Příběh 137 - Hubatá Laura

 Naši italští kamarádi Laura a Pietro mívali občas opravdu italskou domácnost. Naštěstí u nich vzduchem nelítalo nádobí, ale kulometná palba slov, nevyjímaje i slova ostrá a často nepublikovatelná. Zvlášť Laura vynikala v květnatém slovníku, který by jí občas záviděli i pověstní dlaždiči. Pietro, když viděl, že jejich slovní fotbal nabývá na obrátkách a že hrozí červená karta většinou udělal diskuzi přítrž a své krásné ohnivé ženě připomněl ručně, kdo u nich nosí kalhoty. Laura pak mnohoslovně slibovala, že už bude hodná a opravdu vydržela - minimálně do té doby, než si mohla normálně sednout - sekat latinu. A přesto, že byla jako poslední model rychlopalného děla, dlouho jsme nikdo netušili, že v sobě postupně hromadí snad všechny křivdy světa a že se pomalu, ale jistě utápí v nezvladatelné depresi. Tím, jak se snažila být vzorná a hodná, uzavírala v sobě víc a víc všechno, co se jí nepovedlo i slova, která se neslušelo říkat. A to se na sebe nabalovalo a kumulovalo, pomalu to stoupalo výš, bublalo a kypělo. Až došlo k erupci. Všechno nakumulované napětí v ní během jednoho vcelku nevinného večera díky několika skleničkám vína vybuchlo a z Laury se stala lítá saň kombinovaná s lítostivou samičkou. Střídavě nadávala, plakala, zuřila.... a taky psala. Psala smsky....

Ráno jsem celkem nevěřícně koukala na zprávu v telefonu, kde mi prostě a krátce sdělila, že jsem stará.....

Hodně dlouho mi trvalo, než jsem tu urážku vstřebala, celou dobu přemýšlejíc, čím jsem si to označení zasloužila. To mi k Lauře vůbec nesedělo. Věděla jsem, že dokáže být divoká, ale pokud bych jí něčím urazila, řekla by mi to od očí. Mezi námi se také nic zvláštního nestalo, snad jen, že jsem na ni neměla tolik času. Vrtalo mi to hlavou a vrtalo. Nejdřív jsem se zařekla, že s ní už nepromluvím, pak jsem nápad přehodnotila a rozhodla se, že si s ní pohovořím. Laura mi nejprve nebrala telefon, teprve když jsme byla neoblomná a znovu a znovu vytáčela její číslo, se mi ozvala. Krátce jsem se zeptala, jak se má a ona mdle odvětila, že na houby a že nemá čas. Dřív, než mi telefon zavěsila jsem jí upozornila, že jsem podivnou sms od ní četla a že požaduji vysvětlení. A Laura udělala tu nejpitomější věc na světě, kterou udělat mohla. Svedla to na Pietra, který se prý opil a pak použil její mobil. Znám je oba už nějaký pátek a tohle bylo tak průhledné, že to ani průhlednější být nemohlo. Což nakonec uznala i Laura, přiznala se a přiznala se i k tomu, že lhala. Závěr byl jednoduchý - dokud nepochopím, proč to udělala, nemám se s ní o čem bavit.

Odpoledne jsem se sešla s Petrem a všechno mu převyprávěla. Pietro se zděsil, když se dozvěděl, co jeho milovaná žena udělala. Nejdřív se rozzuřil a chtěl ihned "obhajovat čest" a mně trvalo docela dlouho, než jsem mu vysvětlila, že takhle to nepůjde. Chápala jsem, že za jejím zkratem je něco víc než ona sama připouští. Pietro nakonec odhalil příčinu jejího selhání, když si vzpomněl, jak jí našel doma na koberci zuřící a plačící. Měla jsem jasno - deprese. To tedy znamená, že musíme společně Lauře pomoci, aby se dala dohromady. Pietro mi slíbil, že bude rozumný a že Lauře pomůže najít ztracenou rovnováhu a že jí dopřeje tolik času, kolik jen bude potřebovat. A vezme jí k lékaři.

