní "bebíčka" statečně setrvali po obou jejích bocích a hlídali jí. 

Na letišti se Laura potřebovala vyvenčit a zmizela na wc. Po půl hodině bylo jasné, že tam asi "nečíčá" a Veronika jí šla vysvobodit. Kámen úrazu byl ale v tom, že Laura v podřepu na míse usnula s kalhotami napůl žerdi a hlavou se zašprajcla o dveře. Bylo tedy potřeba se k ní nějak podhrabat, přelézt nebo podkopat. A minuty vesele plynuly. Milan značně znervóznělý pobíhat po letištní hale a sháněl kohokoliv, kdo bude ochoten se k Lauře nějak dostat, Jarda poposedával na sedadle a tupě civěl do prázdna, myslíc na svou uniformovanou vílu a já sakrovala jako propuštěný kostelník.

Moje sakrování ale rychle přešlo v mírnou paniku, když začali vyvolávat náš let a Laura dál spokojeně chrápala na hajzlíku. Stornovat letenky bylo zbytečné a pozdě. Měli jsme dvě možnosti - buď oželet nemalou částku za letenky, zabukovat si nové a doufat, že do té doby Laura procitne ze zimního spánku a stane se opět příčetnou anebo se pokusit o zázrak a let zdržet. No co, zkusit se to může, aspoň si nebudu vyčítat, že jsem se o to nepokusila. A odvážně jsem se vydala přímo za kapitánem letadla. 

Kapitán byl statný mužský s prokvetlou kšticí a když jsem se k němu téměř proboxovala do kokpitu a vysvětlila mu svou, respektive Lauřinu prekérní situaci, nejdřív se na mně podíval jako na pacienta, uprchlého z dobře střežené psychiatrické léčebny. Rozvlnila jsem tedy všechen svůj um a šarm a nastínila mu celou naší anabázi, včetně důvodu, proč se Laura letěla rozvádět do Itálie, jak neslavně dopadl u soudu její teď už exmanžel, proč je jeden z mých synů olepený leukoplastí od hlavy až k patám a ten druhý nestále poposedává, jakoby měl v kalhotech vosu, jak statečně bojuje s bolavým pozadím moje snacha a proč ta zatracená Laura stále chrápe polonahá na veřejných záchodcích. Během mého vyprávění začal druhý pilot škytat a třetí lapat po dechu, neboť se smíchy dusili. Kapitál plakal dílem dojetím a dílem smíchy, litujíc, že se téhle taškařice nemohl zúčastnit. Když jsem mu jako bonbónek na závěr povyprávěla o svých zbylých ratolestech, vzal si na mně telefonní číslo s řehotem, ze kterého jsem vyrozuměla, že by mně ještě někdy rád viděl a doposlechl si všechny naše příhody. 

Protože kapitána evidentně moje vyprávění zaujalo, sám požádal z "technických důvodů" o odklad startu a zatímco se okolo letadla rojili technici a hledali neexistující závadu, kapitán se kácel smíchy z křesla a oba zbylí piloti se váleli s křečích na podlaze kokpitu. Na letišti se zatím další technici probíjeli k Lauře, Veronika se potila až na zadní části těla při představě, jak budu vyvádět, až budeme společně mávat vzdalujícímu se letadlu, Milan si okusoval nehty a Jarda... Jarda si nejspíš ještě vůbec nevšiml, že se pokoušíme vrátit domů a stále byl duchem kdesi na širých italských pláních.

Po víc jak hodině napětí a několika drobných srdečních kolapsech byla Laura vytažena ven ze záchodu, po cestě do společnosti zkulturněna, aby nebudila veřejné pohoršení a dopravena do letadla. Jarda s Milanem jí poponášeli, Veronika za nimi klusala s hlavou u země, aby si nemusela všímat nasupených pohledů spolucestujících, kteří víc jak hodinu tvrdli kvůli nám v hale. 

Nasupené pohledy nás provázely i v letadle. Kdykoliv se někdo z nás rozhlédl, setkal se s pohledem některého z cestujících, který se nás snažil mimosmyslově zabít, upálit pomocí sítnice nebo na nás aspoň přivolat kletbu. Nad Alpami jsme se už neudržela a otočila se Lauru, která bojovala s kocovinou:

"Počkej doma, můro jedna! Tě zluftím, že si týden nesedneš, kačeno bláznivá!"

Některé pomstychtivé ohníčky v očích pohasly a nastoupila tichá účast se mnou díky vykutálenému příbuzenstvu. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Cvakly domovní dveře a naše společnost se vyvalila do obýváku, kde Josef poklidně sledoval fotbal v televizi. Když nás uviděl, tiše zaúpěl. První jsem vešla já s pohledem boha Pomsty, postrkujíc před sebou Lauru, která vypadala jako bychom jí vytáhli z popelnice a kompletně jí vyprali v pračce. Za námi šli opatrným krokem Veronika s Milanem a tvářili se, že by byli nejraději někde úplně jinde. Poslední se plouhal Jarda, olepený náplastmi a vědomím v Itálii. Josef chvíli nevěřícně civěl na celou tuhle sestavu a pak mávl rukou, jako že škoda slov a otevřel láhev koňaku.

Veronika hodila po Milanovi zavazadla a zmizela v koupelně. Osprchovaná a smířená se světem, zahalená ve svém saténovém trojdílném domácím oblečku zmizela v jejich pokoji o patro výš. Milan jí vystřídal v koupelně. 

