Sliby se mají plnit – 2. část (od Aryona)

Sliby se mají plnit – 2. část

Vracíme se do mučírny právě v okamžiku, kdy mně Makima dovolila opustit trestnou lavici. Moje kalhoty ale zůstávají dole.

Ještě na doplnění první části. Pokud vás zajímá přesně ta lavice, na které jsem dostal od Makimy výprask jezdeckým bičíkem, tak tady je.

Teď Makimu zaujal výpraskový kozlík stojící v rohu mučírny. Musím trestnou lavici odsunout ke zdi a na její místo už tlačím výpraskový kozlík.

Jestli jste výpraskový kozlík ještě nevyzkoušeli nebo ještě neviděli, tak tady stojí skromně vpravo u zdi.

Tenhle kozlík je dřevěný a má jako každý kozlík čtyři nohy. Jeho hřbet má tvar polovičního válce přes který se musí hříšník přehnout. V případě, že hříšník je vzpurný, bývají jeho ruce a nohy připoutány koženými řemeny k nohám kozlíku.

Slíbil jsem Makimě, že nebudu vzpurný. Stojím u kozlíku a přemýšlím, jaký nástroj vytáhne Makima ze své tašky. A už to vím. Je to její oblíbený skotský řemen - tawse.

Makima: “Aryone, teď dostaneš třicet ran skotským řemenem. Kozlík už se nemůže dočkat, až tě povozí na hřbetě.”

Záhy poznávám, že na hřbetě kozlíku je to mnohem méně pohodlné než na trestné lavici s otvorem uprostřed. Kozlík mě tlačí do břicha. Stojím na špičkách, aby můj zadek byl řádně napnutý a tak byl výprask co nejúčinnější. Můj holý zadek bude snadným terčem pro Makimin skotský řemen.

Makima: “Počítej s tím, že rány budu směřovat především na spodní část zadku a těsně pod zadek. To jsou moje oblíbená místa pro výprask skotským řemenem.”

A už to začíná. Makima měla pravdu tři štiplavé rány rychle za sebou na zadek a čtvrtá, mrška, těsně pod zadek. Jauvajs! A v podobném duchu to pokračuje. Zadek i horní část stehen mám za chvilku v jednom ohni a toužebně čekám na přestávku.

V polovině Makima kontroluje teplotu mého pozadí a jedeme dál. Jsem opravdu rád, že po třiceti ranách je můj pobyt na kozlíku u konce. Makima s potěšením prohlíží své dílo na mém pozadí a pod ním, rukou osahává moje rány a je evidentně spokojena.

Opatrně slézám z kozlíku a ještě ani pořádně nestojím na zemi a už se dozvídám: “Teď vyzkoušíš ten velký černý stůl.”

Stůl, který už na mne čeká, je tady.

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

K čemu všemu takový velký černý stůl asi slouží? Na jedné straně je kláda pro znehybnění rukou a hlavy. Kdo a jak byl na tomto stole už mučen?

Makima mne vytrhuje z přemýšlení: “Vylezeš nahoru,  lehneš si na záda a ruce si dáš do klády.”

Na záda? To se mně vůbec nelíbí, ale raději mlčím.

Při zavírání do klády mně Makima nařizuje: “Pořádně roztáhni nohy od sebe.”

V rukou Makimy se objevují kratší kožené důtky.

Abych mohl lépe popsat, co se bude dít dál, tak se na chvíli přesuňme daleko na východ. S Čínou jsme se sice rozkmotřili a ani roušky jsme jim nechtěli poskytnout, ale čínský taoismus má třeba v oblasti erotiky spoustu poetických výrazů.

Mužský pohlavní orgán je označován jako nefritový stvol nebo také nefritová hůlka či nefritový kolík. Kdo neví, co je nefrit, tak je to nazelenalý minerál nejvíc, ceněný ve východní Asii, Ca₂(Mg, Fe)₅Si₈O₂₂(OH)₂. Pro zajímavost ženský pohlavní orgán je nefritová jeskyňka.

Asi mně moc nezávidíte. Ležím na zádech znehybněný v kládě s roztaženýma nohama a Makima si pohrává s koženýma důtkama.