Po delší době mi pak Laura zavolala. S tím, že už je úplně v pořádku, deprese odezněly a je připravena se mi podívat do očí a nést následky svého nesmyslného počínání. Souhlasila jsem, ale vymínila jsem si, že vezme sebou i Pietra. 

Sezení dopadlo zajímavě. Laura během našeho rozhovoru vystřídala snad všechny barvy v obličeji a všechny možné i nemožné grimasy. Pietro, jakmile se dozvěděl, že chtěla celou záležitost hodit na něj a lhala mi drze za mými zády do očí už už sahal po řemenu, že si to s ní vyřídí hned na fleku. Pak mi velkoryse nabídl, abych Lauru potrestala. Zakroutila jsem hlavou:

"Kdepak, tohle je tvoje záležitost. To, že mne urazila se sice dotýká jen a jen mně, ale budu velkorysá. Ty mi ale slíbíš jednu věc - že trest bude provedený podle mých instrukcí a že se budeš chovat rozumně." Pietro mi to slíbil a já vydala prohlášení:

"Laura dostane pořádně na pamětnou rákoskou." Už při těch slovech Laura zbledla jako stěna.

"Sama svému muži rákosku donese, na znamení pokory ho požádá o potrestání a sama se ohne přes opěradlo křesla a odhalí zadničku. Pietro jí pak vysází rovných 30 ran." Laura začala lapat po dechu.

"A na závěr si půjde Laura na 15 minut kleknout s nahým zadečkem do kouta a po celou dobu klečení bude mít jako zostření trestu uvnitř prdelky kousek zázvoru". Laura se propracovávala k infarktu.

Pietrovi zasvítily oči a slíbil, že do puntíku vyplní moje nařízení.

Trest byl vykonán hned následující den. Laura musela na Pietrův příkaz přijít do obývacího pokoje, kde už na stole čekala připravená tenká a dlouhá rákoska. Při pohledu na ní se Lauře podlomila kolena, rákoskou nikdy výprask nedostala. Věděla, že to bude hodně a hodně bolet. Strach jí sevřel hrdlo, když vzala rákosku do ruky, podala jí svému muži a tiše zašeptala:

"Prosím Pietro, potrestej mne za to, jak zlá jsem byla...."

Pietro od ní vážně přijal rákosku a pobídl jí, aby přišla blíž. Laura se roztřásla v obavě, že teď přijde výprask. Měla pravdu. Pietro jí nakázal, aby se připravila. Laura odevzdaně odložila kalhoty a poodhalila zadeček, jak lehce posunula kalhotky níž. Pietro jí ohnul přes opěradlo křesla a rákoska se mihla vzduchem. Laura už po první ráně nejen že plakala na plné obrátky, ale i ječela. Kalhotky skončily odkopnuty v koutě, na prdelce naskakoval jeden rudý šlinc za druhým a Laura už v půlce trestu přemýšlela, že se vysmekne a uteče se někam schovat.

 Pocit, že je rákoska namočená do směsi chilli omáčky a žhavé lávy se neustále stupňoval a ona už nevěřila, že se z toho dostane se zdravou kůží. Když konečně výprask skončil, Laura ještě notnou dobu neměla sílu se zvednout. Nakonec se s obavami podívala, jak moc je její prdelka zdevastovaná. Ale výsledek nebyl tak hrozný, jako výprask samotný. Směsice rudých proužků vypadala docela esteticky zajímavě. Ale bolest byla pekelná. Laura si už už chtěla jít kleknout do kouta, ale její manžel jí zarazil. Nevšimla si, že sáhl do kapsy a natáhl druhou ruku a v ní - zázvor. Asi jako prst dlouhý čerstvě ostrouhaný oddenek, palčivě vonící. Laura ale pokorně udělala to, co měla. Nastavila nejintimnější zákoutí svého těla. Ucítila pak mezi lehce sevřenými půlkami zadečku, jak se jejího konečníku dotkl a ihned na to do ní vnikl ten prokletý kousek zázvoru. Několik vteřin se nedělo vůbec nic. Až najednou - Laura měla pocit, že jí uvnitř těla vypukl požár. To už klečela jako malá neposlušná holka čelem ke zdi a svírala svou pálící prdelku oběma rukama, snažíc se zahnat ten nepříjemný pocit. Slzy jí tekly dvěma stružkami po tvářích. Pietro s rákoskou v ruce sledoval čas na hodinách. A mluvil. Nekřičel tak jako jindy, mluvil klidně, s rozvahou, pečlivě vybíral slova. Laura plakala a plakala, ale přeci k ní slova doléhala - hanba, provinění, ostuda, trest.... Každé slovo je jí zarývalo do srdce jako nůž do másla. Věděla, že má pravdu. Zasloužila si to.