Jarda v obýváku pomalu objasňoval tátovi, kde přišel ke svým četným zraněním a Laura stále ve dveřích kuchyně jako oukropek a tvářila se jako hromádka neštěstí. Dobře věděla, že jí trest nemine. A taky že neminul. Sotva jsem se zbavila bagáže a líbla svého manžela na zarostlou tvář, napochodovala jsme do kuchyně jako generálmajor a pokynem prstu přivolala Lauru k sobě. Laura přicupitala a sklopila oči k podlaze. Její tmavé oči v tu chvíli připomínaly oči plaché laně. Věděla, že kdyby nebylo mojí odvážné výřečnosti, že bychom se vší pravděpodobností ještě tvrdnuli na letišti v Římě a nadávali nad propadlými letenkami. 

"Pojď sem, ty opice jedna..." řekla jsem Lauře a ona šla. 

"Nemusím ti říkat, co jsi provedla, že ne?"

"Nemusíš, vím to. Potrestej mne, zasloužím si to. " děla Laura a zamrkala dlouhýma řasama. 

Usadila jsem se jako obvykle na svou židli a nabídla jsem Lauře místo na svých širokých stehnech. Laura se přehnula velmi elegantně a vědoma si svých vnad, vystrčila zadeček, obtažený v upnutých džínách. 

Z obýváku sem nakoukl Milan, který se rozhodl, že nejlepším lékem, jak zahnat nepěkné vzpomínky na Itálii bude nějaká ta sklenka a když viděl, k čemu se chystám, spokojeně se usmál. Josef opět zvedl oči kamsi ke stropu, povzdychl si a podotkl, že tu byl takový klid.... a nalil sobě i Milanovi. A zatímco já jsem pomalu ručně zpracovávala Lauřino vyšpulené pozadí, oba pánové se začali propadat do imaginárního světa, kde se mluví zcela neznámým jazykem a je možné úplně všechno.

Laura se pod údery mojí dlaně vrtěla, jakoby měla v džínách vosu a poloslastně, polobolestně vzdychala. Ze začátku jí to dělalo dobře, ostatně její pojetí výprasků v prvotní fázi bylo spíše radostné, teprve když přicházela bolest se jí to přestávalo líbit, ale vždycky statečně vytrvala až do konce a poslušně nastavovala svou vyklenutou prdelku dalšímu přívalu ran.

Nyní ještě klidě držela, vrtěla se a vzdychala, ale přitom prosila, abych nepřestávala a zároveň slibovala, že už zase bude ta nejhodnější holka pod sluncem, po každém plácnutí přes prdelku maličko nadskočila, a hned mně ujistila, že už to víckrát neudělá. 

Věděla jsem moc dobře, že kdybych jí odbyla jen tak přes kalhoty, bude to brát jako že není dost hodna správného výprasku. Uměla jsem si zcela realisticky představit její našpulenou pusu s nesouhlasným výrazem ve tváři, a proto jsem jí brzy doporučila, že by pro ní bylo rozhodně pohodlnější a rozumnější, kdyby se vysoukala z těch svých upnutých kalhot a nabídla mi holou zadničku k pořádnému potrestání. Laura souhlasila a nastalo velké rozepínání a svlékání uzoučkých kalhot, ze kterých se soukala jako když se had svléká z kůže. Nabídla mi klenutou prdelku v tenoučkých kalhotkách, které víc ukazovaly než ukrývaly. Obě půlky zadečku, lehce růžové se na mně vyzývavě našpulily. Laura se nakonec vyvlnila i ze spoďárků a opět se mi chtěla položit přes nohy.

"Kdepak, má milá, takhle lehce bys z toho nevyvázla. Pěkně běž a podej mi vařečku!" řekla jsem jí napůl přísně a napůl laskavě, protože jsem věděla, že tenhle tón na ní platí nejvíc. Laura se nejprve trochu teatrálně chytla za prdelku na znamení, že to bude bolet, ale poslušně odešla k šupleti a podala mi vařečku.

Pak teprve jí bylo dovoleno, aby se mi znovu přehnula přes nohy. Pokochala jsem se pohledem na její dosud hladkou kůži prdelky a potom jí přetáhla vařečkou přes obě půlky. Laura zanaříkala, ale ani se nehnula. Další a další rány na prdelku jí donutily naříkat a plakat, vařečka jí tancovala po celé zadničce a barvila jí kůži do ruda. Laura si střídavě rukama zakrývala pusu, aby neječela jako siréna a střídavě se pokoušela si bitou prdelku chránit a hladit ta nejbolestivější místa. Nebylo jí to nic platné, dostávala na zadek jako malá holka. Už dávno nedržela a nenastavovala. Nyní kopala nohama do vzduchu a její "au, au, ááúúú" naplnilo celou kuchyň.

Jakmile jsem si byla jistá, že byla Laura potrestaná dostatečně a její seřezaná prdelka zářila jako semafor, šla si Laura poslušně kleknout do kouta pod okno. Po celou dobu, co klečela si hladila zadeček a snažila se zahnat bolest. 

Z horního pokoje se ozval ryk a zaječení, při kterém tuhla krev v žilách. Veronika vřeštěla jakoby jí zaživa stahovali z kůže. Vysvětlení přišlo hned vzápětí, protože Veronika rozrazila dveře jejich pokoje a předvedla nám tanec habešských tanečnic, které trpí padoucnicí a jsou totálně sjeté. Nedělalo jí evidentně problémy vyskočit metr a půl nad zem a ještě ve vzduchu ze sebe vychrlit všechny nadávky, které znala. Z těch bylo patrno, že kdosi buď vědomě nebo nevědomky zaměnil v koupelně kelímky, v nichž byla moje "zázračná" bylinná mastička na bebíčka po výprasku a v druhém Josefovo kafrové mazání na bolavá záda. Asi nebude složité uhodnout, po které Veronika sáhla. 

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

Josef si nalil dalšího panáka a Milan se ztěžklým jazykem otázal, jestli potřebuje jeho milovaná choť pomoct. Veronika, sykajíc při každém nadechnutí jen opáčila, že si bolavou prdel zvládne umýt sama a opatrně našlapujíc se přesunula do koupelny. Když pak již umytá vyšla zase ven, uzřela za dveřmi Martina, který se tvářil jako hromádka neštěstí.