 “Aryone, teď dostaneš výprask přes nefritový stvol a jeho okolí. Nejprve to bude pětadvacet důtkama a pak ještě pětadvacet krátkým koženým bičíkem.”

A za chvilku už je můj nefritový stvol v jednom ohni. Šikovné důtky si nacházejí nejen nefritový stvol, ale také vnitřní stranu stehen a hodně to štípe.

Důtky splnily svůj úkol a teď je na řadě bičík: “Aryone, ty se na deníku vychloubáš, jak vyplácíš delikventky bičíkem přes nefritovou jeskyňku a teď vyzkoušíš, jak chutná výprask takovým bičíkem přes nefritový stvol.”

Zatímco důtky rozprostřely své prameny a zasahovaly cíl i s širším okolím, jazýček bičíku dovede být mrška přesná. A nefritový stvol je snadným cílem.

Štiplavé rány bičíkem v rychlém sledu pokračují na vnitřní stranu stehen. Už jsem jich slízl pětadvacet a Makima mně uvolňuje ruce z klády. Mohu se posadit a nakonec slézt z vysokého stolu.

Čeká mne poslední dějství. Přecházíme ke klekací trestné lavici. Tu originální, na které jsem klečel já, jsem nenašel, tak se podívejte na tuto aspoň trochu podobnou.

Makima: “Na závěr tě čeká moje oblíbená lahůdka. Ale pěkně popořádku. Klekni si na lavici na všechny čtyři.”

Nevím, co je ta lahůdka, která mne čeká. Poslušně plním příkaz Makimy. Už klečím na všech čtyřech, lavice mne tlačí do kolen a loktů.

“Narovnej se a pořádně vysaď zadek. Dostaneš třicet ran velkou koženou plácačkou.”

Makima bere plácačku a už to začíná. Napřahuje se a na můj zadek dopadá první rána. Ozve se těžké plesknutí a mým tělem projede tupá bolest a chce se mně vykřiknout: “Auuuuuu!”, ale takovou radost Makimě neudělám. A vzápětí druhá rána a pak další a další… Makima sází ránu za ranou na můj vysazený holý zadek. Zdá se mně, že třicet ran nemohu vydržet. Ale tělo si postupně na rány zvykne a konec se už přibližuje.

Ale co bude to překvapení na závěr?

Makima odkládá plácačku a ze své tašky něco vytahuje. Drží to v sevřené pěsti, takže pořád nevím, co to přináší.

Když už je Makima blízko, rozevírá dlaň a už to vidím. Je to vzorně vyřezaný zázvorový kolík. Už jste byli někdy potrestáni zázvorovým kolíkem? Já budu teď poprvé.

Makima: “Pořádně uvolni půlky, aby zázvor mohl lehce dovnitř.”

Poslušně nastavuji půlky a už je tam. Zázvor je uvnitř, ale očekávané pálení zatím nepřichází.

Makima: “Na závěr tě čeká třicet ran tawse se zasunutým zázvorem. A běda ti, jestli zázvor vyklouzne. V tom případě tě ještě čeká pětadvacet ran rákoskou.”

Slibuju si, že budu pozorný a budu střežit můj zázvor jako oko v hlavě, abych nedal rákosce šanci.

Makima svírá v ruce tawse a já svírám půlky. A přichází první rána a hned těsně pod zadek. A hned druhá, třetí… A rány prší shora i zdola kolem místa, kde svírám zázvor.

Ale já zázvor nedááááááám! Kratičké vydechnutí a hned další útok na můj zázvor.

Po nějaké době mě začíná zázvor víc pálit, ale dá se to vydržet. Je to určitě menší pálení než ty rány tawse na zadek a pod zadek.

Teď už moc nevnímám bolest. Snažím se, aby zázvor zůstal tam, kde jej Makima zasunula.

No, je to boj, ale nakonec jsem zázvor mezi půlkami ubránil. Makima mně dovoluje vytáhnout si zázvor, opustit trestnou lavici a zázvor zahodit.

Pokud když jste se těšili, že dostanu ještě těch pětadvacet rákoskou, tak máte smůlu.