Uplynulo 15 minut a Laura směla vstát. Ale ne na dlouho. Směla se zbavit zázvoru, ale nebylo jí dovoleno odejít. Pietro byl trestáním a pokorou své ženy natolik vzrušený, že jí nařídil, aby se předklonila. Laura očekávajíc přídavek na sešvihanou zadničku, pomalu se ohnula. Jenže místo toho, aby uslyšela již důvěrně známé švihnutí rákosky do vzduchu, uslyšela vrznutí zipu u kalhot. A vzápětí došlo k tomu, co si ani ve snu nepředstavovala. Pietro jí zasunul velmi pomalu mezi půlky svůj zbytnělý penis. Laura ani neměla čas zjistit, jestli se jí to líbí nebo ne, protože Pietro vzápětí silně přirazil a byl uvnitř. Laura zoufala vykřikla a opět se chytila za zadeček. Co jí proboha ještě čeká??

Pietro byl jako ve snách. Nejprve mohl do syta své ženě seřezat holou prdelku a ona musela poslušně držet, pak jí osobně zneuctil zadeček zázvorem a sledoval, jak se na kolenou kroutí a naříká a teď... teď jí nabodává na svůj ztopořený úd jako tatarský válečník svou oběť na kůl. Cítil se mocně a opravdově. Celý průběh výprasku, její pokora a pláč ho neskutečně silně vzrušovaly a když Lauru zbavoval zázvoru, nedokázal se už přemoci. Její rozpálená a rozbolavělá prdelka ho přitahovala jako magnet. Prostě to musel udělat. Laura se vzepjala v bolestné agónii a vykřikla. Pietro si jí pevně přidržel za boky a znovu a znovu do ní zasouval svůj penis. Nevadilo mu, že není vzrušená, pociťoval silný a neopakovatelný zážitek. A ještě neměl dost.

Trest byl vykonán do posledního puntíku, ale on si chtěl svou ženu ještě chvíli podržet v područí a potěšit se jejím tělem. Vzal jí, stále plačící do náruče a začal jí šeptat něžná slovíčka a nenápadně jí manévroval do postelových hrátek. Laura se pomalu uvolnila a uznala, že když byla tak poslušná a kajícná, má i ona právo si užít trochu láskyplného objetí a milování.

Pietro se ihned po odeznění vášní pochlubil Milanovi, jak se mu doma povedlo zkrotit svou divokou kobylku a že by mohli detaily probrat v nedalekém baru, protože Laura spí jako zabitá. Milan ani na minutu neodporoval a večer se oba sešli u skleničky. Pietro mu poctivě povyprávěl, co se u nich doma dělo a nenechal si pro sebe ani svůj stav mysli, protože něco takového v životě nezažil a ještě teď se mu při představě Lauřina seřezaného zadečku dělaly mžitky před očima. Milan závistí slintal a statečně zaháněl vzrušivé představy jedním panákem za druhým. Pietro jako správný bratr z mokré čtvrti nezůstával pozadu a tak úderem půlnoci, když je obsluha vykopla na ulici, že zavírají, měli oba notně naváto, pletl se jim nejen jazyk, ale i krok a oba se drželi okolo ramen, podpírajíc druh druha. 

