Stalo se na Silvestra aneb jak to vidí Josef

Tenhle Silvestr měl být ve znamení klidu a míru. Byl jsem fakt hodně překvapený, když nám kluci oznámili, že se letos nehodlají zúčastnit společného vyžírání našich zásob a že si neudělají z mámy kuchařku na plný úvazek a že jedou společně na horskou chalupu. Znal jsem z minula i tuhle anabázi, a tak jsem po dohodě s mámou odmítl se zase kdekoliv s nimi ukazovat a dělat s nimi ostudu. Takže jsme skutečně po dlouhé době byli sami. Úplně sami. Ta moje Amazonka připravila na večer svoje chlebíčky a jednohubky, obložila mně pitím a občerstvením a usedla do svého křesla. Těšil jsem se na televizní pořad a nějak mi ušlo, že se moje drahá polovička mračí.

Teprve, když byla již delší dobu zticha, jsem vzhlédl. Myslel jsem si, že usnula. Ale kdepak, byla v bdělém stavu a z jejího pohledu jsem vůbec nebyl moudrý. Chvíli se mračila a chvílemi měly její oči barvy noční oblohy a já bych přísahal, že přemýšlí o nehlučné vraždě.
"Stalo se něco?" zeptal jsem se předpokládaje, že jsem na něco zapomněl.
"Nic" odfrkla skoro opovrživě a dál metala očima blesky.
To už jsem vůbec nepobíral. Tak jestli jsem něco zpackal, tak by mi to snad mohla říct, protože takhle jsem se začal cítit jako totální pitomec. Schoulila se v křesle, kolena u brady a mlčela. Ticho se prohlubovalo a atmosféra v pokoji houstla. Nevydržel jsem to dlouho, nesnáším tyhle stavy, když nevím, co se děje a ona mlčí.
Zvedl jsem se z křesla a došel k ní:
"Tak sakra, povíš mi už, co se stalo?"
Pečlivě se rozmýšlela, než odpověděla:
"Myslela jsem, že si konečně uděláme pěkný večer a ne že tu budeme dřepět u televize jako důchodci!"
Rozhodil jsem rukama:
"A proč jsi mi něco neřekla?"
"Proč bych říkala? Mohlo tě to napadnout samotného."
Mohlo, uznávám, ale nenapadlo. Ale to, že se teď na mně zlobí, jsem nepovažoval za adekvátní.  Naopak, docela mně to rozhodilo. Copak jsem jasnovidec? Ale tohle mi, moje milá nedělej, tohle nemám rád a fakt mně to zlobí. Vždyť ty mi tady trucuješ jako malá holka a škaredíš se na mně, jako bych ti sebral zmrzlinu a snědl ti jí. Jsi dospělá ženská a většinou se chováš rozumně, ale když začneš takhle zlobit, mám chuť ti naplácat.
A taky, že jo.
"Víš co? Pojď se mnou..." řekl jsem jí.
Nejdřív trhla hlavou, ale byla zvědavá. Tak šla. Odvedl jsem jí do ložnice a si sedl na okraj postele a přitáhl si jí k sobě. Nejdřív nechápala, ale když jsem jí zručně přehnul přes obě kolena, došlo jí to. Ale nevzpouzela se. To mi na ní bylo vždycky sympatické. I když šlo do tuhého, nedělala divadlo. Prostě to brala jako fakt. Jak se opírala rukama o zem a špulila na mně svou macatou prdelku, měl jsem ihned jiné choutky, ale to počká, teď povinnost. Stáhnul jsem jí pomalu spoďárky a ona ladně zakroutila zadnicí.
Rozpřáhl jsem se a začal jí vyplácet. Držela, ani nepípla a dokonce se mi zdálo, že nastavuje víc. A to se mi snad zdá, ona si to užívá... že ona čeká ještě nádavkem pořádnou trtkačku?

Pustil jsem jí a ona se docela vesele zachichotala, rozpustile a rozverně. Mrzutá nálada jí přešla. Díval jsem se na ní, jak si nápadně hladí zčervenalou kůži na prdelce a čeká na pokračování v poloze tělo na tělo. Jo, to určitě - tůdle. Nejdřív děláš uraženou svátost a teď se mi tu budeš nastavovat jako potvora potvorná.
"Doufám, že ti to stačilo" řekl jsem jí.
Špatně utajený úšklebek mi dal na srozuměnou, že jako předehra dobrý, ale jestli to měl být trest, tak že to bylo pro kočku. Ona se snad nepoučí. A pořád bude provokovat. To už zapomněla, jak dostala tenkrát po tom pitomém koncertě, kde se s holkama porvala jako nějaká pouliční čůza na diskotéce. Jak byla potom přítulná a hodná, dokonce ani na kluky nezvyšovala hlas. Asi bude na čase, aby si tuhle medicínu zopakovala. Snad jí ty její nálady přejdou.
Dívala se na mně s nadějí.