"Promiň Veru, to jsem asi pohnojil já....." soukal ze sebe zahanbeně, že své milované švagrové a důvěrnici připravil takovou pekelnou chvilku. Z krásné a laskavé Veroniky se během zlomku vteřiny stala stohlavá saň, křížená parním válcem. Podobna Terminátorovi ve svém larválním stádiu vstala z lavoru jako bohyně pomsty. Už jen její pohled v očích by musel její oběti děsit,  pomalu se sunula ke dveřím, rozhodnutá je vyvalit nebo jimi možná projít. Obě jsme jí s Laurou držely tak dlouho, až zase přišla k rozumu. Nakonec se Veronika zhluboka nadechla, upustila páru jako lokomotiva a založila si ruce v bok:

"Můžeš mi u všech rohatých vysvětlit, jak tě taková blbost napadla?"

Martin ze sebe začal ždímat dost prazvláštní vysvětlení, jak se spletl, teda vlastně nespletl, ale chtěl si vystřelit z Jaruny, protože je s Davidem slyšel, jak si vyřizovali nějaké neshody v pokoji u Jardy, teda ne vystřelit, chtěl se jí pomstít, že za ní musel mýt nádobí.... prostě plácal se v tom jako kapr na suchu a zamotával se do svých výmyslů čím dál tím víc. Veronice bylo jasné, že z něho rozumné vysvětlení nedostane a rázně jeho blábolení utnula:

"Podívej se, mně je vlastně celkem jedno, proti komu to bylo namířené, ale schytala jsem to já a opravdu to nebylo za prvé příjemné, za druhé vtipné a za třetí teď opravdu potřebuju trochu úlevy. Proč? To je jedno! Prostě to potřebuju! A co potřebuješ ty? Odpovím si sama - dostat na zadek, abys věděl, jak to bolí mně!"

Martin na Veroniku vyvalil oči a jen s námahou zpracovával její slovní palbu. Došlo mu, že sama Veronika čelila nějakému, jemu zatím neznámému maléru a potažmo důsledku, a proto si potřebuje nutně ošetřit pozadí a že to zase jednou pěkně podělal a zrovna u Veroniky, kterou tajně (nebo si aspoň myslel, že tajně) miluje a snesl by jí modré z nebe. Momentálně byl rozpolcen. Za každou cenu by chtěl vidět, jak moc či málo byla Veronika potrestaná, avšak vidina jeho vlastního trestu mu vysoušela hrdlo.

Veronika mezitím dostrkala Martina do jejich pokoje a vyzkoušela, zda bude moci aspoň trochu pohodlně sedět na posteli. Výsledek jí uspokojil a proto si opatrně sedla. Neobešlo se to bez zasyknutí. Martin bleskově odhadl situaci a natáhl se pro malý polštářek na křesle. Nabídl ho Veronice a ta se na něho mile usmála. Potěšila jí ta pozornost.

Další události už tak příjemné nebyly. Martin se ani nepokoušel smlouvat. V případě průšvihů vůči Veronice byl podivně svázaný. Pouze na svou obdivovanou švagrovou upřel svoje modré oči, ale už dopředu věděl, že je to zbytečné. Nemohl v tu chvíli tušit, jak se Veronika těšila právě na ten jeho akvamarínový pohled. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Další řádky jsem velkoryse přenechala Veronice, protože kdo jiný by nám dokázal věrněji přiblížit muka, která prožila......

Ta cesta z Itálie byla strašná. Sedět tak dlouho s pocitem že sedím na horkých hřebících byl v uvozovkách zážitek, na který se nezapomíná. Netoužím po ničem jiném než si trošku odpočinout a ulevit potrestaným hýždím chladivým krémem. Zůstal naivně doma. Myslím, že by měl patřit do cestovní výbavičky. S přidělenou důležitostí jakou má zubní kartáček, deodorant a hřeben. Jsem realistka a věci se mají jednoduše tak. Vletěli jsme k mámě do domu a Josef si hned pomyslel své. Ale naším vzezřením nebyl překvapen. Kdepak! Za ta léta si zvykl na leccos. Myslím si, že mu stačilo ke spokojenosti, že jsme se z Itálie vrátili v plném počtu a živí. Od větších očekávání už dávno upustil. Jen by mu to škodilo na zdraví. Nevím, co muselo být pro chlapy tak důležité, že se hned slezli u stolu jako staré baby na faře a klapačky se jim nezastavily. Džentlmeni jako vystřižený z komedie. Ještě že Martin byl hned u nás a nabídl se, že pomůže s kufry. Já jsem vzala i Lauřin, ať se nemusí zdržovat a prodlužovat si čas do svého trestu. Laura mi poděkovala a šla bez jediného slova s maminkou do kuchyně. Vidět atraktivní mladou, ale už dávno dospělou ženu v takové situaci není běžné. Ale člověk si zvykne asi na všechno. A časem mu i předtím bizarní věci začnou připadat normálně. Laura vypadala odhodlaně a nikdo neměl pochybnosti, že to není přetvářka. Velmi dobře si uvědomovala co vyvedla na letišti a kolik málo chybělo, aby z toho nebyl obrovský průšvih. O své vině neměla proto pochybnost. Asi stejně jako jsem neměla ani já v Itálii pochybnost o své vině. Tehdy když mě přivedli před soudkyni a mámu.