Ani jeden netušili, kam je nohy nesou a o to větší bylo moje překvapení, když jsem ráno vstala, otevřela nejdřív oči a potom dveře, načež se mi k nohám sesunul nejprve jeden a hned za ním druhý. Dávno si už nepamatovali, že ve městě zavolali tágo a Milan celkem ze zvyku udal mou adresu, aniž by si ráčil vzpomenout, že pod naší střechou už dávno nepřebývá. Zvyk je holt zvyk. Taxikář naštěstí naši adresu znal důvěrně, nakonec moji záškodníci byli známí nejen v sousedním okrese, ale možná i v sousedním kraji, sousední republice, sousedním kontinentu a na přilehlých planetách. Takže milostpány vysypal před naším domem, Milan mu v náhlém záchvatu probuzení velkoryse věnovat patřičný obolos i s tučným dýškem a taxikář vystartoval od našeho plotu rychlostí světla, aby si to ten ožrala náhodou nerozmyslel.

No a já na ně hleděla jako svatá Dala a nevěděla komu, protože ani jednoho ani druhého jsem tu opravdu nečekala. U jejich hlav seděl rozjařený Fantomas, vesele jim slintal za krk a byl šťastný, že měl celou noc na dvoře společnost. Odehnala jsem psa a oběma chrápaly zacloumala. Se stejným úspěchem, jako bych se pokoušela pohnout svatovítskou katedrálou. No když to nejde po dobrém.... pomyslela jsem si a roztočila naplno kohoutek u zahradní hadice. Jak jeden, tak druhý dostali takový skotský střik, že by se za něj nemuseli stydět ani v Bohnicích. Myslím, že takhle rychle ani jeden z nich ještě nevstal. Sedíce na mokré zemi, vytírali si vodu z očí, třepali zplihlými vlasy a snažili se rozpomenout, kde to jsou a co tu chtějí. Milan se dokonce pokusil o nepříjemný tón:

"Môžeš nám láskavo vysvetliť, prečo na nás púšťaš vodu?"

"Udělala jsem to z nedbalosti a lehkomyslnosti" odvětila jsme konverzačním tónem a pak zařvala:

"Koukejte se zvednout z tý země a nekoukejte na mně jako žába z kyšky!! Co tu, u všem prasečích ocasů děláte, jak to, že mi chrápete na prahu ožralí jako Dáni, a jak to se mnou vůbec mluvíš??!!"

Milan se začal během mého ržání viditelně scvrkávat a Pietro.... Pietro, ten koukal, kam by zalezl a ačkoliv prakticky ničemu nerozuměl, dokázal si bystře spočítat, že je nevítám s otevřenou náručí a že na kávu a bábovku asi může rovnou zapomenout. Korunu tomu nasadil Jarda, který vylezl před barák zmuchlaný jako papír od sekané, na tváři vzorek z polštáře a podával mi telefon, z něhož se linul nepřetržitý tok jadrné mluvy. To volala Veronika v obavě, kde se ten její dráteník zase zapomněl a zda náhodou nepřespal v rodném hnízdě. Odsouhlasila jsem jí, že tu je a ten druhý dacan taky, aby uklidnila Lauru, která už byla hotová volat policii, aby nasadila psy, vrtulníky, termokameru, ponorky a dělostřelectvo.

Oba kluci se vzápětí začali zkroušené omlouvat, jednak, že to Milan tak nemyslel, že nechtěli v noci rušit, že ani netuší, kde se tam vzali a že jim je zima. Nahnala jsem je tedy domů do koupelny, kde si svlékli mokrá trička a kalhoty a v trenýrkách a vypůjčených tričkách napochodovali do kuchyně, jestli by se tam nenašlo něco k jídlu, že mají hlad. Musela jsem si strčit prst do ucha, protože jsem měla pocit, že špatně slyším. Tak oni mi málem po ránu způsobí infarkt myokardu úplně, když je najdu, jak se nám válejí v kómatu přede dveřmi, Milan je nadto ještě držkatý a oni se dožadují snídaně??