<script async src="https://pagead2.googlesyndication.com/pagead/js/adsbygoogle.js?client=ca-pub-8694018938622461"
     crossorigin="anonymous"></script>

No nedá se nic dělat, holčičko, už jsem se rozhodl. Když si myslíš, že ti to rukou nestačilo, tak si tu svou prdelku připrav na pořádný trest.
"Lehni si na postel" přikázal jsem jí a ona skočila do naší postele, div se pod ní neprobořila.
"Na břicho!" upozornil jsem jí, když se začala hnízdit do vhodné polohy.
Ještě pořád si myslela, že je to hra. Uložila se na břicho a čekala. A po očku mně sledovala.
Ruce mi samy sjely k řemeni, který nosím v kalhotách. Začal jsem ho pomalu odepínat. Poprvé se jí rozšířily oči. Ale ani se nehnula. Jako kdyby chtěla zjistit, jestli opravdu udělám to, co si myslí, že udělám.
Vytáhl jsem řemen z kalhot a tisíckrát opakovaným pohybem jsem ho přeložil napůl. Došel jsem k ní a vyhrnul jí triko vysoko na záda a upravil jí spoďárky tak, aby byly hodně zaříznuté a odhalovaly ty její masité polokoule prdelky.
"Když je ten Silvestr, tak dostaneš pětadvacet na holou a počítej si to. Ale jestli se na to necítíš, můžeme to zrušit."
Jako bych tím píchl do vosího hnízda. Znal jsem jí až moc dobře, její hrdost, její neústupnost. Nepokoří se nikdy a před nikým. To by se raději nechala upálit, ale nedostanete z ní prosbu o slitování. V očích se jí zase blýsklo. Odhadovala mně a vlastně i sebe.

První rána byla pro ní překvapením. Vypjala se jako luk, ale ani nehlesla. Tedy až na na vyřčenou číslovku. Druhá už byla o poznání bolestivější, vzdychla a na kůži se jí vyrýsoval dlouhý rudý pruh.
A jak rány přibývaly, moje milovaná sebou začala šít a škubat, ale statečně počítala. Každá rána jí musela hodně bolet, je fakt, že jsem jí vůbec nešetřil. Tak jak jsem byl zvyklý bušit do našich kluků, vyplácel jsem svou zákonitou manželku se stejnou razancí, až se pod údery řemeny vzpínala jako bujná kobylka. Ale nekřičela, neplakala. Skřípala zubama a počítala, unikalo jí sem tam silné zavzdychnutí a bylo na ní vidět, jak každý úder rozdýchává.

Kalhotky už byly dávno pod prdelkou, tričko jí opustilo, jak se kroutila pod údery řemene a zůstala jen v úsporném tílku, nabízela mi svou zdevastovanou prdelku, pokrytou směsicí rudě pulzujících jelit a každé se rychle barvilo do modra a fialova.
Sám jsem byl rád, když konečně vyřkla poslední číslici. Věděl jsem, že se jí velmi snadno dělají modřiny, stačilo jí nešetrně chytit za zápěstí a otisk prstů byl znát i týden. A což teprve její zadek. Dvě veliké modrofialové bolestivé modřina na každé půlce. Ještě několik vteřin zůstala nehybně ležet a těžce dýchala jako po dlouhém běhu. Odolal jsem nutkavé myšlence jí chytit za pánev, vysadit jí na postel a nechat jí vyšpulit tu její božskou buchtičku. V kalhotech začalo být povážlivě těsno.
A pak otočila hlavu. Podívala se na mně a já pochopil, že si na sex raději nechám zajít chuť. Stačil jediný neuvážený pohyb a rozsápe mně na atomy. Jestli jste někdy viděli tygřici, které sebrali mláďata a uvěznili jí v kleci - tak to byla ona.
A pak se rozesmála. Napětí opadlo, její tvář se rozzářila a skočila mi okolo krku jako rozverná školačka.
"Kdyby ses viděl, jak se tváříš.." řehtala se.
A pak spokojeně zavrněla:
"Bolelo to jako čert, ale teď je mi strašně hezky."
Na kostelních hodinách začali odbíjet půlnoc a noc okolo nás se rozprskla v tisících petardách a mohutném ohňostroji. Bylo nám to jedno. Stáli jsme v ložnici v těsném objetí, já v jedné ruce stále bůhvíproč svíral rozpálený řemen a moje krásná manželka ukazovala sešvihaný zadeček, oděna jen v přiléhavém tílku. Neodolal jsem, vzal jí do náručí a položil na postel....

A vy si jděte slavit příchod Nového roku, já tu mám jinou práci....

pokračování příště...