V té situaci jsem jednala racionálně a sama sobě se nestačím divit, jak rychle jsem přijala nabídku vyváznout z justičáku výměnou za podstoupení tělesného trestu. Matka se mi v letadle přiznala, že byla ze mě až dojatá. Jsem přesvědčena, že musela být dojata i nyní podruhé, když viděla, jak přistupuje Laura ke svému provinění. Minimální hrdost musela cítit i ke své nevlastní dceři. Logicky to nedala najevo, protože to se v této situaci ještě nehodilo. Ale určitě se tím nebude tajit později. Tehdy když už bude mít Laura po trestu. To se mi na mámě líbí, že po trestu je milá a špatné věci hodí za hlavu. Trestem pro ni všechno špatné končí a ona hledí do budoucnosti. Tímto přístupem se mnohem snáze přijímá odpovědnost za provinění. Laura se mě po celou cestu domů snažila bavit, aby mi rychleji uběhla. Teď jsem jí to opětovala rychlým povzbuzením. K lítosti nebyl důvod. Po lítosti netoužila ani ona sama. O tom jsem přesvědčená. A upřímně se přiznám, že jsem ji nelitovala ani já. Jen díky mamince to nakonec na letišti dopadlo dobře a výprask doma po příjezdu byl tak samozřejmý.

Cestou do pokoje jsem zahlédla, jak si máma vybírá židli, na kterou usedá. A Laura se začala bez jediného slovíčka připravovat ke svému trestu. Kdo čekal prosby o odpuštění nebo trapné úskoky by zůstal zklamaný. V Lauřině případě se žádná divadélka nekonají. Mlčky si rozepínala knoflíky na džínách a bez zdržování si je svlékla. 

Na Martinovi jsem si všimla, že se tak divně na mě dívá. Jakoby měl něco za lubem. Ale připsala jsem to tomu, že jsme zahlédli Lauru, a že asi bude chtít, abych mu prozradila, jak jsem dostala v Itálii i já. Zprávy se šíří rychle a on mě už zná velmi dobře na to, aby to zjistil i sám od sebe. Bylo mi to ale fuk nechtěla jsem se zdržovat blbostmi. Položili jsme kufry v pokoji a poděkovala jsem Martinovi za pomoc. Zvědavého chlapce jsem vypoklonkovala pryč, že potřebuji chvilku pro sebe a na debatu bude času dost později. Tak rychle jak mi to můj bolavý zadek dovolil jsem spěchala po krém. Byl položen na poličce a zářil jako svěcená voda. Viditelný byl už ode dveří. Nepřišlo mi to divné, toužila jsem teprve po jeho chladivém účinku. Na tu úlevu, kterou mi dá alespoň na čas. Nesla jsem svůj poklad v tubě do pokoje a zamkla se. Je lepší, když se mi o zadek postará někdo blízký, ale čekat se mi už nechtělo ani vteřinu. Můj drahý má možná zadek z jiného materiálu, ale můj se už netrpělivě dožadoval péče. Opatrně jsem si odložila spodní část oblečení. Zvědavě jsem se podívala do zrcadla a takovou modřinu jsem ještě v životě neviděla. Ježíškomaria, moje chudinka prdelka. Ty ale vypadáš! Strašné! Jak jsem to vůbec mohla vydržet, hm?

Snažila jsem se utěšovat tím, že do bikiny sezóny budu mít zadek určitě zase jako z hedvábí. Chlapi to mají mnohem lepší. Natáhnou si kraťasy a mohou se jít koupat, kam chtějí. Ale já s Laurou bychom na koupališti spustily poplach. My můžeme jít maximálně na dvůr, kde nás sice naši chlapi stále očumují, ale alespoň to zůstane doma. Klekla jsem si k posteli a nabrala velké množství krému na konečky prstů. Zdál se mi mnohem aromatičtější než kdy jindy. Asi vylepšená formule, to mi teď přijde vhod. Vystrčený bolavý zadek žadonil o úlevu. Dopřála jsem mu tolik krémíčku, kolik se na něj vešlo. Chystala jsem se otřít si ruce do kapesníku a chvilku si takhle odpočinout. Kuchyň byla trošku dál od pokoje, ale co se tam děje jsem zřetelně slyšela. Maminka maminkovsky přísně kázala Lauře a své kázání doplňovala hlasitým bitím jejího zadku. To mě ale nijak nemohlo vyrušit v mé chvilce relaxu. Nebyla mi ale dopřána. Rychle jsem pocítila, že něco není v pořádku. Krém nechladil, dokonce se mi zdálo, že začíná pálit. To bude jen prvotní reakce, takhle do modřin jsem jsem ještě nikdy výprask nedostala. To hned přejde. 

Ale prd makový. Bylo to jen horší. Za vteřinu to už bylo nesnesitelné. A za další vteřinu jsem myslela, že jsem se ocitla v pekle. To bylo asi horší než výprask sám. Nevěděla jsem, co se děje a můj zadek byl najednou žhavý tak, že jsme se málem počůrala. Zavřískala jsem a pak i zařvala, i když jsem nechtěla. Začala jsem pobíhat zoufale po pokoji a utírala si zadek vším možným. Můj zoufalý křik bylo slyšet na konec ulice. Ale bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. Máma hned pochopila, že se děje něco vážného a spolu s Laurou se rozběhly z kuchyně za mnou. Byla jsem tak rozrušená, že jsem nedokázala ani otočit správně klíčem ve dveřích, když mi začaly bušit na dveře, co se děje.

Máma se už chystala vyrazit dveře, když se mi to konečně podařilo. Její mozek v tu chvíli začal pracovat jako mikročip nejnovější generace. Vypočítávala si během mikrosekund, co se mohlo stát. Já jsem jen skákala a ukazovala si na zadek. Rychle se zjistilo, kde je háček. Laura podala mámě krém, a ta hned věděla, co se děje:

"Ty bosorko nešťastná, vždyť to je Josefova koňská mast! Rychle do koupelny nebo zažiješ peklo!"

"Já ho už zažííívám, boožeee..... pomozte mi" křičela jsem na ně. 