"Já vám dám snídani!! Já vám dám... já vám dám na zadek, a oběma za to probuzení!!" zaječela jsem na ně.

"Milane, podej mi rovnou vařečku a nástup!!"

Milan se na mne podíval, jako bych na něho promluvila svahilsky a ujistil se, že to myslím vážně. Myslela jsem to velmi vážně.

Když se mi přehýbal přes kolena, podíval se po straně na úplně bílého Pietra. Ten stál jako Lotova žena, neschopný slova, natož pohybu a sledoval svého pobratima, jak mu stahuju trenýrky ke kolenům. Pak jsem máchla rukou s vařečkou a začal tanec. Doslova. Milan mi na klíně předvedl čardáš s kvapíkem dohromady a při každém úderu srdceryvně vykřikl. Po nějaké desáté ráně, kdy už měl na zadku dvě veliké červené skvrny se dal do slibování, že už nikdy víc..... V duchu jsme počítala, kolikrát jsem tuhle frázi právě od něho už slyšela a protože jsme se nedopočítala, ujala jsem se zase láskyplné mateřské výchovy ve volném stylu. Milan vřeštěl jako pavián a sliboval mi i modré z nebe. 

Když se postavil, leskly se mu v očích slzy a pár jich skanulo i na tváře. Jako obvykle byl k zulíbání, když se tvářil jako boží umučení a jednou rukou si opatrně hladil bolavý zadek. Ani jsem mu nemusela říkat, co má dál dělat, automaticky zamířil do "jejich" kouta. Divila jsme se, že za ta léta nebyly v tom koutě vytlačené důlky v dlaždicích. 

"Pietro... Vieni qui" tohle slovo jsem už uměla nazpaměť. Gesto ukazováčkem pak jen podtrhlo, co má Pietro udělat. Šel, sice velmi neochotně, ale šel. I on se ohnul a pokusil se najít nějakou vhodnou polohu na mých širokých stehnech. Při své výšce měl trochu problém. Nečekala jsem, až se uhnízdí a rovnou sáhla po gumě u trenýrek. 

"No madre, per favore... " zašeptal celkem potichu, ale Milan ho stejně slyšel. 

"Za blbost se platí" oznámila jsme mu česky, tak dalece moje znalosti italštiny nesahaly. Milan se mu to snaživě pokusil přeložit do angličtiny, dokud jsem ho nezarazila, aby nerušil.

Pietro tedy poslušně vyšpulil zadek, ale jen co mu na něj dopadla vařečka poprvé, ihned svého konání hořce zalitoval. Vysázela jsem mu přibližně stejný počet ran jako Milanovi a Pietro brečel jako malý uličník. Kulaté červené obtisky od vařečky zasvítily jako dva semafory a Pietro si šel kleknout vedle Milana. Z kouta se ještě nějakou chvíli ozývalo dvojhlasné fňukání a popotahování, ale to už jsem jim vařila kávu a vytahovala z trouby včera upečený rybízový koláč s drobenkou. Postavila jsem snídani na stůl, nakrájela několik chlebů, namazala máslem, pokapala medem a kývla na oba hříšníky:

"Tak pojďte ke stolu."

A oni přišli, ale nesedli si. Počkali, až si sednu já a pak si ke mně každý z jedné strany klekl a položili mi hlavy do klína. Vjela jsem jim rukama do krátkých vlasů a chvilku je hladila a užívala si teplo jejich rozpálených a dosud maličko vlhkých tváří. Mateřské srdce mi velelo, abych jednoho po druhém pevně stiskla v náručí a objímala je, až by se jim zastavil dech, ale zároveň mne brzdila jejich dospělost a fakt, že jsou oba o hlavu větší než já a že jsou už oba tátové od rodiny. Kdyby se tak podle toho chtěli také chovat, pomyslela jsme si a pokynula jim, aby si sedli a najedli se. Oba mně za to vděčně políbili na tvář a poposedávajíc na najednou děsně nepohodlné židli, začali se ládovat, jako by týden nejedli....