Naštěstí chlapi už byli venku a právě po zimě nastartovali a túrovali Jirkovu terénní motorku. Josef usoudil, že ukřičený prdimotor, který kouří jako fabrika v Pákistánu, není nic pro něj. A tak mu doma neušel pohled na drama, které ještě opravdu nezažil. Právě se vracel z komory a otevíral si pivečko, když uviděl prázdnou židli, kde ještě před chvilkou nastolovala spravedlnost jeho milovaná ženuška. Vařečka na zemi prozrazovala, že aktérky tradičního domácího obřadu musely někam strašně spěchat. A když jsem vykřikla na chodbě, tak mu pivečko vypadlo z ruky leknutím. 

Nevěříc se díval na rozlité pivo. Ale jen na chvilku. Okolo něj se prosmykla Laura i máma, ale bylo mu alespoň dopřáno stručné oznámení, co se stalo. Aby se nebál, že se stalo něco velmi špatného. Ulevilo se mu, ale na ten pohled asi také nikdy nezapomene. 

Já a Laura jsme byli dolů samozřejmě nahé. Vždyť já si přece nebudu natírat zadek v kalhotkách a Lauřiny spoďáry skončily někde v rohu kuchyně při její bitvě. Zoufale jsem plakala a skákala s tmavým lesklým zadkem. Laura se mi snažila utěrkou sundat co nejvíce krému, ale strašně mě to bolelo. Máma zatím napouštěla ​​studenou vodu do lavoru a snažila se mě uklidnit. 

Měla jsem tehdy v zadku, že mě vidí Josef, zajímalo mě jen co mám na zadku. Laura byla na tom v tom spěchu asi stejně. Když se ve dveřích objevil Martin, Laura naštěstí rychle zareagovala. Jednou rukou se zakryla mezi nohama a druhou ho hnala kuchyňskou utěrkou zpátky do pokoje ještě dříve, jako by něco víc mohl vidět. 

Josef nevěřil vlastním očím. Laura s červenými kruhy po vařečce na holém zadku vyhání štiplavými pleskanci utěrkou pryč Martina. Já s holým černým zadkem skáču, přešlapuju a roním krokodýlí slzy. Máma mě nahlas povzbuzuje, ať vydržím a nadává, že je slabý tlak vody. 

Občas si Josef pomyslí, že už asi viděl všechno, ale pak netrvá dlouho a vždy mu život ukáže, že to ani náhodou není pravda. Je to ale správný gentleman. Pomohl dát na zem lavor, upozornil na rozlité pivo na zemi, aby ještě někdo nepřišel k úrazu a vychovaně se vytratil, aby moje důstojnost netrpěla ještě víc než dosud. Cestou na dvůr otočil čelem zpět i chlapy, kteří už také spěchali na místo činu. 

Pouze Milan dostal propustku, ale musel se nejprve nahlas ohlásit. Zatím si Laura objevila a natáhla alespoň kalhotky a máma ho zavolala, že může vstoupit. Ihned se ke mně vrhl, co se mi stalo. Nebylo mi to příjemné, i když je to můj manžel. Seděla jsem nedůstojně ubrečená se zadkem v lavoru a neměla jsem chuť ještě na větší obecenstvo než dosud. 

Když se Milan dozvěděl, co se mi stalo, jeho obavy byly pryč. Rozřehtal se, že si musel držet břicho. Jeho neslušný řehot ale netrval dlouho. Máma mu střelila jednu plnokrevnou a Laura se musela krotit, aby mu také jednu nevypálila. 

"Ježííš, co je to s vámi?!" protestoval Milan uraženě a držel si přitom tvář, na které měl červený otisk ruky. 

"Pojď blíž, řeknu ti, co je to s námi" řekla jsem mu. 

A on mě poslechl. Namísto ústního vysvětlení jsem mu dopřála ruční. Střelila jsem mu facku, že udělal skoro gymnastický kotoul vzad. 

"Co by asi mělo být, ty demente! Nevidíš, jak mě to bolí? Ty si myslíš, že tady sedím v lavoru, protože nemám nic lepšího na práci?" 

Milan uznal, že jsem si musela vytrpět hotová muka, když jsem v takovém stavu a ujistil se, že už mi je trošku lepší a že to zvládnu. Chtěl si mě udobřit, ale neměla jsem na to náladu.

Martin byl poslán do pokoje, ať tam počká na svůj verdikt. Uklidnila se pomalu už i moje těžce zkoušená zadnice. Když už máma viděla, že jsem schopná střízlivé a logické úvahy, probraly jsme v rychlosti, co s tím neřádem. Nakonec jsem dostala požehnání na osobní pomstu, ale s varováním, abych nepodléhala emocím víc, než by bylo zdravé. Ujistila jsem ji, že bych si to nikdy nedovolila a myšlenku na jeho masakr jsem už dávno vypustila z hlavy. Laura se zasmála, že nakonec mě ještě Martin i ukecá a místo výprasku skončím s ním v kamarádské debatě.

Nechala jsem je v družném chichotavém rozhovoru a šla do našeho pokoje. Opatrně jsem si natáhla volnější krátké letní kraťasy. Vzala jsem si do ruky vařečku a vešla se za Martinem do jeho pokoje.

Seděl smutně na posteli a vypadal sklíčeně. Podíval se na mě těma svýma psíma očima s provinilým výrazem. Věděla jsem, že má ze mě strach, když stojím rozzlobená s vařečkou v ruce a studuji ho přísným pohledem. Ale strach byl jen vedlejší. Nejvíce jsem z něj cítila lítost. Zase se mi omluvil. Znělo to velmi upřímně. Ocenila jsem, že se nevymlouval a nezlehčoval to. Odpustit mu ale nemůžu, ani nechci. Už ale cítím, že po výprasku toho budu schopná, také jak to dělá i máma. 

"Víš, jak nesnesitelně mě to bolelo?" začala jsem své vlastní kázání. 

Martin měl ke konci mého kázání slzy na krajíčku. Svým přístupem mě také dojal. Věděl dobře, že to přehnal, i když nechtěl způsobit takový výsledek, jaký způsobil. Jsem zvyklá na různé vylomeniny. Uměla bych vyprávět co všechno mi i můj muž vyvedl. Alespoň s ním a Martinem není nuda. Přiznávám to ale jen diskrétně. 

Nevydržela jsem ale, abych mu alespoň neřekla, že když nebude dělat drahoty, tak po výprasku jsem navzdory všemu připravena odpustit mu. Tvář mu ožila. 

"Chceš si to odčinit? Tak se koukej přehnout přes stůl. Ježíšku, ty tam máš bordel, tak to se asi budeš muset přehnout.... mmmm, ty tady máš takový bordel všude, že tě asi vytrestám zvlášť i za ten bordel! Na pár dní jsi bez ženského dohledu a už tady máš prasečinec!" lála jsem mu.

"A nemohla bys mě .... vždyť ty víš?!" uculil se Martin. 

"Na to zapomeň! S tím mým bolavým zadkem si tě nebudu ohýbat přes kolena! Už jsem si vytrpěla dost! Postel máš měkkou to ano, ale to nestačí..... Jaký polštářek? Ty mě chceš asi zase naštvat! začala jsem prskat.

"Prosím, prosím, je to ten nejměkčí polštářek na celém světě, věř mi! Ani se ti nebude chtít z něho vstát!" žadonil Martin.

Nejprve jsem myslela, ze Martina pošlu i s jeho požadavky do tramtárie a ještě mu i na cestu přibalím jednu přátelskou facku, když ihned nepřestane žadonit, ale nakonec jsem se zamyslela. Pořádný přísný výprask jsem mu ještě nikdy nedala, začalo mě to lákat, tak jsem tomu dala alespoň šanci. 

"Tak ho přines, ale nejprve si ho vyzkouším. A máš na to přesně pět vteřin!" vyhnala jsem ho pro polštářek, nejměkčí na celém světě.

Martin vystřelil a začal se hrabat ve svém bordelu, než jsem nahlas počítala do pěti. Přiznám se, že jsem s počítáním moc nespěchala, a proto Martin přesně, když jsem vyslovila číslici pět zvedl nad hlavu vítězoslavně ten svůj polštář.

"On se snad na to těší! Jen se těš, Martínku můj, vždyť tě to přejde..." pomyslela jsem si.

Položil na postel polštář a přikročil ke mně. Zvedla jsem teatrálně ruku jako noblesní dáma a Martin pochopil. Zespodu si položil mou ruku do své dlaně a odvedl mě k posteli. 

"No tak mladý muži, snad to trošku upravíš, než si tam sednu." pravila jsem jako hraběnka z Essexu. Martin narovnal polštář, trochu ho oprášil a nabídl mi sezení. Opatrně jsem si sedla a počkala, než se polštář pod mým zadkem uleží.  

"Takže můj mladý gentlemane, teď ti kážu svléknout si kalhoty" řekla jsem a Martin poslechl. Moc se do toho nehrnul, ale poslechl mě. Pořád se mi díval na nohy, ale nechala jsem ho. Lehce jsem si pleskla rukou na stehno a přikázala mu se přehnout. 

"Nadzvedni zadek!"

 Martin zase poslechl i když teď už si podivným hlasem odfoukl. Stáhla jsem mu trenky a položil se mi zpátky. Jeho penis už byl tvrdý jako skála. A oproti teplotě mých stehen i horký. Budu dělat, že to se mnou nic nedělá. Dělá to tak i máma. Výprask se stejně postará, aby se jeho rozměry scvrkly a naše myšlenky ubíraly jiným směrem.

Vzala jsem si do ruky vařečku, ale druhou rukou jsem mu pohladila zadek. Bylo to nutkání od přírody, nemohla jsem si to odpustit. Má ho hebký a mlaďoučký. Až je ho škoda vybít. Nebo také ne? Ne nebude to škoda, co to melu za nesmysly? 

Začala jsem ho bít na holou. Střídala jsem půlky jednou na jednu potom na druhou. Vařečka v pohodovém uvolněném rytmu plácala o Martinův zadek a on syčel. Syčel, vzdychal a snažil se být jako velký kluk. Nebylo kam spěchat. Slíbila jsem mu dlouhý výprask a vyhovovalo mi, že sebou nemrská. Když měl zadek červený, odložila jsem na chvilku vařečku a rukou mu ho hladila. Líbila se mi jeho barva i teploučko, které mi hřálo ruku. Několikrát jsem to zopakovala: bití, hlazení, bití, hlazení, bití, hlazení... Občas jsem mu i nadzvedla hlavu nebo mu přikázala, ať se otočí a podívá se na mě. Byl tak svérázně neobyčejně hezký, i když už měl oči plné slz. Byl sice bit jako zlobivý malý kluk, ale byla mu dopřána i laskavost a péče. Výkřiky a pláč při bití vařečkou se střídaly s úlevou a tichým fňukáním, když jsem mu s laskavostí hladila zadek, který na mě poslušně vystrkoval. Projevoval se stále hlasitěji a cukal sebou stále víc a já už začala cítit svůj bolavý zadek.

Ale nechtělo se mi ještě přestat. Užívala jsem si to. Dlouhé vlasy mu vlály při výprasku okolo hlavy a krásně rýsované tělo napínalo svaly. Byl čas vynechat hlazení a silnějším bitím dokončit Martinův výprask, trošku pospojovat drobné modřiny na jeho zadku a na závěr ukázat, že někdy musím být opravdu přísná. Přidala jsem na síle a zrychlila. 

Začal naříkat, prosit a házet sebou na mých stehnech. Už i mně se draly do očí slzy. Neboť tehdy mi moje vlastní bolest připomněla můj trest. Stejně jako Martin jsem teď už trpěla, ale musela jsem to vydržet. Tlačila jsem ho na svá stehna a bila ho chvilku už i po modřinách. Hlásek se mu zasekával, když křičel o odpuštění a skončení výprasku. Přiznám, že mi ho bylo i trošku líto, ale výprask jsem dokončila až ve vhodném momentě. 

Není důvod, aby on byl výjimka a nedostal zaslouženou výplatu až do konce, když si ji zaslouží. Bolest mě přinutila, abych mu nedala ani čas na vydechnutí na mých stehnech. Trochu nešetrně jsem ho odstrčila. Podíval se na mě nešťastně a uraženě, ale hned poznal, že jsem ho neodehnala kvůli tomu, že je pro mě bezcennou zátěží, ale protože jsem už značnou část jeho výprasku trpěla s ním. Dobrovolně, aby mohl dostat výprask na stehnech, jak to má ode mě rád. Nebo slušněji řečeno, jak to je pro něj snesitelnější. Nechci přehánět, ale bylo to na hranici sebeobětování. To pochopil i Martin a poctilo ho to. Přitiskl se mi k lýtkům a polibky na koleno mi projevil svůj vděk a možná i oddanost. Nebránila jsem mu v tom.

Přešla jsem mu rukou přes husté vlasy a položila mu hlavu na své stehno. Díval se na mě jako na svou bohyni, od které přijal svůj trest jako samozřejmý a přirozený. A že jsem pro něj trpěla dobrovolně, bylo pro něj poctou. Hladila jsem ho po mokrém obličeji, a teď jsem se už na něj mohla podívat i jinak než přísně. Stále jsem se však na něj dívala shora a to bylo také symbolické. 

Já, starší žena a on uplakaný u mých nohou. Já už jsem sama matkou a on je už sice dospělý, ale stále velmi mladičký krásný chlapec, který ode mne dostal výprask na holou. Nebyl to nejhorší pocit. Cítila jsem, že si doteky užívá. Nenápadně nasává mou vůni a nepatrně mne hladí. Kdyby mohl, tak by mi určitě pomazlil a zlíbal celé nohy. Od kotníků až po stehna. Všechno záleželo jen na mě. 

Všechno, co se bude dít a jak se to bude dít. Pocit moci nad ním a nad situací mi dělal dobře. Ale co mi nedělalo dobře byl můj zadek. Už opravdu potřeboval ulevit. Tehdy se i ozval Martin, jestli mu už odpouštím. Usmála jsem se na něj a řekla mu, že vcelku ano, ale ještě mám pro něj úkol. Už se viděl, jak mi myje auto. Nebo nosí nákupy či loupe brambory k večeři. Nebo i hůře. 

Výraz jeho tváře nebudu popisovat, protože ten byl prostě nepopsatelný. Mám na mysli výraz, když jsem mu řekla, že už neodkladně potřebuji ošetřit zadek a tímto úkolem pověřuji právě jeho. Zapomněl i na to že nemá gatě a vzpamatoval se, až když jsem mu to připomněla. Natáhl si trenky a já mu podala ruku. Zase jako dáma. Pomohl mi vstát. 

"Přines krém, Martínku, a dobře ti radím, aby to byl ten správný."

Martin vystartoval do koupelny. Nevědomky jsem mu poskytla inspiraci pro jeho fantazie. Já jsem si upravila polštář a položila ho na okraj postele. Svlékla jsem si kalhoty. Upravila jsem si trošku vlasy a lehla si přes ten polštářek. Zadek v kalhotkách jsem měla mírně vystrčený a nohy u sebe. Když jsem chytila okraj kalhotek, Martin skoro nedýchal. Stáhla jsem si je velmi opatrně a pomalu těsně pod zadek. Martin stále stál jako zaseknutý. Jako kdyby nechtěl věřit, že bude můj holý zadek opravdu ošetřovat, dotýkat se ho, jemně do něj vmasírovávat krém. 

A nevěřícně civěl i na stopy po mém výprasku dřevěnou plácačkou. Takhle do tmava zbitý ženský zadek určitě ještě neviděl. Ještě víc si uvědomil, jak mě musela pálit a bolet ta koňská mast. Vrhl se ke mně na kolena a začal se zase omlouvat.  

"Udělej svou práci...." řekla jsem tiše.

Martin to za práci ale nepovažoval, spíše za nečekanou odměnu. 

"A zůstaň při tom na kolenou. Bude to tvé pokání vůči mně. A trenky přitom dolů. Po výprasku máš být na kolenou s holým zadkem..."

Martin vůbec neprotestoval. Poslechl mě. Nabral si krém a jemně mi začal natírat zadek. Byl opravdu velmi něžný a ohleduplný. Dala jsem si hlavu stranou a přivřela oči. Necítila jsem žádnou vinu, že dělám něco nepřípustného, ani strach, že někdo vejde neohlášený. Zasloužím si po tom všem trošku úlevy i přesto, že tím dopřeji Martinovi trošku víc než by se někomu mohlo líbit. Pootevřela jsem oči a viděla nás v zrcadle. 

"Ty jsi ale pořádná panička" pomyslela jsem si. Požitkářsky jsem ležela s nastaveným zadkem. Můj mladý Adonis s dlouhými vlasy pokorně klečel na kolenou u své paničky a plnil její přání. Dívala jsem se na jeho potrestaný zadek. Na ty nádherné vlasy, mladé mužské tělo. Spokojeně jsem přivřela zpátky oči a předla jsem si pro sebe jako kočička. Bylo to velmi uspokojující. Když pominul počáteční ostych a napětí a když jsme si užili chvilku ticha a doteků, dali jsme se zase do kamarádského rozhovoru. Jindy bych se možná styděla, ale teď jsem Martinovi povídala, jak jsem dostala u soudu na výběr mezi pokutou a vězením nebo tělesným trestem.

Byl zvědavý, ale mně to nevadilo. Vžíval se do vyprávění a prožíval to. Zeptal se mě, jestli jsem necukla ani když jsem uviděla, čím bude tělesný trest vykonán. Cítil ke mně respekt a obdiv, když jsem mu řekla že jsem nezměnila názor. I že jsem sama nastavila svůj zadek. Vyprávěla jsem mu, že to samozřejmě strašně bolelo, vždyť to je vidět. Ale že jsem to vydržela a ani jsem u toho nijak moc nevyváděla... (samozřejmě, že jsem to dost přikrášlila, nemusí přece vědět že jsem předvedla celou řadu zvukových kreací od výkřiků přes srdcervoucí nářek až po usedavý pláč).

Nepochyboval o mých slovech a v jeho očích jsem ještě povyrostla, i proto, že jsem byla bitá. Byla jsem ještě silnější ženou než doposud. Pomalu hotovou Amazonkou. 

"Veroniko.... máš velkou modřinu i níž..." řekl mi už osmělený, ale stále opatrný. 

Věděla jsem o ní. Tu ránu si přesně pamatuji. Plácačka se mi obtiskla o stehno celou plochou a myslela jsem, že to nepřežiju. 

"Tak dobře, ale jen po konec modřiny a nikomu se to neopovaž říct nebo tě vlastnoručně zaškrtím."

 Martin mi slíbil, že bude opatrný. Pomalu mi stáhl kalhotky níže. Asi takto nějak se cítí klášterní věřící v hříchu, který mají zakázaný, ale nemohou odolat. Ale Martin byl slušný, natřel mě, kde měl a intimním místům se vyhýbal. Najednou jsem ucítila, že se nade mně naklonil. A pak nemotorně zavadil svým tvrdým penisem o mé boky. Zůstala jsem mírně šokována. Ani se nenamáhal natáhnout si zpátky trenky, jen se zakrýval a čekal, jestli ho přizabiju.

Dívala jsem se na něj a zamyslela se. Měla jsem na tom podíl i já. Vždyť to je mladý zdravý kluk, co jiného se dalo čekat. Martin se mě zeptal, jestli mi má podat vařečku. 

"Nemusíš" usmála jsem se na něho, "ale evidentně jsem ti roupy z těla ještě nevyhnala. Asi budeš muset dostat přídavek..."

Martin byl v rozpacích. Nejprve nevěřil, že to myslím vážně. Ale nakonec uposlechl. Přitáhla jsem si ho k sobě. Přeložila jsem si nohy přes sebe, jen jsem tu vrchní nadzvedla. 

"Sem si schovej tu svoji nádheru, uličníku jeden!" řekla mu naoko přísně.

Teď byl vyšpulený víc, když jsem měla přeložené nohy přes sebe. A svůj penis měl mezi mýma nohama, které ho svíraly. Pohladila jsem mu zadek a jemně plácla. Pomalu jsem ho začala vyplácet po holém zadku. Ale velmi pozvolna. A mezi každou pátou ranou jsem mu přecházela pečlivě po zadku. Cítila jsem, že jeho penis byl extrémně tvrdý a Martin si už začal stěžovat, že může takhle přijít k nehodě. Začala jsem ho bít silněji, ale Martinovi to už bylo jedno. Napnul se a pak to přišlo. Jako kdyby v pokoji vybuchla sopka. Martin se třásl jako v křeči. Nechala jsem ho, aby ze sebe vyždímal i poslední kapky životadárné tekutiny a vrátily se mu smysly. Ta chvíle, kdy v něm dozníval mohutný orgasmus se mi zdála být věčností. Konečně mohl Martin vstát, rychle se oblékl a přiskočil s papírovou utěrkou. Potom jsem se postavila také se a počkala, než vyhodí utěrku do koše.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Oba pocítili rozpaky. Stalo se něco, co se normálně nestávalo a vlastně by se to ani stát nemělo. My všichni jsme věděli, že Veronika je Martinovou tajnou múzou a ona že pro naše benjamínka má slabost, kterou jí Milan trpí. Všichni jsme také věděli, že Veronika brala Martinovy pokusy o milostné tokání jako milou pozornost o její osobu a že by Milana nikdy neuvedla do stavu, kdy by o ní musel pochybovat. 

Veronika ovšem také věděla, že Martin zdaleka není první ani poslední, komu se tahle "nehoda" stala. Trochu jí mrzelo, že ona sama byla příčinou Martinova vyvrcholení. Ale věřila, že pokud bych se já nebo Milan o této "nehodě" dozvěděli, že nebudeme puritánsky spínat ruce, pohoršeně koulet očima nebo Veronice dokonce kázat a slušné, mravné a počestné vdané paní. 

Veronika se nakonec sama rozhodla, že příležitostně Milanovi o všem popravdě poví a bude doufat, že u něho nalezne pochopení. Ostatně, ani její vykutálený manžel nebyl zrovna bez poskvrny a kdyby měla počítat všechny jeho sny, které opanovaly vnadné krasavice neznámého původu, všechny jeho pohledy které věnoval krasavám imaginárním i živým, počítala by od teď do skonání světa a byla tak možná v polovině. Proto věřila, že Milan jí odpustí malé, nevinné extempore stejně, jako ona celá léta odpouštěla jemu. Nakonec, právě toto umění odpouštění a pochopení bylo mezi nimi natolik silné, že jejich vztah nemohlo nijak ohrozit.

pokračování příště...